MACH: Řekům jsme půjčili i my

Štítky: EU, Evropská unie

Za několik týdnů nebude řecká vláda schopná zaplatit své staré dluhy. Co to bude znamenat pro nás? Co to bude znamenat pro Českou národní banku, která drží řecké dluhopisy jako součást devizových rezerv České republiky? Co to bude znamenat pro naše banky, které investovaly část našich úspor do řeckých vládních obligací? A bude se muset česká zadlužená vláda v rámci evropské „solidarity“ podílet na pomoci Řecku, jako se to stalo před rokem v případě Lotyšska?

Kolik máte řeckých obligací?

Letos potřebuje řecká vláda vydat dluhopisy za více než 60 miliard EUR (1,6 bilionu korun), aby pokryla letošní schodek a aby mohla proplatit některé staré dluhopisy, které budou mít letos termín splatnosti. Je pravděpodobné, že řecké dluhopisy si nebude už nikdo chtít koupit, protože riziko, že nebudou splaceny, je příliš vysoké. Nevyváží ho ani skutečnost, že řecká vláda nabízí věřitelům úrok, který přesahuje dvojnásobek úrokové míry, kterou platí ze svých dluhopisů ostatní evropské země.

Všichni majitelé řeckých dluhopisů čekají, zda někdo (EU, Mezinárodní měnový fond) poskytne Řecku záchrannou půjčku v momentě, kdy už se soukromí investoři otočí k Řecku zády, nebo zda Řecko oznámí neschopnost splatit staré dluhy, tedy zda nastane to, čemu se říká státní bankrot.

Řecké dluhopisy drží kde kdo. Jsou to centrální banky, investiční fondy, banky. Podle listu Financial Times drží 40 % řeckých dluhopisů Britové, Irové, Francouzi a Italové. Svůj díl mají ale i Češi.

Řecké dluhopisy pravděpodobně drží i české podílové fondy a banky, a také Česká národní banka. Dotázal jsem se České národní banky, kolik řeckých dluhopisů drží ona. Dostal jsem vyhýbavou odpověď. Předpokládám ale, že ČNB je největším českým držitelem řeckých obligací. ČNB drží devizové rezervy v hodnotě 800 miliard korun, 1-2% této částky může mít v rámci diverzifikace v řeckých dluhopisech.

Možná, že řecké cenné papíry budou brzy bezcenné.

Co se stane, když Řecku nepůjčí

Pokud Řecku nikdo nepůjčí, investoři spláčou nad výdělkem. ČNB, podílové fondy a banky odepíšou část investic a klesne jim výnos.

Řecká vláda nebude schopná proplatit důchody a mzdy učitelů. Už dnes jsou v Řecku běžné teroristické útoky komunistických radikálů a řecký bankrot by pravděpodobně vedl k eskalaci násilí a dost možná k anarchii.

Po bankrotu Řecka by pravděpodobně začali investoři rozprodávat také španělské dluhopisy. K bankrotu by se rychle přiblížilo i Španělsko, jehož deficit také dosahuje 12% HDP a ekonomika prudce klesá. Problém Španělska by byl o to větší, že by na španělské potíže nebyli ochotní doplácet Katalánci či Baskové a španělský problém by v provinciích podnítil vůli po odtržení od Španělska.

S ohledem na mezinárodní problémy, které by řecký krach vyvolal, je pravděpodobné, že velké státy EU budou mít vůli zorganizovat pro Řecko záchrannou půjčku.

Evropská solidarita

Přesně před rokem, 17. února obhajoval ministr financí Kalousek ve sněmovně záchranou půjčku pro Lotyšsko. Česká republika se spolu s dalšími státy EU měla podílet na nouzové půjčce pro malou zemi, které už nechtěl nikdo půjčit.

Kalousek poslancům tehdy řekl: „Vzhledem k tomu, že se jedná o mimořádně významný akt mezinárodní solidarity v rámci EU k našemu partnerovi, členskému státu EU, a vzhledem k tomu, že nikdy nevíme, kdy podobnou pomoc budeme potřebovat my sami, dovoluji si vás požádat o schválení tohoto programu v prvním čtení.“

Poslanci ochotně schválili další zadlužení České republiky o 200 milionů EUR, abychom mohli půjčit Lotyšsku. Řecko je ale větší sousto. Neočekávám, že by si česká vláda troufla – při současném stavu veřejných financí – navrhnout sněmovně vydání dalších obligací, aby mohla půjčit Řecku.

