VONDRÁČEK varuje před euroarmádou! Multipolární svět je příležitost, tvrdí v OVM

Předseda Svobodných a poslanec Libor Vondráček byl 25. ledna 2026 hostem nedělního pořadu Otázky Václava Moravce, kde společně s ministrem práce a sociálních věcí Alešem Juchelkou (ANO), exministrem Marianem Jurečkou (KDU-ČSL) a předsedkyní poslaneckého klubu Pirátů Olgou Richterovou diskutoval o zahraniční politice, Trumpových výrocích o Grónsku a pomoci ukrajinským uprchlíkům. Diskuse odhalila zásadní rozdíly v přístupu politických stran k bezpečnostní situaci v Evropě i k otázce ukrajinských běženců v České republice.​

Diplomacie na rakouský způsob

Vondráček na začátku debaty představil svůj názor na české zahraniční záležitosti, když vysvětloval, že klíčem ke správné politice je hájení zájmů České republiky na první místo. V kontextu sporu o Grónsko a Trumpových výroků zdůraznil, že preferuje „rakouskou diplomatickou školu“, tedy zdrženlivější přístup adekvátní velikosti státu. Odmítl se jasně vyjádřit, zda považuje Trumpovu rétoriku vůči Dánsku za nevhodnou či nepřijatelnou, což vyvolalo opakované dotazy moderátora Václava Moravce.​

„Já si myslím, že takové chování v případě České republiky by bylo absolutně neadekvátní,“ odpověděl Vondráček na otázku, zda mu vadí chování Donalda Trumpa. Vysvětlil přitom, že Spojené státy jsou země určité velikosti a jejich voliči si vybrali svého demokratického zástupce, který postupuje podle jejich očekávání. Tato opatrná rétorika kontrastovala s výrazně kritičtějšími postoji ostatních hostů pořadu, zejména Mariana Jurečky a Olgy Richterové.​

Multipolární svět a obavy z euroarmády

Klíčovým momentem Vondráčkova vystoupení byla pasáž, ve které reagoval na projev kanadského premiéra z Davoského fóra o konci americké hegemonie. Vondráček se ztotožnil s názorem, že unipolární svět, kde Spojené státy dominovaly jako „světový policista“, se už nevrátí. „Myslím si, že víceméně ten multipolární svět poskytuje nám velké příležitosti do budoucna,“ prohlásil poslanec.​

Právě v kontextu této debaty přešel Vondráček k tématu evropské armády, které označil za hlavní hrozbu pro Českou republiku. „Mám pocit, že to směřuje k tomu, vytvořit tlak na vznik unijní armády, vytvořit tlak na eurofederalismus, a to je něco, čeho se obávám s důsledky pro Českou republiku,“ varoval předseda Svobodných. Podle jeho názoru média a politici zbytečně dramatizují situaci okolo Grónska právě proto, aby vytvořili prostředí pro prosazení evropské armády.​

Vondráček zdůraznil, že z případné dohody mezi Dánskem, Grónskem a Spojenými státy nevyplývají pro Českou republiku žádné špatné zprávy a situace není tak dramatická, jak je prezentována. Tímto argumentem se snažil zdůvodnit svůj zdrženlivější postoj k okamžité podpoře Dánska, což však narazilo na ostrou kritiku ostatních hostů pořadu.​

Střet pohledů na bezpečnost Evropy

Vondráčkův postoj k euroarmádě a multipolárnímu světu vyvolal prudkou reakci Mariana Jurečky. Ten upozornil, že bytostným zájmem českých občanů musí být respektování pravidel, že celistvost států a jejich hranice jsou nedotknutelné. „Když tady řekne Trump, že je blbost, tak my radši bude mlčet, místo, abychom to jasně pojmenovali, řekli, je to blbost, je to absurdní. Takhle zničíme vůbec to, že tady je stabilita posledních sedmdesát let ve většině států,“ kritizoval Jurečka Vondráčkův přístup.​

Olga Richterová na Vondráčkova slova reagovala citací Václava Havla z projevu kanadského premiéra. „Když se jasně postavíme na stranu spojené bezpečné koordinované Evropy, popřípadě dalších států, tak budeme velice silní,“ argumentovala Richterová. Zdůraznila, že Česko musí udržet mezinárodní vážnost, kterou získalo po revoluci právě díky Václavu Havlovi.​

Spor o pomoc Ukrajině a L-159

Další konfliktní téma představovala otázka dodání čtyř letounů L-159 Ukrajině. Moderátor Václav Moravec se ptal, proč předchozí vláda tyto letouny nedodala již v srpnu 2024, když o ně Ukrajina požádala. Marian Jurečka přiznal, že ho zpětně mrzí, že vláda rozhodnutí neudělala už v říjnu nebo listopadu 2024, a vyzval současnou vládu, aby letouny Ukrajině poskytla. Aleš Juchelka však odpověděl, že postoj armády musí být podřízen politické moci a aktuální postoj ministerstva obrany se měnit nebude.​

Ukrajinští uprchlíci a humanitární dávky

Významnou část diskuse zabralo téma ukrajinských uprchlíků a požadavek SPD na zrušení humanitární dávky. Moderátor se ptal Vondráčka, zda SPD skutečně požaduje úplné zrušení jakékoliv finanční pomoci ukrajinským běžencům. Vondráček v odpovědi svůj postoj zmírnil oproti původním výrokům předsedy SPD Tomia Okamury. „Myslím si, že rušit jako taková se nebude, ale určitě se bude řešit, kdo má nárok na tu dávku a v jaké výši,“ uvedl Vondráček.​

Předseda Svobodných argumentoval případy zneužívání systému, kdy podle něj někteří lidé odvezli desítky milionů korun na podvodně získaných sociálních dávkách. Zmínil také, že všichni v začátku konfliktu fandili Ukrajině a vybírali pro ni peníze, ale nálada ve společnosti se změnila. Jako důvod uvedl, že česká vláda neustále omlouvala své pochybení Ukrajinou a válkou, což vedlo k pocitu lidí, že jsou na druhé koleji.​

Aleš Juchelka v debatě potvrdil, že humanitární dávka se rušit nebude, čímž uklidnil obavy opozice. K 31. prosinci 2025 čerpalo humanitární dávku přibližně 80 tisíc osob z Ukrajiny s dočasnou ochranou. Marian Jurečka zdůraznil, že většinu příjemců tvoří děti, lidé s postižením, senioři nebo rodiče malých dětí.​

Ekonomický přínos versus politická rizika

Další spornou otázkou se stalo zveřejňování statistik o přínosu ukrajinských uprchlíků. Premiér Andrej Babiš oznámil, že vláda bude nadále zveřejňovat pouze statistiky o výdajích na podporu uprchlíků, nikoli však modely a výpočty zahrnující jejich přínos. Aleš Juchelka označil předchozí výpočty ministerstva za problematické, protože zahrnovaly i položky jako spotřební daň z pohonných hmot.​

Marian Jurečka naopak obhajoval metodiku předchozího vedení ministerstva. Vysvětlil, že průměrně vydělávající ukrajinský uprchlík odvádí ročně mezi 200 až 250 tisíc korunami do veřejných rozpočtů na daních a odvodech. „Běžte si to ověřit u lidí opravdu, kteří se zabývají ekonomikou, statistikou,“ vyzval Jurečka. Data z ministerstva práce a sociálních věcí za třetí čtvrtletí 2025 ukázala, že příjmy od ukrajinských uprchlíků dosáhly přes osm miliard korun, zatímco výdaje činily necelé čtyři miliardy.​

Olga Richterová upozornila na dlouhodobý demografický problém České republiky. Porodnost klesla z 111 tisíc dětí ročně v roce 2019 na pouhých 76 tisíc, což představuje dramatický propad. „V roce 2037 to bude přes 30 000 lidí. Odejde třeba celá Třebíč. V roce 2038 celá Mladá Boleslav,“ ilustrovala Richterová úbytek pracovní síly. Zdůraznila, že právě proto je důležité, jak se Česko chová k ukrajinským dětem a mladistvým, protože ti mohou v budoucnu spojit svůj život s Českem.​

Prorodinná politika jako společný zájem

V závěru diskuse se hosté pokusili najít společnou řeč v oblasti prorodinné politiky. Vondráček pochválil Aleše Juchelku za to, že si na ministerstvo práce bere odborníky na rodinnou politiku. Kritizoval přitom bývalého premiéra Petra Fialu, který se podle něj vysmíval poslancům upozorňujícím na důvody snižující se porodnosti.​

Marian Jurečka a Olga Richterová zdůraznili nutnost navýšení rodičovského příspěvku a jeho valorizace podle průměrné mzdy. Jurečka nabídl podporu všem opatřením, která povedou ke zvýšení rodičovského příspěvku, větší flexibilitě a zvýšení slevy na děti pro pracující rodiče. Richterová doplnila požadavky na dostupné bydlení a rozšíření služeb pro slaďování práce a péče o děti.​

Vystoupení Libora Vondráčka v Otázkách Václava Moravce ukázalo fundamentální rozdíly v přístupu k zahraniční a bezpečnostní politice mezi vládní koalicí ANO a SPD na jedné straně a současnou parlamentní opozicí na straně druhé. Zatímco Vondráček preferuje opatrnou diplomacii a varuje před vznikem euroarmády, opozice požaduje jednoznačné postoje ve prospěch spojenců a koordinovaný evropský přístup k bezpečnosti. V sociální politice se zdá být prostor pro kompromis, zejména v oblasti podpory rodin a demografické krize, která ohrožuje budoucnost české ekonomiky.

Šichtařová v debatě o ekonomice: Česko se má historicky nejlépe, ale ztrácí na svět

Poslankyně Markéta Šichtařová,  vystoupila 20. ledna 2025 v pořadu Co na to vaše peněženka na CNN Prima News, kde diskutovala o ekonomické situaci Česka s pirátským poslancem Samuelem Volpem. Ekonomka v úvodu debaty nastínila paradoxní situaci české ekonomiky – ačkoliv se podle historických měřítek máme nejlépe, jak se kdy mělo, pořád existují obrovské rezervy pro další růst.

Šichtařová vysvětlila, že zatímco v roce 1989 jsme záviděli životní úrovni západního Německa, dnes už je situace vyrovnanější. Problém ale vidí v celkové stagnaci Evropy, která zaostává za jinými rozvinutými regiony světa. „Rozvinutý zbytek světa nám velmi výrazně ujíždí,“ konstatovala.

