Video

Vondráček vs. Bartošek: „Tohle je hon na čarodějnice!“ | 360° CNN Prima

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Tomáš Hudos v rozhovoru s Mariánem Baranem: mladý předseda Svobodných mluvil o svobodě jasněji než většina zkušených politiků

Rozhovor Mariána Barana s Tomášem Hudosem, předsedou Svobodných v Olomouckém kraji, patřil k těm příjemným výjimkám, kdy mladý politik nemluví v naučených frázích, ale v jasně formulovaných principech. Hudos hned na úvod vyznal lásku české a moravské krajině i historii, ale rozhovor rychle sklouzl k tomu podstatnému, tedy k otázce, kde končí moc státu a začíná svoboda jednotlivce.

Hudos otevřeně popsal, jak ho k politice přivedlo covidové období. Podle jeho slov mu tehdy došlo, jak velkou moc lidé dobrovolně svěřují politikům a nevoleným úředníkům, a jak snadno se taková moc zneužije. Ocenil, že Svobodní byli v té době jedinou relevantní stranou, která se nebála otevřeně hájit svobodu jednotlivce, zatímco ostatní strany se předháněly v tom, kdo vymyslí přísnější restrikce. Je to postoj, který se dnes, s odstupem let, ukazuje jako čím dál oprávněnější.

Zajímavá byla i jeho bilance covidového období, kterou nezjednodušil na černobílé hodnocení. Připustil, že si lidé díky nucené pauze v životě v něčem i polepšili, ať šlo o změnu práce nebo osobní rozvoj, ale jasně řekl, že šlo především o jedno z nejtvrdších omezení lidských svobod v moderní historii, od zavřených škol přes povinné respirátory až po diskriminaci neočkovaných v přístupu ke sportovištím a saunám. Nejhorší na tom podle něj bylo, že politici společnost aktivně rozdělovali na očkované a neočkované, a takové jednání by se podle Hudose nemělo nikdy opakovat.

Stejně přímo se vyjádřil k tomu, že se do vlády vrátil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch spolu s ministrem školství Robertem Plagou. Hudos to označil za velice špatný signál, protože podle něj ve zdravotnictví dál táhne za nitky farmaceutická lobby, a upozornil na aktuální debatu o takzvané národní očkovací strategii, kterou vnímá jako potenciální hrozbu pro individuální svobody, pokud by se cílem stalo dosažení vysoké proočkovanosti bez ohledu na svobodnou volbu občanů.

Velký prostor v rozhovoru dostala i kritika prezidenta Petra Pavla. Hudos mu vytkl snahu oslabovat českou státní suverenitu ve prospěch bruselských struktur, konkrétně zmínil obavy z opuštění koruny a ztráty práva veta. Kriticky se postavil i k tomu, jak část veřejnosti přistupuje k Pavlově minulosti, kterou podle Hudose sám prezident nedokáže otevřeně vysvětlit, zatímco jiným politikům bývá minulost spojená s komunistickým režimem vyčítána mnohem důsledněji.

Na téma Evropské unie mluvil Hudos jazykem, který je pro Svobodné typický, tedy jako o problému velkého demokratického deficitu a rostoucí centralizace. Za dobrý příklad dal kauzu komisařky Ursuly von der Leyenové a zatajovaných smluv na dodávky vakcín od Pfizeru, kterou otevřeně nazval korupcí na nejvyšší úrovni. Podle Hudose je klíčové omezovat objem peněz, se kterými evropské i domácí instituce disponují, protože tam, kde nejsou peníze, není co ukrást, a teprve to podle něj skutečně omezí korupci, ne pouhá výměna lidí v úřadech.

Nechyběla ani tvrdá slova k domácí rozpočtové politice. Hudos připomněl, že vláda Petra Fialy zanechala rozpočtový dluh přesahující 1,2 bilionu korun, a upozornil, že tento dluh budou muset splácet právě mladé generace, ke kterým sám patří. Kritizoval také praxi, kdy se pomoc Ukrajině financovala z dluhu, a ne z reálně vybraných daní, čímž se náklady jen odsunuly na budoucí daňové poplatníky, aniž by o tom měli možnost svobodně rozhodnout.

Baran ocenil, že Hudos na rozdíl od řady jiných mladých tváří nespěchá rovnou do sněmovny, ale zatím sbírá zkušenosti v komunální politice v Olomouckém kraji, což je podle moderátora přesně ta cesta, která dává politikovi čas nejdřív něco reálně ukázat, než bude žádat o hlasy na celostátní úrovni. Hudos s tím bez váhání souhlasil a působil jako politik, který si je vědom, že důvěru je potřeba si nejdřív zasloužit konkrétní prací, ne pouhým vystoupením v médiích.

Rozhovor uzavřela otázka nezávislosti soudů, u které Hudos upřímně přiznal limity vlastní odbornosti, ale zároveň nabídl věcnou pochybnost o tom, zda lze o skutečné nezávislosti mluvit u soudců jmenovaných politickými orgány. Taková míra sebereflexe, kdy politik neváhá říct „na to vám neumím přesně odpovědět“, je u mladých politických tváří spíš vzácností než pravidlem.

