TOMSKÝ: Sdílené identity a suverenity Václava Havla

TOMSKÝ: Sdílené identity a suverenity Václava Havla

Václav Havel má nepochybné zásluhy o český disent, stal se jejím nekorunovaným mluvčím i mezinárodním symbolem antitotalitní opozice. Prokázal obdivuhodnou statečnost, za niž platil dlouholetým vězením, a připomínáme-li si dnes listopadové výročí návratu svobody, vzpomínáme s láskou i na něj. Moc mě mrzí, že neobdržel Nobelovu cenu míru.

Avšak na rozdíl řekněme od takového Lecha Walesy, mu nestačilo politické výsluní a vliv, chtěl být nejen politikem, kde je amaterismus na místě, ale i filosofem, a tak se stal rovněž idealistickým hlasatelem nepragmatické politiky, humanity, globalizujícího se lidstva, panteismu, transcendentálního horizontu bytí, evropské ideje a podobných vágních filosofických pověr, a jenom jeho proslulost jej chrání před sžíravou akademicky rigorózní kritikou.

Snad mi tedy promine těchto několik poznámek, které nejsou vedeny osobní nesnášenlivostí, ale kritickou snahou ozřejmit problematičnost jeho politického idealismu.

Ve svém nedávném projevu před Evropským parlamentem, jenž má ambice být zástupcem zatím neexistujícího evropského lidu, prohlásil, že člověk tím, že přesahuje svou identitou rodinu, obec, národ až k lidstvu, vyrůstá sdílená suverenita. „Nemůžeme mít suverenitu úplnou.“ A na jiném místě: „Cítím-li se být Evropanem, nepřestávám být Čechem… Evropa je vlast našich vlastí.“ Problém leží v pojmech suverenita a vlast.

Suverenita, česky svrchovanost, má dlouhou a velice složitou politickou historii. Zjednodušeně řečeno, vyvíjí se od koncepce suverenity Boží, zbožštělých císařů, imperátorů a autokratů, až ke králi v parlamentu pod zákonem a k dalšímu konstitučnímu dělení moci. V evropské tradici byla už ve středověku z vládnutí vyňata moc duchovní (ideologická) a později nastolena moc lidu (respektive mechanismus) jednou za čas vládu vyměnit. Dnes vládne liberální demokracie. Tato „sdílená konstituční suverenita“ tvoří dohromady jednu jedinou svrchovanou vládu nad společným územím, národem a tradicí, vládu vzájemné identity a loajality, na nichž bylo postaveno politikum později demokracie společenství. Je tedy úplná a celistvá jednotou území, souručenstvím občanů a konečným aktem politické vůle. Každá vláda vládne v reálném světě, kde se musí potýkat s důsledky svého rozhodování, avšak má-li možnost rozhodovat je svobodná. Jestliže však tento akt má PRÁVO za ni vykonat někdo jiný, stává se politickým předmětem a můžeme mluvit o ztrátě suverenity. Je přece tozdíl mezi tím, jestli nás má mezinárodní organizace právo přehlasovat nebo jestli se musíme potýkat s důsledky našeho státního rozhodnutí. Tvrdit, že tzv. sdílenou nadnárodní suverenitou neztrácíme suverenitu je proto očitý protimluv. Československo takovou formální suverenitu už zažilo v RVHP a OSN za vlády sovětů. Suverenitu sdílet nelze, ona buď je anebo není.

Unie, aby vytvořila nový národ musí politické národy potlačit, aniž se jí to zřejmě čirou technokracií, na kterou Havel po právu zdvihá varovný prst, podaří. Euroskepse spočívá v trojí nevíře: že něco tak nepřirozeného lze vůbec zkonstruovat, že i v případě úspěchu, nejsme schopni k novému multikulturnímu lidu mít loajalitu, o lásce ani nemluvě, a k pochybnostem, že lze ve společenství, jež nespojuje jazyk a tradice, vůbec provozovat zastupitelskou demokracii. Vtírá se podezření, že jde o komplot politiků, aby mohli nerušeně nad námi vládnout. Právě teď se za zavřenými dveřmi dohadují, kdo z nich bude prezidentem.

A co s tím proboha má společného nepopiratelný fakt, že máme v Evropě společnou civilizaci, a jak vyplývá z „pocitu“ Evropana potřeba Evropy jako vlasti? Nikdy naší vlastí nebyla, a to paradoxně právě pro tu naší mnohovrstevnatou, na rozdíl od Havla ovšem klesající hierachickou příslušnost. Máme totiž jinou loajalitu čili větší povinnosti vůči vlastní rodině než k cizím lidem, daleko větší ke svým soukmenovcům než k cizincům a jistě i větší k Evropanům než k celému lidstvu. Takový je etický realismus. Zbožštění lidstva je stejná pověra (idolatrie) jako zbožštění národa, ale národní stát, ať se nám to líbí či ne, je „kolébka má i hrob můj.“ A proto i jediné soudržné politikum.

