Obě jsme se narodily před 28 lety. V prvních měsících a letech našeho života jsme byly výsostně opečovávané. Tak jako si mí rodiče vážili mé přítomnosti na tomto světě a chránili mě, tak si lidé v naší zemí vážili, že konečně mohou žít s Demokracií a nenechali by nikoho, aby jim na ni sahal.

Postupně jsme se učily novým věcem. Naučily jsme se chodit, mluvit a užívaly si bezstarostné ale někdy i bouřlivé období na začátku devadesátých let. I v našem případě se dá mluvit o tom nejkrásnějším období. Období dětství.

Jak jsme ale začaly růst, logicky jsme se začaly čím dál víc měnit. Přišlo na první přešlapy a průsery. V pubertě udělá člověk spoustu ukvapených rozhodnutí a často udělá i něco nesmyslného. Přicházejí však i velmi důležitá rozhodnutí, která pak ovlivní celý náš další život. Jako např. kam jít na střední školu nebo zda přistoupit k Evropské unii.

Postupně jsme dospěly až k plnoletosti, a tak se od nás začalo čím dál víc očekávat. Měly jsme se naučit zodpovědnosti, spolehlivosti a spravedlnosti. Zatímco já jsem vystudovala vysokou školu, našla si práci, stala se zastupitelkou a matkou a postupně jsem byla čím dál rozumnější, moje o pár měsíců starší sestra se začala ve svém konání stále více ztrácet a spoustu lidí opakovaně zklamávala.

Už to nebyla ta skvělá kamarádka, díky které každý mohl dokázat co chtěl. Začala být podezíravá, arogantní, neférová, nespolehlivá a zlá. Najednou dovolila spoustu věcí, které by dřív okamžitě odsoudila. Dovolila, aby lidé opět začali donášet jeden na druhého. Dovolila, aby bylo na lidi podnikající nahlíženo podezíravě a začala jim co nejvíce znepříjemňovat život. Dovolila, aby nám byla brána polovina výplaty a ta se ztratila v předražených státních zakázkách. Dovolila, aby se do nejvyšších státních orgánů dostali politici, kteří dřív ubližovali spoustě lidem. A v neposlední řadě také dovolila, aby premiérem naší země byl trestně stíhaný člověk. Dovolila to, co by pro ni bylo ještě před pár lety nemyslitelné.

Ano, Demokracie vyrostla do podoby, kterou asi nikdo z jejich rodičů před 28 lety nepředpokládal. Je to vlastně celkem nepodařené dítě. Takové, do kterého jeho rodiče vkládali obrovské naděje a ty se nenaplnily. Takové, na které se rodič dívá a nemůže v něm rozpoznat to nevinné a bezprostřední dítě, které dělalo každému radost.

Není ale nakonec to, co vyrostlo z Demokracie, chybou jejich rodičů? Není to tak, že si postupně přestali vážit její přítomnosti až ji začali brát tak samozřejmě, že si přestali všímat co dělá? Nejsou právě její rodiče ti, kteří ji ukázali, jak škaredě se může chovat k druhým? Nejsou to právě její rodiče, kteří ji naprostou většinu času ignorují, a to zejména ve chvílích, kdy se mají zvednout a jít ji usměrnit?

Ano, chyba není v Demokracii, ale v nás. Demokracii po dlouhé době temna a pod vlivem ostatních států nezvládáme. Stát je moc velký a náš národ ho nezvládá řídit. Rozbujel se do takových rozměrů, že nám dnes spíš škodí, než pomáhá. Snižme zapojení státu do našich rodina zaměřme se na demokratické řízení parlamentu, který zajišťuje pouze několik základních funkcí státu. Chtějme kvalitu a ne kvantitu. Stvořili jsme něco, co sami nedokážeme ovládat a teď na to doplácíme.

Terézia Mlýnková Išková,
radní města Hodonín, členka Republikového výboru Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.