Autoritativní a diktátorské instituce se poznají podle toho, že neexistuje reálná síla, která by omezovala jejich moc. Lidé nemají efektivní nástroj, jak politické představitele odvolat, nahradit, jak otevřít diskusi o alternativním uspořádání.
Jednou z autoritativních institucí je stávající Evropská unie. Pod záminkou, že to vyžaduje jednotný trh, se každý den přesouvají kompetence členských států do Bruselu. Každou novou regulací se Brusel zmocňuje dalších působností v oblastech, které doposud patřily státům.
Podobné riziko existuje v každé federaci, a proto fungující federace mají ústavně zakotvené, co smí a nesmí federace vykonávat. Ochranu proti překročení čáry zajištuje ústavní soud. Členové každé federace jsou vždy navýsost žárliví, aby jim nikdo kompetence nebral.
V rukou komise je již nyní soustředěna moc, jakou neměl nikdy žádný diktátor v dějinách lidstva. Rozhoduje o nejmenších detailech každodenního života jednotlivých lidí. Dokonce si může přivlastňovat kompetence, které doposud patřily státům, aniž by se o tom hlasovalo v členských státech. EU vydala přes sto tisíc právních a politických dokumentů, kterými by se měl každý řídit. Nikdo není schopen regulace ani znát a to má za následek devastaci právního vědomí. Devastuje to podmínky pro existenci právního státu. Proto je absurdní, kdyže EU kritizuje členské státy.
Milovníci EU také obvykle tvrdí, že přeci existuje Evropský parlament a Rada, takže je všechno v pořádku. Jenže jedinou instituci, která může navrhovat změny, je komise. A členové komise nesmí vnímat potřeby obyvatel ani států. Dalo by se říci, že komise je neomezeným kolektivním diktátorem. Navíc víme, že v komisi se nikdy nehlasuje, že se rozhoduje tichou aklamací.
Omezení moci nespočívá v samotné existenci parlamentu, ten jsme měli za komunismu také. Omezení moci spočívá v reálné a efektivní možnosti okamžitě odvolat toho, kdo moc špatně vykonává. A tuto moc Evropský parlament nemá. Komise získává důvěru nadpoloviční většinou v EP, ale pro vyjádření nedůvěry jsou potřeba dvě třetiny. Takové bezpráví si neprosadil žádný diktátor na světě. Proto se může komise chovat arogantně, a proto neexistuje žádná faktická odpovědnost. Samotná koncentrace nekontrolované moci vede k politice tak dobře známé ze všech totalitních systémů, které vycházejí z přesvědčení: Víme, co je pro vás dobré a my vám to přikážeme!
Možná stojí také za připomínku, ze čl. 17 Lisabonské smlouvy obsahuje stejné ustanovení, jaké měly všechny komunistické ústavy o vedoucí úloze komunistů. Jakákoli opozice by byla protiústavní. Už jenom diskutovat o tom, že by byla myslitelná nějaká alternativa by bylo protiústavní. Čl. 17 Lisabonské smlouvy přikazuje, že členové komise musí být vybíráni na základě požadavku evropanství. To znamená, že nikdy nemůže existovat skutečná opozice v Evropské unii, že nikdy nemůže existovat férová soutěž politických stran. Smyslem existence opozice je to, že se jednoho dne dostane k moci.
Samotná Lisabonská smlouva je výsměchem principu rovnosti a férové politické soutěže. Je vulgárním porušením zásad lidských práv. Explicitně diskriminuje všechny, kdo mají alternativní představu o evropské spolupráci, kdo mají jiný názor. Explicitně říká, že nikdy nesmí přijít reforma, úchylka či revize, že monopol na pravdu mají eurofilové. A není divu, že se tak chovají.
Lord Acton kdysi napsal: moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Evropská unie je důkazem toho, že měl absolutní pravdu.
Nedivím se, že Britové z Unie odcházejí. Nehodlají asistovat u další evropské tragédie. Nedokážeme-li odstranit tento systém a nahradit jej zcela jiným, či jinak řečeno neodstraníme-li okamžitě demokraticky deficit, přivede nás Lisabonská smlouva do další krize, která nakonec postihne celý svět.
Jiří Payne,
europoslanec a místopředseda Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
