Payne: EU – to prý jsme my

Payne: EU – to prý jsme my

Autoritativní a diktátorské instituce se poznají podle toho, že neexistuje reálná síla, která by omezovala jejich moc. Lidé nemají efektivní nástroj, jak politické představitele odvolat, nahradit, jak otevřít diskusi o alternativním uspořádání.

Jednou z autoritativních institucí je stávající Evropská unie. Pod záminkou, že to vyžaduje jednotný trh, se každý den přesouvají kompetence členských států do Bruselu. Každou novou regulací se Brusel zmocňuje dalších působností v oblastech, které doposud patřily státům.

Podobné riziko existuje v každé federaci, a proto fungující federace mají ústavně zakotvené, co smí a nesmí federace vykonávat. Ochranu proti překročení čáry zajištuje ústavní soud. Členové každé federace jsou vždy navýsost žárliví, aby jim nikdo kompetence nebral.

V rukou komise je již nyní soustředěna moc, jakou neměl nikdy žádný diktátor v dějinách lidstva. Rozhoduje o nejmenších detailech každodenního života jednotlivých lidí. Dokonce si může přivlastňovat kompetence, které doposud patřily státům, aniž by se o tom hlasovalo v členských státech. EU vydala přes sto tisíc právních a politických dokumentů, kterými by se měl každý řídit. Nikdo není schopen regulace ani znát a to má za následek devastaci právního vědomí. Devastuje to podmínky pro existenci právního státu. Proto je absurdní, kdyže EU kritizuje členské státy.

Milovníci EU také obvykle tvrdí, že přeci existuje Evropský parlament a Rada, takže je všechno v pořádku. Jenže jedinou instituci, která může navrhovat změny, je komise. A členové komise nesmí vnímat potřeby obyvatel ani států. Dalo by se říci, že komise je neomezeným kolektivním diktátorem. Navíc víme, že v komisi se nikdy nehlasuje, že se rozhoduje tichou aklamací.

Omezení moci nespočívá v samotné existenci parlamentu, ten jsme měli za komunismu také. Omezení moci spočívá v reálné a efektivní možnosti okamžitě odvolat toho, kdo moc špatně vykonává. A tuto moc Evropský parlament nemá. Komise získává důvěru nadpoloviční většinou v EP, ale pro vyjádření nedůvěry jsou potřeba dvě třetiny. Takové bezpráví si neprosadil žádný diktátor na světě. Proto se může komise chovat arogantně, a proto neexistuje žádná faktická odpovědnost. Samotná koncentrace nekontrolované moci vede k politice tak dobře známé ze všech totalitních systémů, které vycházejí z přesvědčení: Víme, co je pro vás dobré a my vám to přikážeme!

Možná stojí také za připomínku, ze čl. 17 Lisabonské smlouvy obsahuje stejné ustanovení, jaké měly všechny komunistické ústavy o vedoucí úloze komunistů. Jakákoli opozice by byla protiústavní. Už jenom diskutovat o tom, že by byla myslitelná nějaká alternativa by bylo protiústavní. Čl. 17 Lisabonské smlouvy přikazuje, že členové komise musí být vybíráni na základě požadavku evropanství. To znamená, že nikdy nemůže existovat skutečná opozice v Evropské unii, že nikdy nemůže existovat férová soutěž politických stran. Smyslem existence opozice je to, že se jednoho dne dostane k moci.

Samotná Lisabonská smlouva je výsměchem principu rovnosti a férové politické soutěže. Je vulgárním porušením zásad lidských práv. Explicitně diskriminuje všechny, kdo mají alternativní představu o evropské spolupráci, kdo mají jiný názor. Explicitně říká, že nikdy nesmí přijít reforma, úchylka či revize, že monopol na pravdu mají eurofilové. A není divu, že se tak chovají.

Lord Acton kdysi napsal: moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Evropská unie je důkazem toho, že měl absolutní pravdu.

Nedivím se, že Britové z Unie odcházejí. Nehodlají asistovat u další evropské tragédie. Nedokážeme-li odstranit tento systém a nahradit jej zcela jiným, či jinak řečeno neodstraníme-li okamžitě demokraticky deficit, přivede nás Lisabonská smlouva do další krize, která nakonec postihne celý svět.

