Blížící se parlamentní volby jsou ze všech parlamentních voleb, které si pamatuji, ty nejdůležitější. Než se dostanu k tomu, proč tomu tak dle mého názoru je, považuji za nutné se ohlédnout zpět k parlamentním volbám minulým. Jestliže totiž zapomeneme na historii stran a politiků, budeme u voleb opakovat stejné chyby.
Volby 1998
První parlamentní volby, které jsem více vnímal, ač ještě neoprávněn volit, byly v roce 1998. Předvolební kampaní kralovala MOBILISACE z dílny ODS a obvyklé nesplnitelné sliby ze strany už tehdy silné ČSSD (v předešlých volbách vyhrála ještě ODS, sestavila však jen vládu menšinovou). Přes emotivně silnou kampaň ODS neuspěla a nástupu levice zabránit nedokázala. Dále za velkého zklamání mnohých tolerovala Zemanovu levicovou menšinovou vládu. To, že rozdíl mezi “Opoziční smlouvou” a koalicí je pouze kosmetický, mi nikdo nevymluvil dodnes. Začala doba velkých rozpočtových schodků, nastal ústup pravicových myšlenek a konec započaté cesty ke svobodě.
Volby 2002
Od voleb 1998 mezi lidmi rostlo zklamání z politiky. Sliby se označují za nesplnitelné brzo po volbách a rostoucí pragmatismus a vytrácející se ideje politikům berou na důvěryhodnosti. Lidé se ptají proč by měli jít volit, když se po vyhrocených volbách ideově neslučitelné strany domluví na spolupráci. Většina politických stran navíc nehodlala voličům sdělit to, co je po předchozí zkušenosti zajímalo nejvíc, tedy s kým by po volbách jednotlivé strany rády sestavily vládu. V parlamentních volbách 2002 se nechuť odrazí v zatím nejnižší volební účast, která nedosáhla ani 60%. Já, jako spousta dalších, ODS předešlou chybu odpouštím a do urny vhazuji jejich lístek.
Volby vyhraje ČSSD v čele s Vladimírem Špidlou a sestavují těsnou většinovou vládu s US-DEU a s univerzálními partnery do každé vlády – KDU-ČSL. Václav Klaus po prohraných volbách dává svou funkci k dispozici a v ODS přichází Topolánkova éra.
Do této doby ODS sice podporuje vstup do EU, ke kterému dojde v roce 2004, ale zároveň je poměrně čitelné, že by si přála vstoupit spíše do Evropy předmaastrichtské.
Růstová příležitost ekonomiky není využita k rozpočtovým přebytkům, ale právě naopak. Pro vládnoucí levici je vyrovnaný rozpočet naprostá zbytečnost a schodky následující roky překonávají rekordy. Mnozí voliči nejsou z levicové vlády šťastní, jako vždy ale rychle zapomenou.
Volby 2006
Kampaň před parlamentními volbami v roce 2006 je již čistě konfrontační, především nový předseda ČSSD Jiří Paroubek vnáší do hry svůj špinavý styl populismu. Slibům už ne každý věří a ČSSD, která je již ideově zcela prázdná, v kampani pouze zesměšňuje a očerňuje snahy ODS o diskuzi na některá rozumná témata (např. obecná snaha nechat lidem více peněz v jejich peněženkách). U voličů rozhoduje obava z “těch špatných na druhé straně”, ať je to ODS, či ČSSD. Hlas dalších stran není skoro slyšet.
Všeobecné zklamání z vládnoucí ČSSD, které se ukázalo v krajských volbách v roce 2004 (Vladimíra Špidlu tehdy nahradil Stanislav Gross) drtivým vítězstvím ODS, částečně zaniká v kampani.
Z výsledků voleb je jasné, že vítězná ODS není schopna sestavit “nelevicovou” vládu s KDU-ČSL ani za podpory ideově levicových ambiciozních Zelených, oportunistickým způsobem vedených Martinem Bursíkem. Na druhé straně barikády stojí ČSSD s KSČM se stejným počtem poslanců – nastal pat! Na dotazy týkající se spolupráce ČSSD a KSČM Paroubek zatím odmítavě odpovídá stylem stydícího se pubescentního Pepíčka, kterého se maminka zeptá, jestli má rád spolužačku Marušku.
Snad jediná jistota, tedy to, že Lidovci nebudou spolupracovat s komunisty, je při opakovaných neúspěšných pokusech o sestavení vlády vyvrácena šokujícím prohlášením předsedy KDU-ČSL Miroslava Kalouska, který navrhne vládu ČSSD s Lidovci za podpory komunistů. Potom co se některé buňky strany téměř vzbouří, z tohoto pokusu sejde a Kalousek je nucen odstoupit.
Díky novému fenoménu “přeběhlictví” je nakonec sestavena vláda ODS, SZ a KDU-ČSL. Přeběhlíci jsou, dle směru přeběhnutí, jedněmi chváleni jako konstruktivní politici, jinými jsou považování za zrádce.
Vláda je však díky slabé většině velmi nestabilní, neakceschopná a po celou dobu je napadána pokusy o vyslovení nedůvěry. Poslední pokus o svržení je úspěšný a to v roce, kdy ČR předsedá EU. Vítěz okamžiku – Jiří Paroubek – se však po svržení vlády sám odpovědnosti vládnutí ujmout nechce a u veřejnosti budí dojem kazisvěta.
