Ketzl: Snad ty oslavy myslíme vážně

Ketzl: Snad ty oslavy myslíme vážně

Demokracie není garantem správného řízení věcí veřejných, není také zárukou, že ve veřejném prostoru vždy zvítězí ta nejpravdivější pravda, že o všechny bude postaráno, všichni budou správně ohodnoceni a všichni po zásluze potrestáni. A jelikož jsme lidé s chybami, i v demokracii se chyby najdou.

Nebezpečně je zde připravován základ či půda pro další totalitní vládu v naší historii. Nemusí to být ta dnešní či příští, avšak míra regulací, sledování, sběru informací, přerozdělování a víra v dobrodiní politiků nepřinese nic jiného než prostor pro rychlý převrat, tak jako se nejen nám v historii již stalo.

Nevzdávejme se lehkomyslně naší suverenity a samostatnosti, za které naši předci bojovali a umírali. Braňme republikánské zřízení, parlamentní demokracii založenou na dělbě moci a její kontrole a odpovědnosti voličů, nepreferujme lidská práva, ale bojujme za naše občanská práva. Uvědomme si, že by bylo pouze začátkem konce nechat „ministerstvo pravdy“ cenzurovat internet a potlačovat tak svobodu slova za cílem ochránit nás před jakousi uměle vytvořenou informační válkou, jež není nic jiného než výměna názorů. Na druhé straně se však nenechme zmást vyvolávání veřejnoprávních médií o nemožnosti jejich privatizace z důvodu ohrožení svobody a demokracie.

Demokracie, svoboda jednotlivce a jeho občanských práv, soukromé vlastnictví, volný trh a kapitalismus jsou těmi, jež bychom měli bránit.

Do dnešní situace jsme se dostali tím, že k těmto slovům jsme začali dávat změkčující či diskreditující přívlastky. Domnívali jsme se, že s lety 1989-1991 ke změně došlo a že byla provedena navždy. To jsme se však mýlili. Navíc došlo nejen s novými generacemi a Schengenským prostorem k jistému posunu světovosti. Vše zahraniční je to pozitivní, to domácí je negativní, řekli jsme si. Začali jsme slepě kopírovat životní styly západních zemí, především pak jejich zákony a nařízení. Když oni to tam mají, tak my také. Ve velkém je preferováno mylné pochopení svobody vyjádřené rovnicí „cestování = svoboda“. Přestali jsme bránit náš stát, jehož jsme součástí. Mysleme nejen v tento den na naši státnost s hrdostí.

Tohoto listopadu budeme oslavovat 29 let od Sametové revoluce. Téměř půl století trvání komunismu se tehdy zhroutilo, během dané doby zažili naši občané centrálně plánovanou ekonomiku, jenž nemotivovalo k žádnému úsilí či individuální seberealizace, až na tu stranickou. Všichni se přesvědčili, že daný systém nefunguje, ekonomicky zaostává a vedoucí politický aparát ničí jednotlivé lidské životy.

Ani po těchto třiceti letech však nejsme schopni diskuze o daném komunismu, nejsme schopni akceptovat, že komunismus a jeho těžká a dlouhá nadvláda byla součástí naší historie, našich životů. V nynější době komunismus ve stejné podobě není hrozbou, KSČM je vyčpělá politická strana, která postupně putuje ke svému konci.

Objevily se však na politické scéně takové strany, které slavnou KSČM předčí ve svých sociálně inženýrských pokusech na nás občanech.

Před těmito stranami a jednotlivými osobnostmi buďme na pozoru. Přestrojují se do kabátů spásných andělů a tzv. liberálních demokratů srdnatě bojujících za svobodu a dobro našich životů. Chtějí nás chránit před samotnou naší aktivitou, ať se týká jakékoli stránky našeho života.

Pokusme se býti více aktivními, řešit své vlastní problémy a nespoléhat se na to, že je za nás vyřeší někdo jiný. Nevěřme ve zdánlivě jednoduchá řešení, které nám nabízejí za cíl konání vyššího dobra, veřejného zájmu, veřejného zdraví a jím podobné. Nic takového neexistuje, existuje pouze dobro, zájem a zdraví jednotlivce.

Přestaňme se domnívat, že zde existuje dobroděj, který vyřeší všechny naše potíže. Žádný člověk nemá tuto schopnost. Nechtějme po politicích, aby nás vedli za ruku při každém našem kroku, rozhodnutí. Zbavíme se tím jinak naší svobody a naší suverenity, jenž v dnešní den oslavujeme.

Pravicové strany nesmí zapomenout na společný cíl, který v dnešní nelehké době mají. Tím je prosperita naší země, jenž spatřujeme ve svobodě jednotlivce a volném trhu. Měli by se také tyto pravicové strany a pravicoví politikové oprostit od nepodstatných a okrajových témat a sporů jenž znemožňují spolupráci na výše jmenovaném cíli.

