Tak prý Češi důvěřují více institucím Evropské unie než domácím. Zatímco Evropské komisi věří 59 procent Čechů, tak úřednické (a dlužno dodat že poměrně populární) vládě v Praze důvěřuje prý jen 37 procent lidí. Ukazují to výsledky průzkumu Eurobarometr, které 21.01.2010 zveřejnilo zastoupení Evropské komise v ČR (průzkum se uskutečnil na přelomu října a listopadu 2009).
Ovšem výsledky průzkumu jsou zveřejněny až za dvaapůl měsíce po sběru dat, což zřejmě svědčí o efektivitě práce molocha zvaného EU. A dále je nejisté, které že to komisi obyvatelstvo ČR důvěřovalo – zdali té staré Barrosově či té nové designované taky Barrosově. Spíš bych logicky viděl, že té staré, která už něco předvedla. A ponechám stranou pochybnost, zdali znal průměrný občan ČR alespoň jednoho jiného komisaře než Špidlu a šéfa komise Barrosa a na základě čeho tedy projevil staré komisi tak poměrně vysokou důvěru.
U příležitosti schválení nové komise dne 9.2.2010 Evropským parlamentem se naskýtá otázka, zdali tato může v ČR získat také takovou důvěru. Její členové, komisaři, mají po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost velmi, velmi mnoho pravomocí, mimo jiné vytvářet přímo zákony evropského svazu a formovat budoucí evropskou armádu, o které si teď (po schválení Lisabonu) již i německý ministr zahraničí dovolí otevřeně hovořit.
Zaslouží si noví komisaři naši důvěru? Pokud by se to mělo odvíjet od toho, jak jsou upřímní ve svých oficiálních životopisech, pak by komise dopadla mizerně. Podívejme na to, co nám sami ve svých životopisech sdělili, a srovnejme to s realitou.
Na rozehřátí uživatelů internetu zde máme místopředsedkyniViviane Reding (spravedlnost, základní práva a občanství), která měla až dosud v Evropské komisi na starosti tzv. informační společnost a média. Zde se proslavila regulacemi cen roamingu uvnitř EU. Co se z životopisu (CV) také nedozvíme je, že v r. 2007 získala od britské Internet Service Providers Association cenu Internetového padoucha.
A pak zde máme hezkou řádku bývalých komunistů, kteří to o sobě neprozradí, ačkoliv jsou nominováni do politické funkce, takže tato informace je zcela relevantní:
Maroš Šefčovič, místopředseda komise, interinstitucionální vztahy a administrativa. Podle jeho životopisu začíná politická jeho kariéra až v r. 2009. Ale vzdělával se i v Moskvě (1985–1990: Moscow State Institute of International Relations), což zřejmě znamená, že byl ve straně. Ani v jeho CV ani téměř nikde jinde (zahrnujíc i slovenský tisk) se to ale nedočtete. Až hodně podrobnější zkoumání člověka ujistí, že to tak vskutku bylo.
I životopis Andrise Piebalgse (rozvoj) o stranické příslušnosti tohoto Lotyše ke Komunistické straně Sovětského svazu v minulosti cudně mlčí. Je zajímavé, že Janusz Lewandowski (rozpočet a finanční plánování), který se naopak rozhodně nemá za co stydět (byl ekonomickým poradcem Solidarity a jedním ze zakladatelů Liberálně-Demokratického Kongresu v tehdy ještě socialistickém Polsku), se svou minulostí před r. 1990 překvapivě také nechlubí. Vypadá to, že budoucí komisaři za dřívější socialistické země dostali generelně pokyn nepsat ve svém životopise o své minulosti před r. 1990.
O tom, že komunistickou minulost nemají pouze členové komise z nových členských zemí svědčí Maria Damanaki (námořní záležitosti a rybolov). V r. byla 1977 zvolena do řeckého Parlamentu za komunisty. Avšak o své komunistické minulosti v CV cudně mlčí, i když se jinak o své politické kariéře od prvotních krůčků rozepisuje velice široce.
Je zde i komisař za ČR, Štefan Füle (rozšíření a politika sousedství), který o své komunistické minulosti a studiu v Moskvě v předloženém CV taktéž nepíše ani fň. To místopředseda Siim Kallas (doprava) za Estonsko ve svém životopise alespoň přinává, že byl do roku 1990 členem Komunistické strany Sovětského svazu. Nicméně tento politický fakt uvádí překvapivě až v oddíle „Další činnosti“ (Other activities) místo v oddíle „Politická kariéra“ (Political career).