Celý rozhovor ukázal politika, který si nehraje na experta na všechno, ale drží se pevného hodnotového rámce, svobody jednotlivce, omezeného státu a osobní odpovědnosti, a tento rámec dokáže srozumitelně vysvětlit na konkrétních příkladech z posledních let. Pro Svobodné je Tomáš Hudos přesně tím typem nové generace, která umí obhájit stranické priority bez frází a se znalostí věci.

Michal Janda a Ivan Noveský spočítali cenu zelené ideologie: od koruny za kilowatthodinu k dnešnímu osminásobku

Rozhovor s energetikem Ivanem Noveským ukázal, jak drahá byla česká cesta k zelené ideologii

V rozhovoru Michala Jandy s dlouholetým energetikem Ivanem Noveským, který stavěl podzemní zásobníky plynu a vedl Energetický regulační úřad, padla čísla, která se v mediálním mainstreamu obvykle neobjevují, a právě proto stojí za pozornost. Noveský totiž nemluví o energetice jako o politickém tématu, ale jako o oboru s vlastními fyzikálními a ekonomickými zákony, které se podle něj v posledních dvou desetiletích čím dál víc podřizují ideologii.

Za klíčový moment označil rok 2007, kdy Evropská unie nařídila takzvaný unbundling, tedy rozbití velkých energetických firem na menší celky. Podle Noveského to rozsekalo dřív ucelený systém výroby, přenosu a distribuce elektřiny a nastartovalo zdražování, které pak pokračovalo. Zatímco v roce 1996 stála průměrná domácnost za elektřinu kolem koruny za kilowatthodinu, dnes je to zhruba osminásobek. Druhým zlomem byl rok 2010, kdy se rozjel solární boom, na jehož důsledky se doplácí dodnes, výkupní ceny elektřiny z tehdejších solárních elektráren dosahují 16,70 korun za kilowatthodinu, zatímco jádro vychází na 0,24 korun a uhlí za 0,4 Kč, i s emisními povolenkami, na zhruba 2,10 Kč.

Nejsilnější část rozhovoru patřila kritice emisních povolenek, které Noveský označil za spekulativní cenný papír bez skutečné vazby na životní prostředí, jehož cena se navíc určuje na burze, a ne podle skutečných nákladů. Připomněl, že z výnosů profitují především zahraniční penzijní fondy, které povolenky vlastní a s nimi obchodují, a že reálný dopad na českou ekonomiku je opačný než deklarovaný cíl, tedy odchod průmyslu a růst takzvané energetické chudoby, kterou podle citovaných odhadů pociťuje až třetina české populace.

Zajímavý byl i technický pohled na obnovitelné zdroje. Podle dat, která Noveský citoval z prvního čtvrtletí letošního roku, tvořily solární a větrné elektrárny 22 procent instalovaného výkonu v Česku, ale vyrobily jen 4 procenta skutečné elektřiny, což ukazuje na jejich nespolehlivost coby takzvaných občasných zdrojů. V debatě padla i konkrétní příčina loňského červencového výpadku sítě, přetěžované vedení mezi rozvodnami v kombinaci s nedostupností jednoho bloku v Ledvicích, což podle Noveského ukazuje, jak blízko limitům se přenosová síť už dnes pohybuje.

Rozhovor se dotkl i plynu a dovozní závislosti po odstřižení od ruských dodávek přes Ukrajinu. Noveský vysvětlil rozdíl mezi klasickým potrubním plynem, kterého dnes k Česku neteče nic, a zkapalněným LNG, které si evropské státy podle něj bez větších rozpaků nadále kupují přímo od ruských dodavatelů. Otevřeně řekl, že z odstřižení Evropy od ruského plynu paradoxně nejvíc profitují Spojené státy, jejichž dražší břidlicový plyn se díky vyšším evropským cenám stal konkurenceschopným.

Na otázku, jak by řešil energetiku, kdyby měl rozhodovací moc, odpověděl bez váhání: rychlá výstavba dalších jaderných bloků v Temelíně, udržení těžby uhlí jako mostu do doby, než naběhnou nové reaktory, a odklon od bateriových úložišť, která podle něj nemají surovinovou budoucnost, ve prospěch osvědčených přečerpávacích vodních elektráren. Nezůstal jen u kritiky Bruselu, upřesnil, že samotná evropská směrnice RED III i český zákon 249/2025 předepisují umisťovat nové solární a větrné projekty primárně na střechy a nezemědělskou půdu, jenže realita je opačná, podle jeho čísel je v souladu s pravidly umístěno jen pět procent takzvaných akceleračních zón.

Noveský se v rozhovoru nevyhnul ani technickým a bezpečnostním rizikům spojeným s větrnými elektrárnami, která se v politické debatě obvykle neřeší. Podle jeho slov konce lopatek moderních turbín dosahují rychlosti až 300 kilometrů v hodině a jejich otěr uvolňuje do půdy toxické částice pryskyřice, pro které dosud neexistuje způsob dekontaminace. Ještě konkrétnější byl u požární bezpečnosti, český hasičský záchranný sbor má u dvěstěsedmdesátimetrových věží úředně stanovenou takzvanou požární výšku nulovou, tedy fakticky se s hašením ani nepočítá, přestože každá turbína obsahuje kolem 600 litrů syntetického oleje z převodovky.

