Že demokracie nerovná se svoboda, je něco zde již zřejmé. To, že se něco aktuálně „může“ říkat/dělat neznamená, že je to svobodné. V demokracii je to pouze „povolené“ většinovým rozhodováním. Jde o krocenou diktaturu či lépe řečeno oligarchii.
Čím je to ale kroceno?
Průběžně prosazovaná agenda
Představa autoritativních politiků, kteří se berou jako samozvaní ochránci demokracie, je taková, že oni získali mandát od občanů – oni mají tak právo výkonu moci. Kdo jsou Greenpeace, Děti země, Zemědělské spolky, specializované instituty, novinářské a jiné organizace, že se jim chtějí motat do jejich rozhodování?
Jejich představa je taková, že jednou za 4 roky se občanům položí otázka:
„Kdo má nyní další 4 roky rozhodovat o vašich životech?“
A pak budou 4 roky klidu na práci. Oni mají přeci mandát. Bohužel (pro ně), se jim do rozhodování motají aktivní zájmové spolky – tu bojující proti „korupci“, tu za „životní prostředí“, tu za „ochranu domácí výroby“. Můžeme nebo nemusíme souhlasit s názory a opatřeními, které tyto skupiny prosazují, ale tak či tak bychom měli být vděčni za to, že existují.
Vytváří totiž politickou agendu a nepřímou konkurenci politickému rozhodování; fungují jako ti, co průběžně hlídají politiky. Díky nim se v současném západoevropském demokratickém zřízení dá žít svobodně a nežijeme tu jak v epizodní diktatuře, kdy jen jednou za pár let vyměníme diktátora.
Ať se totiž podíváme do jakékoliv země, kde se demokracie zvrhla v jakoukoliv formu většího či menšího státního útlaku, na počátku vždy byl útlak aktivní občanské společnosti.
Zájmová diktatura a trh občanské společnosti
Samozřejmě, tento „hlídací“ systém není dokonalý. Lehce se může stát, že se některé občanské skupiny stanou již příliš silnými a svým vlivem začnou vytvářet diktaturu zájmů – jim nastolované politické agendě se začne vše podřizovat.
Stejně, jako všude jinde, jde o poškození „trhu občanské společnosti“ způsobené státními zásahy – chybějící konkurence ve vzdělávání vytváří převahu na „trhu“ s názory ve společnosti, která je vychýlena jedním směrem, kdy vzdělávání deformuje myšlení budoucích občanů, kteří se budou angažovat až příliš jednostranně.
Chybějící konkurence na „trhu aktivní občanské společnosti“ je pak základem pro zájmovou diktaturu.
Občanská společnost jako obezlička státním chybám
Čím funkčnější a různorodější je ale „aktivní občanská společnost“, tím lépe jsou vyvažovány chyby, které jsou způsobené povahou státního řízení tam, kde má stát převažující moc. Ať už jde o školství, zdravotnictví, dopravu, bezpečnost, měnu (kryptokomunita) či právo a spravedlnost, tam všude funkční občanská společnost vyvažuje to, že stát dané oblasti řídí centrálně a bez tržní konkurence.
Funguje jako jakási simulace trhu, simulace potenciální konkurence. Zřejmě s mnohem menším a pomalejším vlivem, než konkurence přímá, jde však alespoň o konkurenci nějakou.
Obrana občanské společnosti jako obrana konzervativního a libertariánského konceptu svobody
Proto buďme rádi za každého aktivistu, který prosazuje svoji agendu. Ať už s ním souhlasíme či ne, je to právě on, díky komu máme demokraticky „povolené“ takové množství svobod, jaké aktuálně máme a je to právě on, kdo zajišťuje, že ačkoliv pomalu, přece jen se ve výlučně státních oblastech posouváme alespoň trochu kupředu.
A pokud vám současná podoba a převažující názory v prostoru „aktivní občanské společnosti“ nevyhovují, není nic jednoduššího, než se sám zapojit.
Nebýt však státu, nejsou takovéto obezličky třeba.
Lukáš Kubec,
člen Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.