Jiří Payne,
europoslanec a místopředseda Svobodných

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak. 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Debata o plánovaném sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně opustila sněmovní lavice a přesunula se do studia CNN Prima News. Ve středu 14. května se v pořadu 360° střetl poslanec Libor Vondráček, předseda Svobodných a člen výboru pro evropské záležitosti, s bývalým ministrem zahraničí Janem Lipavským (nestraník za ODS). Výsledkem bylo jasné střetnutí dvou nepřekonatelně rozdílných přístupů k témuž historickému i politickému problému.

Lipavský: „S touhle špínou nechceme mít nic společného“

Lipavský hned v úvodu razantně odmítl celou parlamentní debatu jako předem ztracený čas. Opozice se rozhodla sněmovní jednání bojkotovat a svůj postoj obhajoval slovy, že koalice ANO, SPD a Motoristů celou aférou záměrně „překrývá jiné hrozné věci“ – jako jsou EET nebo nový stavební zákon. Sudetoněmecký sjezd označil za přehlídku „německých důchodců“ a celou debatu smetl ze stolu jako zbytečně vyvolané politické divadlo.

Vondráček: Historický kontext se bagatelizovat nedá

Právník a absolvent brněnské Právnické fakulty Vondráček na tuto interpretaci nereagoval rétorickými výpady, ale věcnými argumenty zakotvenými v historické paměti. Připomněl, že sjezd se má konat pouhých několik set metrů od Kounicových kolejí – místa, kde nacisté za druhé světové války uvězňovali a popravovali. Přirovnání k Polsku bylo přitom zvlášť výstižné: „Absolutně si nedovedu představit, že kdyby se Němci rozhodli mít sjezd v blízkosti Varšavy, kde ji sami vybombardovali, polští politici by to takto bagatelizovali.“ Vondráček tak přirozeně přesunul debatu ze sféry emocí do sféry principů a historické logiky.

Sporná otázka veřejného financování

Vondráček v debatě otevřel i méně diskutované, ale o to podstatnější téma: financování celé akce z veřejných zdrojů. Podle jeho slov stojí za organizací sjezdu spolek Meeting Brno, který čerpá peníze z veřejných rozpočtů, přičemž právě brněnská koalice vedená Spolu tyto prostředky poskytuje. Svobodní přitom od počátku důsledně rozlišují mezi soukromým shromážděním a akcí s veřejnou patronací – tu považují za politicky nepřijatelnou, nikoli protože by popírali právo na svobodu shromažďování, ale protože veřejné peníze de facto legitimizují organizaci, jejíž část členské základny poválečné uspořádání zpochybňuje.

Název a identita organizace jako klíčový argument

Jeden z nejpůsobivějších momentů debaty přinesl Vondráčkův argument o samotném názvu organizace. Sudetští Němci jsou podle něj historický konstrukt z roku 1903 – záměrně vytvořená identita těch, kdo chtěli tvrdit, že jsou na území českých zemí utiskováni. „Už jenom z podstaty svého názvu budou vždycky zpochybňovat celistvost českých zemí,“ řekl Vondráček. Porovnání s komunistickým programem roku 1946 přitom nebylo náhodné – varoval před tím, že deklarované postoje organizace a její reálné cíle nemusí být totéž.

Silná slova a jejich meze

Moderátorka Pavlína Wolfová v debatě otevřela i otázku použití pojmu „kolaborant“, který v téže věci použil Jindřich Rajchl. Vondráček se od tohoto označení zřetelně distancoval – nikoli proto, že by považoval postoj opozice za správný, ale protože má za to, že podobná slova prošla „inflací“ a ztratila váhu. Tento moment vystihoval celkový styl jeho vystoupení: věcnost, historická důslednost a odmítání lacině vyhrocené rétoriky – i tam, kde by ji situace zdánlivě svádějícím způsobem nabízela.

Kontext celého sporu

Poslanecká sněmovna přijala 13. května 2026 usnesení vyjadřující nesouhlas s konáním 76. sněmu Sudetoněmeckého landsmanšaftu na území České republiky. Pro hlasovali poslanci ANO, SPD a Motoristů, opozice jednání zcela bojkotovala. Sjezd je plánován na 22.–25. května 2026 v Brně a půjde o historicky první konání podobné akce na území České republiky – dosud se vždy odehrávala v Německu nebo Rakousku. Právě tato symbolická premiéra dává celé debatě rozměr, který přesahuje jednu sněmovní schůzi.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31