Inflační krize a její řešení

Hlavní kritiku bývalé vlády poslankyně zaměřila na řešení energetické krize. Označila ji za největší „kiks“, který vedl k prudkému nárůstu cen energií a následně k poklesu kupní síly české koruny o téměř třetinu. Podle Šichtařové se této situaci dalo zabránit lepšími rozhodnutími v oblasti energetické politiky.

K návrhu současné vlády na přenesení poplatků za obnovitelné zdroje energie na stát se vyjádřila pozitivně, i když s výhradami. Označila tento krok za příliš krotký a navrhla radikálnější řešení – úplné zrušení emisních povolenek, které by mohlo výrazněji snížit ceny energií nejen pro domácnosti, ale hlavně pro firmy.

Daňová kvóta jako hlavní problém

Ekonomka zdůraznila, že klíčovým problémem nižší kupní síly občanů je vysoká složená daňová kvóta. Připomněla, že služby jako školství či zdravotnictví nejsou zdarma, ale financované z daní všech občanů. „Důležitější, než vyrovnaný státní rozpočet je takový rozpočet, který má nízké příjmy a nízké výdaje,“ vysvětlila svůj přístup k veřejným financím.

Šichtařová vyjádřila naději, že během následujících čtyř let neporostou žádné daně a ideálně budou klesat, což by podle ní mělo být hlavním cílem hospodářské politiky.

Živnostníci a koncesionářské poplatky

K plánovanému snížení minimálních záloh pro OSVČ se poslankyně vyjádřila umírněně. Podle ní nejde o skutečnou pomoc, ale spíše o narovnání stavu, který tu již v minulosti byl, než Nečasova vláda zvýšila tyto odvody. Poukázala na to, že živnostníci jsou dlouhodobě znevýhodňováni a tento krok pouze vrací situaci do předchozího stavu.

Kontroverzní stanovisko zaujala k otázce koncesionářských poplatků. Na rozdíl od koaličního řešení, které převádí financování České televize a Českého rozhlasu na státní rozpočet, by Šichtařová raději poplatky úplně zrušila. „Když to zvládne Prima CNN bez poplatků, tak to zvládne celkem jistě i Česká televize nebo Český rozhlas,“ argumentovala s tím, že média by se měla finančně zabezpečit sama například vysíláním reklam.

Bydlení jako priorita

Za nejdůležitější krok pro mladé rodiny označila ekonomka přípravu nového stavebního zákona, který by měl zrychlit výstavbu. Přestože realisticky upozornila, že efekt nebude zásadní kvůli přetlaku cizinců a ekologickým požadavkům, měl by přinejmenším zbrzdit dramatický růst cen nemovitostí.

Závěrem

Markéta Šichtařová během debaty zdůraznila potřebu šetřit na výdajové stránce státního rozpočtu, zejména na „zelených nesmyslech“ a zbytečných transferech. Přestože očekává, že letošní schodek přesáhne 300 miliard korun kvůli předchozí vládě, vyjádřila naději, že do konce volebního období by mohl být rozpočet vyrovnaný.

Vondráček v bouřlivé debatě o Trumpovi: Střet vizí o budoucnosti Evropy a NATO

Vondráček v bouřlivé debatě o Trumpovi: Střet vizí o budoucnosti Evropy a transatlantismu

Poslanec Libor Vondráček se stal jedním z hlavních aktérů speciálního vydání pořadu 360 věnovaného prvnímu výročí druhé vlády Donalda Trumpa. V téměř hodinové debatě se střetl s bývalým ministrem zahraničí Janem Lipavským (ODS), poslancem Karlem Dvořákem (STAN) a Kateřinou Demetrashvili. Diskuze odkryla zásadní rozpory v pohledu na amerického prezidenta, budoucnost NATO i roli Evropy v měnícím se světovém řádku.

Trump jako prezident: Inspirace nebo chaos?

Na úvodní otázku, jaký je Donald Trump jako prezident po roce ve druhém funkčním období, Vondráček odpověděl jednoznačně pozitivně. „Donald Trump se nepochybně snaží dodržovat své předvolební sliby, je to prezident, který vyhrál nejenom co do počtu volitelů, ale i co do absolutního počtu hlasů a snaží se zkrátka plnit to, co těm svým voličům slíbil,“ vysvětlil poslanec.

Vondráček vyzdvihl zejména Trumpovu práci v oblasti migrace a odmítnutí zelené ideologie, která podle něj zdražovala životy Američanům. Pozitivně hodnotil i DOGE program, který má ušetřit spoustu peněz americkým daňovým poplatníkům. „To je pro nás veliká inspirace. My jako Češi v první řadě musíme si říkat, co si z toho jeho vládnutí můžeme vzít sami pro sebe, než abychom nějak mistrovali nebo kritizovali a říkali, že volba Američanů byla špatná, je to jejich demokratická volba,“ zdůraznil

Diametrálně odlišný pohled představila Kateřina Demetrashvili, která Trumpovo prezidentství charakterizovala jediným slovem: chaos. „Nedá se to srovnávat s prvním obdobím. Určitě o té domácí se budeme mnoho bavit. Co se týče té zahraniční, tak prostě čím dál tím víc vidíme, že se pomalu z dlouhodobého spojence stává trošku hrozba, že opravdu ohrožuje suverenitu jednotlivých států,“ varovala s odkazem na Trumpovy výroky o Kanadě a Grónsku.

Jan Lipavský, který měl jako bývalý ministr zahraničí nejbližší zkušenost s mezinárodní diplomacií, označil Trumpa za velmi kontoverzního prezidenta, který neodpouští slabost. „Je to člověk, který neodpouští slabost a sám rozumí síle ať už ekonomické nebo vojenské. Určitě patří mezi prezidenty, kteří se nebojí rozhodovat,“ poznamenal. Zároveň však dodal klíčovou výhradu: „To, co je pro nás Evropany a i pro Česko, je, že to není prezident, který je transatlantický. Dokonce bych si dovolil říci, že do určité míry pohrdá Evropou.“

Karel Dvořák přirovnal hodnocení Trumpových výroků k nekonečnému rébusu. „Když hodnotíme výroky Donalda Trumpa, tak se můžeme vždycky pohybovat někde na škále toho, že buď hraje ty tzv. pět D šachy, nebo je to projev nějakého šílenství,“ poznamenal. Dvořák věří, že Trump si vytváří pozici pro vyjednávání a testuje, jak bude Evropská unie reagovat a zda bude jednotná.

Grónsko: Bezpečnostní zájem nebo imperiální ambice?

Trumpovy výroky o Grónsku a možném použití ekonomického i vojenského nátlaku k jeho získání rozdělily účastníky debaty. Moderátor citoval přesdílený příspěvek na Trumpově sociální síti, kde zaznělo: „Skutečný nepřítel není Rusko a Čína, ale NATO a OSN.“

Vondráček k tomuto kontroverznímu výroku přistoupil pragmaticky. „Já bych teď asi nedokázal úplně říct, co přesně tím myslel Donald Trump, protože on to teda přesdílel. Přece jenom je známý těmi velkými prohlášeními typu, že tedy dojedná mír za 24 hodin. Přece jenom je to nějaká nadsázka,“ vysvětloval. Poslanec pak nabídl paralelu z evropského pohledu: „Kdybych se to pokusil paralelně říct v pozici nás Evropanů a řekl bych, že skutečným nepřítelem evropské prosperity není Čína, není Rusko, ale je to právě Evropská unie, která prostě tady způsobuje tu eutanázii našeho průmyslu.“

Demetrashvili ostře oponovala. „Kdyby reálně Trump například myslel vážně ruskou hrozbu a kdyby mu šlo o bezpečnostní skutečně aspekt téhle situace, tak by naopak nesnižoval počet vojáků na Grónsku a zároveň by se jinak choval,“ argumentovala. Podle ní Trump zapomíná na bezpečnostní aspekty a více ho zajímají nerostné suroviny.

Jan Lipavský připomněl strategický význam amerických základen v Evropě. „Vemme si bombardování Íránu. To se odehrálo díky tomu, že ta letadla, která teda, byť letěla ze Spojených států amerických, tak doplňovala palivo a využila zázemí evropských letišť. Celý vliv Spojených států amerických na Blízkém východě, v Afriky i vlastně vůči Rusku v Evropě vychází z amerických základen, které se nachází v Německu,“ vysvětlil. Podle něj Trump ještě nespočítal, o co by přišel bez evropských základen.

Karel Dvořák zdůraznil potřebu jasné reakce Evropy. „Potřebujeme silnou a jednotnou Evropu, která dá jasně najevo, že tou červenou linií jakékoliv debaty s naším spojencem a partnerem je územní celistvost evropských států. To je prostě čára, za kterou nemůžeme v žádném případě jít,“ prohlásil.

Slabá Evropa a ztracený spojenec?

Vondráček odmítl, že by Evropa ztratila spojence ve Spojených státech. „Nemyslím si, že jsme ztratili spojence. Myslím si, že ten, kdo je skutečně dobrý spojenec, tak je taky schopen tomu svému spojenci říct včas pravdu, která se mu špatně poslouchá,“ vysvětlil. Pravdou podle něj je, že Evropská unie je mimořádně slabá oproti své dřívější pozici.

„Evropská unie si kladla za cíl v rámci Lisabonské strategie předběhnout Spojené státy a místo toho se nám Spojené státy ekonomicky vzdalují. Skutečně nás můžou posuzovat nově více za slabé. V momentě, kdy se lídři evropských států bojí svých občanů, omezují svobodu slova, tak to také vnímají v Americe jako slabost,“ kritizoval Vondráček současný stav EU.

Lipavský však vytknul vládní koalici dvojí metr. „To sebemrskačství. Vy snížíte výdaje na obranu, to bude v tom rozpočtu, které předložíte a pak tady pláčete, že je Evropa slabá. To je přece paradoxní,“ zkritizoval. Podle něj by vláda měla místo kamarádění s Maďarskem a Slovenskem stavět konstruktivní evropské koalice proti migraci a k revizi Green Dealu, jak to dělala vláda Petra Fialy.

„Rétoricky to zní skvěle, realita ovšem jiná. Ono se to už jako postupně ukazuje. A samozřejmě, když Evropa dokáže vygenerovat vlastní sílu, tak i Spojené státy budou respektovat,“ dodal Lipavský s tím, že třetina globálního obchodu se odehrává přes Atlantik a pro Česko je Amerika desátým nejvýznamnějším exportním trhem.

