Bolívijský prezident Evo Morales oslavil nejdůležitější svátek levičáků, První máj, vskutku tak, jak se na socialistického prezidenta sluší a patří: vydal dekrety, jimiž znárodnil čtyři velké elektrárenské společnosti, z nichž dvě zčásti patřily do rukou francouzských a britských firem. Vše se odehrálo za asistence policie a armády, a prezident Morales podtrhl tuto prvomájovou oslavu ujištěním, že bolívijská vláda vrátila světlo a energii do rukou všem Bolívijcům, neboť základní služby prý nemohou být ponechány v soukromých rukách. Podobně již Bolívie znárodnila svůj ropný průmysl, a plánuje se i znárodnění železnic.
Jižní Amerika se postupně stává jakousi avantgardou nové radikální levice, která nepřešlapuje v bezpečných vodách „sociálně tržní ekonomiky“, jak to činí sociálně demokratické strany (a vlastně se, bohužel, podobně chovají i strany, které samy sebe označují za pravicové), ale snaží se skutečně naplňovat kolektivistické představy s důsledností a rozhodností. Mělo by nás to znepokojovat? Na první pohled jsou snad lidoví vůdci Evo Morales nebo Hugo Chávez na hony vzdáleni levičákům typu Gerharda Schrödera, Gordona Browna, José Barossa nebo třeba Jiřího Paroubka. Jenomže postoje nejširší veřejnosti, které udávají směr, jímž se bude politika ubírat, se spíše vzdalují od ideálů svobody a kapitalismu a přibližují se právě těm představám, které v Jižní Americe dostaly Cháveze a Moralese do prezidentských křesel. Pokud dnes vidíme bolívijské občany, jak hlasitě vyjadřují svou radost nad dalšími a dalšími projevy kolektivistické politiky, možná se díváme na Evropskou unii o nějakých deset patnáct let dopředu.
„To, co příroda vytvořila za miliony let, to zničí za jeden den, kontaminují rtutí a zotročují lidi. Dochází k vykořisťování jednoho člověka druhým – to je ten nejdivočejší kapitalismus.“ Těmito slovy hájil venezuelský prezident Chávez své stále pokračující snahy o znárodňování těžařských společností. Podobně se vyjadřuje i Evo Morales. Kapitalismus je podle něj zodpovědný za ničení planety, protože nakládá s přírodou jako s předmětem obchodu a vede k nadměrné spotřebě a plýtvání. Je nutné nastolit nový ekonomicko-společenský model, který dokázal fungovat v souladu s přírodou. Není to velmi podobné tomu, co o kapitalismu tvrdí evropští kolektivisté?
Jedním z Chávezových ambiciózních plánů je ustanovit 5. internacionálu, která by byla daleko „socialističtější“ než dnešní Socialistická internacionála, sdružující zejména sociálně demokratické strany (také americkou Demokratickou stranu a britskou Labour Party). Na mezinárodním sjezdu levicových stran, který se uskutečnil v listopadu 2009, Chávez vyzval k novému sjednocení levice a vytvoření tzv. Socialistické internacionály pro 21. století. Sjezdu se zúčastnilo přes 50 socialistických stran z celého světa, včetně portugalského Levicového bloku, francouzské Levicové strany a německé Die Linke.
V principu není valného rozdílu mezi evropským kolektivismem a socialismem Evo Moralese a Huga Cháveze. Rozdíl je pouze v míře radikalismu levicově naladěného voličstva. Jižní Amerika je v podstatě kontinentem, na němž vládne neskutečná chudoba a zaostalost. Podobně jako v naprosté většině regionů světa ani zde nikdy neexistovala skutečná svoboda a kapitalismus. Místo toho se zde střídají různé formy zkorumpovaných diktatur, a jen občas, na velmi krátké období se podaří nastolit vládu, která by znamenala o něco méně útisku a potlačování svobody. Rozdíly mezi bohatými a chudými a naprosto pokroucené představy lidí o ekonomice a společnosti vedou samozřejmě k tomu, že hlasatelé socialismu mají stále více posluchačů a příznivců. Bída, všeobecná nevzdělanost, zaostalý průmysl zaškrcený všudypřítomnou korupcí – to jsou základy, na nichž mohou lidé jako Morales stavět svou politiku, a dostává se jim za to podpory nejširší veřejnosti, která věří, že znárodnění průmyslu je tou pravou cestou z bídy.
