Libor Vondráček pro Konzervativní noviny: Svobodní opět rostou

Libor Vondráček pro Konzervativní noviny: Svobodní opět rostou

Mohl byste stručně okomentovat, co přinesl víkendový sněm Svobodných?

Republikový sněm Svobodných přinesl skvělou atmosféru, řadu zajímavých vystoupení našich hostů a taky odhalení nových posil v řadách členů: Markétu Šichtařovou a Karla Diviše. Shodli jsme se, že nás čekají mimořádné důležité Evropské volby, které naznačí, jestli bude příležitost otočit kormidlem České republiky směrem doprava a jestli se Svobodní dostanou do „první ligy“, v rámci české politiky.

Jaké jsou stěžejní body programu Svobodných před evropskými volbami?

Nabízíme jenom to, co budou moci europoslanci svým hlasováním zařídit. To znamená: Budou vždy hlasovat proti všem omezením, která se týkají Green Dealu, všechny regulace, které se v rámci balíčku Fit for 55 schvalovaly, tak poškozují české občany, poškozují české obyvatele a přivedou podle samotných plánů Evropské unie až čtvrtinu obyvatel EU do zásadních sociálních potíží, takže nebudou schopni fungovat bez sociálních dávek. To znamená, že budou proti zpřísňování systému emisních povolenek. A samozřejmě budou i proti zákazu aut na benzin a naftu, o kterém s ještě jednou bude v roce 2026 hlasovat.

Zároveň jsme si vědomi, že europoslanec nemůže předkládat žádné vlastní návrhy k hlasování, že všechno musí pramenit z komise, tzn. v rámci našich sedmi zásad, které si může každý najít na svobodni.cz/eurovolby, deklarujeme, jak bychom o těch věcech hlasovali, kdyby náhodou k takovému hlasování došlo. Takže budeme proti ztrátě práva veta v jakékoliv oblasti, budeme prosti zavádění eura a zavádění digitálního eura v České republice, budeme samozřejmě proti vytvoření unijní armády, a nepodpoříme ani migrační pakt.

Jaký je váš postoj k ruské agresi na Ukrajině a k válce Izraele s teroristy z Hamásu?

Vždy jsme proti agresorům. Ať už je agresorem kdokoliv, tak ho musíme odsoudit a musíme zásadně trvat na tom, že je potřeba vnímat princip územní celistvosti. Z toho důvodu jsme už na začátku války na Ukrajině, na začátku ruské agrese, vydali jasná stanoviska k této věci. Jsme přesvědčeni, že to není možné ničím omlouvat. Cizí armáda prostě nemá právo vstupovat na cizí území. To, co se děje v Izraeli, je velkým varováním i pro nás, abychom nedopustili, že lidé, kteří jsou schopni páchat taková zvěrstva, začali masivně pronikat i na území Evropské unie. Toto všechno jsou velká varování a je to také velké varování směrem k Evropské unii, která dotace do Palestiny posílala.

V současnosti se hojně diskutuje o manželství pro všechny. Jaká stanoviska zastávají Svobodní?

Svobodní jsou určitě svobodní v tom, že je nezajímá, kdo s kým spí v ložnici, kdo se s kým má rád a přejí každému, aby si žil život, se kterým je spokojený. Současně ale odmítáme, abychom z moci zákona vynucovali nové definice tisíce let starých pojmů jako je třeba manželství. Manželství, už ve svém základě, má obsaženo slovo muž a žena. A jedině muž a žena mohou uzavřít manželství podle definice. Jsem právník, vím, že všechny pojmy mají mít nějaké svoje definiční znaky a považuji za velmi špatný nápad, abychom redefinovali pojem manželství, protože si tím stejně nijak nepomůžeme. Lidé budou používat krkolomnější jazykové formulace: homosexuální a heterosexuální manželství. Stejně by měli potřebu popisovat tyto dvě věci, které jsou různé, různými pojmy. Za mě je manželství svazek dvou lidí, kteří chtějí zakládat rodinu, kteří mají potenciál založit rodinu a to nikdy homosexuální páry nebudou. Každopádně se musím pozastavit nad pokrytectvím těch, kteří dnes tvrdí, že chtějí manželství pro všechny. Všichni mohou uzavřít manželství, pokud si najdou člověka druhého pohlaví. Ale i homosexuální muž a homosexuální žena spolu mohou manželství uzavřít, takže jim nikdo toto právo neupírá.