Stejně věcně se Noveský postavil i k uhlí, které podle něj zůstává nezastupitelné nejen jako zdroj elektřiny, ale i jako surovina pro výrobu oceli, bez koksovatelného uhlí se ocelářský proces karbonizace prostě neobejde. Připomněl, že těžební společnost OKD loni vykázala zisk jen 7 milionů korun, v předchozích letech to byly miliardy, a varoval, že krátkodobá ztrátovost by se neměla stát důvodem k ukončení strategicky důležitého odvětví dřív, než bude mít Česko hotovou jadernou náhradu. Podle jeho slov v české politice dnes chybí lidé, kteří by uměli myslet v horizontu desetiletí jako skuteční národohospodáři.

Zajímavá byla i souvislost, kterou Noveský nabídl k takzvanému Green Dealu, tedy že Čína dnes kontroluje 70 až 80 procent světové výroby neodymových magnetů nezbytných pro větrné turbíny a elektromobily, a evropská zelená politika tak paradoxně posiluje čínskou surovinovou dominanci. Jako protipól zmínil čínský thoriový reaktor v poušti Gobi, který nepotřebuje vodu k chlazení, i britský malý modulární reaktor Rolls-Royce o výkonu kolem 470 megawattů, který je svým rozsahem srovnatelný s modernizovanými bloky v Dukovanech, tedy zdaleka ne tak malý, jak název této technologie napovídá. Zmínil také, že nová smlouva na dukovanský reaktor nakonec připadla jihokorejské firmě, a ne francouzskému uchazeči, jak se dřív čekalo, což může ukazovat směr i pro budoucí financování nových bloků v Temelíně.

Závěr rozhovoru patřil otázce skladování energie. Noveský zdůraznil, že jaderné palivo lze bezpečně uložit až na sto let, zatímco skladovací kapacita plynu je omezená a elektřinu ve velkém měřítku prakticky uložit nelze. Za jediné osvědčené dlouhodobé řešení proto označil přečerpávací vodní elektrárny typu Dlouhé Stráně, na rozdíl od baterií, jejichž životnost je pouhých pět až deset let a na jejichž masové rozšíření podle něj ve světě chybí dostatek surovin. Na závěr vyjádřil obavu z možné budoucí denacionalizace, rozdělení a rozprodeje české energetiky a varoval, že končit s uhlím dřív, než bude jaderná náhrada skutečně připravena, by byla chyba, kterou by zaplatili všichni.

Celý rozhovor byl ukázkou toho, jak vypadá debata o energetice, když se vrátí k inženýrským faktům, cenám a fyzikálním zákonům místo hesel. Noveský sice nešetřil ani americkou administrativu, ani evropské instituce, ale jeho hlavní poselství bylo jednoduché: energetika by měla sloužit ekonomice, ne naopak, a čím dřív se u nás k tomuto principu vrátíme, tím míň to bude bolet.

Vondráček odmítl unáhlené přistoupení k „antibalistické koalici“ a ukázal, že rozvaha je někdy lepší diplomacie než gesta

V Událostech, komentářích se Lukáš Dolanský pokusil zatlačit Libora Vondráčka do obhajoby toho, proč Česká republika nefiguruje mezi devíti zeměmi, které oznámily vznik takzvané antibalistické koalice. Proti němu na dálku stál senátor Pavel Fischer, který v otázkách obrany razí tón naléhavosti a alarmu. Vondráček ale ukázal, že chladná hlava a rozpočtová kázeň jsou v bezpečnostní politice někdy cennější než rychlé přihlášení se k další nové struktuře.

Vondráčkova odpověď na úvodní otázku byla věcná a bez vytáček. Česká republika podle něj nepotřebuje další paralelní struktury vedle NATO, zvlášť ve chvíli, kdy sama plní takzvané capability targets a v příštím roce poprvé po více než dvaceti letech, naposledy za vlády sociální demokracie, přesáhne dvouprocentní hranici HDP na obranu, tedy téměř 200 miliard korun. Přidávat k tomu závazky vůči nejasně definované iniciativě, u které nikdo nezná harmonogram ani rozpočet, je podle něj zbytečné riziko rozhazování peněz tam, kam nikdo pořádně nedohlédne.

Ještě zajímavější byl moment, kdy Vondráček nabídl politické čtení celé iniciativy. Upozornil, že za snahou Emmanuela Macrona budovat nové obranné struktury mimo klasický rámec NATO může stát především domácí francouzská politika, kde se mu nedaří prosadit evropskou armádu na půdorysu EU a kde mu doma hrozí, že příštím prezidentem bude Jordan Bardella nebo Marine Le Pen. Fischer sice odmítl toto čtení, ale nedokázal nabídnout přesvědčivější vysvětlení, proč mezi zeměmi antibalistické koalice chybí právě ti, kdo jsou Rusku geograficky nejblíž, tedy Polsko, Finsko, pobaltské státy, Rumunsko nebo Bulharsko.

Vondráček přitom nezůstal jen u kritiky, nabídl i konkrétní argument, proč je zdrženlivost oprávněná. Připomněl, že už dnes je odpovědnost za ochranu vzdušného prostoru České republiky v rukou velitelství NATO v Ramsteinu, a že Česko už má vážné a nákladné závazky, například nákup letounů F-35, které samy o sobě stojí desítky miliard korun ročně. Když se ho Fischer snažil zatlačit poukazem na premiérův projekt Europatriot, Vondráček poctivě přiznal, že nezná přesně premiérovy úvahy, ale trefně upozornil na nekonzistentnost debaty: stejná výtka, že chybí harmonogram a rozpočet, platí stejnou měrou i na samotnou antibalistickou koalici, kterou senátor hájil.