Evropská unie je zatím poněkud levicově umírněná. Systém sociálně tržní ekonomiky, státu blahobytu, zde stále víceméně funguje v zaběhnutých kolejích, bez citelných propadů životní úrovně obyvatelstva. Není však pochyb o tom, že zde není skutečně tržní prostředí, skutečný kapitalismus a skutečná svoboda. Státní zásahy do ekonomiky nevyhnutelně vedou ke krizím, které postupně přivádějí do problémů stále více lidí. Přitom slýcháme ze všech stran, že za hospodářský cyklus může neregulovaný trh, a je tedy zapotřebí dalších a dalších regulací, které tentokrát už určitě cyklické výkyvy hospodářství zkrotí. Regulace mají tendenci se na sebe nabalovat, vnášet do tržního systému stále vážnější chaos (více např. v knihách Ekonomie státních zásahů a Peníze v rukou státu od Murraye Rothbarda nebo Byrokracie od Ludwiga von Misese), a na konci cesty nemůže být (jestliže se Evropa včas nevzpamatuje z regulačního šílenství) nic jiného než katastrofa s trochou nadsázky srovnatelná s životem v Bolívii nebo Venezuele.
Zatímco dnes si Evropa ve volbách volí zdánlivě rozumné levicové politiky, kteří nemají v úmyslu znárodňovat podniky, zítra tomu tak být nemusí. Zoufalí lidé se mohou uchylovat k zoufalým řešením, a popřát sluchu vábivým frázím z úst budoucích radikálních levicových vůdců. Ti snad dnes teprve studují sociologii, filozofii nebo multikulturální gender studie na některé z prestižních evropských univerzit, nebo působí v některé z radikálních mládežnických organizací, jejichž hlavní náplní je zapalovat auta během „oslav“ Prvního máje (např. jako letos v Berlíně) nebo se přivazovat pod vlajkou ekologického aktivismu na komíny továren, ale už brzy mohou být těmi, kdo bude ovlivňovat politický chod vyspělého světa. Tato představa rozhodně není nadsazená.
Kdo vládne v Evropě a USA dnes? Názory dnešních politických elit byly často utvářeny uvnitř radikálních levicových skupin nebo alespoň blízkými kontakty s jejich členy a příznivci – ať už jde o extrémistické environmentalisty nebo pohrobky levicových hippies, nebo teroristické organizace typu Weathermen. Všechny tyto organizace a sdružení spojovala nenávist ke kapitalismu a individualismu, k jakémukoliv racionálnímu sebezájmu. Třebaže se odlišovaly v praxi, teoretické základy měly společné. Bylo by velmi zajímavé prokádrovat si ty, kteří dnes ve svých rukách drží moc nad světem – dnešní prezidenty, europoslance, ministry. Alespoň namátkou: Barrack Obama měl velmi blízké kontakty se členy Weathermen, José Manuel Barosso byl maoistickým studentským aktivistou, Joschka Fischer, bývalý německý ministr zahraničí a vicepremiér, se s nadšením účastnil levicových demonstrací, na nichž s oblibou házel Molotovovy koktejly (za což byl i zatčen) a otevřeně sympatizoval s teroristy z RAF (Red Army Fraction). Podobný životopis má i známý zelený europoslanec Daniel Cohn-Bendit, hlasitý zastánce Lisabonské smlouvy. Dnešní ministryně zahraničí EU baronka Catherine Ashtonová byla v době studené války členkou britského spolku za jednostranné jaderné odzbrojení Západu a měla blízké kontakty s britskými komunisty. Takto bychom mohli jistě pokračovat dlouho.
