Zálom: Miliony chvilek proti parlamentní demokracii

Zálom: Miliony chvilek proti parlamentní demokracii

My Svobodní máme velké pochopení pro vzedmutí odporu vůči osobě Andreje Babiše, které vrcholí právě v těchto dnech chystanou demonstrací na Letné. Je tu však mnoho „ale“.

Koneckonců, vystupujeme proti Babišově politice po celých deset let naší existence; od samotného počátku jsme varovali před jeho nefér byznysem s biopalivy, které jsou naši řidiči nuceni používat. Byli jsme v tom osamocení, a náš postoj se v této věci nijak nezměnil.

Zásadní ideová východiska hnutí “Milion chvilek pro demokracii” však nemůžeme sdílet. Samotný odpor vůči osobě Andreje Babiše je negativní vyjádření. To, co je důležité a není zde jasně formulováno, je však vyjádření pozitivní. Nikoliv to, proti čemu hnutí vystupuje, ale co hodlá prosadit. Respektují Miliony chvilek principy parlamentní demokracie? Hájí zásadně svobodu jednotlivce, tržní ekonomiku bez ničivých dotací, hlásí se k étosu svobody, kterou této zemi přinesla doba po 17. listopadu 1989? A zde musíme skepticky konstatovat, že nikoliv. A tedy že boj Milionů chvilek pro demokracii není a nemůže být také naším bojem. Neuznáváme princip, že nepřítel našeho nepřítele musí být automaticky naším přítelem! Pokud bychom důsledně hledali příčinu problému a nezaměřili se jen povrchně na jeho důsledek, pak nepřítelem není Andrej Babiš, ale to co mu pomohlo vyrůst.

Chceme-li vypozorovat jakousi ideologickou podstatu hnutí Milionů chvilek pro demokracii, spatřujeme tam poměrně zásadní nedůvěru vůči principům parlamentní demokracie a svobodných voleb, tedy vůči těm principům, jejichž resuscitaci si dnes po třiceti letech připomínáme. Touží nahradit výsledek demokratické volby hlasem ulice, hlasem davu – což může být zdánlivě sympatické, je-li terčem tak odporný politik, jako je Andrej Babiš, ale je to nesmírně nebezpečné, přijmeme-li to jako legitimní politický nástroj.

To, co se nám snad může líbit ve chvíli, pokud by výsledkem byl politický pád Andreje Babiše a jeho hnutí, se může příště velmi snadno ukázat stejnou zbraní vůči jakékoliv příští politické síle, která by stála v opozici vůči módním progresivistickým politickým směrům a postojům, vůči sílící roli státu, vůči europeismu, vůči stále vehementněji se prosazujícímu omezování svobody slova, vůči genderismu, vůči zelenému fašismu, atd. Jednoho dne může přijít vláda, která začne snižovat daně, rušit úřady, odstátňovat neziskové organizace a zbavovat je politického vlivu, zahájí důslednou privatizaci toho, co bylo v posledních dvaceti letech státem uchváceno, a v neposlední řadě, pokusí se nás dostat ven z Evropské unie – a taková vláda by nepochybně byla cílem další nenávisti progresivistů, kteří dnes používají sílu ulice a davu proti Andreji Babišovi.

Samotná, jakkoliv lákavá, vize pádu špatného premiéra nestojí za to, aby lidé jako je je Mikuláš Minář získali větší politický vliv. A my již dnes vidíme na příkladu ze zahraničí, že podobný druh lidí pohrdá výsledkem demokratické volby a domnívá se, že síla davu jej dokáže zvrátit. Stačí si vzpomenout na hysterii progresivní levice v Británii po výsledku referenda o Brexitu, nebo na srovnatelnou hysterii části amerických voličů po zvolení Donalda Trumpa. Tito lidé, a vůdčí osobnosti Milionu chvilek pro demokracii jsou stejným druhem lidí, uznávají demokracii jen tehdy, přináší-li jim takový výsledek, který si přejí. Jinak ji nerespektují, a nerespektují ani voliče. A my zase nemůžeme respektovat je.

Naším ideálem je malý stát, který nebude zasahovat lidem do života. Tento stát, který si přejeme, však stále bude a musí být parlamentní demokracií. Klíčové politické pozice musejí být obsazeny na základě demokratických, svobodných voleb. A legitimita z nich vzešlého mandátu nemůže být zpochybňována jakkoliv hlasitým davem!

Špatní politici, a Andrej Babiš je podle nás nesmírně špatným politikem, musejí být odstraněni jen a pouze demokratickou volbou. Pouze to zaručí, že až se jednou Andrej Babiš odebere na politické smetiště, nebude to nikým zpochybňováno.

Navíc je třeba si uvědomit ještě jednu důležitou věc: protože pozice Andreje Babiše byla bohužel po několik minulých let opakovaně potvrzena výsledkem všech proběhlých voleb, je demonstrace Milionů chvilek pro demokracii ještě něčím jiným, ošklivějším a nebezpečnějším. Je to demonstrace proti těm statisícům lidí, kteří stále ANO a Andreje Babiše (což je vlastně jedno) volili a volí. Je to demonstrace proti nim, proti jejich demokratické volbě. V přeneseném smyslu je to volání po jakési občanské válce – třebaže jen verbální a mediální. Je to volání po tom, aby demokratický hlas voličů ANO byl bagatelizován.

Na naší politické scéně není strany, která by byla vůči ANO a Andreji Babišovi kritičtější než Svobodní. Na kampaň Milionů chvilek se přesto, nebo možná právě proto, musíme dívat se skepsí a s obavaami.

Luboš Zálom,
místopředseda Svobodných

Vyšlo i na osobním blogu autora.

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31