Vondráček přinesl i konkrétní dobrou zprávu: k armádě letos nastoupilo 2300 nových vojáků. Místo honby za symbolickými procenty a novými strukturami navrhl soustředit se na výzbroj, výstroj, boty a batohy pro nováčky, a na budování obranných schopností podle jasné, dlouhodobé koncepce.

Na otázku, zda Česko utrpělo na summitu v Ankaře „diplomatický výprask“, reagoval klidně. Přiznal, že Česko mluvilo poslední a vydávalo nejméně na obranu, ale dodal, že je to vizitka minulé vlády, ne té současné, která u moci je půl roku a chystá historicky první překročení 2 % HDP po více než dvou desetiletích.

Celý duel tak ukázal dva přístupy k obraně, jeden založený na dramatických gestech bez konkrétního plánu, druhý na rozpočtové kázni a ochotě přiznat, kde je potřeba zlepšení, aniž by se sahalo po planých slibech.

Vondráček v „Proč, jak a co“: Von der Leyenová chce číst naše zprávy. Ať nejdřív ukáže svoje SMS s PfizeremVondráček odmítl unáhlené přistoupení k „antibalistické koalici“ a ukázal, že rozvaha je někdy lepší diplomacie než gesta

Desátý díl živého pořadu Libora Vondráčka ukázal, jak se dá na citlivé téma reagovat bez emocí a s doklady v ruce. Na otázku, proč vláda podpořila výjimku umožňující takzvaný Chat Control, Vondráček nejprve věcně opravil samotné zadání dotazu: nešlo o hlasování vlády, ale o postoj zástupce ministerstva vnitra v Radě EU, se kterým on sám nesouhlasí. Místo obecného pokrčení ramen si dal práci ověřit konkrétní hlasování v Evropském parlamentu a jmenovitě uvedl europoslance, kteří pro výjimku hlasovali, včetně těch, kdo se veřejně stylizují do role odpůrců sledování.

Vondráček pak rozebral klíčový rozdíl, který se v mediální zkratce často ztrácí: takzvaná dobrovolnost skenování komunikace je dobrovolná pro platformy, ne pro občany. Postavil to do kontrastu s běžným soudním povolením k odposlechu konkrétní podezřelé osoby a upozornil na riziko, že dnešní zdůvodnění ochranou dětí se zítra může změnit v boj proti dezinformacím. Adresně vyzval Ursulu von der Leyenovou, aby napřed zveřejnila vlastní SMS komunikaci s farmaceutickými firmami, než bude chtít kontrolovat soukromí občanů.

Na provokativní srovnání Chat Control s elektronickou evidencí tržeb reagoval klidně a s vlastním konzistentním rekordem: připomněl, že sám pro zavedení EET nehlasoval, přestože se s jeho zavedením dopředu smířil jako s výsledkem silného mandátu vítězů voleb, a rozlišil mezi evidencí daňových transakcí a plošným prohledáváním soukromé komunikace všech občanů.

Nejsilnějším momentem bylo přiznání konkrétního legislativního kroku: na jednání parlamentního výboru pro evropské záležitosti prosadil usnesení odmítající omezování VPN, pro které hlasovala nejen koalice, ale i opoziční Piráti, kterým otevřeně přiznal uznání za věcný přístup.

Za zmínku stojí i reakce na dotaz ohledně cesty šéfa SPD Tomia Okamury do Číny – odmítl zjednodušující nálepkování, ale zároveň trefně podotkl, že ti, kdo takové cesty kritizují, mlčí u opakovaných schůzek Ursuly von der Leyenové s čínským prezidentem.

Desátý díl uzavřel odpovědí na dotaz ohledně chybějícího referenda po Lisabonské smlouvě, kde jako právník trval na tom, že změna zakládající smlouvy měla podléhat stejně přísné formě schválení jako vstup do Unie, a znovu nabídl alternativu přestupu do EFTA po vzoru Švýcarska.

Vondráček v křížové palbě čtyř stran: rozpočet uhájil čísly, na nálepku „proruský“ odpověděl klidem

Deváté vydání živého pořadu Libora Vondráčka „Proč, jak a co“ ukázalo, že přímý kontakt s diváky je politika lepší než vydávání tiskových zpráv. Předseda Svobodných a místopředseda ústavně-právního výboru odpovídal ve čtvrtek ráno na dotazy v přímém přenosu, bez cenzurovaných otázek, bez připravených karet, a výsledek byl překvapivě věcný.

Na první dotaz, jak zabránit dlužníkům v účelovém převádění majetku, aby se vyhnuli splácení, Vondráček nenabídl populistické heslo o vězení, ale rozumnou právní úvahu. Připomněl, že český právní řád už dnes umožňuje napadnout účelové převody majetku jako neplatné, a že klíčové je, aby se toho lidé nebáli využívat a šli soudní cestou. Pak ale přišel s konkrétním návrhem, který v podobných diskusích slýchá málokdo: zrušit DPH na odměnu exekutorů. Vondráček spočítal, že jde o 21 procent, o které se zdražuje vymáhání dluhu, tedy o pětinu méně peněz na splacení pro věřitele i dlužníka. Otevřeně přiznal, že Evropská unie takovou výjimku zakazuje, což použil jako přirozený můstek k širší kritice bruselských pravidel, ale zároveň dodal, že by se to mělo řešit bez ohledu na to, co si o tom myslí Brusel.