Podobně tak vznikl Československý stát – přes velké rozdílné pohledy na svět tehdejších politických stran (a dalšími vnitřními výzvami – pohraniční německá menšina, Podkarpatská Rus, a další) se politické síly shodly na společném cíli společného státu.

Nechť o tom přemýšlíme všichni, diskutujme spolu o naší minulosti, přítomnosti a budoucnosti stejným postojem jako zastával TGM, tedy bez hrubnutí politiky a bez politické korektnosti:

„… musím trpělivě dokazovat, že jeho cesta je z těch a těch důvodů chybná.“ (str. 70, Hovory s T. G. Masarykem)

Nemohu se nedotknout ekonomického tématu. Stále slýcháme, jak volný trh selhává a je potřeba státních zásahů pro vyšší dobro. Je nutno podotknout, že žijeme ve vysoce regulované ekonomice a vysokou redistribucí vůči HDP. Začíná se nám opět kázat – podnikatelům, jak mají služby/produkty vyrábět/poskytovat a prodávat v jakém množství a kvalitě; spotřebitelům stát nechce dovolit špatné rozhodnutí a snaží se ho všemožně chránit. Dovolme si říci, že naše ekonomika je více socialistická než tržní.

Jsem „sametové dítě“ a pro spousty občanů mojí generace a té mladší je stav posledních 25 let relativní svobody a bohatství samozřejmostí, opak je však pravdou. Někdo nám naši svobodu musel vyjednat, vybojovat a mnohdy pro ni i umřít. Někdo naše bohatství musel vytvořit, obětovat pro něj neskutečné množství času, úsilí, rizika a spousty selhání spojené s vytváření vlastní iniciativy.

I přes dnešní společenskou náladu věřím, že český občan je ve své podstatě samostatným, zodpovědným, tvůrčím, pracovitým a rozumným jedincem. Proto věřím, že Česká republika má na to býti významnou zemí ve světě. Jedině za podmínek respektování svobody jednotlivce, soukromého vlastnictví a volného trhu.

Vše pozitivní, co dnes vidíme v naší zemi, je díky našim předkům a našich občanů této země, jim musíme poděkovat především, jejich úsilí, rozumu a inciativě.

Nezapomeňme, že „svoboda je nebo není“.

Radek Ketzl,
předseda Svobodných v Pardubickém kraji

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Kulatý stůl ve Sněmovně: Blokáda ulice nesmí rozhodovat, který pochod dojde do cíle

V Poslanecké sněmovně se 10. listopadu sešli poslanci, právníci, zástupci policie i organizátoři Pochodu pro život. Téma kulatého stolu „Ústavní ochrana svobody slova a shromažďování pro zranitelné skupiny“ bylo jasné: jak zajistit, aby pokojné shromáždění – zvláště když se ho účastní rodiny s dětmi – mohlo dojít do cíle, a aby o tom nerozhodovala ulice.

Pozváni byli T. Malá (omluvila se z důvodu programu), H. Válková, Z. Ožanová, K. Haas, K. Stojanová, M. Výborný, Z. Hraba, J. Kříž, Z. Koudelka, R. Suchánek, M. Vondrášek, K. Šimka, J. Kudrna, dále byli osloveni P. Černý a F. Říha. Hlavní vystoupení měli organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč a poslanec Karel Haas. Moderoval místopředseda Ústavně-právního výboru Libor Vondráček.

Vondráček na úvod připomněl, že zákon o právu shromažďovacím je z roku 1990. Situace se od té doby změnila. Pochod pro život se v posledních letech stal učebnicovým příkladem toho, co se může stát, když se proti ohlášené a povolené akci postaví radikální skupiny, které ji fyzicky zablokují.

„Tisíce lidí se bojí přijet do Prahy“

Organizátor Pochodu pro život Radim Ucháč popsal loňský průběh: několik tisíc účastníků, převážně rodin s dětmi, bylo dvě hodiny zablokováno a zastrašováno radikálními skupinami. Letos policie nasadila 901 příslušníků, místo shromáždění bylo hermeticky uzavřeno. Účastníci psali organizátorům, že se bojí přijet do Prahy.

„Ústavní soud dospěl k závěru, že policie nepochybila a že vina je na rodičích, že berou děti na veřejná shromáždění,“ uvedl Ucháč. „Nevoláme po důraznějším policejním zásahu. Nám opravdu nechceme. Ale znepokuje nás tolerance protiprávního jednání.“ Podle něj bylo uděleno pouze pět pokut, což vytváří pocit beztrestnosti. Agresivita podle něj rok od roku roste. Řešení podle něj mohou být různá – od omezení účasti od 15 let přes jiné nástroje pro policii – a právě o tom se má diskutovat, aby se Česko nedostalo do stavu, který vidíme na západ od našich hranic.

