Payne: Dřívější „lásky čas“ nahradí „právo na práci“

Payne: Dřívější „lásky čas“ nahradí „právo na práci“

Někdo slaví počátek máje jako den lásky, jiní dávají přednost práci. Ratifikace Lisabonské smlouvy znamená pro všechny občany bývalých socialistických zemí velkou změnu. Tím dnem totiž znovu získají právo na práci, které měli v dobách komunistické totality. Vyznavači práce tak znovu zvítězí.

Na zasedání Evropské rady v Nice 7.12.2000 byla přijata „Listina základních práv evropské unie“ zatím ještě v právně nezávazné podobě. Dne 12. prosince 2007 při podpisu Lisabonské smlouvy (M. Topolánkem za ČR) byla Eurolistina novelizována.

Lisabonská smlouva učiní z Eurocharty právně závazný dokument, který budou muset respektovat veškeré evropské instituce, orgány i členské státy, které se řídí právem Společenství. Výjimkou je pouze Velká Británie a Polsko, kterým se podařilo dosáhnout výjimky. Evropská Listina nesmí omezit práva, která člověku dává národní legislativa, ale pokud nějaké právo formuluje na evropské úrovni, platí nadřazenost evropské Listiny nad národním ústavním právem.

V článku 15 se nenápadně v odstavci 1 formuluje věta, kterou dobře známe z komunistických ústav: „Každý má právo pracovat“.

Bude jistě zajímavé sledovat, jak Evropská unie v případě přijetí Lisabonské smlouvy, toto právo zajistí. Aby se Unie vyhnula žalobám na neplnění tohoto ustanovení, předpokládám, že přijme sérii závazných regulací, které členským státům přikáží zajistit práci pro každého, kdo bude chtít své právo uplatnit. Je to obvyklá praxe – Brusel rozkáže, aniž by jej zajímalo, co to v členských zemích způsobí.

Jistě není náhodou, že mi to připomíná období nesvobody, kdy jsem své ‚právo na práci‘ musel uplatňovat v kotelně. Proto si znovu pročítám Evropskou chartu práv. Náhodou není ani to, že EU zná podle nadpisu pouze práva a žádné svobody. Zatím ještě žádná euroregulace nezakazuje mluvit o svobodě, takže naše Listina práv a základních svobod může ještě nějakou dobu zůstat Listinou svobod . Na evropské úrovni se však již o svobodě nemluví. Práva se totiž od svobody významně liší: právo znamená, že někdo je povinen zajistit plnění. Svobodu prostě mám. Polistopadové přesvědčení, že „lidé jsou svobodní“, že svoboda je ‚nezrušitelná, nepromlčitelná, nezcizitelná, nezadatelná‘ (článek 1 české Listiny), tak bere za své. Zatímco naše Listina říká, že „svoboda projevu je zaručena“ (čl. 17 (1)), Eurolistina již zná jenom „právo na svobodu“ (čl. 11 (1)). Je docela rozdíl mít svobodu, nebo mít právo na svobodu závislé na vůli poskytovatele.

Pročítám Eurolistinu dále. Podle článku 44 „Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu.“ Pozoruhodné. Podle naší Listiny čl. 18 se můžeme peticemi obracet na všechny státní i samosprávné orgány. Z jakého důvodu se europetice smějí posílat pouze do EP, zatímco žába na prameni, Evropská komise, která nepodléhá regulérní politické kontrole, a přitom disponuje veškerou mocí, se peticemi zabývat nebude? To je velká změna: i za komunismu jsme směli psát petice. Sám jsem pod různé petice posbíral stovky podpisů. Tehdy bylo riskantní podepsat, ale věděli jsme, že soudruzi takové podpisové akce vnímají jako vážný projev občanského nesouhlasu. Teď už petice psát nebudeme – dobře víme, že parlament nic udělat nemusí, tedy nic neudělá, ani udělat nemůže. Nesmí totiž odvolat Komisi jen proto, že nesouhlasí s její politikou. A psát petice Komisi se nesmí!