Druhý dotaz na „tajné nákupy vakcín“ a nemožnost ovlivnit Evropskou komisi dal Vondráčkovi příležitost vysvětlit, proč Svobodní od svého vzniku odmítají Lisabonskou smlouvu a proč věří v odchod z EU do EFTA. Místo prázdného anti-evropanství předložil konkrétní srovnání: Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko mají volný obchod, sdílí schengenský prostor, a přesto si zachovávají suverenitu, kterou Česká republika po Lisabonské smlouvě ztratila v otázkách, jako je migrační politika. Připomněl i aktuální hlasování o takzvaném Chat Control z 9. července, kde k zablokování sledování soukromé komunikace je nutná absolutní většina 361 europoslanců, zatímco k jeho schválení stačí, aby se dost lidí nedostavilo k hlasování.

Na tvrdý dotaz, proč bude schodek rozpočtu pro rok 2027 vyšší než letos, Vondráček neuhýbal. Otevřeně přiznal, že odpovědnost za nový rozpočet leží na současné koalici, a poctivě dodal, že se Svobodní s jedním mandátem nemohou prosadit tolik, kolik by chtěli. Zároveň ukázal, že dluh vytvořený Fialovou vládou za čtyři roky, 1200 miliard korun, byl vyšší nominálně i vůči HDP než dluh 800 miliard za předchozí vlády Andreje Babiše. Konkrétní úspory pojmenoval bez vytáček: zrušení zabetonovaného služebního zákona, slučování agentur jako CzechTrade a CzechInvest, a především omezení zelené agendy, kterou podle propočtů Národní rozpočtové rady stojí českou ekonomiku přes 200 miliard korun ročně.

Zajímavý byl i moment, kdy se Vondráček bránil obvinění, že je vládní koalice „vlastizrádná“. Připomněl, že vláda odmítla plán Marka Rutteho na půjčky Ukrajině ve výši 0,25 procenta HDP, tedy přes 20 miliard korun ročně z českého rozpočtu, a že odmítá i federalizaci EU, kterou podle něj hájí Petr Pavel, Danuše Nerudová nebo Jan Farský.

Vondráček prokázal i lidskost tam, kde to nikdo nečekal. Na dotaz ke kontroverznímu videu mladé členky mládežnické organizace nezaútočil, ale ocenil, že autor rozhovoru na její žádost video stáhl, a připomněl, že každý má právo se v mládí vyjádřit nešikovně a později se od toho distancovat. A na dotaz o vojenských certifikátech konečného uživatele upřímně přiznal, že tématu nerozumí dost dobře na to, aby odpovídal, což je v politice vzácnější ctnost, než by se zdálo.

## Vondráček v „Proč, jak a co“: DPH na exekuce je nesmysl, který škodí věřitelům, a Chat Control je varovný budík

Vondráček spočítal Skopečkovi na kalkulačce, jak to bylo doopravdy

V Událostech, komentářích usedl k Tereze Řezníčkové místopředseda ústavně-právního výboru a předseda Svobodných Libor Vondráček, aby s Janem Skopečkem z ODS probral pololetní hospodaření státu. Schodek 183 miliard korun k 1. červenci zněl v titulcích jako poplach, opozice si mnula ruce a připravovala si obvyklé věty o „rozhazovačné vládě“. Ve studiu ČT se ale ukázalo, že jde spíš o učebnicový příklad toho, jak se dá stejné číslo číst poctivě, nebo účelově.

Moderátorka položila otázku napřímo, jaká je to vizitka. Vondráček nezačal výmluvami, ale srovnáním, které Skopečkovi na začátku vzalo vítr z plachet. Vláda Fialy naplnila k 1. červenci svůj schodek na 63 % v letech 2024 i 2025 a na 73 % v roce 2023, letošní vláda se zastavila na 59 %. Zároveň otevřeně přiznal, že samotná výše schváleného schodku 310 miliard se mu nelíbila už v době schvalování.

Ještě pádnější byl argument s inflací. Reálná hodnota schodku z roku 2022 dnešníma očima činí 213,5 miliardy korun. A když Vondráček spočítal poměr schodku k HDP za jednotlivé roky, ukázalo se, že Fialova vláda skončila rok 2025 na 3,4 % HDP, přestože k 1. červenci vykazovala jen 1,8 % sama si tedy nastavila pravidla, která nedokázala dodržet.

Na dotaz k programovým slibům o vyrovnaných rozpočtech reagoval Vondráček bez vytáček. Připomněl reálný poměr sil ve sněmovně (1 poslanec Svobodných proti 80 poslancům ANO) a nabídl konkrétní krok, novelu služebního zákona na škrtání výdajů státní správy.

Nejsilnější moment padl u dálničních staveb: v Stanjurově rozpočtu chybělo 37 miliard na už vysoutěžené stavby SFDI, což potvrzovala i Národní rozpočtová rada. Po přepočtu byl reálný schodek minulé vlády 323 miliard, současná vláda hospodaří s 310 miliardami a přesto zbyl prostor na zrušení poplatků za OZE a odpuštění zvýšených paušálů živnostníkům, které zavedl sám Stanjura.