Nová vrchnost naší nadnárodní svrchovanosti, jíž je Havel nešťastným apologetem, dříve nebo později zjistí, že si nezajistí naší loajalitu pouhým pocitem evropanství, protože Evropa je jen civilizačním rámcem našich hlubších etických loajalit a její nelegitimní vláda, až zapomeneme na zločiny nacionalismu, bude vytvářet svým radikalismem a ideologií namířenou nejen proti národům, ale i proti celé evropské politické tradici, nová neméně nebezpečná napětí, která ještě neumíme pojmenovat, stačí se podívat do Belgie, Francie, Holandska či Anglie, kde ač drženy v politické izolaci vznikly velké nesmiřitelné nacionalistické strany. Národy jsou totiž mnohem starší než národní stát a žádná integrace je nemůže spolknout a strávit. Zničit je může jen nekontrolované přistěhovalectví.

Havel na závěr své promluvy navrhuje druhou komoru evropského parlamentu, čili senát po vzoru Spojených států. To je ovšem jen další blamáž – zástupci států nejsou zastupitelé partikulárních zájmů, demokracie není mezinárodní!

Nikoli tedy sdílené identity, ale etická hierarchie loajalit, nikoli sdílené suverenity, ale legitimní vládu potřebujeme!


Alexander TOMSKÝ je členem Svobodných
(publikováno na
http://blog.aktualne.centrum.cz)

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Výběr delegace na Slovensko

Libor Vondráček, předseda strany Svobodní a místopředseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, hájil v pondělním vysílání Událostí, komentářů rozhodnutí omezit složení delegace na Slovensko pouze na poslance z vládní koalice. Vondráček argumentoval, že „odcházející koaliční strany se v minulém období nacestovaly hodně“ za peníze daňových poplatníků, a proto je jasný veřejný příslib, že tyto prostředky se budou vynakládat šetrněji.​

Zvláště ostře kritizoval bývalého ministra vnitra Víta Rakušana za účast na protivládní demonstraci na Slovensku, kterou označil za neinteligentní krok. Podle Vondráčka by při představě, že by Rakušan byl dnes místopředsedou Poslanecké sněmovny, bylo setkání se slovenskými představiteli problematické. Na otázku moderátorky, proč delegace necestovala vlakem nebo autem, pokud chce tolik šetřit, Vondráček odpověděl, že jeli tak, jak to uznali za nejvhodnější a nejefektivnější.​

Strategický význam vztahů se Slovenskem

Vondráček označil vztahy se Slovenskem za „obrovský strategický kapitál“ s podrobným odůvodněním. Zdůraznil, že obrovské množství Slováků žije v České republice, přičemž historická blízkost, jazyková příbuznost a ekonomická propojenost jsou unikátní. „To si myslím, že nám ukládá za úkol i naší Poslanecké sněmovně, té nové, udržovat ty vztahy co nejlepší,“ prohlásil Vondráček.​

Podle něj byla první cesta na Slovensko speciální právě proto, že měla obnovit vztahy po období, kdy „ty vztahy opravdu nebyly dobré“. Vondráček naznačil, že příští cesty na Slovensko a do jiných států budou mít daleko rovnoměrnější rozložení politických stran. Na otázku, zda se jedná o restart vztahů nebo příklon k zahraniční politice Slovenska, jednoznačně odpověděl, že jde o restart vztahů.​

Ostré odsouzení evropského „dotačního socialismu“

Vondráček přinesl do debaty názornou pomůcku – konvičku, kterou mu vyrobil kolega poslanec – aby demonstroval, jak podle něj funguje česká ekonomika v rámci Evropské unie. „To je výrobek kolegy, který se snažil naznačit, jak fungujeme často v rámci Evropské unie,“ vysvětlil Vondráček a přirovnal systém k „transfuzi z pravé ruky do levé“.​

Podle Vondráčka Poláci od začátku členství v EU hájili svoje zájmy a jasně pojmenovávají, že „svobodu a prosperitu ohrožuje nejenom Moskva, ale i Brusel“. Česká republika je naopak podle něj „bruselštější než Brusel“ a přejímá jeden nesmysl za druhým. Vondráček citoval výpočet britského eurokomisaře, podle kterého se musí vynaložit 4% HDP na byrokracii spojenou s členstvím v EU, což za 21 let představuje více než 3,8 bilionu korun.​

„My v podstatě přejímáme jeden nesmysl za druhým. Jsme bruselštější než Brusel,“ kritizoval Vondráček současný přístup k evropské politice. Dodal, že „eurosocialismus, který nás dovedl do té dotační ekonomiky, tak ten nám tady kazí ta naše ekonomická čísla“.​

Nuancovaný postoj k podpoře Ukrajiny

V citlivé otázce podpory Ukrajiny Vondráček prezentoval stanovisko, které odlišuje otázku agresora od otázky finanční podpory. „Přece nerozporujeme, kdo je na cizím území se svými vojáky,“ zdůraznil s tím, že nikdo nezpochybňuje, že Rusko je agresor. Problém však vidí v rozsahu finanční podpory ze státního rozpočtu.​

