Vondráček vs. Hřib: Překračuje prezident svoje pravomoci? | CNN Prima News 360°

V pořadu Události, komentáře na ČT24 8. ledna 2026 se střetly dva odlišné pohledy na roli prezidenta, premiéra i české angažovanosti v muniční iniciativě pro Ukrajinu. V debatě moderované Lukášem Dolanským proti sobě stanuli předseda Svobodných a místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Libor Vondráček a místopředseda poslaneckého klubu Pirátů Ivan Bartoš. Výsledkem byla svižná, místy konfrontační, ale argumentačně nabitá diskuse, v níž Libor Vondráček vystupoval jako právník a obhájce parlamentní demokracie proti podle něj příliš ambicióznímu pojetí prezidentské funkce.

Pat kolem Filipa Turka: prezident pod palbou kritiky

Debatu otevřela aktuální kauza nejmenovaného ministra životního prostředí Filipa Turka, nominanta Motoristů, jehož setrvávající kandidatura a odmítavý postoj prezidenta Petra Pavla vytvářejí vleklý politický pat. Moderátor připomněl čerstvé prohlášení Motoristů Borise Šťastného, že klub jednomyslně podporuje Turka, je znepokojen kroky prezidenta při plnění jeho ústavních povinností a trvá na Turkovi jako kandidátovi na ministra.

Ivan Bartoš v úvodu podotkl, že od chvíle, kdy byl Turek poprvé navržen – původně na ministerstvo zahraničí – se situace v jeho neprospěch spíše zhoršovala. Připomněl výroky a chování Turka na sociálních sítích i další „přitěžující okolnosti“ a zmínil, že i tehdejší místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová už v říjnu veřejně pochybovala, že pro Filipa Turka může být ve vládě místo. Motoristy označil za hnutí, které vsadilo svou tvář právě na Turkovi, což podle něj stojí za jejich tvrdohlavým trváním na nominaci.

Na přímou otázku moderátora, zda rozumí argumentům prezidenta republiky, Libor Vondráček odpověděl jednoznačným „Ne.“ Vysvětlil, že se dokáže vcítit do prezidentovy role do okamžiku, než premiér oficiálně podá návrh na jmenování. Do té doby mohlo být podle něj legitimní diskutovat, zda nominace skutečně přijde – brzdily ji i zdravotní indispozice Filipa Turka a snaha, aby se kandidát osobně setkal s prezidentem, byť to ústava nevyžaduje.

Klíčový zlom nastává v momentě, kdy byl návrh skutečně oficiálně podán. Od té chvíle prezident podle Vondráčka nemá prostor pro svévolné váhání. Vondráček se ostře vymezil proti předvolebnímu videu Petra Pavla, v němž prezident varoval před silami údajně chtějícími změnit systém české politiky: „Nakonec on tady začíná překreslovat systém parlamentní demokracie na systém, kde prezident má daleko silnější roli, než jakou mu přisuzuje ústava.“

Jako oporu pro svůj výklad cituje bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, který podle Vondráčka už před čtyřmi lety jasně řekl, že ústava prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci při jmenování ministra – prezident má jmenovat na návrh předsedy vlády, nikoli posuzovat politickou vhodnost kandidáta. I proto Vondráček tvrdí, že prezident překračuje své pravomoci a narušuje „štít demokracie“. V provokativní narážce dodává, že kdyby šlo o obranu parlamentní demokracie, „Milion chvilek pro demokracii by měli svolávat demonstrace“ – tentokrát ne proti vládě, ale na obranu ústavy proti prezidentovi.

Historie prezidentů a „zvykové právo“: Vondráček trvá na literě ústavy

Ivan Bartoš oponuje historickou perspektivou. Připomíná, že v minulosti se politické strany včetně SPD a Tomia Okamury odvolávaly na „silnější mandát“ přímo voleného prezidenta Miloše Zemana a obhajovaly jeho aktivistický výklad pravomocí, pokud jim to politicky vyhovovalo. Citoval ústavního právníka Jana Kyselu, který mluví o kontinuitě prezidentských „vrtochů“ – od Havlových amnestií, přes Klausovy abolice až po Zemanovo „roztahování mundúru“ prezidentského úřadu do maxima.

Moderátor se proto ptá, zda současný postup Petra Pavla není jen pokračováním zvykového práva vytvořeného jeho předchůdci. Vondráček připouští, že prezidenti v minulosti zkoušeli hranice ústavy, ale zdůrazňuje, že nikdy nedošlo až do fáze kompetenční žaloby, která by je jasně vymezila. Připomíná, že právě Petr Pavel se v kampani vymezoval proti svým předchůdcům a sliboval, že „to dělat nebude“. Proto podle něj nelze současné jednání omlouvat méně či více problematickou praxí z minulosti.

Na Bartošův odkaz na Jana Kyselu Vondráček navazuje tím, že i Kysela mluví o tom, že jen závažný trestný čin nebo špionáž by mohly být důvodem, aby prezident odmítl vyhovět premiérově návrhu. Nic takového podle Vondráčka v Turkově případě prokázáno není – a ani veřejné „černé puntíky“ či mediální průzkumy nemohou nahrazovat volby a ústavu.

Vondráček proto trvá na tom, že návrh padl, prezident měl jmenovat a vláda měla 13. ledna dostat důvěru jako celek, nikoli v „okleštěné“ podobě. Kritizuje i to, že otálení s jmenováním ministra nebo i předsedy vlády může být prakticky nekonečné, protože ústava nestanoví žádné lhůty. Naznačuje, že by bylo vhodné se na ústavněprávním výboru nebo ve stálé komisi pro ústavu bavit o zavedení alespoň orientačních časových rámců.

Kompetenční žaloba: právní řešení, nebo zbytečný konflikt?

Další část debaty se soustředí na otázku kompetenční žaloby na prezidenta. Bartoš připomíná, že podle ústavy může takovou žalobu podat jen vláda, respektive premiér, v tomto případě Andrej Babiš, a že právě on je za celou situaci politicky odpovědný. Zaznělo, že Babiš veřejně prohlásil, že do žádné žaloby nechce jít, protože ji považuje za zatěžující – a Bartoš to interpretuje jako důkaz, že spor je především Babiš–Pavel, nikoli Motoristé–Hrad.

Vondráček připouští, že nikomu se nechce pouštět do otevřeného ústavního sporu s prezidentem, byť by to „vyjasnilo“ výklad ústavy a ukončilo roky trvající nejistotu. Jako právník však říká, že by si ústava po 33 letech zasloužila právě takové judikaturní upřesnění. Na druhé straně upozorňuje, že i samotný proces kompetenční žaloby by politickou práci zdržoval, a s typicky svobodnickým důrazem na šetření financí ironicky dodává, že jediným pozitivem současného stavu je ušetřený ministrův plat na životním prostředí – ovšem ihned dodává, že to jistě nebyl záměr prezidenta.

Ivan Bartoš zdůrazňuje, že v právním státě se zákony vykládají až v konfliktu před soudem, nikoli politickými proklamacemi. Proto by podle něj kompetenční žaloba byla čistým způsobem, jak rozetnout spor. Zároveň však varuje před častými zásahy do ústavy: sahání na ústavu v koaličně roztříštěném prostředí často končí „zásadním průšvihem“. Jako realistickou cestu vidí buď žalobu, nebo politické řešení – dohoda Andreje Babiše s Motoristy na jiném kandidátovi.

Vondráček odpovídá, že v minulosti měl na všechny podobné situace (za Havla, Klause i Zemana) stejný názor – kompetenční žaloba měla být podána vždy. Připomíná, že Miloš Zeman nakonec Jana Lipavského – přes silné řeči a výhrady – jmenoval, zatímco Petr Pavel nyní „realizoval to, čím Zeman jen strašil“. Současně chápe, že Babiš se může obávat podezření z osobní msty vůči prezidentovi, který ho porazil ve druhém kole prezidentské volby, pokud by žalobu inicioval.

Role premiéra a Motoristů: vláda nespadne, program běží dál

Moderátor posléze odklání debatu od prezidenta k premiérovi Andreji Babišovi. Ptá se, zda podle Vondráčka Babiš za Motoristy u prezidenta bojoval dostatečně. Vondráček odpovídá opatrně: „Ještě uvidíme, tahle věc neskončila.“ Připomíná, že post ministra životního prostředí zůstává neobsazený a že další krok je na Motoristech a premiérovi.

Současně zdůrazňuje, že spor kolem Turka vládu neohrozí: „Podstatné pro občany je, že tato vláda na tomto sporu nepadne. Vláda se pustí do práce.“ Ministerstvo životního prostředí je podle něj možné po určitou dobu vést přes náměstka či pověřeného člena vlády, a podobné situace, kdy jeden politik dočasně spravoval dva resorty, Česko v minulosti již zažilo.

Na dotaz, jak dlouho jsou ochotni tolerovat dočasné řešení, Vondráček odpovídá v duchu koaliční stability: je to odpovědnost Motoristů a premiéra, ale Svobodní a SPD budou situaci snášet tak dlouho, „aby vláda vydržela čtyři roky“ a mohla naplnit programové prohlášení – tedy v jejich pojetí učinit život svobodnějším, levnějším a zbavit stát „umělého zdražování“ i prostřednictvím ministerstva životního prostředí.

