Vláda ustoupila, a tak zřejmě ustoupí i odbory zaměstnanců drah a dopravních podniků. Stávka se zatím odkládá. Zbytečný a hloupý konflikt bude nakonec nepochybně zažehnán. Trik státních účtařů, jak nepřímo alespoň o trochu snížit platy ve státní dotované dopravě zdaněním takzvaných benefitů, nevyšel. Byl ostatně neuvěřitelně malicherný.
Řecko, EU, Lufthansa
V každém odvětví mají zaměstnanci možnost získat naturální požitky spojené s výkonem povolání. Číšník se v práci nají a napije. Prodavačka v knihkupectví dostane za velkoobchodní cenu knihu, dělník v automobilce třeba i auto.
Je dobré pěstovat loajalitu k podniku, možná to dokáže zamezit větším krádežím. Marná a malicherná je snaha státu zdaňovat takové výhody pofiderní tržní hodnotou. Vždyť i manažeři a podnikatelé mají svá osobní auta v provozních nákladech firmy, takže jejich osobní spotřeba není nijak zdaněna. Přitom naše vlaky, vesměs poloprázdné, vozí železničáře a jejich příbuzné bez nákladů navíc.
A pokud jsou dotace na dopravu neúnosné a byrokracie nesmyslná, odpovídá za to snad vedení podniků a ministerstvo, nikoli zaměstnanci.
Přesto je problém stávek pro dnešní dobu státního poručnictví symptomatický. Zvláště v době hospodářské stagnace a sílící nezaměstnanosti je stávka jev zjevně nechutný. V Řecku stávkuje celý národ proti Evropské unii, neboť ta se opovažuje za své dotace a záchranu Řecka před bankrotem požadovat drastické snížení státního deficitu. Evropští úřednící se zase, recese nerecese, domáhají smluvního zvýšení svých platů o 3,7 procenta na státech unie, tedy na svých zaměstnavatelích. Lufthansa nedávno zastavila na den provoz německých letišť a polostátní aerolinky a dispečink hrozí stávkami po celé Evropě.
Proletariát vyhynul
Ty tam jsou ovšem doby, kdy opravdový proletariát stávkoval za osmihodinovou pracovní dobu, za bezpečnost a hygienu práce a za zvýšení žebráckých mezd. V tom dávném konfliktu mezi soukromým zaměstnavatelem a jeho zaměstnanci byl stát účasten většinou jen nepřímo. Státní zaměstnanec byl pod penzí a stávkovat ani nesměl. Od těch dob však mamutí podniky vyhynuly a s nimi i proletariát.
Výroba se decentralizovala na samostatné servisní složky, v mobilní společnosti působí nabídka a poptávka na trhu práce velmi hbitě. Zato ovšem zbytněl stát a s ním i stará představa, že státní zaměstnanci mají místo i plat na věky garantovány, protože ze státního přece krev neteče. Vždyť stát zbankrotovat nemůže.
A jestliže sympatie křesťanské společnosti před sto lety stála navzdory nepohodlí, jež každá veřejná akce způsobí, přece jen na straně stávkujících, dnešní společnost se právem cítí jen vydíraná. Vůči těm, které si platí, sympatie v případě stávky zcela logicky mít nemůže. Ve státním sektoru jsou dnes průměrné mzdy dokonce vyšší než v soukromém, státní manažerské odměny jsou zcela nesmyslné – nezávislé na výkonu firmy či ekonomiky. Obojí je součástí deficitní krize a obojí navíc těžce poškozuje trh práce.
„Přirozené“ monopoly
Trvalá neschopnost všech vlád snižovat byrokracii, konkrétněji v tomto případě zprivatizovat ony „přirozené“ dopravní monopoly, permanentně ohrožuje ekonomickou prosperitu. Pokud dnešní hospodářská recese nepřinutí stát zeštíhlet a nezastaví jeho podnikání, jež je z principu neschopné, budeme na tom všichni ještě dlouho špatně.
Alexander Tomský je nakladatel a politolog. Je místopředsedou pražského sdružení Svobodných.