Na Skopečkovu námitku, že to „stejně zaplatí daňoví poplatníci“, Vondráček nereagoval, ale logika debaty ukázala, že jde o argument, kterým lze omluvit jakoukoliv daň. Otázka je, komu stát nechává peníze dřív. Vondráček navíc poctivě přiznal, že letošní rozpočet „stále není zcela náš“, podobně jako v roce 2022 zdědila Fialova vláda pozice po svých předchůdcích.

Ondřej Jurásek s Michalem Jandou: Brno potřebuje změnu priorit

Zde je jazykově i stylisticky upravená, konzistentní a profesionální verze textu. Zachovávám význam, jen čistím formulace, logiku a plynulost:

Pořad Facka zprava tentokrát nabídl rozhovor zaměřený na Brno, jeho rozvoj a na to, proč se podle hosta v komunální politice stále opakují stejné chyby. Do studia přišel Ondřej Jurásek, místopředseda Svobodných v Jihomoravském kraji a kandidát na starostu městské části Brno‑střed, který se v debatě představil nejen jako politik, ale i jako celoživotní Brňák se silným zájmem o pravicové myšlenky. Rozhovor vedl Michal Janda a už od začátku bylo zřejmé, že půjde o kombinaci osobní zkušenosti, kritiky současného vedení města a konkrétních návrhů, jak Brno měnit.

Jurásek popsal svůj vztah k městu jako zásadní a osobní. Připomněl, že je Brňákem od narození, profesně začínal v ekonomickém prostředí a k politice se po letech aktivně vrací, protože považuje současný stav města za dlouhodobě neudržitelný. Podle něj Brno už dvě dekády vede úzký okruh stejných lidí, jejichž koalice ovládá magistrát i Brno‑střed, a skutečné rozhodování se odehrává v malé skupině napojené na současný systém. To považuje za hlavní brzdu změny, zejména pokud jde o velké investice, stavební rozvoj a nakládání s veřejnými penězi.

Velkou část rozhovoru tvořila bytová otázka, kterou oba diskutující označili za klíčový problém velkých měst. Ondřej Jurásek vysvětloval, že v Brně i dalších aglomeracích se byty často neužívají jako prostředek pro zajištění bydlení, ale jako uchovatel hodnoty. Tím se podle něj trh deformuje. Lidé kupují nemovitosti jako ochranu proti inflaci, firmy hledají finance spíše přes banky než přes kapitálový trh a mladí či středně příjmoví obyvatelé pak narážejí na nedostupné ceny. Přidal i širší pohled na urbanizaci. Města budou dál růst a Brno podle něj ještě posílí jako součást jedné ze čtyř hlavních českých aglomerací.

Z toho vyplývá jeho kritika dosavadního bytového a stavebního modelu. Podle Juráska stát i města podporují bydlení hlavně na straně poptávky, například přes příspěvky na bydlení, místo aby posilovaly nabídku. To vede ke zdražování nájmů a k „obchodu s chudobou“, kdy se sociálně slabší lidé soustřeďují v levných a často nevyhovujících lokalitách. Místní samospráva podle něj zároveň nemá motivaci stavět, protože nové byty přinášejí vysoké náklady na infrastrukturu, dopravu, kanalizaci či školy, zatímco daňové výnosy obce rostou jen omezeně.

Na úrovni Brna střed i celého města proto Jurásek navrhuje změnu systému. Zdůraznil, že je potřeba více stavět na straně nabídky včetně družstevní výstavby, lepší práce s obecními pozemky a větší motivace obyvatel hlásit si trvalý pobyt tam, kde skutečně žijí. Kriticky se vyjádřil k systému modrých zón, které podle něj fungují jako skrytá daň a současně neřeší parkování systémově. Tvrdí, že za modré zóny se sice vybírá poplatek, ale reálně nezaručují místo k parkování, což považuje za nesmyslné a byrokratické. Podobně mluvil i o poplatcích za odpad, které podle něj zatěžují hlavně nízkopříjmové domácnosti a zároveň vytvářejí další administrativní náklady.

Silným tématem byla také doprava. Jurásek ostře kritizoval dlouhodobý stav brněnských komunikací, pomalou výstavbu městského okruhu i přetížené dopravní vazby směrem do centra. Podle něj se v Brně soustavně staví podle ideologických priorit například cyklo pruhy či vizuálně atraktivní projekty. Zatímco klíčová infrastruktura zaostává. Zvláštní pozornost věnoval novému nádraží u řeky Svratky. Jeho vznik neodmítá, ale upozorňuje, že současná podoba projektů často vypadá dobře jen na vizualizacích, zatímco skutečné provozní řešení je odtržené od reality. Oceňuje, že nové nádraží má vzniknout mimo historické centrum, ale varuje, že bez návazné celostátní železniční infrastruktury a rychlejších spojů zůstane velká část potenciálu nevyužitá.

