Payne: Dřívější „lásky čas“ nahradí „právo na práci“

Payne: Dřívější „lásky čas“ nahradí „právo na práci“

Někdo slaví počátek máje jako den lásky, jiní dávají přednost práci. Ratifikace Lisabonské smlouvy znamená pro všechny občany bývalých socialistických zemí velkou změnu. Tím dnem totiž znovu získají právo na práci, které měli v dobách komunistické totality. Vyznavači práce tak znovu zvítězí.

Na zasedání Evropské rady v Nice 7.12.2000 byla přijata „Listina základních práv evropské unie“ zatím ještě v právně nezávazné podobě. Dne 12. prosince 2007 při podpisu Lisabonské smlouvy (M. Topolánkem za ČR) byla Eurolistina novelizována.

Lisabonská smlouva učiní z Eurocharty právně závazný dokument, který budou muset respektovat veškeré evropské instituce, orgány i členské státy, které se řídí právem Společenství. Výjimkou je pouze Velká Británie a Polsko, kterým se podařilo dosáhnout výjimky. Evropská Listina nesmí omezit práva, která člověku dává národní legislativa, ale pokud nějaké právo formuluje na evropské úrovni, platí nadřazenost evropské Listiny nad národním ústavním právem.

V článku 15 se nenápadně v odstavci 1 formuluje věta, kterou dobře známe z komunistických ústav: „Každý má právo pracovat“.

Bude jistě zajímavé sledovat, jak Evropská unie v případě přijetí Lisabonské smlouvy, toto právo zajistí. Aby se Unie vyhnula žalobám na neplnění tohoto ustanovení, předpokládám, že přijme sérii závazných regulací, které členským státům přikáží zajistit práci pro každého, kdo bude chtít své právo uplatnit. Je to obvyklá praxe – Brusel rozkáže, aniž by jej zajímalo, co to v členských zemích způsobí.

Jistě není náhodou, že mi to připomíná období nesvobody, kdy jsem své ‚právo na práci‘ musel uplatňovat v kotelně. Proto si znovu pročítám Evropskou chartu práv. Náhodou není ani to, že EU zná podle nadpisu pouze práva a žádné svobody. Zatím ještě žádná euroregulace nezakazuje mluvit o svobodě, takže naše Listina práv a základních svobod může ještě nějakou dobu zůstat Listinou svobod . Na evropské úrovni se však již o svobodě nemluví. Práva se totiž od svobody významně liší: právo znamená, že někdo je povinen zajistit plnění. Svobodu prostě mám. Polistopadové přesvědčení, že „lidé jsou svobodní“, že svoboda je ‚nezrušitelná, nepromlčitelná, nezcizitelná, nezadatelná‘ (článek 1 české Listiny), tak bere za své. Zatímco naše Listina říká, že „svoboda projevu je zaručena“ (čl. 17 (1)), Eurolistina již zná jenom „právo na svobodu“ (čl. 11 (1)). Je docela rozdíl mít svobodu, nebo mít právo na svobodu závislé na vůli poskytovatele.

Pročítám Eurolistinu dále. Podle článku 44 „Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má petiční právo k Evropskému parlamentu.“ Pozoruhodné. Podle naší Listiny čl. 18 se můžeme peticemi obracet na všechny státní i samosprávné orgány. Z jakého důvodu se europetice smějí posílat pouze do EP, zatímco žába na prameni, Evropská komise, která nepodléhá regulérní politické kontrole, a přitom disponuje veškerou mocí, se peticemi zabývat nebude? To je velká změna: i za komunismu jsme směli psát petice. Sám jsem pod různé petice posbíral stovky podpisů. Tehdy bylo riskantní podepsat, ale věděli jsme, že soudruzi takové podpisové akce vnímají jako vážný projev občanského nesouhlasu. Teď už petice psát nebudeme – dobře víme, že parlament nic udělat nemusí, tedy nic neudělá, ani udělat nemůže. Nesmí totiž odvolat Komisi jen proto, že nesouhlasí s její politikou. A psát petice Komisi se nesmí!

Napadlo mne, že by snad pomohlo, kdybychom měli politické strany, které budou požadovat změnu některých ustanovení Lisabonské smlouvy a Eurolistiny. To je přece běžná záležitost ve svobodném demokratickém státě, když s něčím nesouhlasím, mohu to změnit politickou cestou.

V dobách komunismu to bylo jinak, to jsme museli opoziční politickou činnost provozovat v podzemí. Platil totiž pověstný článek 4 Ústavy, podle kterého musí mít Komunistická strana za všech okolností vedoucí úlohu. Každý, kdo to chtěl změnit, dopouštěl se protistátní činnosti.