Spor o obranné výdaje

Klíčovým bodem rozpravy se stal požadavek Donalda Trumpa na zvýšení výdajů členských států NATO na 5% HDP. Vondráček k tomu poznamenal, že požadavek není tak drastický, jak se může zdát. „Přece jenom ono se to možná trochu nafukuje, ale víme, že tam 1,5% je na infrastrukturu, že Španělsko to také odmítlo,“ vysvětlil.

Poslanec zároveň vyjádřil obavy, že nafukování těchto témat má posloužit eurofederalistům. „Obávám se, že všechno to nafukování těchto témat má posloužit eurofederalistům, aby začali tlačit na zavedení unijní armády, aby začali tlačit na to, že ztratíme právo veta při hlasování v Evropské unii. A toho já se skutečně děsím,“ varoval.

Zdůraznil, že Česko chce přistupovat k obraně komplexně. „My máme i v programovém prohlášení zakomponováno, že chceme přistupovat k té obraně komplexně, že máme komplexní bezpečnostní strategii, že je potřeba do toho zapojit právě i obyvatele tak, aby byly připravené na jakékoliv scénáře,“ vysvětlil.

Demetrashvili zdůraznila význam domácího zbrojního průmyslu. „Ta rostoucí nejistota v tomhle mezinárodním prostředí vede k tomu, že si konečně uvědomujeme, že opravdu budování vlastní obrany není něco zbytečného, ale je to prostě absolutní nutnost, není to žádný luxus,“ konstatovala. Připomněla, že český zbrojní průmysl je skvělý a dodává produkty i do USA.

Karel Dvořák ale oponoval vládní logice. „Vláda zastává názor a vyvrací. Říká, že není potřeba utrácet za posilování české a evropské obranyschopnosti, že to za nás vyřeší někdo jiný. A zároveň říká, že chce zvyšovat sociální dávky a utrácet peníze někde jinde. Já se přiznám, že tomu úplně nerozumím,“ vyjádřil svůj údiv.

Lipavský pak položil přímou otázku. „Buď na ty peníze dáte nebo je tam nedáte a vy je tam nedáte, protože je dáte na levnější elektřinu. Zrušíte poplatky za veřejnoprávní média, což bude další výdaj státního rozpočtu. Takže tady Svobodní a motoristé budou podporovat socialistickou politiku,“ obvinil vládní strany.

Válka na Ukrajině a cesta k míru

Téma jednání o míru na Ukrajině vyvolalo další ostrou výměnu názorů. Vondráček ocenil, že Evropa je díky Trumpovi nejblíže k uzavření míru od začátku války. „Robert Fico to zkusil v čase, kdy ta jednání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem nebyla v tak pokročilém stadiu, jako jsou dneska. Dneska si myslím, že naopak my bychom měli tak jak to i psala Tulsi Gabbardová, my bychom opravdu neměli bojkotovat tu snahu Donalda Trumpa,“ argumentoval.

„Nemyslím si, že by bylo jakkoliv užitečné, kdybychom tam jezdili si hrát jako na někoho, kdo může teďka pomoci vyjednání míru mezi Ukrajinou, Ruskem, Donaldem Trumpem v tuto chvíli spíš bychom opravdu měli řešit tak nakonec, jak se vyjádřila Roberta Metsola, že tedy jsme nejblíže uzavření míru od začátku války, tak bychom tomu měli držet palce,“ dodal.

Demetrashvili však Trumpovy mírové snahy hodnotila skepticky. „Samozřejmě ty mírové snahy velice oceňuji, ale vzhledem k tomu, že Trump postavil na tom, že vyřeší tu válku a že zajistí mír na celém světě jako náš mírotvorce zachránce v co nejkratší době. Na tom si postavil kampaň, na tom ji vyhrál velice značně a najednou zjišťuje tu realitu,“ konstatovala. Podle ní Trump zjišťuje, že Putin není ochoten ustoupit a vyjednávání nikam nevede.

Lipavský zdůraznil, že s Putinem je třeba hovořit pozice síly. „Ten rozumí zbraním a sankcím. Ta jeho válka netrvá tři dny, tři měsíce, tři roky, ale bude trvat teďka brzo už čtyři roky. A když ukážeme sílu vůči Rusku, tak pak se s nima skutečně bude o čem bavit,“ vysvětlil. Připomněl, že Putin anektoval území do ústavy, která mu nepatří a která kontroluje ukrajinská armáda.

„Musíme Rusku ukázat, že oni to nezvládnou, že hranice v Evropě platí, ale to nepůjde bez těch výdajů na obranu a bez nějaké rozhodné politiky. Protože to, co vidíme teďka, je spíše geopoliticky dezorientovaná vláda, která se vlastně není schopná ani vymáčknout poměrně jasné záležitosti, jako je územní suverenita Dánského království,“ zkritizoval Lipavský současnou vládu.

NATO versus evropská obrana

K otázce budoucnosti NATO se Vondráček vyjádřil pragmaticky. Zdůraznil spolupráci s nejbližšími partnery ve visegrádské čtyřce. „My musíme být silný a musíme být silní i v rámci našeho regionu s těmi nejbližšími partnery, protože nakonec vždycky je to bližší košile nežli kabát. Proto chceme spolupracovat s V4,“ vysvětlil.

Odmítl také nadšení pro paralelní obranné struktury v Bruselu. „19 balíčků sankcí. Já si tedy nejsem jistý. To, co funguje, je skutečně síla. Josef Mašín říkal, že věří v Boha a ve své pistole. Takže my musíme být silný,“ citoval legendárního protikomunistického bojovníka.

Demetrashvili vyjádřila naději v NATO, ale připustila bezprecedentnost situace. „Já pořád teda mám naději v tom, že opravdu Česká republika patří do NATO a že to dokážeme ještě zachránit. Ale je pravda, že prostě tahle situace je bezprecedentní a potřebujeme nějak vyřešit to, že prostě šli na to, jako ohrožuje členy NATO,“ konstatovala.

Karel Dvořák zdůraznil potřebu jak NATO, tak silnější Evropy. „Věřím v to, že potřebujeme silnější Evropskou unii a věřím v to, že potřebujeme budovat silnější evropský obranný průmysl, sdílet evropské zbraňové systémy tak, abychom neměli ten roztříštěný systém, který máme teď. A buďme prostě silnější a bez sebevědomější partneři, protože každý chce mít partnera, který je silný a neslabý,“ vysvětlil.

Lipavský se jednoznačně přihlásil k transatlantismu. „Já jsem velký transatlantista. To znamená, já budu hájit. Já věřím tomu, že demokratické země mají spolupracovat, že spolu máme obchodovat, sdílet technologie, věřit si. Ano, teďka vůči Spojeným státům jako Evropa musíme podle mého názoru zahrát trochu razantnější partii, ale stále přátelskou a spojeneckou,“ vyjádřil svůj postoj.

Rada míru: Nová naděje nebo slepá ulička?

Na závěr debaty se účastníci vyjadřovali k Trumpově návrhu Rady míru, kde by nad územím Ukrajiny dohlížely vybrané státy. Mezi první zájemce se již přihlásily Ázerbájdžán, Bělorusko a Maďarsko.

Demetrashvili byla jednoznačně proti. „Já si myslím, že taková organizace je předurčená k zániku, protože opravdu s diktátory se spolupracovat nedá. Váleční zločinci nemají co rozhodovat o území, na kterém zločiny páchají,“ odmítla celý koncept.

Karel Dvořák s ní souhlasil. „Já myslím, že paní kolegyně to vyslovila a definovala velice pregnantně. Já si myslím, že to je projekt určený k zániku a je zbytečné na něco takového utrácet peníze českých daňových poplatníků,“ konstatoval.

Vondráček byl opatrnější. Odmítl vstup za navrhovanou jednu miliardu dolarů, ale připustil, že „kdyby Donald Trump dal hodně velkou slevičku,“ bylo by lepší být u jednání alespoň jako pozorovatelská země.

Debata ukázala zásadní rozpory v pohledu českých politiků na Donalda Trumpa a budoucnost transatlantických vztahů. Zatímco Vondráček v něm vidí především inspiraci a pragmatického vyjednavače, Lipavský a jeho oponenti varují před oslabením NATO a potřebou silnější jednotné Evropy.

Vondráček vs. Bartoš a Žáček: hádka o koncesionářské poplatky a Ukrajinu

V pondělí 19. ledna 2025 se v diskusním pořadu Události komentáře na ČT24 představil Libor Vondráček, předseda Svobodných, který společně s Patrikem Nacherem (ANO), Ivanem Bartošem (Piráti) a Pavlem Žáčkem (ODS) diskutoval dvě klíčová témata – prodej bitevních letounů L-159 Ukrajině a zrušení koncesionářských poplatků pro veřejnoprávní média.

Odmítnutí prodeje letadel

Hlavním tématem večera bylo rozhodnutí vlády neprodat čtyři bitevní letouny L-159 Ukrajině, což prezident Petr Pavel kritizoval jako projev sobectví. Vondráček však zaujal pragmatický postoj: „Já pojem solidarita hlavně vnímám v souvislosti s tím, když někdo rozdává ze svého. A přece jenom všechno, co patří státu, ať už je to majetek nebo jsou to peníze, tak je nás všech a z toho by se nemělo tak jednoduše rozdávat.“

Předseda Svobodných zdůraznil, že vláda plní předvolební sliby. „My jsme slíbili našim voličům, občanům České republiky, a chceme ctít nějaké předvolební sliby, že ani peníze, ani zbraně nebudou z českého státního rozpočtu, z české armády posílány směrem na Ukrajinu,“ prohlásil Vondráček. Na dotaz moderátora, zda platí i zákaz prodeje, odpověděl: „Ani prodávány. Nebo to jsme výslovně neřekli, ale v tuto chvíli vláda se takto na koaličním jednání usnesla.“

Vondráček navrhl alternativní řešení: firma Aero Vodochody by si mohla letouny odkoupit zpět a případně s nimi nakládat sama, pokud by armáda letadla nepotřebovala. Tento kompromis by podle něj podpořil český průmysl i zachoval reference pro výrobce.

Ostré výměny s Bartošem o roli prezidenta

Mezi Vondráčkem a Ivanem Bartošem došlo k výrazné konfrontaci ohledně slovních útoků mezi vládou a prezidentem Petrem Pavlem. Bartoš kritizoval ministra zahraničí Petra Macinku za neadekvátní reakci vůči prezidentovi: „Mně přijde, já nezpochybňuji, že pan Macinka určitě jako na něco expertem je a dokáže jako hodnotit, ale já bych byl velmi opatrný, aby ministr zahraničí zrovna v tomhle mistroval prezidenta České republiky s jeho historií, která prakticky celý jeho dospělý život je služba armádě a služba ve strukturách NATO.