Rozhovor se přirozeně stočil i ke konkrétním brněnským problémům, které mají přímý dopad na každodenní život. Jurásek mluvil o komplikovaném pohybu po městě, nedostatku parkovacích míst v hustě osídlených částech a o tom, že některé lokality jsou dopravně uzavřené vlastní strukturou ulic. Zmínil také novou bytovou výstavbu, například v prostoru bývalé Zbrojovky, kde podle něj vznikne velký tlak na dopravu i parkování. To podle něj dokazuje, že bez reálné dopravní koncepce nelze Brno dál rozvíjet. Místo toho je podle něj třeba stavět parkovací domy na sídlištích, dobudovat velký městský okruh a otevřeně přiznat, že automobilová doprava zůstane pro mnoho obyvatel zásadní.

Podobně ostře se vymezil i vůči některým městským investicím, které považuje za politicky atraktivní, ale prakticky méně důležité než doprava a bydlení. Kritizoval například plánovanou multifunkční halu za miliardy korun, kterou chápe spíše jako podporu komerčního podnikání než jako veřejný zájem. Podle něj vedení města dává přednost projektům, které dobře vypadají, ale nejsou pro běžné obyvatele klíčové. Oproti tomu dostupné bydlení, funkční silnice, parkování nebo rozvoj železničních vazeb považuje za skutečné priority městské správy.

V závěru rozhovoru Jurášek představil i politický rámec kandidátky Brno naplno, kterou tvoří Svobodní a Trikolora s podporou Moravanů. Cílem má být podle něj úplná obměna radnice a návrat politiky k obyčejným lidem, kteří pracují, platí daně a očekávají za ně odpovídající služby. Zmínil také konkrétní kandidátku Kláru Liptákovou a ostře se vymezil proti městskému „systému“ napojenému na dlouholeté mocenské vazby. Rozhovor tak vyzněl jako jasný politický manifest: Brno podle Ondřeje Juráska potřebuje změnu v řízení, nové priority a méně dekorativní, zato mnohem praktičtější městskou politiku.

Pokud chceš, mohu text ještě více zestručnit, převést do publicistického stylu, nebo naopak učesat do neutrálního zpravodajského tónu.

Rozhovor: Ondřej Vašíček debatuje s Petrem Machem o veřejných financích

Hostem pořadu PRASE byl tentokráte Petra Mach, ekonom, zakladatel Svobodných a současný náměstek na Ministerstvu financí. S Ondřejem Vašíčkem probral historii jeho politické dráhy, sporná témata veřejných financí a praktická opatření vlády. Rozhovor začali v prostém, místy vzpomínkovém tónu: Mach vzpomínal na své počátky v intelektuálním prostředí (CEP, časopisy Laissez Faire, Terra Libera), na stěžejní ideové vlivy (Bastiat, Friedman, Ayn Rand) a na to, jak se jeho názory během desítek let měnily spíše v detailech než v jádru.

Ondřej Vašíček rychle přesunul debatu k současným politickým otázkám: proč se Mach po letech v „liberálním“ prostředí znovu zapojil do politiky přes SPD, a jak to koresponduje s jeho předchozím zakládáním Svobodných. Mach vysvětloval, že jeho historické postoje zůstávají, ale že v praxi platí kompromisy, uvedl například vstup Libora Vondráka ze Svobodných na kandidátku SPD jako nutný pragmatický krok, který zabránil „propadu“ hlasů a umožnil vznik současné koaliční většiny. Diskuse tak spojila osobní vyprávění s politickou kalkulací: Mach popsal svůj odchod z vedení Svobodných, rezignaci na mandát v europarlamentu, návrat k akademické práci a posléze novou politickou angažovanost, včetně nominace na náměstka ministerstva financí.

Hlavní osu rozhovoru pak tvořila veřejná rozpočtová problematika deficit, dluh a možnosti zvýšení příjmů bez zhoršení ekonomické svobody. Mach připomněl, že letošní deficit je sice v řádu stovek miliard korun, ale v relaci k HDP činí kolem tří procent, což je pro srovnání méně dramatické než pouhý absolutní údaj. Vláda si vytyčila trajektorii postupného snižování deficitu přibližně o 0,5procentního bodu ročně. Vašíček s Machem rozebrali, odkud vzít dodatečné příjmy: zdůraznili dvě kategorie opatření (1) zvýšení či efektivnější výběr daní a spotřebních odvodů; (2) úspory ve výdajích státní správy a přerozdělení existujících plateb (např. převzetí poplatků za OZE, koncesionářských plateb apod.). Mach na příkladu cigaret ukázal, že zvýšení daní může být někdy kontraproduktivní (unikání nákupů do Polska), ale současná razantní polská daňová změna paradoxně zvýšila inkaso u nás. Diskuse proto nebyla jednoduchá zvýšit daně je účinné, ale rozumné jen tam, kde to nepoškodí ekonomickou aktivitu.

Oběma hostům leželo na srdci i téma režijních „kouzel“ ve fiskální politice: Mach ocenil, že některá opatření vlády (např. převzetí plateb za obnovitelné zdroje nebo úhrada koncesionářských poplatků státem) mohou krátkodobě zatížit rozpočet, ale současně slouží jako politické rozhodnutí, které odlehčí občanům; na druhé straně jde o posun nákladů jinam do státního rozpočtu. Vašíček a Mach debatovali o tzv. Lafferově křivce a případech, kdy vyšší sazby nepřinášejí vyšší výnosy (např. přehnané zdanění OSVČ vedlo k masivnímu poklesu počtu plátců, a tedy i nižšímu inkasu). Mach popisoval praktická opatření, která už ministerstvo chystá nebo navrhuje: zrušení nadbytečných položek, korekce sazeb daní a odvody OSVČ zpět na dřívější pragmatické úrovně, případné snížení korporátní daně (z 21 na 19 procent) a přehodnocení investičních pobídek, aby se zvýšily příjmy bez plošného růstu daňové zátěže.

