„Není čas na hrdinství! Snaha prosadit Green Deal je sebevraždou celého kontinentu,“ říká Dočekal

Dostatek levné a dostupné energie je základním předpokladem ekonomického rozvoje a zvyšování životní úrovně každého z nás. Myslí si to Jan Dočekal, místopředseda Svobodných a zastupitel na Praze 6, podle kterého je nedostatek energií a přílišná drahota schopná zlikvidovat celá průmyslová odvětví a poslat nás zpátky do jeskyň. „Skutečně se nechci dožít toho, že budu za svitu svíčky v muzeu obdivovat rychlovarnou konvici a klimatizaci,“ říká Dočekal, podle kterého je řešením korekce sazeb DPH a velmi rázné a hlasité odmítnutí veškerých legislativních nesmyslů z dílny EU. „Proč vůbec máme šetřit? To na začátku 21. století v jednom z nejvyspělejších regionů světa neumíme zajistit energetickou soběstačnost?“ ptá se v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.

Energetická krize dělá vrásky na čele nejen domácnostem a firmám, ale také mnoha radnicím, které shání dodavatele energií pro příští rok. Jak je na tom Praha 6? Má zajištěny dodávky energií pro radnici i příspěvkové organizace?

Na Praze 6 je problematice věnována dostatečná pozornost. V současné době probíhá výběrové řízení na nového dodavatele energií. Jsou 3 varianty, které budou v horizontu 14 dní projednány ve finančním výboru a výsledek bude dále projednán na grémiu starosty. Neřekl bych, že je radnice Prahy 6 ohrožena výrazně více než jiné srovnatelné subjekty. Úředníci mohou být v klidu, odstávka kávovarů a odpojení od fejsbůku nehrozí.

Velkou neznámou jsou také ceny energií, které vedení měst musí promítnout do připravovaného rozpočtu na příští rok. Nehrozí Praze 6, že kvůli rostoucím cenám bude muset omezit např. některé investice?

Celý rozpočet je trochu věštěním z křišťálové koule. Ale to na všech úrovních a ve všech organizacích. Nikoho by před rokem nenapadlo, že zde budeme mít inflaci atakující hranici 20 procent. Nicméně na Praze 6 neočekávám žádné kritické situace. Šestka je relativně bohatá městská část a v rozpočtu jsou vyčleněny příslušné rezervy. Tím ale neříkám, že bychom se měli chovat jako by se nic nedělo. Prostor na šetření a omezení zbytečných výdajů se najde jak na úrovni státu, tak pochopitelně i na úrovni jednotlivých radnic. Jako téměř na každé radnici bychom i na Praze 6 našli zbytečné úředníky, zbytečné agendy, nadměrný počet komisí a výborů, nesmyslné dotace, zbytečná „komunitní centra“ za desítky milionů. Ano, narážím na projekt Bubenečského nádraží.

Měla by do řešení problémů měst a obcí s dodávkami a cenami energií nějak vstoupit vláda? Vždyť i na úrovni místní samosprávy jde stále o veřejný sektor a veřejné služby.

Vláda by neměla přistupovat selektivně k městům a obcím, ale měla by řešit cenu energií plošně. Už jen proto, že to je levnější a jednodušší. Úplně stejné problémy jako na obce totiž doléhají i na firmy a na jednotlivé občany. Řešením je korekce sazeb DPH a velmi rázné a hlasité odmítnutí veškerých legislativních nesmyslů z dílny EU. Typicky jde o emisní povolenky a nereálnou a neskutečně drahou podporu obnovitelných zdrojů. Není čas na hrdinství. Ve světle řady velkých i malých událostí typu současný konflikt na Ukrajině, požár v Hřensku, přeprava uhlí do ČR z Austrálie atd., atd. je snaha prosadit Green Deal a Fit for 55 naprostou sebevraždou celého kontinentu v přímém přenosu. Dostatek levné a dostupné energie je základním předpokladem ekonomického rozvoje a zvyšování životní úrovně každého z nás. Její nedostatek a přílišná drahota je schopná zlikvidovat celá průmyslová odvětví a poslat nás s mírnou nadsázkou řečeno zpátky do jeskyň. Skutečně se nechci dožít toho, že budu za svitu svíčky v muzeu obdivovat rychlovarnou konvici a klimatizaci. Přijde někomu normální číst ve zprávách o tom, jak se díky růstu cen energií zavírají pekárny, sklářské provozy atd? Mě teda ne!

Mají vůbec radnice nějakou možnost čelit důsledkům současné energetické krize? Neměly by i města či regiony posilovat svoji energetickou soběstačnost?

