„Megalomanské projekty vycházející z ideologie vždy končily špatně,“ říká místopředseda Svobodných Jan Dočekal se dvěma výjimkami. Green Deal EU ale svým ideologickým zadáním mimo technickou realitu zapadá do společnosti rozorávání celin v SSSR nebo Velké proletářské revoluce v Maově Číně. A ty všechny skončily naprostou katastrofou.
V jednom z vašich článků o budoucnosti automobilové dopravy mě zaujal termín „elektrohujer“. Koho všechno do této skupiny řadíte?
Vidíte, na to už jsem zapomněl 🙂 Mínil jsem tím trochu v nadsázce všechny nekritické obdivovatele elektromobility, kteří skáčou nadšením nad tím, že elektromobil nemá výfuk. Bohužel si ale většinou neuvědomují veškeré související problémy. Namátkou: pomalé nabíjení, menší dojezd, nedostatek zdrojů el. energie, malá kapacita přenosových soustav, světová nekonkurenceschopnost oproti klasickým vozům, problémy s bezpečností a odolností vůči požárům, kratší životnost elektroaut a rychlejší pokles ceny, závislost na Číně jako zdroji surovin, atd. atd. Těch nevýhod je celá řada a mockrát jsem o nich psal.
Politici tvrdí, že úvahy o zelené budoucnosti ekonomiky stojí na reálných ekonomických a vědeckých základech. Z historie už nějaké zkušenosti s takovým plánováním máme- dá se jim věřit?
Nestojí a nedá se jim věřit. Existuje celá řada vědeckých studií dokazujících, že přechod na elektromobilitu je nesmysl. Bohužel nejsou brány v potaz, protože zde nejde o vědu a o racionální argumenty. Jednoznačně se jedná o ideologii. Nicméně plánování a stanovení určitého cíle skutečně občas přináší pokrok. Pohříchu mne napadá jen pár podobných úspěchů, a sice americký program Apollo z let 1961 – 1972 a projekt Manhattan z let 1942 – 1946. Všechny ostatní megalomanské projekty vycházející z ideologie vždy končily špatně. Ať už to byl program rozorávání celin v SSSR, Velká proletářská kulturní revoluce v Číně a řada dalších. Rozdíl v uvedených příkladech spočívá v tom, že Američané ve svých projektech vždy vycházeli z exaktních technických možností, zatímco v obou zbylých příkladech se jednalo o čistě ideologická zadání, která nebrala do úvahy realitu a proto skončila průšvihem. Přechod na bezuhlíkovou ekonomiku se řadí právě do této druhé skupiny.
Myslíte si, že toto politické regulování a určování směru, kterým se má automobilismus ubírat, povede k likvidaci tohoto průmyslového odvětví, nebo si trh najde cestu, jak tyto utopické politické vize obejít nějakým reálnějším a pro zákazníky smysluplnějším směrem? Hovoří se třeba o vývoji vodíkového pohonu, kterému se naštěstí péče politických vizionářů zatím vyhýbá…
Ono je to ve skutečnosti ještě horší. Slavný Green Deal nepovede pouze k likvidaci automobilového průmyslu, ale k likvidaci evropské ekonomiky jako takové, bez ohledu na odvětví. Celý systém emisních povolenek, bezuhlíkové ekonomiky atd. prostě způsobí, že v zemích EU už nepostavíte cementárnu, elektrárnu na fosilní paliva, železárnu, chemičku, … prostě téměř nic. A nedělám si iluze, že by nás uživily start-upy, které v evropských městech zavádí sdílení elektrokoloběžek (neekologicky vyrobených v Číně a dovezených přes půlku planety). Ale vraťme se k autům. Vodíkový pohon je v ještě větších plínkách než elektromobilita. Já to spíš vidím tak, že se lidé budou držet stávajících aut, dokud to půjde. A to není žádná utopie. Už současné statistiky registrují pokles prodejů nových vozů (třeba Nizozemí o 70%) a naopak nárůst obchodů s ojetinami.
Když se podíváme do historie, většinou to bývá tak, že se rozvíjejí obory, kterých si politika moc nevšímá. Může ale nastat situace, kdy politická vize iniciuje pokrok?
Ano, dva příklady jsem již uvedl. Ale vnímám je jako výjimky potvrzující pravidlo. Představitelé státu a politické moci zpravidla nikdy nemají příslušnou erudici, aby určovali směry technického vývoje. Jejich vize tudíž nemohou vycházet z reality. Navíc politici zde nejsou od toho, aby určovali směry technického rozvoje. Jsou zde od toho, aby pro tento rozvoj vytvářeli podmínky. Ptal jste se sice na historii, ale já se vrátím do současnosti. Prakticky nikdo z eurokomisařů nemá technické vzdělání. Jak mám potom třeba brát vážně vyjádření Fransa Timmermanse k bezuhlíkové Evropě, když jeho vzdělání je studium francouzské literatury?
Jaká další průmyslová odvětví jsou podle vás nejvíce ohrožena politickým plánováním?
Pokud považujeme za průmyslové odvětví organizaci duhových pochodů, budování cyklostezek a stavění nesmyslných pěších zón, tak jsem bez obav. Pokud se na to podíváme pragmaticky, tak ohrožena jsou všechna odvětví bez výjimky.