Tito lidé nikdy své ideologické kořeny neopustili. Pouze své názory mírně korigovali, učinili je přijatelnější pro řadového občana voliče. Je důvod si myslet, že by se tito technologové moci ke svým myšlenkovým základům nevrátili, pokud by cítili dostatečnou odezvu ze strany voličstva? Obávám se, že nikoliv.
Současný hospodářský systém bude stále více náchylný ke krizím. Regulace, zásahy do všemožných zákoutí ekonomiky, sypou písek do tržního mechanismu, který by byl schopný běžet naprosto hladce, pokud by byl ponechán bez vměšování státu. Jestliže nenastane zásadní obrat v politice, jemuž musí předcházet stejně zásadní obrat v morálce, lidé budou postupně chudnout a budou se ptát na důvody. A protože zde není téměř nikdo, kdo by byl schopný lidem vyložit, že příčinou ekonomických problémů jsou státní zásahy, stane se veřejnost obětí stejných šarlatánů, kteří dnes prohlašují, že současnou ekonomickou krizi způsobil příliš volný trh, „neoliberalistické experimenty“ nebo sobectví bankéřů a spekulantů.
Stejně jako dnes lidé naslouchají těm, kteří se snaží svalovat vinu na kapitalismus a volat po stále silnějším státním zásahům do ekonomiky, lidem jako je Paul Krugman, Joseph Stiglitz, nebo, chceme-li naše malé české antikapitalisty, Tomáš Halík, Václav Havel nebo Jan Švejnar, budou podobným intelektuálním autoritám naslouchat i v budoucnu, tváří v tvář příštím krizím, jejichž hloubku můžeme dnes jen těžko předvídat a většina lidí si ji nedokáže ani představit. Například, dokáže si vůbec průměrný člověk představit, co bude znamenat hyperinflace dolaru – k níž nevyhnutelně dříve nebo později dojde? Jestliže budou v menšině lidé, kteří vědí, že společnost, má-li fungovat, musí být založena na morálních principech vyplývajících z lidské přirozenosti, tedy na racionálním egoismu, budou lidé čelící některé z příštích krizí naslouchat a dávat za pravdu budoucím ekonomickým šarlatánům, kolektivistům a demagogům. Nezpochybnitelným autoritám, jež budou navrhovat radikální řešení společenských a hospodářských problémů. Radikálnost nabízených řešení bude přímo úměrná zoufalosti situace, a stejně tak bude úměrná i ochota zoufalé a nevědomé veřejnosti radikální návrhy přijmout a provolávat jim slávu na náměstích.
Je možné sázet na racionální úsudek lidí, kteří byli celý život obelháváni svými učiteli, profesory, celebritami, morálními a kulturními autoritami? Je možné doufat, že si zoufalá veřejnost tváří v tvář některé příští ekonomické krizi (ve srovnání s kterou bude ta současná krize jen selankou) uvědomí, že jediným lékem je co nejrychlejší návrat k laissez-faire kapitalismu – když celý život slýchala, že kapitalismus je tím nejhorším morálním zlem? Nedávné bouře v Řecku jsou ukázkovým příkladem toho, jak mohou na ekonomický kolaps reagovat frustrovaní lidé s naprosto mylným světonázorem a nulovou znalostí základních ekonomických principů.
Jestliže se rozlícený dav rozhodne, že vyvlastňování je správným řešením, kdo mu v tom zabrání? Jestliže se lidem dlouhá léta vtlouká do hlav, že vlastnictví musí sloužit „veřejnému blahu“ a že jednotlivec je v porovnání se „zájmy společnosti“ nicotným a nepodstatným, co jim zabrání nezvolit si vyvlastňování jako správné, morální a funkční řešení? Co jim zabrání nezvolit si tyranii – nevyměnit svobodu, jíž si vůbec neváží, za mlhavou představu „sociální spravedlnosti“?