Vondráček však uvedl situaci do kontextu a obvinil opozici z dvojího metru: „Když se tady bavíme o tom, že ty výměny názorů mezi panem prezidentem a ministrem zahraničí, respektive členy vlády dneska jsou v nějakém duchu. Tak já myslím, že v čase, kdy byl prezidentem Miloš Zeman, nastupovala vláda Petra Fialy, tak tam ty střety byly daleko tvrdší.“ Dodal, že současná rétorika je „daleko, daleko předtím“ ve srovnání s minulými konflikty.

Když se Bartoš pokusil Vondráčka usvědčit z nepřesnosti ohledně výroku Filipa Turka o expanzi NATO, Vondráček rychle oponoval: „Takhle to neřekl. Je to trošku jinak.“ V klíčovém momentu pak Vondráček zdůraznil konstituční rámec: „Můj šálek kávy je dodržování ústavy, striktní dodržování ústavy,“ a dodal, že prezident „nemůže slibovat, že dá něco, o čem nerozhoduje.“

Souboj se Žáčkem o veřejnoprávní média

Druhá polovina debaty se zaměřila na plánované zrušení koncesionářských poplatků pro Českou televizi a Český rozhlas od ledna 2027. Vondráček zde zaujal opatrnější pozici a bránil postupné zveřejňování informací: „Pro mě je to trošku komfortní, že teď mluvím po Patriku Nacherovi, protože aspoň mohu říci, že jsem rád, že nezacházel do těch detailů, že se mu totiž nestane to, co se stalo panu Baxovi, který v srpnu, v červenci 2022 řekl, poplatky se zvyšovat nebudou. A pak za chviličku začal tlačit něco zcela jiného.“

Pavel Žáček (ODS) ostře kritizoval plánovanou reformu jako možné zestátnění médií, čímž vyprovokoval Vondráčkovu odpověď. „Já v tuto chvíli naprosto žasnu, když tady slyším argumenty, že to je zpochybňování demokracie a svobody, protože skutečně ODS v roce 2009 toto navrhovala,“ řekl Vondráček. Připomněl, že mezi tehdejšími členy ODS byl i Martin Kupka, jehož současná vyjádření připomínají rétoriku ČSSD.

V nejkontroverznějším momentu večera Vondráček přiznal své osobní preference: „Kdyby to bylo na mě, já jsem fanoušek Javiera Mileie, za mě by se to klidně mohlo zrušit, ale my jsme ve vládě, respektujeme programové prohlášení a je to tak, že se bude postupovat podle programového prohlášení. Doufám, že mě zase pozvete, když jsem Javiera Mileie fanoušek.“

Koaliční disciplína nad osobními názory

Vondráčkovo vystoupení ukázalo politika, který balancuje mezi osobními přesvědčeními a koaliční disciplínou. Opakovaně zdůrazňoval, že vláda postupuje podle programového prohlášení a dodržuje předvolební sliby. V závěru debaty potvrdil: „Vládní programové prohlášení je něco, na čem se shodly tři strany a nemyslím si, že pan Klempíř by změnil názor, ale skutečně on je součástí toho celého týmu a my musíme fungovat jako tým po celé čtyři roky, aby čeští občané viděli dobré výsledky.“

Debata ukázala fundamentální rozpory mezi koalicí a opozicí v otázkách zahraniční i mediální politiky, přičemž Vondráček se etabloval jako obránce pragmatického přístupu vlády proti obviněním z ideologie či mocenských zájmů.

1200 MILIARD dluhu = zkrocený rozpočet?!“ VONDRAČEK vs. SKOPEČEK!

Ve středečním vydání pořadu Události, komentáře na ČT24 se střetly názory na probíhající jednání Poslanecké sněmovny k vyslovení důvěry nové vládě Andreje Babiše. V debatě moderované Terezou Řezníčkovou vystoupil Libor Vondráček jako místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných společně s místopředsedou Sněmovny Patrikem Nacherem za ANO na straně koalice a s Janem Skopečkem z ODS a Markem Výborným z KDU-ČSL na straně opozice. Vondráček v průběhu diskuse čelil ostré kritice programového prohlášení vlády a musel vysvětlovat postoj své strany k několika kontroverzním tématům.

Už v úvodu se přihlásil k části kritik opozice, když připustil, že problémy s bydlením jsou reálné a dlouhodobě neřešené. Okamžitě však obrátil optiku: namísto obvyklého politického alibismu ostře přiřkl výrazný díl viny právě Pirátům, kteří teď v opozici patří mezi nejhlasitější kritiky. Vondráček mluvil o „sebemrskačství“ a absurditě situace, kdy ti, kdo podle něj pomohli současný stav způsobit, dnes předstírají, že mají recept na nápravu. Zdůraznil, že jeho klub chce postupovat jinak – konkrétně připomněl stavební zákon jako jednu z prvních norem, které chce nová vládní většina otevřít a změnit. Vondráček tak využil téma bydlení k tomu, aby se profiloval jako politik, který sice dokáže uznat diagnózu problému, ale současně odmítá, aby jí monopolně vládla bývalá vládní garnitura.

Druhou klíčovou linií večera byl spor se zástupci bývalé pětikoalice kolem programového prohlášení nové vlády. Zatímco Jan Skopeček z ODS a předseda KDU-ČSL Marek Výborný mluvili o „souboru neslučitelných slibů“ a vnitřně rozporném textu bez jasné vize, Vondráček program naopak hájil jako materiál, který je dostatečně konkrétní, srozumitelný a měřitelný. Připomněl, že byl předložen v rekordním předstihu, aby se s ním poslanci mohli detailně seznámit, a argumentoval i tím, že co do rozsahu se výrazně neliší od programového prohlášení předchozí vlády. Klíčový byl ale jiný moment: poukázal na to, že skutečným měřítkem není délka textu, nýbrž schopnost vlády program dodržet – a právě tady zaútočil na Fialův kabinet, který podle něj porušil svůj slib nezvyšovat daně, a dokonce dodatečně měnil základní parametry ekonomické a evropské politiky, aniž by si znovu vyžádal důvěru Sněmovny.

Vondráček tak obrátil kritiku Skopečka a Výborného proti nim samotným. Když bývalý ministr a místopředseda Sněmovny varoval před „rozpočtovým armageddonem“ a nefinancovatelnými sliby nové vlády, Vondráček připomněl, že právě koalice Spolu si dříve vylepovala billboardy se slibem zkrocení rozpočtu, a přitom během svého vládnutí navýšila státní dluh o více než bilion korun. V jeho podání tak zástupci bývalé vládní pětikoalice ztráceli morální autoritu poučovat současnou většinu o odpovědném hospodaření. „Ukázaná platí, uvidíte za čtyři roky,“ uzavřel Vondráček jeden ze svých vstupů, čímž posunul debatu z roviny abstraktních výtek k jednoduchému politickému testu, který má proběhnout před voliči v příštích volbách.

Výrazně rezonovala také pasáž věnovaná sporné muniční iniciativě pro Ukrajinu, která v posledních dnech vyvolala napětí uvnitř nově vzniklé vládní většiny. Moderátorka připomněla ostré výroky poslance Jaroslava Foldyny, jenž spojoval svůj postoj k důvěře vládě právě s tím, jak se kabinet k iniciativě postaví. Vondráček zareagoval suverénně: popsal jednání, které Babiš vedl na klubu SPD, a zdůraznil, že pro jeho poslance je zásadní především to, že ze státního rozpočtu nepůjdou na tento projekt peníze českých daňových poplatníků. Téma pojal nejen jako rozpočtový problém, ale také jako otázku transparentnosti a kontroly výdajů, když zmínil pochybnosti o maržích a celkovém nastavení iniciativy. Zároveň vyslal jasný signál dovnitř koalice: podle něj není důvod pochybovat, že i Foldyna nakonec pro vládu ruku zvedne. Ve finální třetině pořadu se debata stočila k širším otázkám politické kultury, vztahu vlády a opozice a k často skloňované „izolaci“ hnutí ANO a SPD. Zatímco marek Výborný zdůrazňoval potřebu jasného prozápadního ukotvení a varoval před námluvami s „antisystémovými“ subjekty, Vondráček se znovu postavil do role obhájce voličského mandátu. Ostrými slovy odmítl nálepkování části politického spektra jako nedemokratického a připomněl, že skutečný demokrat se má především smířit s výsledky voleb. Pokud některé strany mluví o „demokratických“ a implicitně „nedemokratických“ subjektech, otevírají podle něj dveře k pohrdání nejen svými politickými soupeři, ale i samotnými voliči, kteří je do Sněmovny poslali. Vondráček zároveň deklaroval, že v zahraniční politice je SPD a uskupení kolem něj připraveno ke shodě všude tam, kde bude na prvním místě zájem České republiky

Vondráček vs. Hřib: Překračuje prezident svoje pravomoci? | CNN Prima News 360°

V pořadu Události, komentáře na ČT24 8. ledna 2026 se střetly dva odlišné pohledy na roli prezidenta, premiéra i české angažovanosti v muniční iniciativě pro Ukrajinu. V debatě moderované Lukášem Dolanským proti sobě stanuli předseda Svobodných a místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Libor Vondráček a místopředseda poslaneckého klubu Pirátů Ivan Bartoš. Výsledkem byla svižná, místy konfrontační, ale argumentačně nabitá diskuse, v níž Libor Vondráček vystupoval jako právník a obhájce parlamentní demokracie proti podle něj příliš ambicióznímu pojetí prezidentské funkce.

Pat kolem Filipa Turka: prezident pod palbou kritiky

Debatu otevřela aktuální kauza nejmenovaného ministra životního prostředí Filipa Turka, nominanta Motoristů, jehož setrvávající kandidatura a odmítavý postoj prezidenta Petra Pavla vytvářejí vleklý politický pat. Moderátor připomněl čerstvé prohlášení Motoristů Borise Šťastného, že klub jednomyslně podporuje Turka, je znepokojen kroky prezidenta při plnění jeho ústavních povinností a trvá na Turkovi jako kandidátovi na ministra.

Ivan Bartoš v úvodu podotkl, že od chvíle, kdy byl Turek poprvé navržen – původně na ministerstvo zahraničí – se situace v jeho neprospěch spíše zhoršovala. Připomněl výroky a chování Turka na sociálních sítích i další „přitěžující okolnosti“ a zmínil, že i tehdejší místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová už v říjnu veřejně pochybovala, že pro Filipa Turka může být ve vládě místo. Motoristy označil za hnutí, které vsadilo svou tvář právě na Turkovi, což podle něj stojí za jejich tvrdohlavým trváním na nominaci.