Když ovšem někdo tvrdí, že toto není manželství pro všechny a chce tedy manželství pro homosexuální páry, tak se vždycky otážu, proč nechce také manželství pro sourozence? Proč nechce také manželství pro pět lidí současně? Proč jenom pro homosexuální páry? Myslím, že manželství nemůže být uzavíráno v tomto směru kýmkoliv, a tak to má být.

Zdá se, že volební výsledky v řadě zemí Evropy ukazují, že lidé mají dost nezodpovědné vítací migrační politiky a ideologických experimentů typu Green Deal. Nálady se mění a už i v evropských frakcích nastává před volbami pohyb, což bylo vidět například při hlasování o normě Euro 7, kdy se Alexandru Vondrovi a spol podařilo sestavit silnou koalici. Socialisté se zelenými zůstali po dlouhé době v menšině. Jak mohou podle vás proměnit nové volby politiku Bruselu?

Příliš velkou proměnu neočekávám, protože ti kdo určují směřování Evropské unie, nejsou ve skutečnosti europoslanci, ale jsou to eurokomisaři. Právě Evropská komise je jediný orgán, který může navrhovat směrnice a nařízení. Europoslanci je mohou pouze brzdit nebo nějakým způsobem navrhovat doprovodná usnesení. Co se týče obsazení Evropské komise, nepředpokládám, že by se tam najednou objevili lidé, kteří nechtějí více Evropy, nechtějí více posilování centralismu a okrajování suverenity národních států. Naopak eurokomisaři, když nastupují do své funkce, tak dokonce musí slibovat, že nebudou hájit zájmy své vlastní země, že budou hájit zájmy pouze Evropské unie a z podstaty není možné, aby se eurokomisaři chovali v tomto směru příliš racionálně. Faktem ale zůstává, že než se někdo eurokomisařem stane, dochází ke grilování a to je klíčová úloha europoslanců. V tomto momentu mohou zastavit nominování těch nejextremističtějších eurokomisařů do svých funkcí a zabránit tomu, aby k posilování Evropské unie docházelo příliš rychle. Nicméně si nedělám iluze o tom, že by frakce socialistů, zelených, lidovců, a Renew Europe nakonec neměla v europarlamentu stále většinu. Musíme usilovat o to, aby Česká republika vyslala co nejvíce europoslanců, kteří budou v ostatních frakcích, ve frakcích které brání centralismu. Ale nedělejme si iluze, protože například ANO, v tuto chvíli nejsilnější klub z českých politických stran v Evropském parlamentu, mělo své zástupce právě ve frakci Renew Europe a Dita Charanzová, paní Dlabajová nebo paní Maxová, která poté přešla z ANO k socialistům, hlasovaly pro všechny euronesmysly – hlasovaly pro všechny návrhy Věry Jourové. Nemyslím si, že by bylo možné, aby si podobné návrhy, které předkládala například Věra Jourová ohledně omezování svobody slova, nenašly svoji většinu i po volbách 2024, ale musíme dělat všechno pro to, aby ta blokační menšina byla co největší, aby se podařilo ty největší zvrácenosti zastavit.

Zdroj: konzervativninoviny.cz

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Nejnovější video

V pořadu Události, komentáře na ČT24 8. ledna 2026 se střetly dva odlišné pohledy na roli prezidenta, premiéra i české angažovanosti v muniční iniciativě pro Ukrajinu. V debatě moderované Lukášem Dolanským proti sobě stanuli předseda Svobodných a místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny Libor Vondráček a místopředseda poslaneckého klubu Pirátů Ivan Bartoš. Výsledkem byla svižná, místy konfrontační, ale argumentačně nabitá diskuse, v níž Libor Vondráček vystupoval jako právník a obhájce parlamentní demokracie proti podle něj příliš ambicióznímu pojetí prezidentské funkce.

