Stejně jako před pěti lety byla kvalita jednotlivých kandidátů definována myšlenkovým i morálním marasmem, v němž se tento národ dlouhodobě nachází, letošní výběr prezidentských kandidátů, tedy těch, kteří by měli být politickým výkvětem tohoto národa, je ještě smutnější. Asi nikdo neočekával v tomto klání souboj myšlenek, kategorických názorů a logických argumentů – nakonec toho se nám i před pěti lety dostalo jen velice málo – ale jednotlivé prezidentské debaty i mediální rozhovory nabízejí letos snad jen jediný možný příměr: volba hlavy státu se podobá televizní anketě Česko hledá superstar, v níž však namísto nadaných zpěváků defilují jen zástupci tzv. hvězdné pěchoty. Jeden zpívá falešně, další zní prázdně. A jiný? Třeba falešně a prázdně zároveň.
Před pět lety jsem ani Miloše Zemana ani Karla Schwarzenberga, natož Jana Fischera a další, na které si dnes už prakticky nikdo nevzpomene, nepokládal za dostatečně kvalitní kandidáty. Oba představovali víceméně srovnatelné zlo – kolektivismus, socialismus, nedůvěru až nenávist vůči individualitě, vůči trhu. Oba zřetelně zastávali silnou Evropskou unii na úkor národních států. Po dvou funkčních období Václava Klause to byl velice smutný výhled do let příštích, ať už by na Hradě usedl kterýkoliv z nich. Rozhodl jsem se tehdy nevybírat si ze dvou víceméně srovnatelných zel, a svého práva volit jsem nevyužil. A říkal jsem si, že za pět let snad bude situace jiná. Jenomže není.
Kampaň v duchu AntiZeman
Letošní kampaň vlastně definuje jen jedna jediná zásadní věc: šílená snaha zastavit Miloše Zemana, za každou cenu, za jakýchkoliv nákladů. AntiZeman – to je jediná naprosto jasná a zároveň i uvěřitelná charakteristika, kterou každý jeden z osmi kandidátů nabízí. Nelze popřít, že tato snaha má svoje určité opodstatnění – Miloš Zeman v roli prezidenta nepůsobí zcela důstojně, a navíc jeho aktuální spojenectví s Andrejem Babišem vypadá velice nebezpečně – ale od kandidátů na nejvyšší ústavní funkci bych očekával něco víc, nikoliv jen postoj proti něčemu nebo někomu, ale zejména jasně vymezený postoj pro něco. Jenomže právě postoje „pro“ působí v podání všech osmi kandidátů velice ohebně, omyvatelně, mlhavě.
Stále dokola se opakuje mantra, že prezident musí sjednocovat společnost. A ve své pravé podstatě, těchto osm antizemanů má skutečně potenciál českou společnost sjednotit, pokud by tedy někdo z nich skutečně zvítězil. V přímé volbě je totiž jen jediný sjednodující potenciál: je-li vítěz voleb, a nejlépe nejen vítěz, ale i jeho poražený soupeř, tak nudný, šedivý, zapomenutelný a prázdný, že si na něj nelze udělat skutečný názor, nelze posoudit žádné jeho myšlenky a postoje, protože žádné nemá. Sjednocení národa v ospalé apatii a znuděné nevšímavosti však není nic žádoucího.
Tvrdí se též, že prezident by měl být jakousi morální autoritou. Na to však nikdo z dostupných kandidátů nemá. Budeme tedy moci být spokojeni alespoň tehdy, bude-li zvolen kandidát, který se jako morální autorita ani nebude snažit působit. Bude to lepší alternativa, než falešná morální autorita nebo dokonce autorita prosazující morální stanoviska, která jsou v rozporu s lidským životem.
Nakonec vždy bude platit, že politika je taková, jací jsou občané. Protože v parlamentních volbách zvítězilo prázdno, třebaže velmi bojovné a sebevědomé, potom ani výsledek prezidentských voleb nemůže jinak než reflektovat toto prázdno. Buď bude skutečně viditelně prázdné, nebo ukryté za maskou arogance a sprostoty, ale pořád půjde o prázdno – a takový bude i význam prezidenta coby morální autority. Voliči si zkrátka nemohou z povahy věci zvolit morální autoritu, která bude výrazně lepší, než jsou oni sami, dokonce ani takovou, která bude morální převahu úspěšně předstírat. Proč by si lidé, kteří jednají bezmyšlenkovitě a žádná morální stanoviska neuznávají, uznávají jen morální floskule, nebo jsou dokonce spíše nemorální, měli zvolit skutečnou morální autoritu? Takové zákonitě nezbývá jiné místo než na politické periferii. Není o ni zájem.