Bartoš z opoziční lavice připomíná, že Babiš má talent sledovat především zájmy sebe a svého hnutí a že v minulosti neváhal náhle měnit postoj – ať už k evropským otázkám, nebo dnes k muniční iniciativě. Připomíná také, že souběh dvou náročných ministerských agend (zahraničí a životního prostředí) je dlouhodobě těžko zvládnutelný, zejména v době konfliktu na Ukrajině.

Když Bartoš zmiňuje morální profil Filipa Turka a odkazuje na jeho údajné sbírání nacistických relikvií, Vondráček kontruje, že voliči dali Motoristům i Turkovi mandát a že osobní nelibost či mediální kampaně nemohou nahrazovat ústavu. Podle něj by se podobné „průzkumy černých vroubků“ daly udělat na celou řadu politiků a nesmí se stát normou, podle níž se přepisují základní pravidla politického systému.

Muniční iniciativa: peníze českých daňových poplatníků jako klíčový spor

V závěru se debata přesouvá k muniční iniciativě pro Ukrajinu, která se stala symbolem české angažovanosti ve válce. Moderátor připomíná, že Andrej Babiš po jednání „koalice ochotných“ zjemnil svou kritiku a připustil, že pokud Česko z iniciativy neodejde, ale nebude do ní dávat další peníze, je to akceptovatelné.

Libor Vondráček odmítá, že by šlo o zásadní obrat: podle něj byla pozice Svobodných  vždy stejná – je potřeba zabránit tomu, aby na muniční iniciativu šly peníze českých daňových poplatníků. Připouští, že iniciativu lze nechat běžet, pokud je financována ze zahraničí: „Každá věc, která funguje bez peněz českých daňových poplatníků, ať si funguje.“

Moderátor však upozorňuje, že Babiš dříve iniciativu označil za „předraženou, plesnivou“ a na dotaz agentury Reuters, zda by z ní Česko mělo vystoupit, odpověděl „samozřejmě, proč bychom pokračovali“. Vondráček přiznává, že konkrétní citaci pro Reuters neznal, ale trvá na tom, že problémem jsou konkrétní částky: „Dvě miliardy korun jsme tam dali a pořád jsou to dvě miliardy, které nechybí na zemi. Chybí ve školství a jinde.“ Zdůrazňuje, že z hlediska Svobodných jde o peníze, které bychom neměli vyvážet z rozpočtu, když doma chybí na základní služby.

Ivan Bartoš naopak – netypicky pro opozici – vyjadřuje uznání k tomu, že vláda Andreje Babiše fakticky nechává muniční iniciativu běžet. Připomíná, že Česká republika na začátku poskytla zhruba dvě miliardy korun a že následné roky se financování opíralo hlavně o zahraniční zdroje. Podle Bartoše je muniční iniciativa auditovaná, kontrolovaná více státy a není důvod o její účelnosti plošně pochybovat; sám byl u jejího vzniku a považuje ji za správnou a pro reputaci Česka v Evropě důležitou.

Závěr moderátor uzavírá připomenutím, že i ministr zahraničí Lipavský hovořil o českém příspěvku ve výši 2–3 miliard korun, a konstatuje, že je výjimečné slyšet od opozičního politika něco, co se blíží pochvale práce vlády. Vondráček i Bartoš diskusi zakončují stručným poděkováním za pozvání – po debatě, která zřetelně ukázala, že v otázkách ústavy, role prezidenta i válečné pomoci Ukrajině vede Libor Vondráček konzistentní, právnicky vyargumentovaný odpor k posilování Hradu i k dalšímu zatěžování českého rozpočtu.

Vondráček se pustil do Bartoše! Pavel PORUŠUJE ústavu + Turek MUSÍ být ministr

V pořadu Události, komentáře na ČT24 8. ledna 2026 se střetly dva odlišné pohledy na roli prezidenta, premiéra i české angažovanosti v muniční iniciativě pro Ukrajinu. V debatě moderované Lukášem Dolanským proti sobě stanuli předseda Svobodných a místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Libor Vondráček a místopředseda poslaneckého klubu Pirátů Ivan Bartoš. Výsledkem byla svižná, místy konfrontační, ale argumentačně nabitá diskuse, v níž Libor Vondráček vystupoval jako právník a obhájce parlamentní demokracie proti podle něj příliš ambicióznímu pojetí prezidentské funkce.

Pat kolem Filipa Turka: prezident pod palbou kritiky

Debatu otevřela aktuální kauza nejmenovaného ministra životního prostředí Filipa Turka, nominanta Motoristů, jehož setrvávající kandidatura a odmítavý postoj prezidenta Petra Pavla vytvářejí vleklý politický pat. Moderátor připomněl čerstvé prohlášení Motoristů Borise Šťastného, že klub jednomyslně podporuje Turka, je znepokojen kroky prezidenta při plnění jeho ústavních povinností a trvá na Turkovi jako kandidátovi na ministra.

Ivan Bartoš v úvodu podotkl, že od chvíle, kdy byl Turek poprvé navržen – původně na ministerstvo zahraničí – se situace v jeho neprospěch spíše zhoršovala. Připomněl výroky a chování Turka na sociálních sítích i další „přitěžující okolnosti“ a zmínil, že i tehdejší místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová už v říjnu veřejně pochybovala, že pro Filipa Turka může být ve vládě místo. Motoristy označil za hnutí, které vsadilo svou tvář právě na Turkovi, což podle něj stojí za jejich tvrdohlavým trváním na nominaci.

Na přímou otázku moderátora, zda rozumí argumentům prezidenta republiky, Libor Vondráček odpověděl jednoznačným „Ne.“ Vysvětlil, že se dokáže vcítit do prezidentovy role do okamžiku, než premiér oficiálně podá návrh na jmenování. Do té doby mohlo být podle něj legitimní diskutovat, zda nominace skutečně přijde – brzdily ji i zdravotní indispozice Filipa Turka a snaha, aby se kandidát osobně setkal s prezidentem, byť to ústava nevyžaduje.

Klíčový zlom nastává v momentě, kdy byl návrh skutečně oficiálně podán. Od té chvíle prezident podle Vondráčka nemá prostor pro svévolné váhání. Vondráček se ostře vymezil proti předvolebnímu videu Petra Pavla, v němž prezident varoval před silami údajně chtějícími změnit systém české politiky: „Nakonec on tady začíná překreslovat systém parlamentní demokracie na systém, kde prezident má daleko silnější roli, než jakou mu přisuzuje ústava.“

Jako oporu pro svůj výklad cituje bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, který podle Vondráčka už před čtyřmi lety jasně řekl, že ústava prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci při jmenování ministra – prezident má jmenovat na návrh předsedy vlády, nikoli posuzovat politickou vhodnost kandidáta. I proto Vondráček tvrdí, že prezident překračuje své pravomoci a narušuje „štít demokracie“. V provokativní narážce dodává, že kdyby šlo o obranu parlamentní demokracie, „Milion chvilek pro demokracii by měli svolávat demonstrace“ – tentokrát ne proti vládě, ale na obranu ústavy proti prezidentovi.

Historie prezidentů a „zvykové právo“: Vondráček trvá na literě ústavy

Ivan Bartoš oponuje historickou perspektivou. Připomíná, že v minulosti se politické strany včetně SPD a Tomia Okamury odvolávaly na „silnější mandát“ přímo voleného prezidenta Miloše Zemana a obhajovaly jeho aktivistický výklad pravomocí, pokud jim to politicky vyhovovalo. Citoval ústavního právníka Jana Kyselu, který mluví o kontinuitě prezidentských „vrtochů“ – od Havlových amnestií, přes Klausovy abolice až po Zemanovo „roztahování mundúru“ prezidentského úřadu do maxima.

Moderátor se proto ptá, zda současný postup Petra Pavla není jen pokračováním zvykového práva vytvořeného jeho předchůdci. Vondráček připouští, že prezidenti v minulosti zkoušeli hranice ústavy, ale zdůrazňuje, že nikdy nedošlo až do fáze kompetenční žaloby, která by je jasně vymezila. Připomíná, že právě Petr Pavel se v kampani vymezoval proti svým předchůdcům a sliboval, že „to dělat nebude“. Proto podle něj nelze současné jednání omlouvat méně či více problematickou praxí z minulosti.

Na Bartošův odkaz na Jana Kyselu Vondráček navazuje tím, že i Kysela mluví o tom, že jen závažný trestný čin nebo špionáž by mohly být důvodem, aby prezident odmítl vyhovět premiérově návrhu. Nic takového podle Vondráčka v Turkově případě prokázáno není – a ani veřejné „černé puntíky“ či mediální průzkumy nemohou nahrazovat volby a ústavu.

Vondráček proto trvá na tom, že návrh padl, prezident měl jmenovat a vláda měla 13. ledna dostat důvěru jako celek, nikoli v „okleštěné“ podobě. Kritizuje i to, že otálení s jmenováním ministra nebo i předsedy vlády může být prakticky nekonečné, protože ústava nestanoví žádné lhůty. Naznačuje, že by bylo vhodné se na ústavněprávním výboru nebo ve stálé komisi pro ústavu bavit o zavedení alespoň orientačních časových rámců.

Kompetenční žaloba: právní řešení, nebo zbytečný konflikt?

Další část debaty se soustředí na otázku kompetenční žaloby na prezidenta. Bartoš připomíná, že podle ústavy může takovou žalobu podat jen vláda, respektive premiér, v tomto případě Andrej Babiš, a že právě on je za celou situaci politicky odpovědný. Zaznělo, že Babiš veřejně prohlásil, že do žádné žaloby nechce jít, protože ji považuje za zatěžující – a Bartoš to interpretuje jako důkaz, že spor je především Babiš–Pavel, nikoli Motoristé–Hrad.