Ochrana je obsahově slepá – a co říká kauza Ellinger

Poslanec Karel Haas (ODS) připomněl klíčovou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ochrana shromáždění je obsahově slepá – platí stejně pro všechny. Jako nosný příklad uvedl kauzu rakouských lékařů pro život proti Rakousku (Ellinger a další), která se odehrála v Salzburgu na začátku 80. let.

Šlo o pochod lékařů podporujících právo na život, proti kterému se postavili kontrademonstranti. Ti pokřikovali, házeli potraviny a snažili se akci fyzicky zastavit. Evropský soud tehdy formuloval pozitivní závazek státu: stát musí nasadit přiměřené a vhodné prostředky, aby pokojné shromáždění mohlo proběhnout. Nezaručuje výsledek, ale nesmí improvizovat, když má informace o protiakcích. Musí plánovat, předvídat a chránit. Haas zdůraznil, že jde o závazek prostředků, nikoli o závazek státu k tomu, že každé shromáždění dopadne pozitivně.

Stejné pravidlo platí i v opačném případě – malá skupina protestující proti homofobii v Gruzii v roce 2012, kterou několikanásobná přesila napadla a policie situaci nezvládla. Ochrana nezná barvu politického názoru. „Kdo smí rozhodnout, zda pokojné shromáždění dojde do cíle? Svolavatel, úřad, policie, nebo ten, kdo vytvoří fyzickou překážku v ulicích?“ ptal se Haas. Podle něj ulice rozhodovat nemá. Zranitelnost účastníků (děti, těhotné ženy) laťku ochrany zvyšuje, nesnižuje.

Haas z judikatury vyseparoval i praktické požadavky na policii: předvídat a pracovat s informacemi preventivně, plánovat logistiku a úzká místa, komunikovat, prostorově oddělit tak, aby zůstala možnost vyjadřování názorů, a při naplnění podmínek účinně postihnout. Neprovedení zákroku tam, kde policie disponuje informacemi, že zákrok má být proveden, je podle něj porušením zákona o policii.

Hluk, blokády a trestné činy

V diskuzi se opakovaně vracelo téma hluku. Překročení hygienických norem může být kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu ublížení na zdraví – zvláště pokud jde o těhotné ženy nebo děti mladší 15 let. Haas zdůraznil, že policie má povinnost zasahovat proti trestným činům i přestupkům. Ucháč upozornil, že důsledné vymáhání běžných přestupků (neuposlechnutí pokynu, legitimace) by podle něj odstranilo většinu agresivity. „Bylo zadrženo 200 osob v kordonech. Nebylo potřeba žádné násilí. Stačilo pouštět jednoho po druhém proti občance legitimovat a později pokutovat.“

„Oni vyhráli. Neprošli.“

Z veřejnosti zazněla i osobní zkušenost. Mírka Vybihalová ze Zábřeha na Moravě popsala, jak stála se svou dcerou zablokovaná a slyšela radost protistrany: „Neprošli. Podařilo se jim to.“ „My jsme byli poraženi. Oni vyhráli. A příště to bude jednodušší, protože žádný větší postih z toho neměli.“ Zdůraznila, že rodina je základ společnosti a že je potřeba rozhodnout, jakou společnost chceme. Inženýr Ivo Pata hovořil o širší společenské atmosféře vůči rodinám s dětmi a demografických dopadech, i když se diskuse držela primárně práva shromažďovacího.

Vondráček: Kauza Ellinger ukazuje, že zákon je klíčový

Vondráček v závěru na Haasovu prezentaci kauzy Ellinger přímo navázal. Připomněl, že Evropský soud v té věci řekl, že pokud protishromáždění (i to blokující) splní podmínky zákona o právu shromažďovacím, tak se téměř nedá zakazovat – určitě ne preventivně a předem.

„Pokud se máme držet toho rozsudku, pak je naprosto klíčové, jak ten zákon o právu shromažďovacím zní,“ řekl Vondráček. „Nejenom že se musí pamatovat na paragrafy, které v něm jsou, ale možná je čas se zamyslet, jestli neexistují pravidla, která by se měla zpřesnit.“ Stav z roku 2025 podle něj nelze považovat za správný výkon práva shromažďovacího. Stát historicky vznikl právě proto, aby tu neplatilo právo silnějšího.

Kulatý stůl nepřinesl hotový návrh novely. Přinesl ale jasnou shodu, že pokojné shromáždění s rodinami a dětmi nesmí končit tím, že někdo přijde, zablokuje cestu a řekne „vyhráli jsme“. Ochrana je obsahově slepá, zranitelné skupiny mají vyšší nárok na ochranu a ulice nemá právo veta. A podle Vondráčka právě kauza Ellinger ukazuje, že pokud chceme, aby to fungovalo i v praxi, nestačí jen aplikovat současný zákon z roku 1990 – je potřeba se podívat, jestli ještě odpovídá realitě a zda není čas ho aktualizovat. Debata podle něj dneškem neskončila.

Prezentace Pavla Kalendy

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31