Politika je vždy do značné míry střetem – v lepším případě pak střetem myšlenek. Jak Václav Havel tak Václav Klaus, prezidenti zvolení parlamentem, nebyli odpovědni přímo voličům, a i tak společnost v mnohém rozdělovali, někdy více, někdy méně. Potenciál spojovat měl po určitou krátkou dobu pouze Václav Havel – díky revolučnímu étosu listopadu 1989. Přímo volený prezident však vždy musí národ rozdělovat, a to tak radikálně, jak vypjatá je volební kampaň. Vždy je nutné počítat s tím, že voliči, jejichž kandidát v druhém kole prohraje, se s tímto výsledkem do určité míry nesmíří a povedou po následujícíh pět let svoji vlastní soustavnou kampaň. Nakonec takové kampaně jsme byli svědky po celých pět let vládnutí Miloše Zemana. I kdyby se on sám snažil být nekonfliktní, držel by na uzdě své emoce i své vnitřní démony, zkrátka nebyl by to ten Miloš Zeman, jakého známe, nebylo by mu to, hádám, nic platné. Společnost by byla rozdělena minimálně na dva tábory – pro Zemana a proti Zemanovi. A možná ještě na jeden tábor – těch, kterým je to jedno. A patrně tomu tak bude i nadále.
Naštěstí bez nestvůry
Tím, že Miloš Zeman do ostré volební kampaně vlastně přímo vůbec nevstoupil, na osmi aktivních kandidátech lze pak krásně pozorovat, jak by vypadala volební kampaň, pokud by ve hře nebyl skutečně nikdo, kdo by byl ochotný či vůbec schopný formulovat nějaké kategorické postoje a vyvolávat nějaké emoce. Oni vlastně na tu sjednocující, apatii vzbuzující nudnost najeli, a cítí se v té pozici nanejvýš spokojeně – ale bohužel pro ně, ve hře je i Zeman. A bohužel pro tento národ, protože se nám tak nabízí výhled do budoucnosti, na příští prezidentskou kampaň.
Slyšíme protichůdná vyjádření, popírání minulých stanovisek, nejasné sliby a záruky. Kandidát, který ještě před několika měsíci horoval pro větší tzv. „solidaritu“ s migranty dnes tvrdí, že nesouhlasí s plánovanou dohodou Dublin IV. Kandidáti mluví o problémech v EU, o demokratickém deficitu, odmítají nátlak EU vůči Polsku, vměšování evropských politických elit do věcí národních států, zároveň však opakují fráze o historické nevyhnutelnosti evropské integrace. Mluví o odmítání migračních kvót, zároveň však poučují, že jako členský stát EU máme povinnost být loajální – máme být spolehlivými partnery, což je v kontextu současné míry mutace evropského politického projektu jen eufemismus pro výraz poslušný vazal. Vyslovují se proti eurofederalismu, zároveň však vehementně odmítají jakoukoliv roli občanů při revizi našeho členství v Evropské unii. Řeči, které nic neznamenají, protože v souhrnu nic nevyjadřují, a bude je kdykoliv možné bez větší námahy popřít. Mluví nyní kandidát proti přijetí eura? Co to však bude platné, když za několik měsíců či let stejný kandidát v roli prezidenta „zasadí své sliby do reálného politického kontextu“, a prohlásí, že euro přijmout musíme?
Na druhou stranu, v těchto volbách nekandiduje žádná skutečná nestvůra – nekandiduje nikdo jako Tomáš Halík či Jan Švejnar ve smyslu intelektuálních nestvůr, ani někdo jako Andrej Babiš ve smyslu nestvůry politické. To je pozitivní fakt. Důležité však zároveň je, že ani jeden z kandidátů nepředstavuje obhajobu něčeho pozitivního, toho jediného pozitivního, co lze v politice hájit: svobody jednotlivce. Volba i toho nejlepšího z nich by byla zbytečnou volbou zla, možná o něco menšího, ale stále zla. A já svůj hlas pokládám za příliš cenný, než abych volil zlo. V těchto prezidentských volbách, ostatně stejně jako v těch minulých, tedy nebudu volit ani pro jednoho z devíti kandidátů.
Luboš Zálom,
předseda Svobodných ve Středočeském kraji
Články vyjadřují pouze osobní názor autorů, nejsou oficiálním stanoviskem Svobodných, pokud není uvedeno jinak.