Vondráček připouští, že nikomu se nechce pouštět do otevřeného ústavního sporu s prezidentem, byť by to „vyjasnilo“ výklad ústavy a ukončilo roky trvající nejistotu. Jako právník však říká, že by si ústava po 33 letech zasloužila právě takové judikaturní upřesnění. Na druhé straně upozorňuje, že i samotný proces kompetenční žaloby by politickou práci zdržoval, a s typicky svobodnickým důrazem na šetření financí ironicky dodává, že jediným pozitivem současného stavu je ušetřený ministrův plat na životním prostředí – ovšem ihned dodává, že to jistě nebyl záměr prezidenta.

Ivan Bartoš zdůrazňuje, že v právním státě se zákony vykládají až v konfliktu před soudem, nikoli politickými proklamacemi. Proto by podle něj kompetenční žaloba byla čistým způsobem, jak rozetnout spor. Zároveň však varuje před častými zásahy do ústavy: sahání na ústavu v koaličně roztříštěném prostředí často končí „zásadním průšvihem“. Jako realistickou cestu vidí buď žalobu, nebo politické řešení – dohoda Andreje Babiše s Motoristy na jiném kandidátovi.

Vondráček odpovídá, že v minulosti měl na všechny podobné situace (za Havla, Klause i Zemana) stejný názor – kompetenční žaloba měla být podána vždy. Připomíná, že Miloš Zeman nakonec Jana Lipavského – přes silné řeči a výhrady – jmenoval, zatímco Petr Pavel nyní „realizoval to, čím Zeman jen strašil“. Současně chápe, že Babiš se může obávat podezření z osobní msty vůči prezidentovi, který ho porazil ve druhém kole prezidentské volby, pokud by žalobu inicioval.

Role premiéra a Motoristů: vláda nespadne, program běží dál

Moderátor posléze odklání debatu od prezidenta k premiérovi Andreji Babišovi. Ptá se, zda podle Vondráčka Babiš za Motoristy u prezidenta bojoval dostatečně. Vondráček odpovídá opatrně: „Ještě uvidíme, tahle věc neskončila.“ Připomíná, že post ministra životního prostředí zůstává neobsazený a že další krok je na Motoristech a premiérovi.

Současně zdůrazňuje, že spor kolem Turka vládu neohrozí: „Podstatné pro občany je, že tato vláda na tomto sporu nepadne. Vláda se pustí do práce.“ Ministerstvo životního prostředí je podle něj možné po určitou dobu vést přes náměstka či pověřeného člena vlády, a podobné situace, kdy jeden politik dočasně spravoval dva resorty, Česko v minulosti již zažilo.

Na dotaz, jak dlouho jsou ochotni tolerovat dočasné řešení, Vondráček odpovídá v duchu koaliční stability: je to odpovědnost Motoristů a premiéra, ale Svobodní a SPD budou situaci snášet tak dlouho, „aby vláda vydržela čtyři roky“ a mohla naplnit programové prohlášení – tedy v jejich pojetí učinit život svobodnějším, levnějším a zbavit stát „umělého zdražování“ i prostřednictvím ministerstva životního prostředí.

Bartoš z opoziční lavice připomíná, že Babiš má talent sledovat především zájmy sebe a svého hnutí a že v minulosti neváhal náhle měnit postoj – ať už k evropským otázkám, nebo dnes k muniční iniciativě. Připomíná také, že souběh dvou náročných ministerských agend (zahraničí a životního prostředí) je dlouhodobě těžko zvládnutelný, zejména v době konfliktu na Ukrajině.

Když Bartoš zmiňuje morální profil Filipa Turka a odkazuje na jeho údajné sbírání nacistických relikvií, Vondráček kontruje, že voliči dali Motoristům i Turkovi mandát a že osobní nelibost či mediální kampaně nemohou nahrazovat ústavu. Podle něj by se podobné „průzkumy černých vroubků“ daly udělat na celou řadu politiků a nesmí se stát normou, podle níž se přepisují základní pravidla politického systému.

Muniční iniciativa: peníze českých daňových poplatníků jako klíčový spor

V závěru se debata přesouvá k muniční iniciativě pro Ukrajinu, která se stala symbolem české angažovanosti ve válce. Moderátor připomíná, že Andrej Babiš po jednání „koalice ochotných“ zjemnil svou kritiku a připustil, že pokud Česko z iniciativy neodejde, ale nebude do ní dávat další peníze, je to akceptovatelné.

Libor Vondráček odmítá, že by šlo o zásadní obrat: podle něj byla pozice Svobodných  vždy stejná – je potřeba zabránit tomu, aby na muniční iniciativu šly peníze českých daňových poplatníků. Připouští, že iniciativu lze nechat běžet, pokud je financována ze zahraničí: „Každá věc, která funguje bez peněz českých daňových poplatníků, ať si funguje.“

Moderátor však upozorňuje, že Babiš dříve iniciativu označil za „předraženou, plesnivou“ a na dotaz agentury Reuters, zda by z ní Česko mělo vystoupit, odpověděl „samozřejmě, proč bychom pokračovali“. Vondráček přiznává, že konkrétní citaci pro Reuters neznal, ale trvá na tom, že problémem jsou konkrétní částky: „Dvě miliardy korun jsme tam dali a pořád jsou to dvě miliardy, které nechybí na zemi. Chybí ve školství a jinde.“ Zdůrazňuje, že z hlediska Svobodných jde o peníze, které bychom neměli vyvážet z rozpočtu, když doma chybí na základní služby.

Ivan Bartoš naopak – netypicky pro opozici – vyjadřuje uznání k tomu, že vláda Andreje Babiše fakticky nechává muniční iniciativu běžet. Připomíná, že Česká republika na začátku poskytla zhruba dvě miliardy korun a že následné roky se financování opíralo hlavně o zahraniční zdroje. Podle Bartoše je muniční iniciativa auditovaná, kontrolovaná více státy a není důvod o její účelnosti plošně pochybovat; sám byl u jejího vzniku a považuje ji za správnou a pro reputaci Česka v Evropě důležitou.

Závěr moderátor uzavírá připomenutím, že i ministr zahraničí Lipavský hovořil o českém příspěvku ve výši 2–3 miliard korun, a konstatuje, že je výjimečné slyšet od opozičního politika něco, co se blíží pochvale práce vlády. Vondráček i Bartoš diskusi zakončují stručným poděkováním za pozvání – po debatě, která zřetelně ukázala, že v otázkách ústavy, role prezidenta i válečné pomoci Ukrajině vede Libor Vondráček konzistentní, právnicky vyargumentovaný odpor k posilování Hradu i k dalšímu zatěžování českého rozpočtu.

VONDRÁČEK vs. FARSKÝ a VONDRA: „Česko NEMÁ diktovat mír!

Pátek 2. ledna 2026 přinesl v pořadu Události, komentáře na ČT24 debatu o míru na Ukrajině, novoročním projevu předsedy sněmovny Tomia Okamury a postavení ukrajinských uprchlíků v České republice. Moderátorka Tereza Řezníčková ve studiu hostila poslance Denise Doksanského (ANO), Libora Vondráčka (Svobodní) a europoslance Alexandra Vondru (ODS) a Jana Farského (STAN). Diskuse rychle eskalovala od otázek o vyhlídkách míru k ostrému střetu o svobodu slova, diplomatické protokoly a ekonomický dopad ukrajinské přítomnosti v Česku.

Mír na obzoru? Trump klíč, Evropa bezradná

Debata odstartovala otázkou, zda je mír skutečně blízko, když o něm mluví polský premiér Donald Tusk i německý kancléř Friedrich Merz, který volá po transparentnosti Ruska. Denis Doksanský skepticky poznamenal: „Rétoriky je hodně, ale činů málo. Putin má rétoriku o míru, ale činy ukazují jinou věc – pokračuje ve válčení“. Alexandr Vondra vyjádřil podobnou skepsi: „Je tu dost důvodů mít určitou míru skepse, jestli to Putin myslí vážně. Mír si přejeme všichni, ale musí to být mír, který se bude opírat o seriózní věrohodné garance pro Ukrajinu“ .

Libor Vondráček zaujal defenzívnější postoj a odmítl, že by Česko mělo diktovat podmínky míru: „Česká republika nemůže si klást podmínky, za jakých bude podepsaný mír. Nás se ta válka bezprostředně netýká našeho území, našich občanů, nemáme žádný důvod říkat, jak má vypadat mír. Ten se musí dohodnout hlavní hráči – Ukrajina, Rusko, Spojené státy“. Ocenil, že jednání o bezpečnostních zárukách ukazují na seriózní přístup, a citoval předsedkyni europarlamentu Robertu Metsola: „Před Vánoci říkala, že je to jednoznačně moment, kdy jsme nejblíže uzavření míru. Všichni si to přejeme“ .

Jan Farský však varoval před ruskou taktikou: „Klíč k míru leží v Moskvě, může válku ukončit během hodiny. Ale ukazuje se, že dokud nenarazí na zeď ekonomickou nebo vojenskou, chce pokračovat. Po diskuzi v Miami vyhlásili akci s tím, že Ukrajinci napadli Putinovu daču, aby znevěrohodnili vyjednávání. Doksanský zmínil Trumpovo jednání o 15 letech záruk pro Ukrajinu jako jediné přijatelné řešení: „To je jediná síla Spojené státy americké. 15 let, to jsou čtvrtá generace, to je už něco jiného než dřívější čtyři roky“.