Na přímou otázku moderátora, zda rozumí argumentům prezidenta republiky, Libor Vondráček odpověděl jednoznačným „Ne.“ Vysvětlil, že se dokáže vcítit do prezidentovy role do okamžiku, než premiér oficiálně podá návrh na jmenování. Do té doby mohlo být podle něj legitimní diskutovat, zda nominace skutečně přijde – brzdily ji i zdravotní indispozice Filipa Turka a snaha, aby se kandidát osobně setkal s prezidentem, byť to ústava nevyžaduje.

Klíčový zlom nastává v momentě, kdy byl návrh skutečně oficiálně podán. Od té chvíle prezident podle Vondráčka nemá prostor pro svévolné váhání. Vondráček se ostře vymezil proti předvolebnímu videu Petra Pavla, v němž prezident varoval před silami údajně chtějícími změnit systém české politiky: „Nakonec on tady začíná překreslovat systém parlamentní demokracie na systém, kde prezident má daleko silnější roli, než jakou mu přisuzuje ústava.“

Jako oporu pro svůj výklad cituje bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, který podle Vondráčka už před čtyřmi lety jasně řekl, že ústava prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci při jmenování ministra – prezident má jmenovat na návrh předsedy vlády, nikoli posuzovat politickou vhodnost kandidáta. I proto Vondráček tvrdí, že prezident překračuje své pravomoci a narušuje „štít demokracie“. V provokativní narážce dodává, že kdyby šlo o obranu parlamentní demokracie, „Milion chvilek pro demokracii by měli svolávat demonstrace“ – tentokrát ne proti vládě, ale na obranu ústavy proti prezidentovi.

Historie prezidentů a „zvykové právo“: Vondráček trvá na literě ústavy

Ivan Bartoš oponuje historickou perspektivou. Připomíná, že v minulosti se politické strany včetně SPD a Tomia Okamury odvolávaly na „silnější mandát“ přímo voleného prezidenta Miloše Zemana a obhajovaly jeho aktivistický výklad pravomocí, pokud jim to politicky vyhovovalo. Citoval ústavního právníka Jana Kyselu, který mluví o kontinuitě prezidentských „vrtochů“ – od Havlových amnestií, přes Klausovy abolice až po Zemanovo „roztahování mundúru“ prezidentského úřadu do maxima.

Moderátor se proto ptá, zda současný postup Petra Pavla není jen pokračováním zvykového práva vytvořeného jeho předchůdci. Vondráček připouští, že prezidenti v minulosti zkoušeli hranice ústavy, ale zdůrazňuje, že nikdy nedošlo až do fáze kompetenční žaloby, která by je jasně vymezila. Připomíná, že právě Petr Pavel se v kampani vymezoval proti svým předchůdcům a sliboval, že „to dělat nebude“. Proto podle něj nelze současné jednání omlouvat méně či více problematickou praxí z minulosti.

Na Bartošův odkaz na Jana Kyselu Vondráček navazuje tím, že i Kysela mluví o tom, že jen závažný trestný čin nebo špionáž by mohly být důvodem, aby prezident odmítl vyhovět premiérově návrhu. Nic takového podle Vondráčka v Turkově případě prokázáno není – a ani veřejné „černé puntíky“ či mediální průzkumy nemohou nahrazovat volby a ústavu.

Vondráček proto trvá na tom, že návrh padl, prezident měl jmenovat a vláda měla 13. ledna dostat důvěru jako celek, nikoli v „okleštěné“ podobě. Kritizuje i to, že otálení s jmenováním ministra nebo i předsedy vlády může být prakticky nekonečné, protože ústava nestanoví žádné lhůty. Naznačuje, že by bylo vhodné se na ústavněprávním výboru nebo ve stálé komisi pro ústavu bavit o zavedení alespoň orientačních časových rámců.

Kompetenční žaloba: právní řešení, nebo zbytečný konflikt?

Další část debaty se soustředí na otázku kompetenční žaloby na prezidenta. Bartoš připomíná, že podle ústavy může takovou žalobu podat jen vláda, respektive premiér, v tomto případě Andrej Babiš, a že právě on je za celou situaci politicky odpovědný. Zaznělo, že Babiš veřejně prohlásil, že do žádné žaloby nechce jít, protože ji považuje za zatěžující – a Bartoš to interpretuje jako důkaz, že spor je především Babiš–Pavel, nikoli Motoristé–Hrad.

Vondráček připouští, že nikomu se nechce pouštět do otevřeného ústavního sporu s prezidentem, byť by to „vyjasnilo“ výklad ústavy a ukončilo roky trvající nejistotu. Jako právník však říká, že by si ústava po 33 letech zasloužila právě takové judikaturní upřesnění. Na druhé straně upozorňuje, že i samotný proces kompetenční žaloby by politickou práci zdržoval, a s typicky svobodnickým důrazem na šetření financí ironicky dodává, že jediným pozitivem současného stavu je ušetřený ministrův plat na životním prostředí – ovšem ihned dodává, že to jistě nebyl záměr prezidenta.

Ivan Bartoš zdůrazňuje, že v právním státě se zákony vykládají až v konfliktu před soudem, nikoli politickými proklamacemi. Proto by podle něj kompetenční žaloba byla čistým způsobem, jak rozetnout spor. Zároveň však varuje před častými zásahy do ústavy: sahání na ústavu v koaličně roztříštěném prostředí často končí „zásadním průšvihem“. Jako realistickou cestu vidí buď žalobu, nebo politické řešení – dohoda Andreje Babiše s Motoristy na jiném kandidátovi.

Vondráček odpovídá, že v minulosti měl na všechny podobné situace (za Havla, Klause i Zemana) stejný názor – kompetenční žaloba měla být podána vždy. Připomíná, že Miloš Zeman nakonec Jana Lipavského – přes silné řeči a výhrady – jmenoval, zatímco Petr Pavel nyní „realizoval to, čím Zeman jen strašil“. Současně chápe, že Babiš se může obávat podezření z osobní msty vůči prezidentovi, který ho porazil ve druhém kole prezidentské volby, pokud by žalobu inicioval.

Role premiéra a Motoristů: vláda nespadne, program běží dál

Moderátor posléze odklání debatu od prezidenta k premiérovi Andreji Babišovi. Ptá se, zda podle Vondráčka Babiš za Motoristy u prezidenta bojoval dostatečně. Vondráček odpovídá opatrně: „Ještě uvidíme, tahle věc neskončila.“ Připomíná, že post ministra životního prostředí zůstává neobsazený a že další krok je na Motoristech a premiérovi.

Současně zdůrazňuje, že spor kolem Turka vládu neohrozí: „Podstatné pro občany je, že tato vláda na tomto sporu nepadne. Vláda se pustí do práce.“ Ministerstvo životního prostředí je podle něj možné po určitou dobu vést přes náměstka či pověřeného člena vlády, a podobné situace, kdy jeden politik dočasně spravoval dva resorty, Česko v minulosti již zažilo.

Na dotaz, jak dlouho jsou ochotni tolerovat dočasné řešení, Vondráček odpovídá v duchu koaliční stability: je to odpovědnost Motoristů a premiéra, ale Svobodní a SPD budou situaci snášet tak dlouho, „aby vláda vydržela čtyři roky“ a mohla naplnit programové prohlášení – tedy v jejich pojetí učinit život svobodnějším, levnějším a zbavit stát „umělého zdražování“ i prostřednictvím ministerstva životního prostředí.

Bartoš z opoziční lavice připomíná, že Babiš má talent sledovat především zájmy sebe a svého hnutí a že v minulosti neváhal náhle měnit postoj – ať už k evropským otázkám, nebo dnes k muniční iniciativě. Připomíná také, že souběh dvou náročných ministerských agend (zahraničí a životního prostředí) je dlouhodobě těžko zvládnutelný, zejména v době konfliktu na Ukrajině.

Když Bartoš zmiňuje morální profil Filipa Turka a odkazuje na jeho údajné sbírání nacistických relikvií, Vondráček kontruje, že voliči dali Motoristům i Turkovi mandát a že osobní nelibost či mediální kampaně nemohou nahrazovat ústavu. Podle něj by se podobné „průzkumy černých vroubků“ daly udělat na celou řadu politiků a nesmí se stát normou, podle níž se přepisují základní pravidla politického systému.

Muniční iniciativa: peníze českých daňových poplatníků jako klíčový spor

V závěru se debata přesouvá k muniční iniciativě pro Ukrajinu, která se stala symbolem české angažovanosti ve válce. Moderátor připomíná, že Andrej Babiš po jednání „koalice ochotných“ zjemnil svou kritiku a připustil, že pokud Česko z iniciativy neodejde, ale nebude do ní dávat další peníze, je to akceptovatelné.

Libor Vondráček odmítá, že by šlo o zásadní obrat: podle něj byla pozice Svobodných  vždy stejná – je potřeba zabránit tomu, aby na muniční iniciativu šly peníze českých daňových poplatníků. Připouští, že iniciativu lze nechat běžet, pokud je financována ze zahraničí: „Každá věc, která funguje bez peněz českých daňových poplatníků, ať si funguje.“

Moderátor však upozorňuje, že Babiš dříve iniciativu označil za „předraženou, plesnivou“ a na dotaz agentury Reuters, zda by z ní Česko mělo vystoupit, odpověděl „samozřejmě, proč bychom pokračovali“. Vondráček přiznává, že konkrétní citaci pro Reuters neznal, ale trvá na tom, že problémem jsou konkrétní částky: „Dvě miliardy korun jsme tam dali a pořád jsou to dvě miliardy, které nechybí na zemi. Chybí ve školství a jinde.“ Zdůrazňuje, že z hlediska Svobodných jde o peníze, které bychom neměli vyvážet z rozpočtu, když doma chybí na základní služby.

Ivan Bartoš naopak – netypicky pro opozici – vyjadřuje uznání k tomu, že vláda Andreje Babiše fakticky nechává muniční iniciativu běžet. Připomíná, že Česká republika na začátku poskytla zhruba dvě miliardy korun a že následné roky se financování opíralo hlavně o zahraniční zdroje. Podle Bartoše je muniční iniciativa auditovaná, kontrolovaná více státy a není důvod o její účelnosti plošně pochybovat; sám byl u jejího vzniku a považuje ji za správnou a pro reputaci Česka v Evropě důležitou.