Možnosti jednotlivých radnic jsou velmi omezené. Můžeme se bavit o zateplování, snižování teplot vytápěných prostor atd. Pár věcí se ale najde. Osobně vidím příležitost pro města a obce například v podpoře bioplynových stanic. Biometan lze totiž vtláčet do stávajících plynových rozvodů a bez dalších úprav jím nahradit zemní plyn. Souvislost s lepším využitím tříděného bioodpadu je více než zřejmá. Jako kandidát Patriotů pro Prahu 6 mohu potvrdit, že se touto myšlenkou intenzivně zabýváme a podobné aktivity budou mít naši podporu.

Velkým trendem se v poslední době stává komunitní energetika, jejímuž rozvoji však stále brání zkostnatělá legislativa, která brání energetické decentralizaci. Jak se k tomuto trendu stavíte vy? Vidíte v tom možnost, jak se zbavit alespoň částečné závislosti a globálních energetických hrozbách?

Na slovo „komunitní“ jsem alergický. Co to je? Bezobsažný módní nesmysl. A komunitní energetika? Tím je myšleno, že třeba komunita členů jednoho SVJ v paneláku si dá na střechu solární panel? Pokud je to myšlené takto, tak se obávám, že jde o kapku v moři, která s globálními energetickými hrozbami neudělá naprosto nic. Nicméně i tak jde o správný směr. Zkostnatělá legislativa se přitom zdaleka netýká pouze energetiky. Těch oblastí je celá řada. Řešením ale na druhou stranu není rozvolnit třeba památkovou ochranu a na střechu letohrádku Hvězda umístit solární panely.

Vláda Petra Fialy uklidňuje veřejnost před nadcházející topnou sezónou tím, že jednak vyjednala na úrovni EU společné úspory spotřeby plynu ve výši 15 procent a zároveň pro české domácnosti zajistila tzv. úsporný tarif. Bude to podle vás stačit k tomu, aby vláda nenechala lidi padnout, tak jak jim ministři slibují?

V této souvislosti se zcela ztrácí zásadní otázka. Proč vůbec máme šetřit? To na začátku 21. století v jednom z nejvyspělejších regionů světa neumíme zajistit energetickou soběstačnost? Musíme omezovat průmysl? Neumíme zvolit rozumný kompromis mezi čistými a relativně čistými zdroji energií maximálně ohleduplnými k životnímu prostředí? Vážně jsme dospěli do stádia, kdy vláda řeší, jak nenechat lidi padnout? Kde to jsme? Není to náhodou tím, že se vytratil zdravý rozum a vše se žene do extrémů, které mnohdy odporují základním fyzikálním zákonům? Mám dojem, že jsme se nepoučili z historie a opět se snažíme poručit větru, dešti. Není to náhodou tím, že s našimi životy manipuluje hrstka nevzdělaných a nikým nezvolených krátkozrakých pseudointelektuálů a rudozelených progresivistů, jejichž hnacím motorem je pouze bezbřehá touha po moci? Vládní řešení sází na dva postupy. První je zcela v souladu se zcestnou politikou EU, která zkazila, co mohla a nyní nevidí jiné řešení než v omezování spotřeby. Ono také nic jiného nezbývá, když jsme se orientovali téměř výhradně na dovoz zemního plynu a ropy z Ruska. Zeleným a ekologickým šílencům celé Evropy můžeme poděkovat za utlumení těžby uhlí a zavírání zcela funkčních a k životnímu prostředí šetrných uhelných a jaderných elektráren a s tím souvisejícím nárůstem cen energií. Připomínám, že v letech 1992 až 1998 se v ČR emise oxidu siřičitého i popílku díky technickým opatřením snížily nejméně o 90 % a emise oxidů dusíku o 50 %. Od roku 1999 byly všechny elektrárny v ČR provozované společností ČEZ vybaveny technologiemi zaručujícími maximální odsíření spalin, byla instalována řada fluidních kotlů atd. To vše spolykalo přes 110 miliard korun, které jsme v podstatě vyhodili z okna ve jménu zeleného náboženství. Druhým (a opět špatným) postupem je tzv. pomoc potřebným ve formě úsporného tarifu. Opět jde o přerozdělování peněz, které se nejdříve musely někomu formou daní vzít, případně natisknout za cenu roztočení inflační spirály. Opět jde o zbytečnou práci řady úředníků, opět pomoc proudí špatným směrem. Aniž bych jakkoliv chtěl zlehčovat životní situaci matek samoživitelek, důchodců a ekonomicky slabých, tak jednorázová pomoc jejich směrem nic neřeší. Potřebujeme bohatý stát s fungujícím průmyslem a početnou pracující střední třídou – pak budeme bohatí všichni. Nemá smysl si půjčit na zlaté vejce, které ihned rozporcujeme mezi „potřebné“. Smysl má pečovat o slepici, která ta zlatá vejce snáší a nezadlužovat sebe ani budoucí generace.