Komunistická minulost není jen výsadou místopředsedů a prostých členů komise. Prošel jí i sám předseda komise José Manuel Barroso. Za mlada (v sedmdesátých letech) byl Barroso jedním z lídrů podzemního maoistického hnutí MRPP (Reorganising Movement of the Proletariat Party, později PCTP/MRPP, Communist Party of the Portuguese Workers/Revolutionary Movement of the Portuguese Proletariat). Tato podstatná fakta se však z oficiálního životopisu nedozvíme. A stejně tak se z něj nedozvíme, že Barrosova rodná portugalská Socialně demokratická strana již dvakrát v blízké minulosti prohrála v Portugalsku volby (2005, 2009). Na jeho pozici lídra Evropské komise to – zdálo by se překvapivě – nic nemění. Politik pro komisi opravdu nemusí mít vpodstatě žádnou podporu v rodné zemi, žádné demokratické „zázemí“, aby byl evropským šéfem. Jak ostatně i obyvatelé ČR vidí i na příkladu Vladimíra Špidly. Odtrženost od demokratických postupů je dokonalá.
A není to vyjímka. Místopředseda Joaquín Almunia (hospodářská soutěž) sice ve svém CV píše, že v španělských volbách v r. 2000 byl kandidátem socialistů na premiéra, ale již nezmiňuje, že ty volby velmi těžce prohrál a na vedení strany rezignoval. Čtyři roky poté se stal eurokomisařem, jak se to už tak na domácí scéně neúspěšným politikům stávalo (Barroso, Špidla, Kinnock).
Voličské zázemí nemá ani Máire Geoghegan-Quinn (výzkum a inovace). Je to komisařka jmenovaná za Irsko, ale žije v Lucembursku, pravděpodobně již od r. 1999, kdy tam byla jmenována k auditorskému dvoru EU. V podobném duchu je situace i u místopředsedkyně Catherine Ashton (vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku), která nebyla v minulosti nikdy nikam zvolena, pouze jmenována. Demokratické zázemí tedy nulové. Navíc začátkem osmdesátých let byla pokladní a náměstkyní „Kampaně za jaderné odzbrojení“, přičemž původ části financí organizace není možno dohledat. Tato fakta se však v jejím oficiálním CV nedozvíme, neboť začíná rokem 1983 (zmínku o narození nepočítaje).
Je zajímavé, že z komise byla vyšachována europarlamentními výměnnými hrátkami původní bulharská zástupkyně Jeleva. Přitom při měření stejným metrem všem by zřejmě za podivné obchody v minulosti mohli vyletět jak belgický zástupce Karel De Gucht (obchod) za možné zneužití vnitřních informací o bance Fortis, tak i maltský komisař John Dalli (zdraví a spotřebitelská politika) za kontrakty s medicínským vybavením a letenkami, a koneckonců i Rakušan Johannes Hahn (regionální politika) kvůli pochybnosti o jeho disertaci, kde čelil obvinění z plagiátorství.
A ještě zde máme Günthera Oettingera, který má na starosti energetiku. Nazval bych ho „kozel zahradníkem“, neboť je komisařem za Německo, které má prioritní energetickou orientaci na Rusko a pokrývá svůj povrch neefektivními větrníky a solárními panely. Naopak jadernou energetiku utlumuje. Nehledě na jeho (je členem křesťanské strany CDU) rozvod s manželkou v době, kdy seděl v křesle ministerského předsedy Bádenska-Württemberska. O tom ve svém CV také nepíše, ale uznávám, že to v ČR může jen málokoho vzrušit.
Na závěr bych rád zmínil Connie Hedegaard, která dostala na starost portfolio „opatření v oblasti změny klimatu“. Ačkoliv je zde již jeden komisař pro životní prostředí, bylo zřejmě nutno vytvořit post pro ještě jednu ochránkyni. Hedegaar je silnou zastánkyní regulací a finančních toků pro boj proti globálnímu oteplování. Byla i neúspěšnou předsedkyní „neúspěšné“ konference v Kodani, o kterémžto propadáku se v jejím životopise samozřejmě taktéž nedočtete.
Shrnutí: Prohlédneme-li si oficiální životopisy našich vládců, pak u mnohých shledáváme, že jsou značně skoupé na zásadní politické informace. Nelze to vysvětlit jinak, než že se mnozí milí komisaři a mnohé milé komisařky za svou politickou minulost stydí a proto jsou neupřímní.
Zaslouží si stydliví a neupřímní komisaři naši důvěru?
Pavel Strunz je členem Strany svobodných občanů
