Záchrana našeho průmyslu před zelenými nápady bruselských aktivistů v podobě Green Dealu, emisních povolenek apod. Zachování práva veta a hotovosti, s čímž souvisí i zachování české koruny. Zabránění přijetí povinné relokace migrantů v podobě migračních kvót, migračního paktu.

Pro všechny oblasti bychom si měli zachovat právo veta. Ideální stav EU byl před rokem 1986, tehdy měly všechny státy právo veta ve všech oblastech a Česká republika by pro sebe měla usilovat o návrat do tohoto stavu. Už zrušení práva veta v některých oblastech kvůli přijetí Lisabonské smlouvy bylo velkou chybou.

Chceme-li zabránit divokému rozpadu EU, měli bychom obnovit platnost hesla „naše země, naše pravidla“. Tlaky na federalizaci totiž vytvořily mezi státy již dost zlé krve. Našim cílem tak musí být obnovení práva veta ve všech oblastech, aby mohly evropské země vzkvétat v přátelském prostředí a při zachování voleného obchodu i pohybu. V případě, kdy chtějí většinově státy EU něco prosadit, ale jedna či více zemí tomu brání mohou místo nařízení použít institut Rozhodnutí.

Frakce jsou politické skupiny evropském parlamentu, ve kterých se sdružují politici s podobnými názory z různých zemí EU. Existuje velká šance, že po eurovolbách vzniknou nové frakce, proto je potřeba naši odpověď brát s rezervou. Za zcela nejlepší bychom považovali, kdyby po volbách vznikla jedna velká frakce, která bude společnými silami bránit Green Dealu. Svobodní se cítili dobře ve frakci EFDD, která už bohužel po minulých volbách nevznikla. Část našich partnerů se přidala do ECR, část do ID. V obou frakcích jsou dnes české strany, ke kterým máme velké výhrady a bylo by pro nás komfortnější nebýt ve stejné frakci ani s ODS ani s SPD. Jednání zahájíme s oběma frakcemi a s přihlédnutím na rozhodnutí spřátelené strany Konfederacja, se rozhodneme až po volbách. Z lídrů těchto frakcí je nám dnes nejvíce sympatický Marco Zanni, který je ze stejného bloku jako italská premiérka Meloni. ODS se ovšem chystá z ECR vystoupit, což by byl další důvod pro naše angažmá právě v ECR.

Členové europarlamentu nemají legislativní iniciativu a nemohou ani navrhnout cokoliv závazného k hlasování. Víme tedy, že europoslanci nemají žádnou možnost hlasovat o vystoupení své ani cizí země z Evropské unie. Kdybychom nabízeli v těchto volbách vystoupení, připadali bychom si jako podfukáři a v programu pro volby v roce 2024 tak vystoupení určitě nenajdete.
Z dlouhodobého hlediska je to ovšem něco jiného. První československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk nebo Alois Rašín byli přece rovněž poslanci Říšské rady v Rakouském císařství, od něhož se chtěli odtrhnout. Kritizovat je za to by bylo neomalené. Euroskepticismus je validní politický postoj a chceme v europarlamentu zastupovat tu část voličů, kteří si přejí alternativu ke členství v unii. Plánujeme brzdit všechny euronesmysly, hlasovat proti nim a plně využívat svého mandátu.
EU žádné peníze navíc sama o sobě ani nemá, tyto prostředky jdou z kapes daňových poplatníků. Našeho europoslance tak mezi lety 2014-2019 platilo těch téměř 80 tisíc voličů, kteří ho podpořili ve volbách.

Česká republika si každý rok ukrajuje ze státního rozpočtu zhruba 40 miliard korun, které posílá do Bruselu jakožto členský příspěvek. Kdybychom vystoupili z Evropské unie, zprostili bychom se povinnosti přispívat do unijního rozpočtu. Ve skutečnosti ušetříme mnohem víc. Nebudeme totiž muset odvádět cla a DPH ze zásilek původem ze zemí mimo EU, přestaneme platit provoz unijní administrativy a souvisejících úřadů, vyhneme se spolufinancování pochybných projektů a můžeme přestat dělat pro nás nevýhodnou činnost (např. povinné přimíchávání biopaliv do pohonných hmot a dotování solárních a větrných elektráren). Budeme moci snížit daňové zatížení, zbavíme se nadměrné byrokracie a euronesmyslů.