Závěr moderátor uzavírá připomenutím, že i ministr zahraničí Lipavský hovořil o českém příspěvku ve výši 2–3 miliard korun, a konstatuje, že je výjimečné slyšet od opozičního politika něco, co se blíží pochvale práce vlády. Vondráček i Bartoš diskusi zakončují stručným poděkováním za pozvání – po debatě, která zřetelně ukázala, že v otázkách ústavy, role prezidenta i válečné pomoci Ukrajině vede Libor Vondráček konzistentní, právnicky vyargumentovaný odpor k posilování Hradu i k dalšímu zatěžování českého rozpočtu.

Vondráček se pustil do Bartoše! Pavel PORUŠUJE ústavu + Turek MUSÍ být ministr

V pořadu Události, komentáře na ČT24 8. ledna 2026 se střetly dva odlišné pohledy na roli prezidenta, premiéra i české angažovanosti v muniční iniciativě pro Ukrajinu. V debatě moderované Lukášem Dolanským proti sobě stanuli předseda Svobodných a místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Libor Vondráček a místopředseda poslaneckého klubu Pirátů Ivan Bartoš. Výsledkem byla svižná, místy konfrontační, ale argumentačně nabitá diskuse, v níž Libor Vondráček vystupoval jako právník a obhájce parlamentní demokracie proti podle něj příliš ambicióznímu pojetí prezidentské funkce.

Pat kolem Filipa Turka: prezident pod palbou kritiky

Debatu otevřela aktuální kauza nejmenovaného ministra životního prostředí Filipa Turka, nominanta Motoristů, jehož setrvávající kandidatura a odmítavý postoj prezidenta Petra Pavla vytvářejí vleklý politický pat. Moderátor připomněl čerstvé prohlášení Motoristů Borise Šťastného, že klub jednomyslně podporuje Turka, je znepokojen kroky prezidenta při plnění jeho ústavních povinností a trvá na Turkovi jako kandidátovi na ministra.

Ivan Bartoš v úvodu podotkl, že od chvíle, kdy byl Turek poprvé navržen – původně na ministerstvo zahraničí – se situace v jeho neprospěch spíše zhoršovala. Připomněl výroky a chování Turka na sociálních sítích i další „přitěžující okolnosti“ a zmínil, že i tehdejší místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová už v říjnu veřejně pochybovala, že pro Filipa Turka může být ve vládě místo. Motoristy označil za hnutí, které vsadilo svou tvář právě na Turkovi, což podle něj stojí za jejich tvrdohlavým trváním na nominaci.

Na přímou otázku moderátora, zda rozumí argumentům prezidenta republiky, Libor Vondráček odpověděl jednoznačným „Ne.“ Vysvětlil, že se dokáže vcítit do prezidentovy role do okamžiku, než premiér oficiálně podá návrh na jmenování. Do té doby mohlo být podle něj legitimní diskutovat, zda nominace skutečně přijde – brzdily ji i zdravotní indispozice Filipa Turka a snaha, aby se kandidát osobně setkal s prezidentem, byť to ústava nevyžaduje.

Klíčový zlom nastává v momentě, kdy byl návrh skutečně oficiálně podán. Od té chvíle prezident podle Vondráčka nemá prostor pro svévolné váhání. Vondráček se ostře vymezil proti předvolebnímu videu Petra Pavla, v němž prezident varoval před silami údajně chtějícími změnit systém české politiky: „Nakonec on tady začíná překreslovat systém parlamentní demokracie na systém, kde prezident má daleko silnější roli, než jakou mu přisuzuje ústava.“

Jako oporu pro svůj výklad cituje bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, který podle Vondráčka už před čtyřmi lety jasně řekl, že ústava prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci při jmenování ministra – prezident má jmenovat na návrh předsedy vlády, nikoli posuzovat politickou vhodnost kandidáta. I proto Vondráček tvrdí, že prezident překračuje své pravomoci a narušuje „štít demokracie“. V provokativní narážce dodává, že kdyby šlo o obranu parlamentní demokracie, „Milion chvilek pro demokracii by měli svolávat demonstrace“ – tentokrát ne proti vládě, ale na obranu ústavy proti prezidentovi.

Historie prezidentů a „zvykové právo“: Vondráček trvá na literě ústavy

Ivan Bartoš oponuje historickou perspektivou. Připomíná, že v minulosti se politické strany včetně SPD a Tomia Okamury odvolávaly na „silnější mandát“ přímo voleného prezidenta Miloše Zemana a obhajovaly jeho aktivistický výklad pravomocí, pokud jim to politicky vyhovovalo. Citoval ústavního právníka Jana Kyselu, který mluví o kontinuitě prezidentských „vrtochů“ – od Havlových amnestií, přes Klausovy abolice až po Zemanovo „roztahování mundúru“ prezidentského úřadu do maxima.

Moderátor se proto ptá, zda současný postup Petra Pavla není jen pokračováním zvykového práva vytvořeného jeho předchůdci. Vondráček připouští, že prezidenti v minulosti zkoušeli hranice ústavy, ale zdůrazňuje, že nikdy nedošlo až do fáze kompetenční žaloby, která by je jasně vymezila. Připomíná, že právě Petr Pavel se v kampani vymezoval proti svým předchůdcům a sliboval, že „to dělat nebude“. Proto podle něj nelze současné jednání omlouvat méně či více problematickou praxí z minulosti.

Na Bartošův odkaz na Jana Kyselu Vondráček navazuje tím, že i Kysela mluví o tom, že jen závažný trestný čin nebo špionáž by mohly být důvodem, aby prezident odmítl vyhovět premiérově návrhu. Nic takového podle Vondráčka v Turkově případě prokázáno není – a ani veřejné „černé puntíky“ či mediální průzkumy nemohou nahrazovat volby a ústavu.

Vondráček proto trvá na tom, že návrh padl, prezident měl jmenovat a vláda měla 13. ledna dostat důvěru jako celek, nikoli v „okleštěné“ podobě. Kritizuje i to, že otálení s jmenováním ministra nebo i předsedy vlády může být prakticky nekonečné, protože ústava nestanoví žádné lhůty. Naznačuje, že by bylo vhodné se na ústavněprávním výboru nebo ve stálé komisi pro ústavu bavit o zavedení alespoň orientačních časových rámců.

Kompetenční žaloba: právní řešení, nebo zbytečný konflikt?

Další část debaty se soustředí na otázku kompetenční žaloby na prezidenta. Bartoš připomíná, že podle ústavy může takovou žalobu podat jen vláda, respektive premiér, v tomto případě Andrej Babiš, a že právě on je za celou situaci politicky odpovědný. Zaznělo, že Babiš veřejně prohlásil, že do žádné žaloby nechce jít, protože ji považuje za zatěžující – a Bartoš to interpretuje jako důkaz, že spor je především Babiš–Pavel, nikoli Motoristé–Hrad.

Vondráček připouští, že nikomu se nechce pouštět do otevřeného ústavního sporu s prezidentem, byť by to „vyjasnilo“ výklad ústavy a ukončilo roky trvající nejistotu. Jako právník však říká, že by si ústava po 33 letech zasloužila právě takové judikaturní upřesnění. Na druhé straně upozorňuje, že i samotný proces kompetenční žaloby by politickou práci zdržoval, a s typicky svobodnickým důrazem na šetření financí ironicky dodává, že jediným pozitivem současného stavu je ušetřený ministrův plat na životním prostředí – ovšem ihned dodává, že to jistě nebyl záměr prezidenta.

Ivan Bartoš zdůrazňuje, že v právním státě se zákony vykládají až v konfliktu před soudem, nikoli politickými proklamacemi. Proto by podle něj kompetenční žaloba byla čistým způsobem, jak rozetnout spor. Zároveň však varuje před častými zásahy do ústavy: sahání na ústavu v koaličně roztříštěném prostředí často končí „zásadním průšvihem“. Jako realistickou cestu vidí buď žalobu, nebo politické řešení – dohoda Andreje Babiše s Motoristy na jiném kandidátovi.

Vondráček odpovídá, že v minulosti měl na všechny podobné situace (za Havla, Klause i Zemana) stejný názor – kompetenční žaloba měla být podána vždy. Připomíná, že Miloš Zeman nakonec Jana Lipavského – přes silné řeči a výhrady – jmenoval, zatímco Petr Pavel nyní „realizoval to, čím Zeman jen strašil“. Současně chápe, že Babiš se může obávat podezření z osobní msty vůči prezidentovi, který ho porazil ve druhém kole prezidentské volby, pokud by žalobu inicioval.

Role premiéra a Motoristů: vláda nespadne, program běží dál

Moderátor posléze odklání debatu od prezidenta k premiérovi Andreji Babišovi. Ptá se, zda podle Vondráčka Babiš za Motoristy u prezidenta bojoval dostatečně. Vondráček odpovídá opatrně: „Ještě uvidíme, tahle věc neskončila.“ Připomíná, že post ministra životního prostředí zůstává neobsazený a že další krok je na Motoristech a premiérovi.

Současně zdůrazňuje, že spor kolem Turka vládu neohrozí: „Podstatné pro občany je, že tato vláda na tomto sporu nepadne. Vláda se pustí do práce.“ Ministerstvo životního prostředí je podle něj možné po určitou dobu vést přes náměstka či pověřeného člena vlády, a podobné situace, kdy jeden politik dočasně spravoval dva resorty, Česko v minulosti již zažilo.

Na dotaz, jak dlouho jsou ochotni tolerovat dočasné řešení, Vondráček odpovídá v duchu koaliční stability: je to odpovědnost Motoristů a premiéra, ale Svobodní a SPD budou situaci snášet tak dlouho, „aby vláda vydržela čtyři roky“ a mohla naplnit programové prohlášení – tedy v jejich pojetí učinit život svobodnějším, levnějším a zbavit stát „umělého zdražování“ i prostřednictvím ministerstva životního prostředí.

Bartoš z opoziční lavice připomíná, že Babiš má talent sledovat především zájmy sebe a svého hnutí a že v minulosti neváhal náhle měnit postoj – ať už k evropským otázkám, nebo dnes k muniční iniciativě. Připomíná také, že souběh dvou náročných ministerských agend (zahraničí a životního prostředí) je dlouhodobě těžko zvládnutelný, zejména v době konfliktu na Ukrajině.

Když Bartoš zmiňuje morální profil Filipa Turka a odkazuje na jeho údajné sbírání nacistických relikvií, Vondráček kontruje, že voliči dali Motoristům i Turkovi mandát a že osobní nelibost či mediální kampaně nemohou nahrazovat ústavu. Podle něj by se podobné „průzkumy černých vroubků“ daly udělat na celou řadu politiků a nesmí se stát normou, podle níž se přepisují základní pravidla politického systému.