Vašíček se ptal i na nekonvenční návrhy — Mach navrhl jednu zajímavou „věc“: snížit počet povinných ročníků na základní škole z devíti na osm. Argumentoval tím, že by se tím do trhu práce dříve dostalo ročně cca 100 000 lidí a státní rozpočet by dlouhodobě ušetřil (snížení nákladů na učitele, provoz, jídelny apod.), přičemž efekt by narůstal postupně, jak by absolventi vstupovali do ekonomiky. Ten návrh představil jako dvojitou dividendu: fiskální úsporu a případné zvýšení ekonomické svobody (rychlejší vstup mladých do samostatného života). Diskuse při tom opakovaně narážela na ideové rozměry Mach je minarchista, ale ne anarchista; řešení musí být praktická a politicky proveditelná.

Rozhovor se dotkl i interních reforem státní správy: Mach konstatoval, že vláda okamžitě zahájila „úklid“ v řadě agentur a rad (zrušení některých zmocněnců, sloučení či přehodnocení rad a agentur), což přineslo provozní úspory; tyto kroky jsou podle něj součástí širšího závazku vlády dostat veřejné finance pod kontrolu. Vašíček připomněl, že takové kroky mají politické i společenské dopady někteří aktéři pociťují ztrátu pozic, jinde dochází k přerozdělení odpovědnosti a Mach přiznal, že i on si uvědomuje nutnost citlivého řízení těchto změn.

V závěru debaty se oba hosté vraceli k praktickému rozměru: Mach zdůraznil, že fiskální disciplína není jen statistická hra jde o rozhodnutí, která mají vliv na běžný život lidí (daně, ceny energií, služeb) a na budoucí generace (dluh). Vašíček svou moderátorskou otázkou akcentoval napětí mezi ideálem snižování daní a pragmatickým nutným financováním státu. Mach odpověděl, že cílem je najít rovnováhu, ale využít příležitosti k dodatečným výběrům (efektivnější výběr, odstranění daňových úniků, případné drobné navýšení sazeb tam, kde to ekonomiku nepoškodí) a současně šetřit na straně výdajů tam, kde jsou plýtvání a překryvy.

Ilustrace: konkrétní případ cigaret posloužil jako praktický příklad fiskálního mechanismu — zvýšení sazeb může vést k úniku do zahraničí a na černý trh, ale v situaci, kdy sousední stát sazby ještě zvýší více, se trh vrátí a státní rozpočty z toho profitují; to ilustruje, proč se fiskální opatření musí plánovat nejen domácími čísly, ale i mezinárodním kontextem.

Novinky

Do nadcházejících komunálních voleb ve Zlíně vyráží společná kandidátka stran Motoristé sobě a Svobodní. Lídrem a kandidátem na primátora je Mgr. Martin Matela za Motoristy sobě. Druhé místo na kandidátní listině obsadil lídr Svobodných Ing. Jiří Procházka MBA.

Kandidáti přichází s jasnou vizí: nabídkou konkrétních, praktických řešení zaměřených na komplexní rozvoj Zlína, přičemž kladou důraz na vyváženou podporu všech zlínských městských částí. Spojení dvou pravicových subjektů staví na myšlence vyváženého a komplexního rozvoje celého Zlína. Hlavním tématem kampaně je férové investování do všech městských částí a stopka jednostrannému upřednostňování centra. To vystihuje i progresivní a odvážné motto celé kampaně: Zlín není skanzen.

„Město musí fungovat jako jeden spolehlivý celek. Není možné, aby se investice soustředily pouze do centra, zatímco přilehlé městské části zůstávají na druhé koleji. Malenovice, Chlum, Salaš, Kudlov i ostatní části Zlína si zaslouží stejnou péči, podporu a kvalitní občanskou vybavenost,“ zdůrazňuje lídr kandidátky Mgr. Martin Matela.

„Chceme Zlín, který podporuje své místní živnostníky, nevytváří nesmyslné překážky pro občany a nakládá s městským rozpočtem zodpovědně a transparentně. Svobodní a Motoristé sobě představují přirozené spojení pro každého, kdo chce rozumnou, pravicovou a odpovědnou politiku na zlínské radnici“ dodává dvojka kandidátky Ing. Jiří Procházka MBA.

MgA. Veronika Blažková, MBA

tisková mluvčí

TISKOVÉ ODDĚLENÍ

Motoristé sobě a Svobodní spojují síly ve Zlíně s odvážným heslem: Zlín není skanzen

6. 8. 2026

Vondráček vs. Bartošek: „Tohle je hon na čarodějnice!“ | 360° CNN Prima

6. 8. 2026

Tomáš Hudos v rozhovoru s Mariánem Baranem: mladý předseda Svobodných mluvil o svobodě jasněji než většina zkušených politiků

5. 8. 2026

Uhlíkové clo – kde udělali soudruzi z Bruselu chybu

5. 8. 2026

Jak jde vláda na komáry s dělem