Jestli bude chtít EU Řecko založit, budou muset sáhnout hlouběji do kapes daňových poplatníků Němci a Francouzi, kteří se bojí o osud celého projektu eura a Evropské unie vůbec.

Přinese bankrot Řecka konec eura?

V roce 2002 nositel Nobelovy ceny Milton Friedman predikoval rozpad eura do 15 let. Může existovat jednotná měnová politika bez jednotné fiskální politiky? Většina ekonomů se shoduje, že dlouhodobě nikoliv. Říká se, že současná finanční a rozpočtová krize je prvním vážným testem eurozóny.

Před zavedením eura bylo běžné, že státy v rozpočtových problémech řešily své problémy tzv. monetizací dluhu – vládní dluhopisy jednoduše nakoupily státní centrální banky za nově vytištěné peníze. Stát koupil svůj vlastní dluh. Náklady zaplatili všichni obyvatelé poklesem kupní síly měny. Dělala to tak Itálie, Velká Británie a další státy celé dlouhé poválečné období.

Řecká vláda ale po vstupu do eurozóny už svoji autonomní centrální banku nemá a Evropská centrální banka řecký dluh monetizovat nesmí. Zakazují to smlouvy o založení EU. Evropská unie může status ECB změnit a umožnit jí nakoupit řecké dluhopisy, tím by ale ztratila jakoukoliv kredibilitu. Řecký problém by se tak rozprostřel na všechny členy eurozóny, 500 milionů uživatelů eura by poklesem kupní síly zaplatilo řecké problémy.

Strůjci eura si tohoto problému byli vědomi, proto schválili tzv. Pakt stability a růstu, který zavedl povinnost členských zemí eurozóny držet deficit veřejných financí pod 3% HDP. Stanovil také přísné sankce v podobě pokut Evropské unii v případě jeho porušování. Toto evropské pravidlo ale nedodržuje nikdo. Řecký (a taky španělský) deficit je 12% HDP. Evropská měna stojí na pravidlech, která se nedodržují. To znamená velké riziko pro euro do budoucna.

Odstrašující příklad

Řecko by mělo posloužit jako odstrašující příklad. Přeregulovaný stát nastavuje u lidí špatné motivace a dotace bohatství nevytváří. Řecko – země, která má stejně obyvatel jako Česká republika, dostává už třicet let z EU kolem 6 miliard euro (160 miliard korun) ročně. Peníze německých, švédských a holandských daňových poplatníků nepomohly Řekům ani k prosperitě, ani k úspoře peněz daňových poplatníků. Vyšší dotace ženou vládu k vyššímu kofinancování a k vyšším deficitům.

Česká republika jde se svým státním rozpočtem řeckou cestou. Rozpočet musíme vyrovnat pokud možno ihned. Politici našich hlavních stran, kteří místo vyrovnání veřejných financí chtějí jen docílit do pěti let deficitu ve výši 3% HDP, nás ženou ke státnímu bankrotu po vzoru Řecka.

Petr Mach je předsedou Svobodných. Vyšlo v Lidových novinách 15.2.2010

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Další články autora >

Novinky

Zlín není skanzen. Rozhodněme, jak bude naše město vypadat dál

7. 10. 2026

Praha 1 potřebuje rozumnou správu majetku: Zpět k řemeslům, jasným pravidlům a podpoře živnostníků

7. 10. 2026

Miliardová Sandra

7. 10. 2026

„Ne Praha, ne sekretariát.“ Ušatý chce v Senátu hájit korunu a obce. A odmítá větrníky

6. 10. 2026

Zelenější Praha 11 začíná před domem

5. 10. 2026

Svobodní Praha 1

30. 9. 2026

Svobodní Praha 11

29. 9. 2026

Nejnovější video

Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.

Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.

Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.

K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.

Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.

U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.

K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.

Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.

Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.