Pat kolem Filipa Turka: prezident pod palbou kritiky

Debatu otevřela aktuální kauza nejmenovaného ministra životního prostředí Filipa Turka, nominanta Motoristů, jehož setrvávající kandidatura a odmítavý postoj prezidenta Petra Pavla vytvářejí vleklý politický pat. Moderátor připomněl čerstvé prohlášení Motoristů Borise Šťastného, že klub jednomyslně podporuje Turka, je znepokojen kroky prezidenta při plnění jeho ústavních povinností a trvá na Turkovi jako kandidátovi na ministra.

Ivan Bartoš v úvodu podotkl, že od chvíle, kdy byl Turek poprvé navržen – původně na ministerstvo zahraničí – se situace v jeho neprospěch spíše zhoršovala. Připomněl výroky a chování Turka na sociálních sítích i další „přitěžující okolnosti“ a zmínil, že i tehdejší místopředsedkyně hnutí ANO Alena Schillerová už v říjnu veřejně pochybovala, že pro Filipa Turka může být ve vládě místo. Motoristy označil za hnutí, které vsadilo svou tvář právě na Turkovi, což podle něj stojí za jejich tvrdohlavým trváním na nominaci.

Na přímou otázku moderátora, zda rozumí argumentům prezidenta republiky, Libor Vondráček odpověděl jednoznačným „Ne.“ Vysvětlil, že se dokáže vcítit do prezidentovy role do okamžiku, než premiér oficiálně podá návrh na jmenování. Do té doby mohlo být podle něj legitimní diskutovat, zda nominace skutečně přijde – brzdily ji i zdravotní indispozice Filipa Turka a snaha, aby se kandidát osobně setkal s prezidentem, byť to ústava nevyžaduje.

Klíčový zlom nastává v momentě, kdy byl návrh skutečně oficiálně podán. Od té chvíle prezident podle Vondráčka nemá prostor pro svévolné váhání. Vondráček se ostře vymezil proti předvolebnímu videu Petra Pavla, v němž prezident varoval před silami údajně chtějícími změnit systém české politiky: „Nakonec on tady začíná překreslovat systém parlamentní demokracie na systém, kde prezident má daleko silnější roli, než jakou mu přisuzuje ústava.“

Jako oporu pro svůj výklad cituje bývalého předsedu Ústavního soudu Pavla Rychetského, který podle Vondráčka už před čtyřmi lety jasně řekl, že ústava prezidentovi neposkytuje žádný prostor pro diskreci při jmenování ministra – prezident má jmenovat na návrh předsedy vlády, nikoli posuzovat politickou vhodnost kandidáta. I proto Vondráček tvrdí, že prezident překračuje své pravomoci a narušuje „štít demokracie“. V provokativní narážce dodává, že kdyby šlo o obranu parlamentní demokracie, „Milion chvilek pro demokracii by měli svolávat demonstrace“ – tentokrát ne proti vládě, ale na obranu ústavy proti prezidentovi.

Historie prezidentů a „zvykové právo“: Vondráček trvá na literě ústavy

Ivan Bartoš oponuje historickou perspektivou. Připomíná, že v minulosti se politické strany včetně SPD a Tomia Okamury odvolávaly na „silnější mandát“ přímo voleného prezidenta Miloše Zemana a obhajovaly jeho aktivistický výklad pravomocí, pokud jim to politicky vyhovovalo. Citoval ústavního právníka Jana Kyselu, který mluví o kontinuitě prezidentských „vrtochů“ – od Havlových amnestií, přes Klausovy abolice až po Zemanovo „roztahování mundúru“ prezidentského úřadu do maxima.

Moderátor se proto ptá, zda současný postup Petra Pavla není jen pokračováním zvykového práva vytvořeného jeho předchůdci. Vondráček připouští, že prezidenti v minulosti zkoušeli hranice ústavy, ale zdůrazňuje, že nikdy nedošlo až do fáze kompetenční žaloby, která by je jasně vymezila. Připomíná, že právě Petr Pavel se v kampani vymezoval proti svým předchůdcům a sliboval, že „to dělat nebude“. Proto podle něj nelze současné jednání omlouvat méně či více problematickou praxí z minulosti.