O dotace z fondů EU sice přijdeme, avšak ty nelze považovat za bezedný zdroj peněz: od roku 2024 má být podle plánů EU náš příjem nižší než náš roční příspěvek. Tak či tak bude muset být výstavba a údržba infrastruktury hrazena z běžných rozpočtů územních jednotek.

Peníze, které pošleme do EU, mají zkrátka větší kvalitu, než ty, které dostaneme zpět, protože ty, podobně jako třeba stravenky, můžeme použít jen na to, co nám EU dovolí, a ne na cokoliv, co bychom za ty peníze chtěli vybudovat. Řeč čísel je však vůči EU neúprosná. Přibližně bilion korun jsme sice od roku 2004 dostali navíc z eurofondů, avšak skryté náklady vyměřené britským eurokomisařem Peterem Mendelsonem na 4 % HDP pro nás znamenaly ztrátu 3,5 bilionu korun za 20 let našeho členství!

Více se dočtete v článku Libor Vondráčka: „Náklady ČR za 20 let členství v EU budou přes 3,5 bilionu Kč,“ odhadl eurokomisař v roce 2004. Realita je možná ještě horší.

Značná část představ Svobodných o ideálním uspořádání v České republice není realizovatelná bez vystoupení z EU. Např. bychom rádi měli nižší základní sazbu DPH než 15 % či 0 % DPH na exekuce, ale EU nám to zakazuje. Přáli bychom si, aby se povedlo dojednat novou smlouvu mezi všemi členskými zeměmi, která by přeměnila EU na zónu volného obchodu a dobrovolné spolupráce bez bruselských směrnic a nařízení. (Naše představa o takové smlouvě je vtělena v návrhu tzv. Evropské dohody). Nebude-li možné nalézt shodu na podobném uspořádání evropských poměrů, budou Svobodní navrhovat, aby za určitých podmínek Česká republika opustila Evropskou unii a aby se stala členem Evropského společenství volného obchodu (EFTA), tak aby byl zachován volný obchod mezi ČR a zeměmi EU. Víme, že je to běh na dlouhou trať a že bude trvat dlouho, než se najde v České republice politická většina pro nezávislost.

Ne. Věříme tomu, že dokážeme, podobně jako za první republiky, úspěšně fungovat jako samostatný stát. Abychom mohli prosperovat, nepotřebujeme se stát vazalem nějaké velmoci, ať už to je Evropská unie či Rusko. Po vystoupení z EU bychom rádi zůstali zapojeni do mezinárodní spolupráce – vojensky v rámci NATO, ekonomicky v rámci sdružení volného obchodu, jako je například EFTA.

Pro objasnění našich názorů na toto téma doporučujeme navštívit tuto adresu: https://svobodni.cz/tema/ukrajina/

Každá země, která čelí vojenské agresi si zaslouží podporu. EU ovšem nemá žádné ”svoje peníze”. Všechny peníze, kterými disponuje EU, pochází z celních poplatků nebo z kapes daňových poplatníků zemí EU, a právě tito mají rozhodovat o konkrétní podpoře. Úkoly EU jsou jiné než přerozdělovat peníze a posílat je mimo území EU.

Ohledně obchodních sankcí by se měla EU chovat v souladu se smlouvou GATT94, kterou v roce 1995 podepsala u Světové obchodní organizace. Sankce, kterou jsou s touto smlouvou v rozporu by měla z právních i ekonomických důvodů zrušit.

Diplomatické sankce vůči zemi, která se chová jako agresor, jsou na místě.

Pokud by byla EU ve stavu před rokem 1986, mohla by přijmout kohokoliv. Za současného stavu bychom přijetím každé další země jen zvýšili šanci, že bude Česká republika přehlasována v citlivých otázkách a o to bychom usilovat neměli.