Síla Evropy: fragmentace nebo potenciál?

Řezníčková se ptala, zda je Evropa dostatečně silná, aby promítla svou sílu do jednání o míru. Vondráček zdůraznil komplexní přístup k obranyschopnosti: „Musíme se starat o naši připravenost, obranyschopnost, nezávislost vůči všem vlivům – energetické záležitosti, stabilita přenosové sítě. Ronald Reagan zvítězil ve studené válce díky ekonomické síle, Spojené státy ekonomicky převálcovaly Sovětský svaz. Varoval před ekonomickým vývojem EU: „Když se podívám na vývoj v Evropské unii za posledních 10, 15, 20 let, nevidím důvody být optimistický, pokud budeme pokračovat v tomto směru“.

Alexandr Vondra ostře kontroval: „Ronald Reagan byl silný nejen ekonomicky, ale i vojensky. Vy k tomu máte velkou distanci, nechcete vyzbrojovat. Je třeba dělat obojí“. Zdůraznil vitální zájem Česka: „Kdyby Ukrajina padla, máme Rusa zpátky na hranicích ve střední Evropě. Nikdo si to nepřeje. Je v našem vitálním bezpečnostním zájmu, aby Ukrajina nekapitulovala. Vojensky budeme silní jenom společně s NATO a EU“

Jan Farský nabídl provokativní perspektivu: „Evropa není slabá! Když sečteme ekonomickou i vojenskou sílu Evropy, vedle ní je Rusko trpaslík. Slabinou je fragmentace – nemáme vybudovaný evropský pilíř NATO. Kdyby Utah, Nevada, Arizona bojovaly samostatně, Rusko by si s nimi poradilo. Ale Spojené státy americké jako celek jsou síla. Tak by měla fungovat Evropa“. Doksanský připomněl historii: „Za Fialy se vojákům snižovaly platy, za Stanjury se škrtalo v obraně. My jsme to nikdy nesnižovali, teď je rozpočet dvojnásobný. Uvidíme, jestli ho udržíte“

Okamurův projev: ostuda nebo svoboda slova?

Nejostřejší pasáž debaty přišla ohledně novoročního projevu Tomia Okamury, kde hovořil o „Zelenského juntě“, „zlatých záchodech“ a „penězovodech“, které tečou všemi směry. Ukrajinský velvyslanec Vasyl Zvaryč projev označil za urážlivý a nenávistný, „zjevně formovaný pod vlivem ruské propagandy“.

Alexandr Vondra nešetřil kritikou: „Nový rok je pro mě svátek, neposlouchám tyto pindaly. Ale dneska jsem si to musel poslechnout a jsem rozpolcený. Má svobodu slova vyfutrováno poslaneckou imunitou, může si pindat, co chce. Je to provokace! Zdůraznil: „Šíří nenávist k Ukrajincům, tento podivuhodný mandarín nebo Japončík. Třetí nejvyšší ústavní činitel mluví i za nás. Je to ostuda“

Libor Vondráček se ohradil: „Mrzí mě, že jste přiznal, že občané bez poslanecké imunity se mají obávat o svobodu slova. Doufám, že se už nebudou bát, že by jim někdo svobodu slova ubíral nebo je kriminalizoval“. Denis Doksanský rozlišoval úlohy: „Nelíbí se mi, když mluvíme o komkoliv, že ‚pindá‘. Zahraniční politiku určuje vláda, hlavní reprezentant je premiér. Babiš měl vstřícný, smířlivý, státnický proslov o zakopávání příkopů. Pan Okamura není člen vlády, proto hovoří za sebe. Nemyslím si, že bylo vhodné vyjádření velvyslance, protože vstupuje do politické diskuze místo diplomatických nót“.

Jan Farský ostře kontroval: „Vy jste ho instalovali na předsedu sněmovny, což je jedna z nejvyšších ústavních pozic. On mluvil za Poslaneckou sněmovnu, takto to je v zahraničí vnímáno. Poškozuje jméno i bezpečnost České republiky. Umlčíte ministra obrany Zůnu, aby nemohl vyjádřit názor, ponížili jste ho, aby odvolal, co řekl. Ale Okamura si řekne Zelenského junta, zlaté záchody, nefunkční zbraně, třetí světová válka – a vy to obhajujete?“. Vondra doplnil: „Kdyby se mi ve Washingtonu, kde jsem byl čtyři roky velvyslancem, stalo, že předseda Sněmovny řekne o mé vládě, že je junta, ozvu se stejně. Diplomatickému jobu nerozumíte, tak neučte orly létat“.

Prezident Petr Pavel na sociální síti X vyjádření označil za znepokojivé: „Budu o tom jednat s předsedou koaliční vlády a na setkání ústavních činitelů. Koordinace zahraniční a bezpečnostní politiky je základem naší důvěryhodnosti jako partnera“ Vondráček reagoval: „Koalice před Vánoci jasně řekla, kdo komunikuje jaká témata oficiálně. Vládní pozici zahraniční politiky formuluje premiér a ministr zahraničí. Kdo není pověřený vládou, hovoří za sebe nebo jinou funkci“

Ukrajinci v Česku: přínos nebo zátěž?

Závěrečná část debaty se věnovala Ukrajincům žijícím v České republice. Řezníčková připomněla, že řada lidí má pocit, že se Česko stará víc o Ukrajince než o české občany Alexandr Vondra tento názor rozmetl daty: „Z tvrdých dat jednoznačně vyplývá, že přínos těchto lidí – 2/3 i z těch, co přišli po válce, dnes pracují – je daleko větší než náklady. Přínos je o miliardy větší. Kdyby se všichni sebrali a odjeli domů, klekne české zdravotnictví, kleknou hospody, hotely. Je tu namístě větší míra lidskosti, skončit s kanálovou rétorikou, která uspokojuje 5-10% frustrovaných lidí“.

Jan Farský doplnil konkrétní příklad: „Útočí se na Ukrajince, protože se hledá viník neúspěchu. Okamura i Babiš lidem řekli, že budou mít vyšší důchody, když se nebude pomáhat Ukrajincům – to není pravda! Ukrajinci do systému přispívají víc, než čerpají. Přebytek Všeobecné zdravotní pojišťovny je osm miliard díky Ukrajincům, nečerpají tolik péče. Česko je v integraci vzorem celé Evropě. Česká republika na přítomnosti ukrajinských uprchlíků vydělává. Nižší životní úroveň je kvůli válce, kterou rozpoutalo Rusko, Putin prodražil energie – to je 100 tisíc Kč výdajů navíc pro každou domácnost“

Denis Doksanský a Libor Vondráček však trvali na úpravách: „Ne všichni, kteří přišli během války, nutně utekli před válkou. Mnozí jsou ekonomičtí migranti z oblasti, kde se de facto neválčí. Buďme v tom féroví“ . Vondráček dodal: „Organizované skupiny získaly 80 milionů Kč podvody v sociálních dávkách, systém byl postaven špatně. Přínos může být ještě větší, o co méně jim dáme na sociálních dávkách. My je nechceme vyhánět, jen chceme přestat dávat sociální dávky. Pokud jedou tam a zpátky, není tam válka v jejich oblasti, nemáme jim platit ještě sociální dávky“.

Ostrá debata! VONDRÁČEK vs POSPÍŠIL: Stanjura skryl 116 MILIARD

Středa 23. prosince 2025 přinesla v pořadu 360 na CNN Prima News vystoupení předsedy Svobodných a poslance za klub SPD Libora Vondráčka, který se v moderoval Michal Půr střetl s  Pavlou Pivoňkou Vaňkovou (STAN) a  Jiřím Pospíšilem  ohledně svěřenského fondu Andreje Babiše, nešťastného videa ministra obrany Jaromíra Zůny a chystaného navýšení schodku státního rozpočtu Debata odkryla fundamentální rozpory ve vnímání politické etiky, střetu zájmů i rozpočtové odpovědnosti napříč politickým spektrem

Svěřenský fond: právo versus politická etika

Debata odstartovala svěřenským fondem premiéra Andreje Babiše, který má vyřešit střet zájmů s holdingem Agrofert. Pavla Pivoňka Vaňková ostře kritizovala řešení jako nedostatečné: „Andrej Babiš nás opět chce všechny opít rohlíkem z Panamu. Český právní řád slepý fond nezná“. Upozornila, že v rejstříku je napsáno, že jde o zajištění správy „po dobu, kdy bude zadavatel vykonávat funkci člena vlády“, což podle ní ukazuje, že vzdání se majetku není nevratné.

Jiří Pospíšil předpovídal, že případ skončí u soudu, stejně jako minulý svěřenský fond Andreje Babiše: „Už dneska vidíme na komentářích novinářů a právníků, že jsou na to různé pohledy“. Zdůraznil, že české právo v oblasti svěřenských fondů není dostatečně rozvinuté a že „Ďábel se skrývá v detailu“ Pospíšil vyjádřil politickou obavu: „Těmi, kdo jsou nakonec příjemci toho zisku z Agrofertu, budou jeho děti. Tím pádem ten potenciální střet zájmů zůstává“.