Jako libertariánská strana Svobodní podle Vondráčka razí nízké daně, a proto nechtějí rozdávat peníze kamkoliv do ciziny, „byť se někde děje příkoří, které prostě odsuzujeme“. Vondráček argumentoval, že Česká republika poskytuje Ukrajincům přístřeší podle dublinských úmluv, což považuje za velkou pomoc, ale to neznamená nutně posílat peníze ze státního rozpočtu.​

Na otázku moderátorky ohledně hlasování na výboru pro obranu, kde poslanec Jindřich Rajchl hlasoval proti usnesení o podpoře Ukrajiny, Vondráček vysvětlil, že usnesení obsahovalo další pasáže, ze kterých nebylo zřejmé, zda bude pokračovat podpora ze státních peněz. „Neznamená to, že by zpochybňovali, kdo je a není agresor,“ dodal. Vondráček také potvrdil, že by stejně jako předseda Okamura sundal ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny, protože Svobodní by sundali všechny cizí vlajky.​

Alarmující ekonomická data a srovnání s Polskem

Vondráček prezentoval ostré ekonomické srovnání mezi Českou republikou a Polskem. Podle dat Eurostatu, která Vondráček označil za nezpochybnitelná, má Česko nejhorší změnu reálných mezd ze všech států Evropské unie v období 2019–2024, přičemž reálné mzdy klesly o 10 %. Pro srovnání Polsko a Maďarsko dosáhly výrazně lepších výsledků.​

„Abych se určitě nepohoršoval nad těmito státy, myslím si, že my se od nich musíme učit,“ prohlásil Vondráček. Moderátorka upozornila, že polské mzdy se počítají jinak a nezahrnují menší firmy pod 10 zaměstnanců, ale Vondráček trval na tom, že cituje data Eurostatu, nikoli nějakou vlastní vybranou statistiku.​

Vondráček připustil, že Polsko má jinou startovací linii, protože v devadesátých letech neprivatizovalo tak masivně jako Česká republika, a nyní může snáze růst. „To neznamená, že my máme couvat a my prostě tady jsme minus 10% reálné mzdy, Česká republika, to není žádná omluvenka,“ zdůraznil.​

Odmítnutí konkrétních slibů a kritika předchozí vlády

Když moderátorka položila přímou otázku, o kolik procent chce nová vláda za první rok zvednout reálné mzdy, Vondráček kategoricky odmítl uvést konkrétní číslo. „Takhle to nejde dělat, to nelze plánovat. Soudruzi v Bruselu chtějí plánovat počasí. My nemůžeme tady lidem říkat, že se to zvedne o nějaká procenta, pak se snažit dohánět pětiletky,“ argumentoval.​

Místo konkrétních slibů Vondráček prohlásil: „My budeme dělat všechno pro to, aby se lidem ulevilo, aby ty náklady na život byly co nejmenší. A pokud ekonomika poroste, no, tak samozřejmě porostou ty reálné mzdy“. Zdůraznil, že v předchozím období nominálně vzrostly platy, ale ve finále to znamenalo, že lidé si mohli koupit na konci roku méně než v roce předchozím.​

Vondráček také kritizoval předchozí vládu za zásah do zákoníku práce v roce 2023, kdy ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka připravil změnu, která „v podstatě zlikvidovala dohodáře“. „Mohli jsme si to odpustit. Tady ta změna zákoníku práce byla úplně zbytečná, my jsme to kritizovali od začátku,“ řekl Vondráček s tím, že flexi novela je sice krok správným směrem, ale v roce 2023 se jelo cestou, která vedla ke špatným výsledkům.​

Debata o polské cestě a zadlužení

V diskusi o tom, co Poláci udělali lépe, Vondráček přiznal, že Polsko investovalo významně do infrastruktury a má jiný přístup k evropským fondům. Na otázku polské energetiky, která je podle moderátorky podfinancovaná a 65% elektřiny pochází z uhlí, Vondráček odpověděl, že věří, že v roce 2049, kdy Polsku vyprší výjimka z uhlí, možná na evropském kontinentu už nebude ideologie odmítající uhlí.​

„Poláci prostě jednají racionálně, tak jako v Číně staví uhelné elektrárny a vedle toho budují obnovitelné zdroje, až jich budou mít dost a budou se na ně moci spolehnout, tak pak si možná ty uhelné vypnou,“ vysvětlil Vondráček. Dodal, že Česká republika si vypnutí uhelných zdrojů dovolit nemůže, ale přesto to vypadá, že něco podobného bude brzy riskovat.​

Na závěrečnou poznámku Jiřího Havránka z ODS, že se těší na to, jak Vondráček vysvětlí své ekonomické postoje předsedovi vlády, Vondráček odpověděl: „Já se na to taky moc těším“.​

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31