Blažková: ODS je mrtvý projekt. Svobodní nastupují a chtějí minimální stát.

Blažková: ODS je mrtvý projekt. Svobodní nastupují a chtějí minimální stát.

Minimální stát, co nejvíce svobody a zdravý rozum místo ideologického vymývání mozků – to jsou základní teze, s nimiž se o důvěru voličů hodlá ve volbách do Evropského parlamentu ucházet předsedkyně pražských Svobodných Veronika Blažková. Ta také přibližuje, jak se z někdejší voličky ODS stala aktivní členkou a mluvčí Svobodných.

Co konkrétně byste v případě svého zvolení chtěla v europarlamentu prosazovat? 

Základní teze je vlastně úplně jednoduchá – evropská spolupráce se musí vrátit ke svým kořenům, tedy k „pouhému“ modelu Evropského hospodářského společenství. Jak známo, tehdy šlo primárně o odbourání celních bariér a o ekonomický rozvoj. Myslím, že otcové zakladatelé se obracejí v hrobě, když vidí současný stav. Dotace, unifikované sociální inženýrství a ultrazelené fantasmagorie nemohou vést k ničemu jinému než k čím dál větší stagnaci Evropy a k její zoufalé roli nekonkurenceschopného a přehlíženého kontinentu. 

Podle posledních dat působí v orgánech EU kolem 60 tisíc úředníků, na jejichž platy jde zhruba 8,6 miliardy eur ročně. Skoro to vypadá, že Brusel se chce ke světlým zítřkům „probyrokratizovat“. Dovolím si také připomenout, že předseda Svobodných Libor Vondráček, který je přirozeně v čele naší kandidátky, je odborníkem na ústavní a unijní právo a vidí tak do „střev“ bruselského panoptika. To je myslím docela podstatný rozdíl proti eurohujerům v čele jiných politických stran, kteří jsou spíše odborníky na evropské dotace. 

Jaký je leitmotiv Svobodných ohledně příští podoby Evropy?

Jednoznačně odmítnutí evropského socialismu. Evropská unie nesmí a ani nemůže být unifikovanou federací, protože různorodost jednotlivých zemí činí starý kontinent tak půvabným a zajímavým. Vezměte si typický příklad – euro. Už i mnozí dříve optimističtí ekonomové říkají, abychom s jeho zaváděním byli velice opatrní. Já mám jasno, a sice, že koruna nesmí být obětována na oltář unijních fantasmagorií. O této otázce musí být referendum a já jsem přesvědčena, že dopadne pro korunu – a tím pádem i pro ekonomiku naší země – dobře. 

Dalším důležitým tématem je ochrana životního prostředí a změna klimatu. Ráda si na toto téma kdykoli vyslechnu fundovaný vědecký argument. Proti tomu ekologicky zabarvené, emočně laděné žvásty, kdy je spíše přání otcem myšlenky, mě skutečně nezajímají. 

Jak by se měly podle Svobodných změnit poměry v Česku? 

Opět není třeba nic nového vymýšlet. Dejte lidem co nejvíce svobody, daně vybírejte pouze v takové výši, aby pokryly minimalistický chod státu, a uvidíte, jak naše země rozkvete. Minimální stát, který je ale efektivně fungující stát nesvazuje firmy a živnostníky změtí regulačních nesmyslů. Ctí soukromí. Zároveň cíleně pomáhá pouze těm, kteří to opravdu potřebují z objektivních důvodů. „Pánem“ je občan, nikoli arogantní úředník. A tak dále a tak dále. Neříkám přece nic nového – stačí se tím jen řídit. Líbí se mi, co udělal nedávno zvolený argentinský prezident Javier Milei, který radikálně snižuje počet ministerstev a počet úředníků. Jde to, ne že ne. 

Kdysi jsme takové věty slýchávali od ODS…

Ano, máte pravdu, někdy v pravěku české politiky byla ODS opravdu takto odvážná a rozumná. O to smutnější je pohled na to, jak se dnes doprošuje o přízeň lidovců a Pirátů. Víc to ale nechci komentovat, nebylo by to seriózní. Pojďme raději mluvit o Svobodných. 

Výborně. Prozraďte mi tedy, proč ještě by lidé měli volit Svobodné vedle již zmíněných důvodů. 