Muniční iniciativa: peníze českých daňových poplatníků jako klíčový spor

V závěru se debata přesouvá k muniční iniciativě pro Ukrajinu, která se stala symbolem české angažovanosti ve válce. Moderátor připomíná, že Andrej Babiš po jednání „koalice ochotných“ zjemnil svou kritiku a připustil, že pokud Česko z iniciativy neodejde, ale nebude do ní dávat další peníze, je to akceptovatelné.

Libor Vondráček odmítá, že by šlo o zásadní obrat: podle něj byla pozice Svobodných  vždy stejná – je potřeba zabránit tomu, aby na muniční iniciativu šly peníze českých daňových poplatníků. Připouští, že iniciativu lze nechat běžet, pokud je financována ze zahraničí: „Každá věc, která funguje bez peněz českých daňových poplatníků, ať si funguje.“

Moderátor však upozorňuje, že Babiš dříve iniciativu označil za „předraženou, plesnivou“ a na dotaz agentury Reuters, zda by z ní Česko mělo vystoupit, odpověděl „samozřejmě, proč bychom pokračovali“. Vondráček přiznává, že konkrétní citaci pro Reuters neznal, ale trvá na tom, že problémem jsou konkrétní částky: „Dvě miliardy korun jsme tam dali a pořád jsou to dvě miliardy, které nechybí na zemi. Chybí ve školství a jinde.“ Zdůrazňuje, že z hlediska Svobodných jde o peníze, které bychom neměli vyvážet z rozpočtu, když doma chybí na základní služby.

Ivan Bartoš naopak – netypicky pro opozici – vyjadřuje uznání k tomu, že vláda Andreje Babiše fakticky nechává muniční iniciativu běžet. Připomíná, že Česká republika na začátku poskytla zhruba dvě miliardy korun a že následné roky se financování opíralo hlavně o zahraniční zdroje. Podle Bartoše je muniční iniciativa auditovaná, kontrolovaná více státy a není důvod o její účelnosti plošně pochybovat; sám byl u jejího vzniku a považuje ji za správnou a pro reputaci Česka v Evropě důležitou.

Závěr moderátor uzavírá připomenutím, že i ministr zahraničí Lipavský hovořil o českém příspěvku ve výši 2–3 miliard korun, a konstatuje, že je výjimečné slyšet od opozičního politika něco, co se blíží pochvale práce vlády. Vondráček i Bartoš diskusi zakončují stručným poděkováním za pozvání – po debatě, která zřetelně ukázala, že v otázkách ústavy, role prezidenta i válečné pomoci Ukrajině vede Libor Vondráček konzistentní, právnicky vyargumentovaný odpor k posilování Hradu i k dalšímu zatěžování českého rozpočtu.

VONDRÁČEK vs. FARSKÝ a VONDRA: „Česko NEMÁ diktovat mír!

Pátek 2. ledna 2026 přinesl v pořadu Události, komentáře na ČT24 debatu o míru na Ukrajině, novoročním projevu předsedy sněmovny Tomia Okamury a postavení ukrajinských uprchlíků v České republice. Moderátorka Tereza Řezníčková ve studiu hostila poslance Denise Doksanského (ANO), Libora Vondráčka (Svobodní) a europoslance Alexandra Vondru (ODS) a Jana Farského (STAN). Diskuse rychle eskalovala od otázek o vyhlídkách míru k ostrému střetu o svobodu slova, diplomatické protokoly a ekonomický dopad ukrajinské přítomnosti v Česku.

Mír na obzoru? Trump klíč, Evropa bezradná

Debata odstartovala otázkou, zda je mír skutečně blízko, když o něm mluví polský premiér Donald Tusk i německý kancléř Friedrich Merz, který volá po transparentnosti Ruska. Denis Doksanský skepticky poznamenal: „Rétoriky je hodně, ale činů málo. Putin má rétoriku o míru, ale činy ukazují jinou věc – pokračuje ve válčení“. Alexandr Vondra vyjádřil podobnou skepsi: „Je tu dost důvodů mít určitou míru skepse, jestli to Putin myslí vážně. Mír si přejeme všichni, ale musí to být mír, který se bude opírat o seriózní věrohodné garance pro Ukrajinu“ .

Libor Vondráček zaujal defenzívnější postoj a odmítl, že by Česko mělo diktovat podmínky míru: „Česká republika nemůže si klást podmínky, za jakých bude podepsaný mír. Nás se ta válka bezprostředně netýká našeho území, našich občanů, nemáme žádný důvod říkat, jak má vypadat mír. Ten se musí dohodnout hlavní hráči – Ukrajina, Rusko, Spojené státy“. Ocenil, že jednání o bezpečnostních zárukách ukazují na seriózní přístup, a citoval předsedkyni europarlamentu Robertu Metsola: „Před Vánoci říkala, že je to jednoznačně moment, kdy jsme nejblíže uzavření míru. Všichni si to přejeme“ .

Jan Farský však varoval před ruskou taktikou: „Klíč k míru leží v Moskvě, může válku ukončit během hodiny. Ale ukazuje se, že dokud nenarazí na zeď ekonomickou nebo vojenskou, chce pokračovat. Po diskuzi v Miami vyhlásili akci s tím, že Ukrajinci napadli Putinovu daču, aby znevěrohodnili vyjednávání. Doksanský zmínil Trumpovo jednání o 15 letech záruk pro Ukrajinu jako jediné přijatelné řešení: „To je jediná síla Spojené státy americké. 15 let, to jsou čtvrtá generace, to je už něco jiného než dřívější čtyři roky“.

Síla Evropy: fragmentace nebo potenciál?

Řezníčková se ptala, zda je Evropa dostatečně silná, aby promítla svou sílu do jednání o míru. Vondráček zdůraznil komplexní přístup k obranyschopnosti: „Musíme se starat o naši připravenost, obranyschopnost, nezávislost vůči všem vlivům – energetické záležitosti, stabilita přenosové sítě. Ronald Reagan zvítězil ve studené válce díky ekonomické síle, Spojené státy ekonomicky převálcovaly Sovětský svaz. Varoval před ekonomickým vývojem EU: „Když se podívám na vývoj v Evropské unii za posledních 10, 15, 20 let, nevidím důvody být optimistický, pokud budeme pokračovat v tomto směru“.

Alexandr Vondra ostře kontroval: „Ronald Reagan byl silný nejen ekonomicky, ale i vojensky. Vy k tomu máte velkou distanci, nechcete vyzbrojovat. Je třeba dělat obojí“. Zdůraznil vitální zájem Česka: „Kdyby Ukrajina padla, máme Rusa zpátky na hranicích ve střední Evropě. Nikdo si to nepřeje. Je v našem vitálním bezpečnostním zájmu, aby Ukrajina nekapitulovala. Vojensky budeme silní jenom společně s NATO a EU“

Jan Farský nabídl provokativní perspektivu: „Evropa není slabá! Když sečteme ekonomickou i vojenskou sílu Evropy, vedle ní je Rusko trpaslík. Slabinou je fragmentace – nemáme vybudovaný evropský pilíř NATO. Kdyby Utah, Nevada, Arizona bojovaly samostatně, Rusko by si s nimi poradilo. Ale Spojené státy americké jako celek jsou síla. Tak by měla fungovat Evropa“. Doksanský připomněl historii: „Za Fialy se vojákům snižovaly platy, za Stanjury se škrtalo v obraně. My jsme to nikdy nesnižovali, teď je rozpočet dvojnásobný. Uvidíme, jestli ho udržíte“

Okamurův projev: ostuda nebo svoboda slova?

Nejostřejší pasáž debaty přišla ohledně novoročního projevu Tomia Okamury, kde hovořil o „Zelenského juntě“, „zlatých záchodech“ a „penězovodech“, které tečou všemi směry. Ukrajinský velvyslanec Vasyl Zvaryč projev označil za urážlivý a nenávistný, „zjevně formovaný pod vlivem ruské propagandy“.

Alexandr Vondra nešetřil kritikou: „Nový rok je pro mě svátek, neposlouchám tyto pindaly. Ale dneska jsem si to musel poslechnout a jsem rozpolcený. Má svobodu slova vyfutrováno poslaneckou imunitou, může si pindat, co chce. Je to provokace! Zdůraznil: „Šíří nenávist k Ukrajincům, tento podivuhodný mandarín nebo Japončík. Třetí nejvyšší ústavní činitel mluví i za nás. Je to ostuda“

Libor Vondráček se ohradil: „Mrzí mě, že jste přiznal, že občané bez poslanecké imunity se mají obávat o svobodu slova. Doufám, že se už nebudou bát, že by jim někdo svobodu slova ubíral nebo je kriminalizoval“. Denis Doksanský rozlišoval úlohy: „Nelíbí se mi, když mluvíme o komkoliv, že ‚pindá‘. Zahraniční politiku určuje vláda, hlavní reprezentant je premiér. Babiš měl vstřícný, smířlivý, státnický proslov o zakopávání příkopů. Pan Okamura není člen vlády, proto hovoří za sebe. Nemyslím si, že bylo vhodné vyjádření velvyslance, protože vstupuje do politické diskuze místo diplomatických nót“.

Jan Farský ostře kontroval: „Vy jste ho instalovali na předsedu sněmovny, což je jedna z nejvyšších ústavních pozic. On mluvil za Poslaneckou sněmovnu, takto to je v zahraničí vnímáno. Poškozuje jméno i bezpečnost České republiky. Umlčíte ministra obrany Zůnu, aby nemohl vyjádřit názor, ponížili jste ho, aby odvolal, co řekl. Ale Okamura si řekne Zelenského junta, zlaté záchody, nefunkční zbraně, třetí světová válka – a vy to obhajujete?“. Vondra doplnil: „Kdyby se mi ve Washingtonu, kde jsem byl čtyři roky velvyslancem, stalo, že předseda Sněmovny řekne o mé vládě, že je junta, ozvu se stejně. Diplomatickému jobu nerozumíte, tak neučte orly létat“.

Prezident Petr Pavel na sociální síti X vyjádření označil za znepokojivé: „Budu o tom jednat s předsedou koaliční vlády a na setkání ústavních činitelů. Koordinace zahraniční a bezpečnostní politiky je základem naší důvěryhodnosti jako partnera“ Vondráček reagoval: „Koalice před Vánoci jasně řekla, kdo komunikuje jaká témata oficiálně. Vládní pozici zahraniční politiky formuluje premiér a ministr zahraničí. Kdo není pověřený vládou, hovoří za sebe nebo jinou funkci“

Ukrajinci v Česku: přínos nebo zátěž?