Jak to bude v Unii? Hledám. A našel jsem. V článku 12 (2) se dočteme: „Politické strany na úrovni Unie přispívají k vyjadřování politické vůle občanů Unie.“ Lisabonská smlouva ze mne proti mé vůli a pravděpodobně proti vůli většiny obyvatel Unie udělá občana Unie. Referendum, které by ukázalo pravdu o většinovém názoru, je pro jistotu po minulých zkušenostech s nespolehlivostí veřejného mínění ve Franci a Nizozemí zakázáno. A jako občan EU, i kdybych založil nějakou eurostranu, budu smět vyjadřovat pouze „vůli občana Unie“. Jinými slovy to znamená, že ten, kdo nesouhlasí s Lisabonskou smlouvou a nesouhlasí s touto podobou Unie, již nesmí politickými prostředky požadovat změnu. Je to na věčné časy. Kdo bude chtít změnu tohoto ustanovení, bude mít jedinou možnost prostřednictvím cinkání klíčů. Pokojná cesta již nebude existovat.

Pamatujme si, že jedním z prvních požadavků, až zase budeme chtít svobodu, musí být zrušení odstavce 2 v článku 12. Musíme jen doufat, že na Komisi bude stačit cinkání. Věřme, že se jednou do Evropy znovu vrátí „lásky čas“ a svoboda.

Citáty z eurolistiny

Autor: Jiří Payne,
leader kandidátky do EP

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Výběr delegace na Slovensko

Libor Vondráček, předseda strany Svobodní a místopředseda ústavně-právního výboru Poslanecké sněmovny, hájil v pondělním vysílání Událostí, komentářů rozhodnutí omezit složení delegace na Slovensko pouze na poslance z vládní koalice. Vondráček argumentoval, že „odcházející koaliční strany se v minulém období nacestovaly hodně“ za peníze daňových poplatníků, a proto je jasný veřejný příslib, že tyto prostředky se budou vynakládat šetrněji.​

Zvláště ostře kritizoval bývalého ministra vnitra Víta Rakušana za účast na protivládní demonstraci na Slovensku, kterou označil za neinteligentní krok. Podle Vondráčka by při představě, že by Rakušan byl dnes místopředsedou Poslanecké sněmovny, bylo setkání se slovenskými představiteli problematické. Na otázku moderátorky, proč delegace necestovala vlakem nebo autem, pokud chce tolik šetřit, Vondráček odpověděl, že jeli tak, jak to uznali za nejvhodnější a nejefektivnější.​

Strategický význam vztahů se Slovenskem

Vondráček označil vztahy se Slovenskem za „obrovský strategický kapitál“ s podrobným odůvodněním. Zdůraznil, že obrovské množství Slováků žije v České republice, přičemž historická blízkost, jazyková příbuznost a ekonomická propojenost jsou unikátní. „To si myslím, že nám ukládá za úkol i naší Poslanecké sněmovně, té nové, udržovat ty vztahy co nejlepší,“ prohlásil Vondráček.​

Podle něj byla první cesta na Slovensko speciální právě proto, že měla obnovit vztahy po období, kdy „ty vztahy opravdu nebyly dobré“. Vondráček naznačil, že příští cesty na Slovensko a do jiných států budou mít daleko rovnoměrnější rozložení politických stran. Na otázku, zda se jedná o restart vztahů nebo příklon k zahraniční politice Slovenska, jednoznačně odpověděl, že jde o restart vztahů.​

Ostré odsouzení evropského „dotačního socialismu“

Vondráček přinesl do debaty názornou pomůcku – konvičku, kterou mu vyrobil kolega poslanec – aby demonstroval, jak podle něj funguje česká ekonomika v rámci Evropské unie. „To je výrobek kolegy, který se snažil naznačit, jak fungujeme často v rámci Evropské unie,“ vysvětlil Vondráček a přirovnal systém k „transfuzi z pravé ruky do levé“.​

Podle Vondráčka Poláci od začátku členství v EU hájili svoje zájmy a jasně pojmenovávají, že „svobodu a prosperitu ohrožuje nejenom Moskva, ale i Brusel“. Česká republika je naopak podle něj „bruselštější než Brusel“ a přejímá jeden nesmysl za druhým. Vondráček citoval výpočet britského eurokomisaře, podle kterého se musí vynaložit 4% HDP na byrokracii spojenou s členstvím v EU, což za 21 let představuje více než 3,8 bilionu korun.​

„My v podstatě přejímáme jeden nesmysl za druhým. Jsme bruselštější než Brusel,“ kritizoval Vondráček současný přístup k evropské politice. Dodal, že „eurosocialismus, který nás dovedl do té dotační ekonomiky, tak ten nám tady kazí ta naše ekonomická čísla“.​

Nuancovaný postoj k podpoře Ukrajiny

V citlivé otázce podpory Ukrajiny Vondráček prezentoval stanovisko, které odlišuje otázku agresora od otázky finanční podpory. „Přece nerozporujeme, kdo je na cizím území se svými vojáky,“ zdůraznil s tím, že nikdo nezpochybňuje, že Rusko je agresor. Problém však vidí v rozsahu finanční podpory ze státního rozpočtu.​