Bez jakékoli nadsázky lze konstatovat, že Svobodní jsou dnes jedinou skutečnou pravicí v České republice. Voličům nabízíme ucelený a komplexní program, který podporují i osobnosti, jako je například naše nová členka a respektovaná ekonomka Markéta Šichtařová, reprezentant mladé generace Matěj Gregor, bývalí prezidentští kandidáti Karel Diviš a Jiří Hynek i další. 

Chceme také naprosto zásadní revizi fungování státu. Brusel nám nemá co diktovat nesmyslné nápady, které jsou už na první pohled v rozporu s realitou. Zde připomínám například známou petici Svobodných proti zákazu spalovacích motorů, jež stále probíhá a kterou už podepsalo mnoho lidí. Mimochodem, jedním z těch, kdo ji odmítl podepsat, byl ministr dopravy Martin Kupka. Na to ať si každý udělá názor sám. 

Když zmiňujete ministra dopravy, ten je také z ODS. Řekla jste, že o této straně už nechcete mluvit, ale přesto se ještě zeptám: Přechází ke Svobodným hodně bývalých členů ODS? 

Je pravda, že k nám už řada někdejších občanských demokratů „přestoupila“. I já jsem kdysi byla voličkou ODS. Od té doby, co tuto stranu opustil Václav Klaus, ale můj zájem o ODS začal upadat. Pan prezident byl pro mě symbolem a zárukou toho, že i v ideově šířeji rozkročených vládních koalicích vždy zůstal velký kus pravice a zdravého rozumu. Po jeho odchodu se to změnilo. Samozřejmě výrazně k horšímu. 

Čím to podle vás je, že obecně více voličů preferuje levici před pravicí? 

Spousta lidí si zvykla, že jaksi mají na spoustu věcí nějaký automatický nárok. Tohle nejvíce zazlívám všem těm populistům, kteří drancují rozpočty, pořád něco přerozdělují a vymýšlejí nové a nové úplatky voličům. Na druhou stranu, osobně znám nemálo lidí, kteří chtějí minimální stát a hladoví po pravicové politice, kde platí, že jedna a jedna jsou dvě, a ne tři.

A pak také existuje onen pověstný střed – střední třída, která osciluje mezi oběma póly, ale podle mě je obecně spíše pravicová. Lidé z této skupiny jen zkrátka potřebují delší čas na změnu svých volebních preferencí. Až tato voličská skupina vstřebá náš program jako jedinou aktuální vizi rozumné budoucnosti České republiky, Svobodní budou sestavovat vládu. O tom jsem přesvědčena. 

Jak hodnotíte z titulu své funkce předsedkyně pražských Svobodných současné poměry v hlavním městě? 

Co si budeme povídat, žádná sláva to není. Praha je sice pravicovější než některé jiné části naší země, ale i zde Piráti a jim podobní na můj vkus až příliš zapustili kořeny, pokud to tak mohu lehce básnicky říct. Je smutné, že ve vedení Prahy se momentálně zrcadlí vládní model z celostátní úrovně. Na magistrátu tak máme víceméně stejnou koalici jako ve Strakově akademii. Nechci být zlá, ale i úroveň správy města je podobná té vládní. Praha se nerozvíjí a v podstatě jen látá záplaty a je ve vleku událostí. Když už radní s něčím přijdou, je to většinou nějaký nesmysl, jako například „pergola“ na hlavním nádraží. 

Žhavým tématem dneška je korespondenční volba. Co si o ní myslíte? 

Jsem zásadně proti. Tento návrh je v rozporu s Ústavou České republiky, která stanoví, že volby jsou osobní, tajné a svobodné. Korespondenční volba tyto principy porušuje, protože nezaručuje tajnost hlasování, ani to, že volič hlasuje sám za sebe. Navíc existuje reálné nebezpečí manipulace s hlasovacími lístky, jak ukazují zkušenosti ze zahraničí.

Korespondenční volbu prosazuje vládní koalice, která se tím snaží získat podporu krajanské komunity, která je tradičně nakloněna levicovým stranám. Tímto způsobem chce vládní koalice ovlivnit výsledek voleb ve svůj prospěch a udržet se u moci. Je to další krok k podřízení naší země globalistickým zájmům, které ohrožují naši suverenitu, identitu a bezpečnost.

My, Svobodní, budeme hájit právo Čechů na svobodné a spravedlivé volby, které jsou základem demokracie. Proto jsme proti korespondenční volbě a vždy ji budeme důrazně odmítat. 

Převzato z Parlamentních listů

Redakčně upraveno

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Veronika Blažková

Veronika Blažková

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Veronika Blažková

Veronika Blažková

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31