Někdo by snad mohl namítat, že EU přece vystupuje proti státnímu vlastnictví. Sama EU přece nařizuje deregulaci a ctí konkurenci například na trhu energetiky nebo telekomunikačního průmyslu. Ale není to všechno poněkud jinak? Není, v podstatě správná, snaha zbavit stát vlivu nad domácím průmyslem spíše snahou o převedení regulací z národní úrovně na nadnárodní, celoevropskou? Nahradit státní regulace, podléhající alespoň, když už nic jiného, nějaké politické kontrole národní vlády, zcela systémem přímých, volbou neomezených příkazů Evropské Komise, systémem pružných direktiv, to je očividně budoucím cílem Evropské unie.
Můžeme si snad myslet, že evropská a americká veřejnost je přece jen od negramotných Bolívijců nebo Venezuelců trochu odlišná, a že by něco tak radikálního, jako je politika inspirovaná Chávezem a Moralesem, nikdy nedopustila. Jenomže v principu není zásadního rozdílu mezi primitivním antikapitalismem nevzdělaných Jihoameričanů na jedné straně a kavárenským antikapitalismem nastudovaným z učebnic filozofie a sociologie na některé z evropských nebo amerických univerzit. A koneckonců, primitivní antikapitalismus Moralesových nebo Chávezových příznivců se od antikapitalismu „obyčejných lidí“, příznivců Jiřího Paroubka, které si lze koupit za pivo za dvě koruny, snad neliší skoro vůbec. Není prostě důvod si myslet, že Evropané a Američané nebudou žádat znárodňování se stejným nadšením, jako projevuje bolívijská a venezuelská veřejnost. Při pohledu na rozlícené řecké komunisty, kteří pověsili rudou vlajku z athénské Akropole, nebo na levicovými násilnostmi sužovaný Berlín během letošního 1. května, snad musel ztratit iluze každý. Ostatně, slovo znárodnění rozhodně není tabu ani v USA, v zemi pokládané za kolébku kapitalismu. Například demokratická senátorka Maxine Watersová před časem otevřeně pohrozila ropnému průmyslu, že může očekávat znárodnění, budou-li ceny ropy a benzínu příliš vysoké.
Stejně jako skutečnou svobodu a skutečný význam kapitalismu nepoznala Bolívie a Venezuela, nepoznaly tyto hodnoty ani státy Evropské unie, a nakonec ani USA. Evropa je založena na tradici francouzské revoluce která se v důsledku stala, svým pohledem na „veřejné blaho“, krvavou tyranií. Evropská svoboda je od začátku nahlodávána hesly a frázemi o společenské rovnosti. Spojené státy se skutečnému, absolutnímu pojetí svobody dostaly nejblíže, a dosáhly také největšího rozkvětu a blahobytu – ale i zde svoboda nakonec podlehla stále postupujícím kolektivistickým tendencím. A i ty zbytky svobody, někde větší a někde menší, stále podléhají dalším a dalším snahám kolektivistů úplně ovládnout život každého jednotlivce. Není možné nevidět, že přes antidiskriminační zákony, regulace internetu nebo zákazy žárovek a rtuťových teploměrů vede cesta až k „ideálům“, které zastávají Hugo Chávez a Evo Morales.
Oči levicových radikálů se dnes neobracejí ke Kubě, Rusku nebo Číně, nýbrž k Bolívii a Venezuele. Jestliže se svobodě a kapitalismu nedostane řádné filozofické a morální obhajoby, musí nakonec nevyhnutelně podlehnout zcela. V takovém případě čeká Evropu i USA stejný osud jako Bolívii nebo Venezuelu.
Luboš Zálom