Na Bartošův odkaz na Jana Kyselu Vondráček navazuje tím, že i Kysela mluví o tom, že jen závažný trestný čin nebo špionáž by mohly být důvodem, aby prezident odmítl vyhovět premiérově návrhu. Nic takového podle Vondráčka v Turkově případě prokázáno není – a ani veřejné „černé puntíky“ či mediální průzkumy nemohou nahrazovat volby a ústavu.

Vondráček proto trvá na tom, že návrh padl, prezident měl jmenovat a vláda měla 13. ledna dostat důvěru jako celek, nikoli v „okleštěné“ podobě. Kritizuje i to, že otálení s jmenováním ministra nebo i předsedy vlády může být prakticky nekonečné, protože ústava nestanoví žádné lhůty. Naznačuje, že by bylo vhodné se na ústavněprávním výboru nebo ve stálé komisi pro ústavu bavit o zavedení alespoň orientačních časových rámců.

Kompetenční žaloba: právní řešení, nebo zbytečný konflikt?

Další část debaty se soustředí na otázku kompetenční žaloby na prezidenta. Bartoš připomíná, že podle ústavy může takovou žalobu podat jen vláda, respektive premiér, v tomto případě Andrej Babiš, a že právě on je za celou situaci politicky odpovědný. Zaznělo, že Babiš veřejně prohlásil, že do žádné žaloby nechce jít, protože ji považuje za zatěžující – a Bartoš to interpretuje jako důkaz, že spor je především Babiš–Pavel, nikoli Motoristé–Hrad.

Vondráček připouští, že nikomu se nechce pouštět do otevřeného ústavního sporu s prezidentem, byť by to „vyjasnilo“ výklad ústavy a ukončilo roky trvající nejistotu. Jako právník však říká, že by si ústava po 33 letech zasloužila právě takové judikaturní upřesnění. Na druhé straně upozorňuje, že i samotný proces kompetenční žaloby by politickou práci zdržoval, a s typicky svobodnickým důrazem na šetření financí ironicky dodává, že jediným pozitivem současného stavu je ušetřený ministrův plat na životním prostředí – ovšem ihned dodává, že to jistě nebyl záměr prezidenta.

Ivan Bartoš zdůrazňuje, že v právním státě se zákony vykládají až v konfliktu před soudem, nikoli politickými proklamacemi. Proto by podle něj kompetenční žaloba byla čistým způsobem, jak rozetnout spor. Zároveň však varuje před častými zásahy do ústavy: sahání na ústavu v koaličně roztříštěném prostředí často končí „zásadním průšvihem“. Jako realistickou cestu vidí buď žalobu, nebo politické řešení – dohoda Andreje Babiše s Motoristy na jiném kandidátovi.

Vondráček odpovídá, že v minulosti měl na všechny podobné situace (za Havla, Klause i Zemana) stejný názor – kompetenční žaloba měla být podána vždy. Připomíná, že Miloš Zeman nakonec Jana Lipavského – přes silné řeči a výhrady – jmenoval, zatímco Petr Pavel nyní „realizoval to, čím Zeman jen strašil“. Současně chápe, že Babiš se může obávat podezření z osobní msty vůči prezidentovi, který ho porazil ve druhém kole prezidentské volby, pokud by žalobu inicioval.

Role premiéra a Motoristů: vláda nespadne, program běží dál

Moderátor posléze odklání debatu od prezidenta k premiérovi Andreji Babišovi. Ptá se, zda podle Vondráčka Babiš za Motoristy u prezidenta bojoval dostatečně. Vondráček odpovídá opatrně: „Ještě uvidíme, tahle věc neskončila.“ Připomíná, že post ministra životního prostředí zůstává neobsazený a že další krok je na Motoristech a premiérovi.

Současně zdůrazňuje, že spor kolem Turka vládu neohrozí: „Podstatné pro občany je, že tato vláda na tomto sporu nepadne. Vláda se pustí do práce.“ Ministerstvo životního prostředí je podle něj možné po určitou dobu vést přes náměstka či pověřeného člena vlády, a podobné situace, kdy jeden politik dočasně spravoval dva resorty, Česko v minulosti již zažilo.