Závěrečná část debaty se věnovala Ukrajincům žijícím v České republice. Řezníčková připomněla, že řada lidí má pocit, že se Česko stará víc o Ukrajince než o české občany Alexandr Vondra tento názor rozmetl daty: „Z tvrdých dat jednoznačně vyplývá, že přínos těchto lidí – 2/3 i z těch, co přišli po válce, dnes pracují – je daleko větší než náklady. Přínos je o miliardy větší. Kdyby se všichni sebrali a odjeli domů, klekne české zdravotnictví, kleknou hospody, hotely. Je tu namístě větší míra lidskosti, skončit s kanálovou rétorikou, která uspokojuje 5-10% frustrovaných lidí“.

Jan Farský doplnil konkrétní příklad: „Útočí se na Ukrajince, protože se hledá viník neúspěchu. Okamura i Babiš lidem řekli, že budou mít vyšší důchody, když se nebude pomáhat Ukrajincům – to není pravda! Ukrajinci do systému přispívají víc, než čerpají. Přebytek Všeobecné zdravotní pojišťovny je osm miliard díky Ukrajincům, nečerpají tolik péče. Česko je v integraci vzorem celé Evropě. Česká republika na přítomnosti ukrajinských uprchlíků vydělává. Nižší životní úroveň je kvůli válce, kterou rozpoutalo Rusko, Putin prodražil energie – to je 100 tisíc Kč výdajů navíc pro každou domácnost“

Denis Doksanský a Libor Vondráček však trvali na úpravách: „Ne všichni, kteří přišli během války, nutně utekli před válkou. Mnozí jsou ekonomičtí migranti z oblasti, kde se de facto neválčí. Buďme v tom féroví“ . Vondráček dodal: „Organizované skupiny získaly 80 milionů Kč podvody v sociálních dávkách, systém byl postaven špatně. Přínos může být ještě větší, o co méně jim dáme na sociálních dávkách. My je nechceme vyhánět, jen chceme přestat dávat sociální dávky. Pokud jedou tam a zpátky, není tam válka v jejich oblasti, nemáme jim platit ještě sociální dávky“.

Ostrá debata! VONDRÁČEK vs POSPÍŠIL: Stanjura skryl 116 MILIARD

Středa 23. prosince 2025 přinesla v pořadu 360 na CNN Prima News vystoupení předsedy Svobodných a poslance za klub SPD Libora Vondráčka, který se v moderoval Michal Půr střetl s  Pavlou Pivoňkou Vaňkovou (STAN) a  Jiřím Pospíšilem  ohledně svěřenského fondu Andreje Babiše, nešťastného videa ministra obrany Jaromíra Zůny a chystaného navýšení schodku státního rozpočtu Debata odkryla fundamentální rozpory ve vnímání politické etiky, střetu zájmů i rozpočtové odpovědnosti napříč politickým spektrem

Svěřenský fond: právo versus politická etika

Debata odstartovala svěřenským fondem premiéra Andreje Babiše, který má vyřešit střet zájmů s holdingem Agrofert. Pavla Pivoňka Vaňková ostře kritizovala řešení jako nedostatečné: „Andrej Babiš nás opět chce všechny opít rohlíkem z Panamu. Český právní řád slepý fond nezná“. Upozornila, že v rejstříku je napsáno, že jde o zajištění správy „po dobu, kdy bude zadavatel vykonávat funkci člena vlády“, což podle ní ukazuje, že vzdání se majetku není nevratné.

Jiří Pospíšil předpovídal, že případ skončí u soudu, stejně jako minulý svěřenský fond Andreje Babiše: „Už dneska vidíme na komentářích novinářů a právníků, že jsou na to různé pohledy“. Zdůraznil, že české právo v oblasti svěřenských fondů není dostatečně rozvinuté a že „Ďábel se skrývá v detailu“ Pospíšil vyjádřil politickou obavu: „Těmi, kdo jsou nakonec příjemci toho zisku z Agrofertu, budou jeho děti. Tím pádem ten potenciální střet zájmů zůstává“.

Libor Vondráček zaujal opačný postoj a kritizoval přehnané reakce opozice: „Nedivím se, že z úst opozice zaznívalo od začátku, že jednou to budou mít jeho děti. Jestli někdo vybudoval hodnotu, měli bychom si přát, aby zůstala zachována, ne abychom demotivovali podnikatele vstupovat do politiky“. Vondráček označil kritiku za „myšlenky pomalu na znárodňování a konfiskace“ a zdůraznil, že příslušný úřad je Ministerstvo spravedlnosti, které má 30 dnů na posouzení, zda došlo ke střetu zájmů. Dodal filozofickou pointu: „Víte, co by se mělo změnit? Množství dotací rozdávaných soukromým osobám. Kdy bude méně dotací, bude méně střetu zájmů“.

Ministr Zůna: ponižující video nebo komunikační nástroj?

Ostrá výměna pokračovala ohledně videa ministra obrany Jaromíra Zůny, který vysvětloval, že nechce jet na Ukrajinu. Pavla Vaňková vnímala natočení jako autoritářské: „Celé video bylo natočeno nesmírně autoritářsky, chudák pan generál koukal očima do podlahy a říkal, že na Ukrajinu nepojedu“. Ocenila však Zůnův jasný postoj, že Rusko je agresor a Ukrajinu je třeba podporovat. Spekulovala, že „vrcholní představitelé SPD se snaží výroky generála zmírňovat“, protože má podporu Andreje Babiše, což rozděluje SPD na dva tábory.

Jiří Pospíšil označil celou situaci za ponižující pro ministra i úřad: „Člověk, který stal generálem, musí být respektován armádou. Ve chvíli, kdy je donucen měnit své pozice, říkat, že voda teče do kopce, je otázka, nakolik to nebude na újmu jeho výkonu mandátu“. Vyjádřil obavu, že to poškodí obraz České republiky u spojenců a zdůraznil, že i ministr obrany jezdí na zahraniční fóra a reprezentuje zemi.

Libor Vondráček odmítl kritiku a vysvětlil, že video vzniklo na žádost samotného Zůny: „Pan generál není zvyklý na různé opakované otázky novinářů, chtěl tu komunikaci jasnou. Nikdo ho nenutil natáčet videa“. Vysvětlil, že Zůna chtěl dopovědět některé věci, aby to bylo jednoznačné: „Některá média měla záměr vyvolat bouři ve sklenici vody. Parafráze jsou obdivuhodné, jak sugestivně redaktoři dávali otázky a vkládali generálovi do úst jiná slova“. Vondráček zdůraznil, že komunikace se dohodla tak, aby vláda mluvila jedním hlasem – Zůna se bude vyjadřovat k resortním záležitostem, Andrej Babiš k zahraničněpolitickým otázkám.

Muniční iniciativa: pokračování nebo konec?

Téma muniční iniciativy vyvolalo další kontroverzní výměnu. Vondráček ujistil, že český stát do iniciativy nedává peníze (historicky tam dal cca 80 milionů Kč) a do budoucna se to měnit nebude. Dodal: „Jestli to vůbec má český stát organizovat, musíme prošetřit. Jsou tam podněty o korupčním jednání a přemrštěných částkách. Pokud bychom se podíleli na takovém, je to reputační riziko pro stát“. Vysvětlil, že ministerstvo obrany připraví analýzu a vláda rozhodne o budoucnosti odboru, který iniciativu řeší (35 zaměstnanců).

Jiří Pospíšil varoval před reputačním rizikem zrušení: „Reputační riziko bude, pokud tu iniciativu bez dalšího zrušíme. Jako Evropa nejsme schopni dodávat dostatek munice, zavázali jsme se k milionu nábojů, dodali jsme jen 300 tisíc“. Zdůraznil, že chce-li vláda mír, Putin nesmí prolomit frontu: „Mír můžeme dosáhnout, pokud Putin neprorazí frontu a nepostoupí výrazně na západ“. Pavla Vaňková potvrdila víru, že iniciativa bude pokračovat, ale upozornila na utajení detailů: „Nejsou možné zveřejňovat, co se kam nakupuje. Pokud bude audit, určitě nečekejme, že se bude mediálně probírat“.

Rozpočtový chaos: 286 nebo 400 miliard schodek?

Závěrečná část debaty se věnovala rozpočtu na rok 2026 a pravděpodobnému porušení zákona o rozpočtové odpovědnosti. Libor Vondráček ostře kritizoval Zbyňka Stanuju: „286 miliard korun deficit navrhl Stanjura, plus 38 miliard na Státní fond dopravní infrastruktury, předchozí vláda sama přiznává schodek přes 300 miliard v rozporu se zákonem o rozpočtové odpovědnosti“. Zmínil, že Národní rozpočtová rada hovořila o 50 miliardách chybějících, SPD od začátku odhadovalo 90 miliard a náměstek mluvil o 116 miliardách. Vondráček doufá, že díky systemizaci od 1. 7. a škrtům v aparátu (322 zaměstnanců) bude konečný schodek menší než 286 miliard.

Jiří Pospíšil kontroval: „Čekal jsem od nové vlády, že pokud Stanjura měl 38 miliard skrytý schodek, uděláte škrty a rozpočet bude s menším schodkem. Fiala před čtyřmi lety vzal Babišův rozpočet a udělal škrty za 100 miliard korun“. Zdůraznil, že experti hovoří o nižších jednotkách až desítkách miliard, ne o částkách nad 50 miliard: „To hovoříte vy, abyste tam udělali větší vatu“. Upozornil na právní konsekvence: „Stanjurův návrh nebyl v rozporu se zákonem. Pokud schodek bude nad určité procento, nezákonnost rozpočtu se nezvaní“. Pospíšil ale přiznal, že z hlediska účinnosti to nemá dopad – rozpočet bude platný a účinný, jen to bude „politický signál, že se přijímají zákony deklarativního charakteru“.

Pavla Vaňková ostře kritizovala kroky vlády: „Jediné, co jste reálně udělali, je vyhazování lidí na ministerstvech a rušení odborů. Migrační pakt už máme implementovaný, zrušit jej bez pokut jako Maďarsko (200 milionů EUR + milion denně) není dobré fungování“. Vondráček uzavřel, že až vládní návrh rozpočtu bude hotový, všichni uvidí škrty v mnoha oblastech: „Jestli to bude stačit na nápravu nezákonného a nepravdivého Stanjurova rozpočtu, nevím. Ale škrty tam budou vidět“