Libor Vondráček zaujal opačný postoj a kritizoval přehnané reakce opozice: „Nedivím se, že z úst opozice zaznívalo od začátku, že jednou to budou mít jeho děti. Jestli někdo vybudoval hodnotu, měli bychom si přát, aby zůstala zachována, ne abychom demotivovali podnikatele vstupovat do politiky“. Vondráček označil kritiku za „myšlenky pomalu na znárodňování a konfiskace“ a zdůraznil, že příslušný úřad je Ministerstvo spravedlnosti, které má 30 dnů na posouzení, zda došlo ke střetu zájmů. Dodal filozofickou pointu: „Víte, co by se mělo změnit? Množství dotací rozdávaných soukromým osobám. Kdy bude méně dotací, bude méně střetu zájmů“.

Ministr Zůna: ponižující video nebo komunikační nástroj?

Ostrá výměna pokračovala ohledně videa ministra obrany Jaromíra Zůny, který vysvětloval, že nechce jet na Ukrajinu. Pavla Vaňková vnímala natočení jako autoritářské: „Celé video bylo natočeno nesmírně autoritářsky, chudák pan generál koukal očima do podlahy a říkal, že na Ukrajinu nepojedu“. Ocenila však Zůnův jasný postoj, že Rusko je agresor a Ukrajinu je třeba podporovat. Spekulovala, že „vrcholní představitelé SPD se snaží výroky generála zmírňovat“, protože má podporu Andreje Babiše, což rozděluje SPD na dva tábory.

Jiří Pospíšil označil celou situaci za ponižující pro ministra i úřad: „Člověk, který stal generálem, musí být respektován armádou. Ve chvíli, kdy je donucen měnit své pozice, říkat, že voda teče do kopce, je otázka, nakolik to nebude na újmu jeho výkonu mandátu“. Vyjádřil obavu, že to poškodí obraz České republiky u spojenců a zdůraznil, že i ministr obrany jezdí na zahraniční fóra a reprezentuje zemi.

Libor Vondráček odmítl kritiku a vysvětlil, že video vzniklo na žádost samotného Zůny: „Pan generál není zvyklý na různé opakované otázky novinářů, chtěl tu komunikaci jasnou. Nikdo ho nenutil natáčet videa“. Vysvětlil, že Zůna chtěl dopovědět některé věci, aby to bylo jednoznačné: „Některá média měla záměr vyvolat bouři ve sklenici vody. Parafráze jsou obdivuhodné, jak sugestivně redaktoři dávali otázky a vkládali generálovi do úst jiná slova“. Vondráček zdůraznil, že komunikace se dohodla tak, aby vláda mluvila jedním hlasem – Zůna se bude vyjadřovat k resortním záležitostem, Andrej Babiš k zahraničněpolitickým otázkám.

Muniční iniciativa: pokračování nebo konec?

Téma muniční iniciativy vyvolalo další kontroverzní výměnu. Vondráček ujistil, že český stát do iniciativy nedává peníze (historicky tam dal cca 80 milionů Kč) a do budoucna se to měnit nebude. Dodal: „Jestli to vůbec má český stát organizovat, musíme prošetřit. Jsou tam podněty o korupčním jednání a přemrštěných částkách. Pokud bychom se podíleli na takovém, je to reputační riziko pro stát“. Vysvětlil, že ministerstvo obrany připraví analýzu a vláda rozhodne o budoucnosti odboru, který iniciativu řeší (35 zaměstnanců).

Jiří Pospíšil varoval před reputačním rizikem zrušení: „Reputační riziko bude, pokud tu iniciativu bez dalšího zrušíme. Jako Evropa nejsme schopni dodávat dostatek munice, zavázali jsme se k milionu nábojů, dodali jsme jen 300 tisíc“. Zdůraznil, že chce-li vláda mír, Putin nesmí prolomit frontu: „Mír můžeme dosáhnout, pokud Putin neprorazí frontu a nepostoupí výrazně na západ“. Pavla Vaňková potvrdila víru, že iniciativa bude pokračovat, ale upozornila na utajení detailů: „Nejsou možné zveřejňovat, co se kam nakupuje. Pokud bude audit, určitě nečekejme, že se bude mediálně probírat“.

Rozpočtový chaos: 286 nebo 400 miliard schodek?

Závěrečná část debaty se věnovala rozpočtu na rok 2026 a pravděpodobnému porušení zákona o rozpočtové odpovědnosti. Libor Vondráček ostře kritizoval Zbyňka Stanuju: „286 miliard korun deficit navrhl Stanjura, plus 38 miliard na Státní fond dopravní infrastruktury, předchozí vláda sama přiznává schodek přes 300 miliard v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti“. Zmínil, že Národní rozpočtová rada hovořila o 50 miliardách chybějících, SPD od začátku odhadovalo 90 miliard a náměstek mluvil o 116 miliardách. Vondráček doufá, že díky systemizaci od 1. 7. a škrtům v aparátu (322 zaměstnanců) bude konečný schodek menší než 286 miliard.

Jiří Pospíšil kontroval: „Čekal jsem od nové vlády, že pokud Stanjura měl 38 miliard skrytý schodek, uděláte škrty a rozpočet bude s menším schodkem. Fiala před čtyřmi lety vzal Babišův rozpočet a udělal škrty za 100 miliard korun“. Zdůraznil, že experti hovoří o nižších jednotkách až desítkách miliard, ne o částkách nad 50 miliard: „To hovoříte vy, abyste tam udělali větší vatu“. Upozornil na právní konsekvence: „Stanjurův návrh nebyl v rozporu se zákonem. Pokud schodek bude nad určité procento, nezákonnost rozpočtu se nezvaní“. Pospíšil ale přiznal, že z hlediska účinnosti to nemá dopad – rozpočet bude platný a účinný, jen to bude „politický signál, že se přijímají zákony deklarativního charakteru“.

Pavla Vaňková ostře kritizovala kroky vlády: „Jediné, co jste reálně udělali, je vyhazování lidí na ministerstvech a rušení odborů. Migrační pakt už máme implementovaný, zrušit jej bez pokut jako Maďarsko (200 milionů EUR + milion denně) není dobré fungování“. Vondráček uzavřel, že až vládní návrh rozpočtu bude hotový, všichni uvidí škrty v mnoha oblastech: „Jestli to bude stačit na nápravu nezákonného a nepravdivého Stanjurova rozpočtu, nevím. Ale škrty tam budou vidět“

VONDRÁČEK rozmetal KUPKU na ČT24! Pravda o Ukrajině, dluzích a D1

Pátek 19. prosince 2025 přinesl v pořadu Události, komentáře na ČT24 politicky nabitou debatu o pomoci Ukrajině, dopravní infrastruktuře a státním rozpočtu. Předseda Svobodných a poslanec Libor Vondráček se postavil naproti poslanci ODS Martinu Kupkovi. Moderovala Jana Peroutková. Diskuse odstartovala závěry summitu EU o 90 miliardách eur na půjčku Ukrajině, kde Česko, Maďarsko a Slovensko odmítly ručit. Premiér Andrej Babiš podpořil závěry bez ručení, prezident Petr Pavel volal po větší odpovědnosti

Relativní vítězství bez tlačení na partnery

Libor Vondráček ocenil řešení summitu v Bruselu jako relativně optimální. Podle něj umožnilo posílenou spolupráci státům, které chtějí pomoci navíc, bez nutnosti přetlačovat ty, kteří nesouhlasí s ručením „Nikdo neměl odjíždět jako vítěz, každý dělá, co považuje za správné,“ řekl a odmítl hledání jednoho vítěze. Na otázku, zda se Česku vyplatí strategie „chytré horákyně“ bez blokování, ale i bez ručení, Vondráček zdůraznil naslouchání voličům, kteří volili změnu.

Vondráček upozornil, že Česko už podle dat Kielského institutu poskytlo Ukrajině a Ukrajincům přes 280 miliard Kč, což je obrovská suma. „Lidé vnímají, že jsme pomohli hodně penězi, navíc poskytujeme azyl uprchlíkům,“ konstatoval a zdůraznil, že pomoc bude pokračovat, ale ne neomezeně. Premiér Babiš podle něj jasně oddělil českou pozici od Maďarska a Slovenska, což podtrhuje suverenitu. „Nevěřím, že nám to zkomplikuje jednání v Bruselu – jde o schopnost,“ dodal s příkladem slovenského eurokomisaře.

Martin Kupka označil český postoj za prohru, který oslabuje naši pozici v EU a staví nás po boku Fica a Orbána. Kritizoval Babišovu „neoblečenou verzi“ maďarsko-slovenské linie a zdůraznil, že Česko získalo více, než utratilo na pomoc. Vondráček na to reagoval obranou: „Česko hájí své zájmy, například odmítnutím ručení.“ Připomněl úspěšné jednání Slovenska a odmítl obavy z oslabení pozice.

Ostrá výměna o dluzích, dopravě a elektromobilech

Debata se přesunula k dopravě po dokončení D1 u Přerova. Vondráček ocenil tempo stavby a připsal zásluhy i Kupkovi: „D1 dokončena po 60 letech, můj dědeček na ni jezdil na kole.“ Navrhl přesměrovat čistý výnos z radarových pokut do fondu dopravní infrastruktury a podpořit PPP projekty. „Obce instalují radary pro příjmy, ne pro bezpečnost,“ kritizoval a navrhl zpoplatnit dálniční známky i pro elektromobily, které jely zdarma.

Kupka nesouhlasil s přerozdělováním pokut: „Čistý příjem by byl jen 250 milionů, obce a kraje mají náklady na údržbu.“ Obhajoval svou éru s 210 km nových dálnic, zelenými razítky pro Pražský okruh a D3. Vondráček kontruje: „Vy jste rozevřel nůžky – zvýšili jste známku pro normální řidiče, elektromobily zůstaly zdarma“.