Pokud by byla EU jen zónou volného obchodu, pak bychom byli jednoznačně pro přijetí Turecka, Ukrajiny i kohokoliv jiného. Po přijetí Lisabonské smlouvy ale funguje v EU hlasovací systém založený na velikosti populace a např. Turci jsou nejpočetnějším národem v Evropě. Nechceme se dočkat toho, že nám směrnice EU budou nařizovat turecké záchody (stejně jako nechceme Turkům nařizovat evropské záchody). Otázka přijetí Turecka je ale jen teoretická, protože Francie si dala do ústavy, že ke každému rozšíření bude konáno referendum, a souhlas Francouzů s přijetím Turecka je velmi nepravděpodobný. Také podporujeme zachování konkurence právních řádů a myslíme si, že pro budoucnost Evropy bude jedině dobře, když v ní zůstanou nezávislé státy. Dohodu o volném obchodu ovšem budeme mít rádi s každou zemí v Evropě.

Ano. EU by měla přistoupit k migrační politice podobně jako Austrálie, které její přístup velmi dobře zafungoval a stále funguje. Azylová řízení lidí směřujících do Austrálie probíhala průběžně v Nauru, na jiných ostrovech v Oceánii nebo na ostrově Nová Guinea.

Pokud na to samy státy na vnější hranici Schengenského prostoru nestačí, měla by jim pomoci agentura Frontex, kterou financujeme jako státy EU společně.

Ne. Zavedení armády EU by vytvořilo nutnost financovat paralelní důstojnický a jiný aparát v Bruselu, což by oslabilo již dnes příliš slabé národní armády. Právě do vlastní armády bychom nyní měli chytře a efektivně investovat, abychom byli připraveni bránit vlastní území a zajistit si na něm bezpečnost. Pro kolektivní obranu tu existuje organizace NATO, ve které se na rozdíl od EU hlasuje jednomyslně a účast na akcích je dobrovolná. Armády států v Evropě mohou aktuálně snadno spolupracovat bez rizika, že se společná armáda použije proti vůli států samotných.

Každý poslanec Evropského parlamentu má k dispozici měsíčně stejnou fixní částku na asistenty a provoz kanceláře. Nezáleží tak na tom, zdali jednomu asistentovi zaplatí vysoký plat, nebo deseti nízký; náklady nesmí přesáhnout určenou částku. Náš europoslanec se rozhodl, že raději využije pomoc více lidí, aby mohl lépe zastupovat své voliče.

Svobodní jsou stranou, která vychází z principů klasického liberalismu a volného trhu. Naše politická filosofie je založena na respektu k individuální svobodě, soukromému vlastnictví a volnému trhu. Tyto hodnoty jsou pro nás klíčové a nejsme ochotni je obětovat.

Rozhodně nepodpoříme rozšíření eurozločinů o hatespeech. Za velmi varovné považujeme to, že v únoru roku 2024 toto podpořilo hned několik českých europoslanců: Charanzová a Maxová (zvolené za ANO), všichni tři Piráti a také Vrecionová (ODS), Niedermayer (TOP09) a Šojdrová (KDU-ČSL), což jsou strany, které dnes kandidují za SPOLU. V případě přijetí takového eurozločinu bychom se mohli přiblížit nově přijatému předpisu ve Skotsku (The Hate and Public Order Scotland Act) a takovéto progresivní dystopie bych se nechtěl dožít. Předem můžeme deklarovat, že nepodpoříme rozšíření eurozločinů ani o žádný jiný verbální trestný čin, trestný čin bez oběti či obecně definovaný trestný čin.

Ne, je velkou chybou, že Andrej Babiš v roce 2020 odkýval Unii možnost vytvářet si své vlastní daně. EU by žádné vlastní daně vytvářet neměla.

Ne. EU se má zaměřit výlučně na ekonomickou spolupráci a posilování volného obchodu i se státy mimo EU. Podobné věci vůbec nemá EU řešit. Efektivní je neměnit věci, které fungují.