Někteří tyto regulace ekonomiky balí do ekonomického liberalismu a vykládají, že třeba Green Deal je šance pro nová odvětví ekonomiky. Předseda ODS Petr Fiala říká, že to je šance, ze které musíme trhnout co nejvíce. Co říkáte na tento pohled, který se snaží politické rozhodnutí ospravedlnit tržními argumenty?
Použil bych příměr. Někdo mě shodí do žumpy plné hov** a já se budu radovat z toho, že se naučím v těch srač*** plavat. Ano, je to šance. A největší průšvih je, že má svým způsobem pravdu. Já osobně bych se spíš snažil do té žumpy nespadnout.
Jiný váš blog z letošního července nese neveselý název: Proč se bude zdražovat vše. Proč tedy?
Pokud přijmeme jako premisu Green Deal, Elektromobilitu, Emisní povolenky a Bezuhlíkovou ekonomiku diktované EU, tak prostě nebude dost energie pro všechny. V souvislosti s uzavíráním elektráren na fosilní paliva a jaderných elektráren v Německu elektřina razantně zdraží. A znáte snad jakékoliv odvětví, kde elektřina není jeden ze vstupů? Nebo doprava? Odvětví, kde nejsou emise? Dokážete si představit elektrokombajn, bezemisní pilu na zpracování dřeva a klobásu z krávy, která nevypouští metan? Já ne.
Věslav Michalik, který se má v případě vítězství Pirátů stát ministrem financí, přišel s fascinujícím plánem „bilion pro republiku“ a vykládá, že peněz na investice je hromada a další hromada přiteče z Bruselu. Pokud by se prosadily jeho vize, kam by to podle vás ekonomiku nasměrovalo?
Věslav je totálně mimo realitu. Trochu mi připomíná Vladimíra Špidlu s jeho slavným citátem „Zdroje jsou“. Pan Michalik, starosta Dolních Břežan, si pravděpodobně představuje, že peníze rostou na stromech a stačí je jen trhat. Navíc chce rozhodovat o penězích, které mají lidé a firmy na svých účtech – chce je „rozpohybovat“. Z mého pohledu to je něco naprosto nepřijatelného. O svých penězích by si měl každý občan a každá firma rozhodovat sám za sebe a přes to takzvaně „nejede vlak“. To je ale jen můj konzervativní pohled. Navíc pirátský ekonom spoléhá na peníze z Bruselu. Ty je možné získat dvěma způsoby. Buď je „Brusel“ sebere někomu jinému, nebo si je natiskne. Obojí je špatně. V prvním případě to je v podstatě krádež, v druhém devalvace měny a spouštěč inflace. Otázkou je, co je horší.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
Podepsat Chartu 24:
Již podepsali:
Markéta Šichtařová, Praha, 3. květen
Tomáš Zítko, Praha, 3. květen
Libor Vondráček, Jindřichův Hradec, 3. květen
Adam Ludwig Weber, Sluštice, Manažer, 3. květen
Lucie Maňáková, Praha 6, finanční kontrolor, 3. květen
Tomáš Rout, Praha 9, OSVČ, 3. květen
Jan Moník, Lhota pod Libčany, programátor, 3. květen
Michal Geberle, Praha 11, Jednatel společnosti, 3. květen
Karolína Konopásková, Praha 22 – Nové Pitkovice, manažer pohledávek, 3. květen
Jan Čihák, Psáry, Dolní Jirčany, OSVČ, 3. květen
David Lavička, Zlín, Student, 3. květen
Jan Konopásek, Ing., Praha 22 Pitkovice, IT specialista, 3. květen
Neveřejný
Jan Máša, Praha 9 Prosek, emeritní CEO , současně důchodce, 3. květen
Jiří Jaroš, Kopřivnice, Kontrolor, 3. květen
Tomáš Nielsen, Praha 1, právník, 3. květen
Marcel Langr, Městec Králové, IT developer, 3. květen
Stanislav Drunecký, Vlastiboř, Osvč, 3. květen
Pavel Pešan, Praha, Podnikatel, 3. květen
Kateřina Lhotská, Praha 9, analytik, 3. květen
Vlastimil Helebrant, Okounov, OSVČ, 3. květen
Jiří Helis, Chrastava, projektový manažer, 3. květen
Marta Kleinová, Nový Malín, podnikatelka, 3. květen
Marek Hovorka, Dříteň, OSVČ, 3. květen
Daniel Bořil, Stachy, Kuchař, 3. květen
Iveta Staňo Gebauer, Ostrava, Manažer, 3. květen
Ilona Kalousková, Chrudim, OSVČ, 3. květen
Pavel Škvor, Praha, Podnikatel, 3. květen
Markéta Ellens, Pšovlky, pedagog, 3. květen
Marian Polok, Karviná, Prodejce, 3. květen
Roman Jaroš, Zlín, úředník, 3. květen
Pavel Plicka, Znojmo 5, CEO, 3. květen
Vladimír Stránský, Šumperk, invalidní elektrikář, 3. květen
Pavel Novák, Most, OSVČ, 3. květen
Jakub Kucza, Praha 6, Pracovník v dopravě, 3. květen