27. 12. 1874 přesně před 150 lety byla ustanovena Národní strana svobodomyslná (Mladočeši). Existovala by dnes ČR, kdyby tato svobodomyslná strana tehdy nevznikla? Její vznik
V předvečer výročí 17. listopadu přicházejí Svobodní s ostrou kritikou současného politického vývoje, který podle nich vede k postupné erozi individuálních svobod, za něž se
Nedávno jsme oslavili kulaté výročí 30 let od událostí, které nastartovaly Sametovou revoluci. Důstojně? Vypískat přímého účastníka tehdejšího studentského pochodu a vulgárně mu nadávat před
O uplynulých třiceti letech toho už zaznělo hodně. Kdybych tu shrnoval vývoj posledních tří dekád asi bych nenapsal nic nového a těžko bych mohl konkurovat
My Svobodní máme velké pochopení pro vzedmutí odporu vůči osobě Andreje Babiše, které vrcholí právě v těchto dnech chystanou demonstrací na Letné. Je tu však
Možná jste už slyšeli, že EU není demokratická organizace. Jediná instituce, která v EU může navrhovat nové směrnice, je Evropská komise. Ta se skládá z
Oblíbená teze mnoha politiků se sklonem k autoritativním praktikám je, že „občanská společnost“, spolky, zájmová hnutí a lobbystické skupiny by neměli co mluvit do výkonu moci politikům, kteří získali „demokratický mandát“. Tento argument je ale chucpe – právě aktivní občanská společnost je nástrojem, který pomáhá proti tomu, aby se demokracie nestala otevřenou diktaturou většiny.
Naše Demokracie je jen o pár měsíců starší než já. Ráda proto říkám, že jsme spolu vyrůstaly a já po jejím boku prožila celý svůj dosavadní život. Zatímco však dřív byla mou neodlučnou kamarádkou, v posledních letech se mi začala víc a víc vzdalovat.
V pořadu TV Česko vystoupila zdravotnice Adriana Čipižáková, která dlouhodobě komentuje téma očkování a kriticky se vyjadřuje k připravované Národní očkovací strategii. V rozhovoru popisuje, proč podle ní není správné stavět očkování jako „základní pilíř“ prevence a proč v dokumentu vidí riziko nepřímého nátlaku na veřejnost.
Čipižáková strategii označuje za komplexní plán, který podle ní detailně popisuje, „kam se očkování má ubírat“, co má být povinné a nepovinné a jaké má mít vazby a důsledky. Současně tvrdí, že dokument může v praxi vytvářet tlak směrem k „nepovinně povinnému“ očkování, protože jako cíl zmiňuje velmi vysokou proočkovanost – podle jejích slov až populace. Strategie je podle ní prezentována jako prevence, ale fakticky se soustředí téměř výhradně na vakcinaci.
Jedním z klíčových argumentů, který prezentuje je, že část veřejnosti si podle ní zjednodušila význam očkování a začala jej chápat jako záruku bezpečí. V ordinacích se prý setkává s představou, že po vakcinaci „se už nemůže nic stát“, což podle ní vede k podceňování dalších návyků a opatření. Kritizuje také výroky, které podle ní zaznívají ve veřejném prostoru ve smyslu, že „jiná prevence infekčních onemocnění, než očkování není“.
V další části rozhovoru vysvětluje, proč podporuje výzvu „stop“ Národní očkovací strategii. Jako zásadní uvádí dvě roviny: jednak obavu z donucovacích mechanismů, jednak podle ní nedostatečné a málo férové zacházení s problematikou nežádoucích účinků. Tvrdí, že nežádoucí účinky se v praxi často bagatelizují a lidé se mohou setkat s odmítnutím souvislosti ze strany části lékařů, i když potíže přijdou krátce po očkování. Zároveň připomíná, že informace o nežádoucích účincích jsou uvedené v příbalových letácích a že systém by podle ní měl jasněji řešit, jak budou lidé s vážnými následky případně podpořeni.
Rozhovor se věnuje i očkování dětí a těhotných. Čipižáková říká, že rodiče by podle ní měli dostávat srozumitelné informace nejen o deklarovaných přínosech, ale i o možných rizicích a nežádoucích účincích – a zejména vysvětlení „proč se očkuje“ a proč v určitém věku. Kriticky popisuje zkušenosti některých rodičů, kteří jí podle jejích slov píší o komunikaci v ordinacích, včetně strašení. Opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí má být dobrovolné a postavené na úplných informacích, a zmiňuje i alternativní přístupy k prevenci, jako je životní styl, spánek, strava a hygienické návyky.
Významná část vystoupení se vrací do období covidu. Čipižáková popisuje svou zkušenost ze zdravotnictví, rozpor mezi mediálním obrazem a tím, co dle jejího líčení viděla v praxi, a také situace spojené s tlakem na očkování a testování u zdravotníků. Navazuje tím na svůj podíl na aktivitě známé jako Deklarace sester, kterou prezentuje jako reakci na nátlak na povinné očkování profesí. Podle jejích slov se téma nyní vrací v jiné podobě právě skrze Národní očkovací strategii.
V závěru rozhovoru zve na besedy a přednášky, kde se má diskutovat Národní očkovací strategie i širší rámec tématu. Zmiňuje vlastní web a další informační stránky a popisuje snahu zvát na akce i lékaře, aby zazněly různé pohledy a lidé si mohli informace sami vyhodnotit. Zároveň vyzývá ke společenskému „kompromisu“: aby se lidé navzájem ne dehonestovali podle toho, jakou cestu prevence si zvolí.