Jako libertariánská strana Svobodní podle Vondráčka razí nízké daně, a proto nechtějí rozdávat peníze kamkoliv do ciziny, „byť se někde děje příkoří, které prostě odsuzujeme“. Vondráček argumentoval, že Česká republika poskytuje Ukrajincům přístřeší podle dublinských úmluv, což považuje za velkou pomoc, ale to neznamená nutně posílat peníze ze státního rozpočtu.​

Na otázku moderátorky ohledně hlasování na výboru pro obranu, kde poslanec Jindřich Rajchl hlasoval proti usnesení o podpoře Ukrajiny, Vondráček vysvětlil, že usnesení obsahovalo další pasáže, ze kterých nebylo zřejmé, zda bude pokračovat podpora ze státních peněz. „Neznamená to, že by zpochybňovali, kdo je a není agresor,“ dodal. Vondráček také potvrdil, že by stejně jako předseda Okamura sundal ukrajinskou vlajku z budovy Poslanecké sněmovny, protože Svobodní by sundali všechny cizí vlajky.​

Alarmující ekonomická data a srovnání s Polskem

Vondráček prezentoval ostré ekonomické srovnání mezi Českou republikou a Polskem. Podle dat Eurostatu, která Vondráček označil za nezpochybnitelná, má Česko nejhorší změnu reálných mezd ze všech států Evropské unie v období 2019–2024, přičemž reálné mzdy klesly o 10 %. Pro srovnání Polsko a Maďarsko dosáhly výrazně lepších výsledků.​

„Abych se určitě nepohoršoval nad těmito státy, myslím si, že my se od nich musíme učit,“ prohlásil Vondráček. Moderátorka upozornila, že polské mzdy se počítají jinak a nezahrnují menší firmy pod 10 zaměstnanců, ale Vondráček trval na tom, že cituje data Eurostatu, nikoli nějakou vlastní vybranou statistiku.​

Vondráček připustil, že Polsko má jinou startovací linii, protože v devadesátých letech neprivatizovalo tak masivně jako Česká republika, a nyní může snáze růst. „To neznamená, že my máme couvat a my prostě tady jsme minus 10% reálné mzdy, Česká republika, to není žádná omluvenka,“ zdůraznil.​

Odmítnutí konkrétních slibů a kritika předchozí vlády

Když moderátorka položila přímou otázku, o kolik procent chce nová vláda za první rok zvednout reálné mzdy, Vondráček kategoricky odmítl uvést konkrétní číslo. „Takhle to nejde dělat, to nelze plánovat. Soudruzi v Bruselu chtějí plánovat počasí. My nemůžeme tady lidem říkat, že se to zvedne o nějaká procenta, pak se snažit dohánět pětiletky,“ argumentoval.​

Místo konkrétních slibů Vondráček prohlásil: „My budeme dělat všechno pro to, aby se lidem ulevilo, aby ty náklady na život byly co nejmenší. A pokud ekonomika poroste, no, tak samozřejmě porostou ty reálné mzdy“. Zdůraznil, že v předchozím období nominálně vzrostly platy, ale ve finále to znamenalo, že lidé si mohli koupit na konci roku méně než v roce předchozím.​

Vondráček také kritizoval předchozí vládu za zásah do zákoníku práce v roce 2023, kdy ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka připravil změnu, která „v podstatě zlikvidovala dohodáře“. „Mohli jsme si to odpustit. Tady ta změna zákoníku práce byla úplně zbytečná, my jsme to kritizovali od začátku,“ řekl Vondráček s tím, že flexi novela je sice krok správným směrem, ale v roce 2023 se jelo cestou, která vedla ke špatným výsledkům.​

Debata o polské cestě a zadlužení

V diskusi o tom, co Poláci udělali lépe, Vondráček přiznal, že Polsko investovalo významně do infrastruktury a má jiný přístup k evropským fondům. Na otázku polské energetiky, která je podle moderátorky podfinancovaná a 65% elektřiny pochází z uhlí, Vondráček odpověděl, že věří, že v roce 2049, kdy Polsku vyprší výjimka z uhlí, možná na evropském kontinentu už nebude ideologie odmítající uhlí.​

„Poláci prostě jednají racionálně, tak jako v Číně staví uhelné elektrárny a vedle toho budují obnovitelné zdroje, až jich budou mít dost a budou se na ně moci spolehnout, tak pak si možná ty uhelné vypnou,“ vysvětlil Vondráček. Dodal, že Česká republika si vypnutí uhelných zdrojů dovolit nemůže, ale přesto to vypadá, že něco podobného bude brzy riskovat.​

Na závěrečnou poznámku Jiřího Havránka z ODS, že se těší na to, jak Vondráček vysvětlí své ekonomické postoje předsedovi vlády, Vondráček odpověděl: „Já se na to taky moc těším“.​

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31