Vláda zároveň avizuje, že zimní sezónu překonáme i díky tomu, že máme téměř plné zásobníky plynu a máme objednanou kapacitu v nizozemských zásobnících na zkapalněný zemní plyn. Je to podle vás dostatečná jistota, že během zimy nedojde k přerušení dodávek plynu?

Jisté jsou pouze daně a smrt. Vládě bych v tomto směru nevěřil ani slovo. On se totiž každý zásobník dříve nebo později vyprázdní. Ostatně se scénáři úplného přerušení dodávek plynu pracuje celá řada vlád napříč kontinentem, včetně těch, které mají v přístavech terminály na dovoz zkapalněného plynu. Situace ČR je o to horší, že moře prostě nemáme a na Lipně terminál nezakotvíme. Problém je, že plyn z terminálu v Nizozemí není jak dopravit do ČR. On ten obchod s plynem funguje zjednodušeně tak, že se bártruje stylem – my máme plyn v Holandsku a někdo jiný jej má někde poblíž ČR. Tak si každý vezme to, co má blíž. Ale co když poblíž nic nebude??

Na energetickou krizi reaguje také EU, které změnila pravidla pro vyhlašování nouzového stavu spojeného s nedostatkem plynu. Nově o vyhlášení tohoto krizového opatření bude rozhodovat místo Evropské komise Rada EU. Proč podle vás dochází v tichosti k přesunu těchto kompetencí?

Rada EU (dříve také Rada ministrů) představuje poněkud kompetentnější orgán než Evropská komise. Přeci jen se od členů Rady EU, kterými jsou zpravidla ministři jednotlivých států, v jejichž gesci je energetika, očekává vyšší stupeň znalosti problematiky. Jak už jsem kdysi psal, mezi členy Evropské komise není jediná osoba s technickým vzděláním. Důvod přesunu těchto kompetencí ale vidím jinde. Představitelé Evropské komise v čele s Uršulou von der Leyenovou si svoji bezmocnost a vinu na současné situaci velmi dobře uvědomují. Zároveň se jako čert kříže bojí nedostatku plynu, blackoutů a následných nepokojů. Bojí se, že by si občané zemí EU mohli konečně uvědomit, kdo je skutečným viníkem poklesu jejich životní úrovně. Pokud by k tomu došlo, a já si myslím, že dojde, tak nebude nic jednoduššího, než svalit vinu na již zmíněnou Radu EU a jednotlivé ministry členských zemí, kteří se rázem ocitnou v roli obětního beránka. Můj tip je, že první na řadě bude Maďarsko a hned za ním v těsném závěsu reprezentanti Polska. Pud sebezáchovy a záchovy vlastních korýtek funguje univerzálně a eurokomisaři nejsou výjimkou. Nikdo přece dobrovolně nepřizná, že je nevzdělaný blb, který rozhodoval o věcech, o nichž nic neví a způsobil katastrofu. Koneckonců to je lidské. Ale vina je na nás. To my si svůj osud určujeme v každých volbách. I v těch následujících komunálních. Za Patrioty na Praze 6 slibuji, že se vždy budu řídit zdravým rozumem a ne idoelogiemi.

Jan Dočekal, místopředseda strany

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jan Dočekal

Další články autora >

Novinky

Deset let po Bataclanu

15. 12. 2025

Tvrdá debata v 360°: Vondráček se střetl s Dvořákem a Munzarem kvůli svobodě slova a Bruselu

13. 12. 2025

NOVÁ PRAVIDLA HUMORU: „SPRÁVNÉ“ VTIPY PRO „SPRÁVNÉ“ LIDI

10. 12. 2025

TAKHLE TO DOPADLO: Proč se lidé bojí mluvit? Havrda bez cenzury o médiích

10. 12. 2025

Vondráček vs. Bartoš a Šebelová: Nejostřejší střet v Událostech, komentářích o Turka a 110 miliard

9. 12. 2025

„Dezolátní“ průvodce po státech bývalé Jugoslávie – zkrácená verze

8. 12. 2025

Slovensko, EU a pád českých mezd: Libor Vondráček v Událostech komentářích

7. 12. 2025

Nejnovější video

Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.

„Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády

Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.

Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.

Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu

Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.

Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.

Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.

Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění

Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.

Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.

Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.

Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova

Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.

Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.

Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.

ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“

Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.

Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.

Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě

Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.

Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.

Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.