Napadlo mne, že by snad pomohlo, kdybychom měli politické strany, které budou požadovat změnu některých ustanovení Lisabonské smlouvy a Eurolistiny. To je přece běžná záležitost ve svobodném demokratickém státě, když s něčím nesouhlasím, mohu to změnit politickou cestou.

V dobách komunismu to bylo jinak, to jsme museli opoziční politickou činnost provozovat v podzemí. Platil totiž pověstný článek 4 Ústavy, podle kterého musí mít Komunistická strana za všech okolností vedoucí úlohu. Každý, kdo to chtěl změnit, dopouštěl se protistátní činnosti.

Jak to bude v Unii? Hledám. A našel jsem. V článku 12 (2) se dočteme: „Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjadřování politické vůle občanů Unie.“ Lisabonská smlouva ze mne proti mé vůli a pravděpodobně proti vůli většiny obyvatel Unie udělá občana Unie. Referendum, které by ukázalo pravdu o většinovém názoru, je pro jistotu po minulých zkušenostech s nespolehlivostí veřejného mínění ve Franci a Nizozemí zakázáno. A jako občan EU, i kdybych založil nějakou eurostranu, budu smět vyjadřovat pouze „vůli občana Unie“. Jinými slovy to znamená, že ten, kdo nesouhlasí s Lisabonskou smlouvou a nesouhlasí s touto podobou Unie, již nesmí politickými prostředky požadovat změnu. Je to na věčné časy. Kdo bude chtít změnu tohoto ustanovení, bude mít jedinou možnost prostřednictvím cinkání klíčů. Pokojná cesta již nebude existovat.

Pamatujme si, že jedním z prvních požadavků, až zase budeme chtít svobodu, musí být zrušení odstavce 2 v článku 12. Musíme jen doufat, že na Komisi bude stačit cinkání. Věřme, že se jednou do Evropy znovu vrátí „lásky čas“ a svoboda.

Citáty z eurolistiny

Autor: Jiří Payne,
leader kandidátky do EP

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Vystoupení Libora Vondráčka v Událostech, komentářích 15. dubna znovu ukázalo, že předseda Svobodných dokáže i v ostře vedené televizní debatě držet jasnou linii a argumentovat věcně, bez zbytečných emocí. Hlavním tématem byla úprava financování veřejnoprávních médií, legislativní nouze a vztah návrhu k právům podnikatelů i k soudní ochraně. Vondráček působil konzistentně: odmítal přehnané zásahy státu do ekonomiky, upozorňoval na rozdíly mezi českým a polským přístupem a zároveň připomínal, že proti zneužívání veřejné moci má vždy existovat právní obrana.

Konzistence místo pokrytectví

Už v úvodu debaty bylo patrné, že Vondráček nechce řešit jen samotný zákon, ale především způsob, jakým se o něm vede politická diskuse. Připomněl, že jako „velmi pravicový politik“ by měl problém hlasovat pro opatření, které by dříve kritizoval u předchozí vlády. Tím se jednoznačně vymezil proti účelovému přebírání názorů podle toho, kdo je zrovna u moci. Jeho postoj působil jako důraz na principy, nikoliv na okamžitý politický zisk.

Stejně tak odmítl jednoduché obvinění, že návrh dává vládě možnost „vyhnout se soudům“. Vondráček připustil, že právní režim se mění, ale zdůraznil, že tím nezaniká možnost soudní ochrany. Jen se mění forma, jakou se občan nebo podnikatel může bránit. V debatě tak nepůsobil jako někdo, kdo chce právo obejít, ale naopak jako politik, který trvá na tom, aby právní stát fungoval podle jasně definovaných pravidel.