Nejostřejší momenty přišly u rozpočtu. Vondráček kritizoval předchozí vládu za dluhy 1200 miliard Kč a největší pokles reálných mezd v EU za 5 let. „Posílali peníze bez vyhodnocení, bili se v prsa,“ řekl. Kupka obhajoval růst HDP 2,8 % a důchodovou reformu. Vondráček: „Vaše vláda nasekala rekordní dluhy, poslední rozpočet má 286 miliard schodku oproti předchozímu.“ Kupka: „237 miliard plus obrana s výjimkou EU.“ Vondráček: „Dluh je dluh, úroky platí občané“.

Svoboda slova, Rusko a změna ODS

Vondráček se bránil obvinění z nesvobody: „Vytahujete Rusko a používáte ruské metody – vypínání webů, kryt. Nechceme žít v Rusku!“. Připomněl omluvu Svobodných za podporu Babišovi v prezidentské volbě, ale zdůraznil koaliční kompromis. Kritizoval ODS za posun od Kubery k Vystrčilovi a schválení Fit for 55 se zákazem benzínových aut od 2035: „Syntetická paliva jsou ve vzduchu“. „Naši voliči nás podpořili preferencemi,“ uzavřel.

Kupka označil postoj Svobodných za sobecký a obhajoval muniční iniciativu, která přináší daňové příjmy. „Evropa musí být silná proti ruské agresi, jinak hrozí kapitulace,“ varoval. Vondráček: „Mírové jednání je osud Ukrajiny, ne naší. Migrační vlna nehrozí – po míru skončí status uprchlíků podle Dublinu“. Debata ukázala hluboké rozdíly: Vondráček hájí pragmatismus a české priority, Kupka zásadovost a solidaritu.

Libor Vondráček v 90′ ČT24 komentoval projev Vystrčila: Evropa by neměla převážet nad českými zájmy

Libor Vondráček se ve vstupu pro ČT24 pustil do adventního projevu předsedy Senátu Miloše Vystrčila s typicky věcným, ale zároveň ostře vymezeným komentářem. Navázal přitom nejen na aktuální politickou situaci, ale i na téměř šest let starý, dnes už legendární projev Jaroslava Kubery, kterého postavil s Vystrčilem do přímého kontrastu.​

Evropa ano, ale ne místo Česka

Hned v úvodu Vondráček reagoval na citaci Václava Havla „Evropa je náš společný úkol“, kterou si Vystrčil do projevu vypůjčil. Podle Vondráčka přesně vystihuje přístup dosavadní vlády, která se „hodně zajímala o Evropu, hodně zajímala o jiné části světa“, zatímco lidé v Česku měli oprávněný pocit, že se politická reprezentace nezajímá dostatečně o jejich konkrétní problémy. Adventní projev proto četl jako nepřímou pochvalu končící vlády, což spojil i s tím, že končící premiér i předseda Senátu jsou ze stejné politické strany.​

Na doplňující otázku, zda je vůbec „špatně“, když se česká vláda intenzivně věnuje Evropě, Vondráček odpověděl, že problém nastává ve chvíli, kdy se přitom zapomíná na české zájmy. Připomněl výrok europoslance Koláře (TOP 09), že jeho úkolem je hájit zájmy Evropské unie, nikoliv České republiky, což označil za symptom hlubšího problému: část politické reprezentace podle něj sama přiznává, že české zájmy nejsou na prvním místě.​

Kubera, „zelené šílenství“ a regulace z Bruselu

Když moderátor zmínil část projevu, v níž Vystrčil kritizoval přebujelou regulaci a byrokracii v Evropě, Vondráček se přihlásil k souhlasu – a zároveň znovu přivedl do diskuse Jaroslava Kuberu. Připomněl jeho nadčasová slova o „zeleném šílenství“ a upozornil, že právě s tímto trendem je spojena velká část regulací, které podle něj českým občanům i ekonomice škodí a přicházejí z Evropské unie. Navázal tak na Kuberovo varování před tím, aby se ideologie schovaná za pojmy „ekologie“ či „politická korektnost“ nestala novou formou tlaku na svobodu.​

Vondráček Vystrčilovi přiznal, že v částečné kritice evropské regulace existuje průnik, ale zároveň znovu zdůraznil rozdíl v akcentovaných tématech: zatímco Kubera otevřeně varoval před „zelenou tsunami“ a omezováním svobody, Vystrčil podle něj staví do popředí jiné motivy a více navazuje na narativ současné vládní garnitury.​

Neziskovky, instituce a „žít a nechat žít“

V další části rozhovoru přišla řeč na nezávislé instituce, svobodná média, dobrovolnictví a neziskový sektor – prvky, které Vystrčil v adventním poselství zdůraznil jako klíčové pro zdravou demokracii. Vondráček vyjádřil „obrovskou úctu“ k dobrovolníkům a neziskovým organizacím, jejichž primární agendou není politická agitace, a vyzval diváky, aby v čase Vánoc drobně podpořili organizace působící například v sociální péči.​

Současně však opět vytáhl srovnání s Kuberou. Připomněl, že bývalý předseda Senátu varoval před tím, aby občané nezačali na instituce nahlížet jako na „chůvu“, která má žít jejich život za ně. Podle Vondráčka se totiž zdánlivě pozitivní rétorika o úctě k institucím může zvrhnout v praxi, kde mají instituce zbytečně velkou moc a ubírají prostor osobní svobodě. V této souvislosti citoval Kuberovo heslo „žít a nechat žít“ jako zásadní výzvu, na kterou by se nemělo zapomínat.​

Nezávislé soudy a svoboda slova jako podmínka

V závěru rozhovoru moderátor zpřesnil, že Vystrčil nehovořil o úctě, ale o nezávislosti institucí – justice, České národní banky či Nejvyššího kontrolního úřadu. Vondráček potvrdil, že nezávislost soudů je klíčová, ovšem vzápětí ji spojil s tématem svobody slova. Podle něj skutečně nezávislé instituce musí „nezávisle bádat po tom, co je pravda“, místo aby prosazovaly jednu „jedinou správnou pravdu“.​ Opět tak odkázal na Kuberova varování před politickou korektností a snahami omezovat svobodnou debatu. Bez svobody slova totiž podle Vondráčka není možné ani nezávislé myšlení, ani poctivé hledání pravdy – a tím pádem ani skutečně nezávislé instituce.

Vondráček v Událostech komentářích: od „reálných mezd“ k migračnímu paktu a ETS 2

Ve studiu Událostí, komentářů České televize se po jmenování nové vlády Andreje Babiše sešla čtveřice politických hostů: místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Skopeček (ODS), poslanec a předseda Pirátů Zdeněk Hřib, pražský zastupitel a šéf pražské organizace hnutí ANO Ondřej Prokop a místopředseda ústavně-právního výboru Sněmovny za Svobodné Libor Vondráček. Moderátor Daniel Takáč jim hned na úvod položil jednoduchou, ale politicky výbušnou otázku: převzala nová vláda fungující, nebo rozvrácenou zemi? Právě na této „diagnóze stavu republiky“ se začal rýsovat hlavní konflikt večera, v němž sehrál Libor Vondráček výraznou roli.

Jako první dostal slovo právě Vondráček. Na zdánlivě jednoduchou otázku odmítl odpovědět černobíle – podle něj záleží na tom, jaká čísla si člověk vybere. Vysvětloval, že nelze brát jen aktuální meziroční růst, který vypadá na papíře dobře, ale je nutné podívat se na celé čtyři roky Fialovy vlády. Pokud ekonomika dlouho stagnovala, pak z nízké základny „vyskočí“ růst snadno a srovnání s okolními státy může zkreslovat skutečný stav. Vondráček připomněl, že vláda podle něj „nasekala 1200 miliard korun dluhů“ a že se Česko u reálných mezd stále marně snaží dostat nad úroveň, na které bylo při jejím nástupu. Lidé podle něj v peněženkách cítí spíš zaostávání než prosperitu.

Když se ho moderátor opakovaně ptal na jednoznačný verdikt, Vondráček přešel k tomu, co považuje za klíčovou metriku: reálné mzdy v mezinárodním srovnání. Tvrdil, že zatímco v jiných evropských zemích reálné mzdy rostly rychleji, české domácnosti se „motají“ kolem úrovně roku 2021. Všechno ostatní – nezaměstnanost, makroekonomické ukazatele, celkový dluh – je podle něj pro běžného člověka druhotné. Z pohledu občanů je země v horším stavu, pokud si za svou práci koupí méně než lidé v okolních státech, a to podle něj přesně odpovídá realitě, kterou Fialův kabinet zanechává.

Na tuto kritiku navázal Jan Skopeček z ODS. Ten Vondráčka obvinil z pokračování předvolební rétoriky, přestože „už je dávno po volbách“. Země je podle něj v „relativně dobrém stavu“: nadprůměrný růst táhne domácí spotřeba, reálné mzdy po období propadu znovu rostou, nezaměstnanost patří k nejnižším v Evropě a riziko pádu do sociální chudoby je podle standardních statistik nízké. Vinu za předchozí pokles reálných mezd Skopeček připsal covidu a „roztočené inflaci“ způsobené velkými fiskálními balíčky minulé vlády. Vzniklo tak ostré kontrastní zarámování: zatímco Skopeček mluvil o úspěšném zvládnutí krizí a náběhu růstu, Vondráček trval na tom, že lidé žijí hůř, než by museli, a že dluhová stopa je varující.

