Jen málokdo ví, že se koncepce EU zrodila již v hlavách nacistů (1). Kroky k dosažení absolutní centralizované moci byly již dávno popsány a měly by vrcholit vytvořením vojenské síly, nad níž nemají jednotlivé státy kontrolu a soustřeďuje se v rukou úředníků v Bruselu (2).

Naplňování jednotlivých kroků této koncepce jsme již nyní svědky.

Lisabonská smlouva a co změnila

Nikoli prvním, avšak nejzásadnějším zásahem do demokratičnosti a fungování EU bylo přijetí Lisabonské smlouvy. Její ratifikace vůbec nebyla jednoduchá. V mnoha státech se musela opakovat referenda, až se konečně hlasovalo tak, jak bylo zapotřebí pro přijetí. I v České republice byl prezident v podstatě donucen doporučením Ústavního soudu tuto smlouvu podepsat.

Největší a pro malé státy velmi nevýhodné změny nastaly jinou formou hlasování z původně jednomyslného (shoda všech) na poměrné (většina bere). Kdo nejvíce z této změny hlasovacího mechanismu profituje? No samozřejmě velké státy, které mají větší počet zastupitelů v Evropském parlamentu. Jmenovitě Německo, Francie, Itálie, Španělsko atp.

Přehled oblastí, které tak byly dotčeny, jsou snadno dohledatelné (3). A mnoho z nich bylo dříve výhradně v rozhodování národních států, které ovšem v důsledku přijetí Lisabonské smlouvy o kontrolu nad nimi přišly. Dobrým příkladem je migrační politika. Našel jsem také podmínky vstupu a pobytu, pravidla pro přidělování dlouhodobých víz, vč. povolení k pobytu, statut Evropského systému centrálních bankči koncepce společné evropské armády. Co je to tedy za oblasti, kde platí většinové, nikoli jednomyslné hlasování? Jsou to ty z nejzásadnějších, které zasahují do suverenity jednotlivých států.

A teď něco málo k institucím. Určitě jste slyšeli o Evropské komisi (4). Víte o tom, že zástupci do EK nejsou voleni? Dále určitě víte, že existuje Evropský parlament (5). Počet zástupců je na principu „poměrného zastoupení“. Co to znamená? Čím lidnatější stát, tím více poslanců. Ano, na první pohled to vypadá velmi demokraticky. Ale! Co když se Německo, Francie, Itálie, Španělsko spolu domluví, že chtějí něco prosadit proti České republice, Maďarsku, Polsku nebo jiným státům? Už jim v tom nikdo nezabrání, protože většina…

Čí zájmy EU prosazuje, kdo je jejím nejznámějším „lobbistou“?

A tím se dostáváme k jednomu zajímavému úkazu, který známe i z našeho českého rybníčku. Tento úkaz bych mohl nazvat „lobbing“, tedy jakési otevřené, méně otevřené, ba dokonce skryté vyjednávání za účelem prosazení jistých zájmů, které nemusí být v zájmu obyvatel celé EU. Tyto své zájmy prosazuje naprostá menšina/jednotlivci/zájmové skupiny.

15. listopadu 2017 byl zveřejněn příspěvek Nigela Farage v EP (dnes už není video na facebooku k dispozici, existuje jen článek v Parlamentních listech, ve kterém je zmíněno setkávání George Sorose s poslanci EP. (6)) (sic)! V čem je nejvíce zarážející? Odhaluje zde propojení osoby George Sorose a jeho organizace Open Society Foundation s poslanci EP. A to nejen s nimi. I Nigel Farage je v důsledku toho nucen pokládat velmi zneklidňující otázky dokonce nejvyšším představitelům v EU: „O čem Soros s poslanci jednal? Jaké jsou závěry jednání? Proč o tom nebyl informován zbytek poslanců?”

Nad čím bychom se měli tedy zamyslet? George Soros jednal s 266 poslanci EP z celkového počtu 751 poslanců, takže to máme s více než 1/3!! Hups… Nevím jak pro vás, ale pro mne to je velmi alarmující fakt!

A co všechno Soros skrze další neziskovky ovlivňuje? Podívejte se sami, kolik neziskovek je na jeho „výplatní listině“ (7). A jsou to podporované oblasti jako migrace do zemí EU, a také LQBT politika nebo politika jistých forem pozitivní diskriminace, třeba „genderismus“ (8).

Pokud se tedy podívám, jaká nařízení, jaká vyjádření, jaké sankce EU chystá na státy, které mají odlišný než ten „správný“ názor, pokládám si otázku, zda to nemůže být v zájmu George Sorose. Já vím, spekulace, říkáte… Dobře, strom poznáte podle ovoce. Mně osobně chutná čím dál trpčeji. To ovoce, které plodí EU.

Závěr

Jaké jsou z toho pro mne závěry? Demokracie, spolupráce rovnoprávných suverénních států, o jaké jsem snil, když padl socialistický blok, je nahrazován něčím novým. Daleko propracovanějším a daleko zrůdnějším neomarxismem. Popírá národní identitu jednotlivých států. Popírá přirozenost svojí genderovou politikou, nutí nás měnit pojmenovávání naprosto zřejmých jevů, jakými jsou, že žena je ženou a muž mužem. Matka a otec se stávají rodičem 1 a rodičem 2.

Ne, takovou EU nechci. A nepřeji si ani, aby sobecké zájmy lobbistů vítězily nad zájmy běžných lidí žijících v Evropě, potažmo v celém světě.

Ing. Ivan Šrámek,
člen Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.