Na dotaz, jak dlouho jsou ochotni tolerovat dočasné řešení, Vondráček odpovídá v duchu koaliční stability: je to odpovědnost Motoristů a premiéra, ale Svobodní a SPD budou situaci snášet tak dlouho, „aby vláda vydržela čtyři roky“ a mohla naplnit programové prohlášení – tedy v jejich pojetí učinit život svobodnějším, levnějším a zbavit stát „umělého zdražování“ i prostřednictvím ministerstva životního prostředí.

Bartoš z opoziční lavice připomíná, že Babiš má talent sledovat především zájmy sebe a svého hnutí a že v minulosti neváhal náhle měnit postoj – ať už k evropským otázkám, nebo dnes k muniční iniciativě. Připomíná také, že souběh dvou náročných ministerských agend (zahraničí a životního prostředí) je dlouhodobě těžko zvládnutelný, zejména v době konfliktu na Ukrajině.

Když Bartoš zmiňuje morální profil Filipa Turka a odkazuje na jeho údajné sbírání nacistických relikvií, Vondráček kontruje, že voliči dali Motoristům i Turkovi mandát a že osobní nelibost či mediální kampaně nemohou nahrazovat ústavu. Podle něj by se podobné „průzkumy černých vroubků“ daly udělat na celou řadu politiků a nesmí se stát normou, podle níž se přepisují základní pravidla politického systému.

Muniční iniciativa: peníze českých daňových poplatníků jako klíčový spor

V závěru se debata přesouvá k muniční iniciativě pro Ukrajinu, která se stala symbolem české angažovanosti ve válce. Moderátor připomíná, že Andrej Babiš po jednání „koalice ochotných“ zjemnil svou kritiku a připustil, že pokud Česko z iniciativy neodejde, ale nebude do ní dávat další peníze, je to akceptovatelné.

Libor Vondráček odmítá, že by šlo o zásadní obrat: podle něj byla pozice Svobodných  vždy stejná – je potřeba zabránit tomu, aby na muniční iniciativu šly peníze českých daňových poplatníků. Připouští, že iniciativu lze nechat běžet, pokud je financována ze zahraničí: „Každá věc, která funguje bez peněz českých daňových poplatníků, ať si funguje.“

Moderátor však upozorňuje, že Babiš dříve iniciativu označil za „předraženou, plesnivou“ a na dotaz agentury Reuters, zda by z ní Česko mělo vystoupit, odpověděl „samozřejmě, proč bychom pokračovali“. Vondráček přiznává, že konkrétní citaci pro Reuters neznal, ale trvá na tom, že problémem jsou konkrétní částky: „Dvě miliardy korun jsme tam dali a pořád jsou to dvě miliardy, které nechybí na zemi. Chybí ve školství a jinde.“ Zdůrazňuje, že z hlediska Svobodných jde o peníze, které bychom neměli vyvážet z rozpočtu, když doma chybí na základní služby.

Ivan Bartoš naopak – netypicky pro opozici – vyjadřuje uznání k tomu, že vláda Andreje Babiše fakticky nechává muniční iniciativu běžet. Připomíná, že Česká republika na začátku poskytla zhruba dvě miliardy korun a že následné roky se financování opíralo hlavně o zahraniční zdroje. Podle Bartoše je muniční iniciativa auditovaná, kontrolovaná více státy a není důvod o její účelnosti plošně pochybovat; sám byl u jejího vzniku a považuje ji za správnou a pro reputaci Česka v Evropě důležitou.

Závěr moderátor uzavírá připomenutím, že i ministr zahraničí Lipavský hovořil o českém příspěvku ve výši 2–3 miliard korun, a konstatuje, že je výjimečné slyšet od opozičního politika něco, co se blíží pochvale práce vlády. Vondráček i Bartoš diskusi zakončují stručným poděkováním za pozvání – po debatě, která zřetelně ukázala, že v otázkách ústavy, role prezidenta i válečné pomoci Ukrajině vede Libor Vondráček konzistentní, právnicky vyargumentovaný odpor k posilování Hradu i k dalšímu zatěžování českého rozpočtu.

Oblíbené štítky

Mgr. Libor Vondráček

Mgr. Libor Vondráček

právník a předseda Svobodných

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31