Obrana podnikatelů a trhu

Silná část jeho vystoupení se týkala dopadů cenových zásahů na podnikatele. Vondráček upozornil, že nelze „hodit přes palubu“ jednu skupinu podnikatelů jen proto, aby stát získal nástroj pro regulaci cen paliv. Připomněl, že čerpadláři už dnes mluví o kompenzacích a že je legitimní, aby se vláda snažila čelit drahým energiím, ale ne na úkor konkrétních podnikatelských subjektů. Tato rovina jeho argumentace byla srozumitelná i divákovi, který nemusí sledovat všechny detaily legislativního procesu.

Velmi dobře vyzněl i jeho důraz na konzistenci v přístupu ke stropování cen. Připomněl, že stejná politická reprezentace, která dnes kritizuje legislativní nouzi, sama v minulosti ve stavu nouze schvalovala zásadní zásahy do důchodového systému nebo cen energií. Tím Vondráček nepůsobí jako politik, který by se snažil jen vyhrát momentální spor, ale jako někdo, kdo upozorňuje na dlouhodobý problém dvojích standardů.

Polsko jako lepší model

Jedním z nejsilnějších momentů debaty bylo srovnání s Polskem. Vondráček ocenil, že Polsko se rozhodlo snížit daň z přidané hodnoty na pohonné hmoty, což podle něj znamená pro trh a podnikání lepší řešení než administrativní stropy. Současně ale upozornil, že Evropská unie do tohoto prostoru výrazně zasahuje a členské státy mají jen omezenou svobodu volby. Tím znovu postavil do popředí téma suverenity a ochrany domácí ekonomiky.

Na rozdíl od obvyklé televizní debaty se neuchýlil k prostému odmítnutí celé regulace bez alternativy. Naopak připomněl, že v Evropské unii má smysl usilovat o co nejmenší škody, ale není správné tvářit se, že česká vláda musí bez odporu implementovat vše, co přichází z Bruselu. I když šlo o ostrou polemiku, Vondráček působil jako politik, který chápe evropské souvislosti a současně hájí český zájem.

ETS2 a odpor vůči přemíře regulace

Další část debaty se stočila k emisním povolenkám ETS2. Vondráček se zde držel svého dlouhodobého postoje, že systém emisních povolenek je jen jinou formou zdražování života lidí a oslabování konkurenceschopnosti ekonomiky. Jeho argument nebyl jen ideologický; opakovaně vysvětloval, že vyšší náklady pro domácnosti a malé a střední podniky dopadnou především na ty, kdo mají nejmenší prostor se bránit. Pro české prostředí jde o srozumitelnou a politicky silnou linku.

Významné bylo i to, že Vondráček nepůsobil jako odmítač jakéhokoli kompromisu. Přiznal, že menší dopad je lepší než větší dopad, ale současně trval na tom, že samotná logika systému je chybná. Jeho kritika ETS2 tak vyzněla jako obrana ekonomické svobody a předvídatelnosti, nikoli jako prosté protestní gesto. V tom spočívá i jeho politická síla: dokáže kritizovat konkrétní opatření, aniž by sklouzl k prázdnému křiku.

Veřejnoprávní média a právo veta

Závěrečná část pořadu se věnovala i veřejnoprávním médiím, která jsou pro Svobodné dlouhodobě citlivým tématem. Vondráček odmítl představu, že by obrana ústavních pravidel nebo odpor vůči některým návrhům znamenaly slabý vztah k právu. Naopak se opakovaně dovolával respektu k zákonům a k demokratickému mandátu, který občané dávají ve volbách. V tomto směru působil jako politik, který nechce jen „vyhrát spor“, ale hájí širší princip svobody a suverenity.

Stejně důrazně se vymezil proti tomu, aby se Česká republika obracela s vnitropolitickými spory na Brusel. Podle něj je to projev slabosti a nedospělosti, protože suverénní země si své problémy má řešit sama. I tato část vystoupení pomohla vytvořit obraz Vondráčka jako politika, který má na evropské integraci jasný názor a dokáže ho obhájit bez váhání.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31