Druhou linií debaty se stalo bydlení a kolaps digitalizace stavebního řízení. Když Zdeněk Hřib mluvil o tom, že Piráti prosadili řadu kroků v oblasti dostupného bydlení a že je připraveno několik tisíc obecních bytů s projekty za desítky miliard, ale chybí peníze na spolufinancování, vložil se do toho opět Vondráček. Upozornil, že v „zprávě o stavu země“ mu vedle bydlení chybí především to, co lidé vidí v praxi: nefungující stavební řízení a blokády kvůli nepovedené digitalizaci. Zároveň reagoval i na představu, že stačí „nalít peníze“ do již připravených projektů – pokud má někdo jasný plán a je ekonomicky výhodný, může podle něj využít soukromé investory a chovat se jako developer, místo aby neustále žádal stát o další prostředky.

Hřib se proti tomu ohradil protiútokem: z Vondráčkovy poznámky podle něj plyne, že pro novou vládu není dostupné bydlení prioritou. Vondráček na to odpověděl, že pro koalici jde naopak o jednu z hlavních priorit – dokladem má být to, že nový stavební zákon patří k prvním návrhům, které kabinet předkládá. Podle něj je ale nutné nejprve odblokovat procesy a až pak nalévat peníze. Vznikl tím konflikt dvou optik: Piráti mluví o připravených projektech ve frontě, Vondráček o nezbytnosti napravit systém, který „uvízl“ na nefunkční digitalizaci.

Významnou roli sehrál Vondráček i v debatě o tom, proč růst ekonomiky táhne spotřeba domácností a co to vlastně znamená. Když se moderátor zeptal, jak mohou mít lidé „prázdné peněženky“, když čísla ukazují růst podporovaný právě spotřebou, Vondráček upozornil na faktor, který podle něj část politické reprezentace přehlíží: meziročně roste počet obyvatel o stovky tisíc, mimo jiné kvůli válce na Ukrajině. Vyšší agregovaná spotřeba proto může částečně odrážet prostý fakt, že na území České republiky žije více domácností než dříve. Ukrajinští uprchlíci také utrácejí a jejich výdaje se logicky počítají do spotřeby domácností.

Zároveň varoval, že klíčovým problémem je spíše stagnující průmysl a rostoucí nezaměstnanost, která se podle něj pohybuje kolem 4,8%. To je podle Vondráčka signál, že ekonomiku nedrží na nohou zdravý průmyslový základ, ale do značné míry právě „nafouknuté“ statistiky spotřeby. Moderátor se ho provokativně ptal, zda z toho plyne, že Česko „utrácí, protože má hodně chudých lidí“, Vondráček ale trval na svém: jde o čistou makroekonomickou metodu měření, která neříká nic o tom, jak se cítí střední třída, jen o souhrnu všech domácností na území státu.

Druhá velká část pořadu se točila kolem toho, co bude nová vláda dělat s emisními povolenkami ETS 2 a migračním paktem. Takáč položil Vondráčkovi přímou otázku: „Jak to uděláte?“ Vondráček navázal na předvolební sliby a připomněl, že Česká republika už jednou odmítla evropské kvóty z roku 2015 – a přesto nikoho nepřijala a pokuty se nedočkala. Stejnou strategii chce podle něj vláda použít i teď: nebudeme přijímat migranty „za výpalné“ a ETS 2 jednoduše nezavedeme do národní legislativy stejně jako několik dalších států EU.

Moderátor ale neustupoval a několikrát se snažil dostat z Vondráčka konkrétní popis mechaniky: co se přesně stane na Evropské radě, co Andrej Babiš svým partnerům řekne, jak bude argumentovat, až skončí výjimka spojená s válkou na Ukrajině. Vondráček v odpovědi rozlišil dvě roviny: procedurálně Česko skutečně nemůže „zrušit“ už přijatý akt EU, ale může se rozhodnout ho nenaimplementovat do svého práva a současně sbírat spojence pro jeho změnu na evropské úrovni. Koalice podle něj vsadí na dvojsměrnou strategii: doma legislativní blokáda ETS 2 a v Bruselu dlouhodobé vyjednávání, které může přinést výsledek třeba až po evropských volbách v roce 2029.

Jan Skopeček označil tuhle formulaci za „konečně logickou“, ale připomněl, že před hlasováním vlády zněla slova koalice podstatně ostřeji – jako by povolenky „skončily hned zítra“. Připustil, že bude rád, pokud se většina pro zrušení ETS 2 v Evropě skutečně najde, ale zdůraznil, že to bude „běh na dlouhou trať“. Zároveň upozornil na riziko, že v případě žaloby od Evropské komise by mohli čeští daňoví poplatníci platit vysoké pokuty, které by mohly dopadnout ještě tvrději než samotné náklady ETS 2. Tady se jasně ukázal rozdíl: Vondráček ochotný riskovat spor a sázet na tvrdý postoj, Skopeček spíš varující před rozpočtovými dopady.

Vondráček na to reagoval tím, že znovu potvrdil politický závazek: „Dokud český parlament neschválí ETS 2 do naší legislativy, tak se našich občanů prostě netýká. A za naší vlády to tak nebude.“ Vklínil se tím mezi dvě linky, které ve studiu zaznívaly: opatrnější evropské „vyjednávání o parametrech“ a přímočařejší „nepřijmeme, nezavedeme“. Na rozdíl od Hřiba, který Babišovu a Turkovu evropskou pozici označil za izolovanou a zaměřenou spíš na gesta pro domácí publikum, se Vondráček soustředil na právní a procedurální stránku – argumentoval blokací v národní legislativě a precedentem z migračních kvót.

V závěru debaty se pozornost přesunula od Bruselu na východ – k Ukrajině a novým zprávám z Berlína. Média informovala o tom, že se rodí návrh na bezpečnostní záruky pro Ukrajinu „na úrovni článku 5“ bez plného členství v NATO a s možným vznikem mnohonárodnostních jednotek na ukrajinském území. Daniel Takáč se ptal hostů, zda by Česká republika měla podpořit vyslání českých vojáků do takové mise.

Vondráček ve své reakci opět pracoval s právním rámcem. Připomněl, že i v rámci NATO neexistuje mechanismus, který by jednotlivé státy donutil vysílat vojáky proti jejich vůli – vše záleží na konkrétním mandátu a domácím rozhodnutí. Vyjádřil opatrný optimismus, že jednání o bezpečnostních zárukách může být signálem blížícího se míru, ale současně zdůraznil červenou linii: „Nedopustíme, aby Česká republika byla vtažena do války.“ Na opakované dotazy moderátora, zda by „zvedl ruku“ pro účast našich vojáků, odpovídal podmíněně – záleželo by na konkrétní misi, mandátu a okolnostech v době hlasování.

Tím se odlišil jak od Hřiba, který mluvil o nutnosti dlouhodobých bezpečnostních záruk a evropské integrace Ukrajiny, tak od Skopečka, jenž varoval před předčasným vylučováním vojenské účasti a zdůrazňoval význam mandátu a role českých firem při obnově země po válce. Vondráčkova pozice byla jasněji defenzivní: ano, mír a záruky jsou potřeba, ale ne za cenu rizika zatažení České republiky do otevřeného konfliktu.

V celém pořadu tak Libor Vondráček vystupoval jako politik, který spojuje několik linií: kritiku stavu země přes reálné mzdy a dluhy, důraz na nápravu nefunkčních systémů typu stavebního řízení, tvrdý postoj k ETS 2 a migračnímu paktu s odkazem na právní mantinely a konečně opatrnost v otázce přímé vojenské angažovanosti na Ukrajině. Zatímco Skopeček a Hřib se častěji vraceli k obhajobě odcházející vlády či k evropským kompromisům, Vondráček se snažil držet roli toho, kdo připomíná cenu, kterou za politická rozhodnutí platí čeští občané – ať už v peněženkách, na účtech za energie, nebo v případě ETS 2 a migračního paktu potenciálně i ve vztahu k Bruselu.

Tvrdá debata v 360°: Vondráček se střetl s Dvořákem a Munzarem kvůli svobodě slova a Bruselu

Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.

 „Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády

Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.​

Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.​

Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu

Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.

Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.​

Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.​

Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění

Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.​

Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.​

Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.​

Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova

Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.​

Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.

Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.​

ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“

Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.​

Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.​

Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě

Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.​

Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.

Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.​

TAKHLE TO DOPADLO: Proč se lidé bojí mluvit? Havrda bez cenzury o médiích

MUDr. Miroslav Havrda, místopředseda strany Svobodní, vystoupil 9. prosince 2025 v pořadu Host Mariána Barana na TV Česko s výrazně kritickým pohledem na současný stav české demokracie a politiky. V třicet dva minuty dlouhém rozhovoru s názvem „Máme opět zvonit klíčema?“ otevřeně vyjádřil své obavy o budoucnost České republiky a svobody jejích občanů.​

Kritika ODS a změna politické orientace

Havrda během rozhovoru zmínil svou osobní politickou cestu, která začínala u ODA. „Já určitě patřím mezi ty, kdo ji kdysi volil. A potom na tvrdou musel jsem zkrátka přestat,“ vysvětlil své odklonění se od strany, kterou dnes označuje za „progresivní levicovou stranu, která lže a podvádí lidi“. Zvláště kritizoval Martina Dvořáka,  bývalého spoluzakladatele ODA: „Já, když porovnám moje názory, které jsou stále stejné, a jeho názory, co on říká v televizi, že prostě chceme euro, prostě budeme konfederace EU… tak mě to šíleně mrzí“.​

Koalice 108 hlasů a spolupráce s ANO

Havrda obhajoval spolupráci Svobodných se SPD, Trikolorou a ANO jako jediné možné řešení v současné politické situaci. „Tady prostě jiná možnost nebyla, než udělat tuhle 108. koalici,“ zdůraznil s tím, že koalici spojují klíčové body: odmítnutí zbavování se práva veta v Bruselu, zamítnutí nelegální migrace, zachování české koruny a odmítnutí Green Dealu. O hnutí ANO mluvil s respektem na místní úrovni: „Za to ANO, to je tam asi 5 starostů. Jsou to prostě velice slušní lidé, co na těch vesnicích vládnou 5, 6, 7, 8 let a kdyby ti lidé byly špatní, tak je je lidé nezvolí“.​

Ostré výtky vůči prezidentu Petru Pavlovi

Jedním z nejtěžších útoků směřoval Havrda na prezidenta Petra Pavla. Kritizoval jej za podpis zákona o důchodech, kde „v zásadě okradli důchodce o peníze a pan prezident řekl, že sice je to špatně, ale že to podepíše“. Ještě ostřeji se vyjádřil ke korespondenční volbě: „Ta volba nebyla rovná, nebyla tajná… To odporuje ústavě České republiky“. Podle Havrdy se prezident chová „aktivisticky“ a ne podle ústavy, když odmítá jmenovat Babiše premiérem, což označil za „nezákonné protiústavní“ jednání.​

Kritika českých médií a veřejnoprávních institucí

Havrda věnoval značnou část rozhovoru kritice České televize a Českého rozhlasu. „My jsme vždycky, když bylo potřeba, tak nás odsunula v rámci veřejnoprávních médií, mimo hlavní média, a když naše myšlenky ty lidé nemohli slyšet,“ stěžoval si na prostor Svobodných v médiích. Označil novináře České televize za „aktivistické“ a připomněl incident, kdy se redaktorka zeptala Tomia Okamury, „jestli je rasista“. Kritizoval také systém financování České televize, kde „firmy nad 10 zaměstnanců, nad myslím 15 zaměstnanců platí poplatky české televizi“, což označil za vynález „pravicového politika pana Baxy“ z ODS.​

Migrace a bezpečnostní hrozby

Havrda sdílel svou nedávnou zkušenost z návštěvy německého města: „Já jsem teď přijel z Mnichova, kde jako tolik cizinců, co jsem viděl na ulici, tak to se fakt jako nevidí. Já jsem tam byl nakupovat Lidlu. Tam byl jeden Němec. Jinak tam nebyl žádný německý občan“. Upozornil na bezpečnostní opatření na vánočních trzích se zátarasy kvůli hrozbě terorismu. Zároveň zdůraznil, že Svobodní nejsou proti migraci jako takové: „Jestliže někdo přijde a  bude tady chtít pracovat a slušně žít a dodržovat naše zákony, tak strana Svobodných a ani SPD, ani jiné strany, my proti tomu vůbec nic nemáme“.​

Srovnání se socializmem a varování před totalitou

V emotivní části rozhovoru Havrda přirovnal současnou situaci k období socialismu. Vzpomínal na svou matku: „Moje maminka, ta pochází z rodiny soukromého zemědělce, v těch 50. letech, tak ta nemohla nastoupit ani na střední školu. Měla samý jedničky na základce. Tak prostě komunisty jí nedovolili, aby studovala střední školu“. S obavou dodal: „My se k tomu obloukem dostáváme znova. Je to šílené“. Varoval před tím, že „lidé se bojí něco říct nahlas, aby je nevyhodili z práce“.​

Covid jako zlomový okamžik

Pandemie covidu představuje pro Havrdu klíčový moment, kdy se rozdělila společnost. „Tady nás rozdělil covid. Tady vlastně ta demagogie, která zaznívala, ta lež, která zaznívala od médií… od těch takzvaných odborníků, kteří nám říkali nesmysly, jakože kdo se nechá naočkovat, tak nemůže nikoho nakazit“. Připomněl segregaci a strach, který byl mezi lidmi vyvolán.​

Národní zadání a budoucnost

V závěru rozhovoru Havrda naznačil novou iniciativu: „V lednu budeme spouštět aktivitu nazvanou Národní zadání, kde ve smyslu jde o to, že už politici si nebudou moci své volně dělat, co se jim zamane“. Svou motivaci k politickému angažmá vysvětlil především jako boj za svobodu svých dětí: „Já to dělám pro svoje děti. Já chci, aby moje děti žili opět tak, jako my po revolucí ve svobodné zemi. Mohli tady říkat názor… aby mohli normálně fungovat, normálně pracovat“.​

Havrda tak ve svém vystoupení představil výrazně kritický pohled na současný politický vývoj České republiky, přičemž opakovaně vyjádřil obavy o stav demokracie a svobody v zemi, což symbolicky shrnul otázkou v názvu pořadu odkazující na Sametovou revoluci: „Máme opět zvonit klíčema?“

Vondráček vs. Bartoš a Šebelová: Nejostřejší střet v Událostech, komentářích o Turka a 110 miliard

Pondělní Události, komentáře na ČT24 (9. prosince 2025) přinesly více než hodinovou ostrou debatu o sestavování nové vlády ANO, SPD a Motoristů. Mezi účastníky byli místopředseda ANO Radek Vondráček, předseda strany Svobodní a poslanec za klub SPD Libor Vondráček, Ivan Bartoš za Piráty, Michaela Šebelová ze STAN, Boris Šťastný z Motoristů a Tom Philipp z KDU-ČSL.​

Střet s Bartošem o ústavní pořádek a Lipavského

Libor Vondráček se v pořadu jasně vymezil vůči připomínkám Ivana Bartoše ohledně kandidáta Motoristů Filipa Turka na ministra životního prostředí. Zatímco Bartoš zpochybňoval Turkovu vhodnost s odkazem na minulá veřejná vystoupení a majetkové přiznání, Vondráček zdůraznil ústavní princip parlamentní demokracie: „Musíme trvat na tom, že tady je parlamentní demokracie, nikoliv prezidentská. A přestože pan prezident získal mnoho hlasů ve volbách a přestože nemá být fíkovým listem a automatem na podpisy, tak zkrátka jeho ústavní role je návrh přijmout“.​

Když Bartoš připomněl historické postoje SPD k ministru zahraničí Janu Lipavskému, kterého prezident Miloš Zeman nechtěl jmenovat kvůli nedostatečnému vzdělání, Vondráček kontrovoval: „Vy jste měl nekoalici se Zelenými a nějak moc na to neupozorňujete. Ale je to tak, že toto se zkrátka používá. Musím říct, že my jsme kandidovali pod společným volebním programem, nikoliv s tím, že každé slovo, kdo kdy řekl před čtyřmi lety podepisujeme, já bych to určitě nepodepsal“. Tímto dal najevo, že Svobodní si v koalici se SPD zachovávají vlastní identitu a nenesou odpovědnost za veškeré historické výroky partnerské strany.​

Spor se Šebelovou o rozpočet a sliby

Nejvypjatější okamžiky však přišly v části věnované státnímu rozpočtu na rok 2026. Michaela Šebelová ostře napadla budoucí vládní koalici za nepřijatelný postup: „Za nás bylo vhodné, aby opravdu vláda vznikla co nejdříve, protože je potřeba, aby převzali zodpovědnost třeba za rozpočet, který by si měli připravit svůj vlastní“. Následně obvinila novou koalici, že vrací rozpočet odcházející vládě v demisi pouze proto, že nemají dostatečné finanční krytí svých volebních slibů: „My jsme spočítali, naše experti ve Starostech spočítali, že 110 miliard slibů každý rok máte nepokryté. Za nás celá ta šaráda, co vy předvádíte, má prostě skrýt to, že nemáte na vaše sliby. Naslibovali jste nesplnitelné“.​

Libor Vondráček na tyto výtky reagoval důrazně a vysvětloval, proč koalice nemohla začít pracovat na rozpočtu dříve: „V momentě, kdy nesedíte v těch budovách a kdy se s vámi třeba někteří úředníci prostě nebaví, protože v podstatě to mají zakázáno a nebylo jim ani umožněno, aby tito úředníci přišli třeba na ten rozpočtový výbor“. Zároveň kritizoval ministra financí Zbyňka Stanjuru: „Pan Stanjura není ani poslanec a bere 240 000 Kč měsíčně za to, že je ministr a nedělá svoji práci, nedělá vůbec nic, co by dělat měl“.​

Šebelová požadovala jasné odpovědi: „Já té vaší šarádě s tím rozpočtem nerozumím. Prostě, pokud si chcete udělat vlastní, tak si jej vlastní udělejte nebo jej přepracujte ve sněmovně. Ale vracet vládě, která končí, to nemůžete myslet vážně“. Vondráček však trval na tom, že bez přístupu k ministerstvům a úředníkům nelze sestavit kvalitní rozpočet: „V momentě, kdy nesedíte v těch budovách a kdy se s vámi třeba někteří úředníci prostě nebaví, protože v podstatě to mají zakázáno“. Zdůraznil také, že ministerstvo spravedlnosti má podle zákona o střetu zájmů příslušnou kontrolní pravomoc ohledně Andreje Babiše: „Ministerstvo spravedlnosti to má podle zákona zkontrolovat. A k tomu má všechny nástroje ministerstvo spravedlnosti, tak to jistě zkontroluje“.​