Topolánek již přestal být svěžím vánkem, pravicových témat se už déle bojí i vedení ODS a postupně opouští ideje i sliby. O tři roky dříve, na konci roku 2006, ODS na svém kongresu zakázala svým poslancům předávat další pravomoce do Bruselu a rozšiřovat evropskou agendu a dala tím jasné sdělení svým voličům. Od této doby se mnohé změní a ODS nyní zastává přesně opačný názor. Pomáhá při roubování Lisabonské smlouvy na náš právní systém a při jejím schválení. Mirek Topolánek dokonce tlačí na schválení s velkým úsilím. Mnozí dosud otrlí voliči ODS toto považují za poslední zradu.
Volby 2009 – neuskutečněny
Bezvýchodná situace po svržení vlády vyústí v dohodu o předčasných volbách v roce 2009. Volby jsou nakonec napadeny přes Ústavní soud a poté znemožněny Jiřím Paroubkem, o kterém se tak mluví jako o muži, jehož večerní slovo nemusí ráno platit. Nakonec tedy poslancům zůstává jejich 4letý mandát a volby se budou konat v řádném termínu v roce 2010. Je sestavena Fischerova “vláda odborníku”, jinými slovy další velká koalice. Výhodou pro politiky je v tomto případě to, že tak vládnou zcela bez odpovědnosti. Absence strachu z opětovného nezvolení by mohla těmto odborníkům umožnit zahájení nutných reforem. Zřejmě díky závislosti na jejich dosaditelích se tomu však neděje.
Od patových voleb v roce 2006 politici víceméně za všeobecné shody slibují změnu volebního systému, což však nestihli do r. 2009 a nestihnou to s největší pravděpodobností ani do voleb 2010.
Započatá kampaň před zrušenými volbami 2009 však voličům dává jedinečnou příležitost nahlédnout nanečisto do kuchyně politických stran ještě dlouho před volbami. U obou velkých stran se však žádné odkrytí karet nekoná. Odkývat není co, neboť programy, které byly donedávna “pouze” ideově prázdné jsou nyní už i věcně prázdné a jde už jen o hesla typu “chceme, aby se měli dobře děti, muži, ženy, důchodci, atd…”, se kterými není možné obecně nesouhlasit. V horším případě strany poukazují jen na aféry konkurentů a odtahují tak zcela pozornost od politiky.
Obsahová prázdnota parlamentních stran a především pravice tak otevřela prostor pro malé, často nově založené strany. V roce 2009 se takových stran objevilo více, ne vždy jsou však v jejich čele právě nové tváře. Obecně mají tyto strany společné to, že se snaží voliče zaujmout věcně, v lepším případě i ideově. To je víceméně vše, co mají tyto strany společné. Některé mimoparlamentní strany, ucházející se o naše hlasy, se pokusím velmi stručně charakterizovat.
TOP09 – Nová strana s se středovopravicovým programem, jejíž síla spočívá v osobnostech. Předseda kníže Schwarzenberg je jistě charismatická osobnost, kritici však tvrdí, že může jít jen o figurku. Rétorika Miroslava Kalouska je po většinu jeho kariéry pravicová, často však bohužel činí přesný opak. Jako ministr financí dokázal pokračovat v levici nastoleném navyšování dluhu. Jeho důvěryhodnost je oslabena i nejasnostmi kolem mnoha státních zakázek a to co na důvěryhodnosti zbylo, Kalouskovi bere výše zmíněná komunistická aféra při sestavení vlády. Existuje důvod, že by se takto nechoval znovu a po volbách nebyl součástí levicové koalice?
Bobošíková (Politika 21, Suverenita, …) – Politička s pravicovými názory, spíše však oportunistka neštítící se spolupráce s kýmkoli, což ukazuje při posledních prezidentských volbách, kdy kandiduje za KSČM. Ideovou bezohlednost potvrzuje před volbami 2010, kterých se bude účastnit společně s levicovou Stranou důstojného života. Existuje důvod proč takové političce věřit?
Věci veřejné – Strana prosazující především přímou demokracii na všech úrovních od volby starostů po volbu prezidenta. Za financováním strany stojí mj. několik osob, kteří své vysoké vklady vyvažují i vlastní kandidaturou. Kritici této strany považují právě její financování za neprůhledné a obávají se skrytých zájmů. Kritizovaným je i nejznámější tvář strany, Radek John, za lukrativní zakázku vydávání časopisu pro VZP. Tato strana je delší dobu úspěšná na komunální úrovni v Praze.
Strana svobodných občanů – tato nová strana je vedena bývalým politikem z ODS, Petrem Machem. Členy této strany spojuje zklamání ze současného stavu pravicové scény a jejím programem je návrat k pravicovým hodnotám a ke svobodě jednotlivce.
Domnívám se, že je do parlamentu nutné zvolit nové tváře. Politiky, kteří nejsou svázáni zákulisními dohodami a mohou tak začít vymetat pavučiny, což od současných parlamentních stran už dle mého názoru není možné očekávat.
Volby 2010
Zpět k tomu, proč parlamentní volby 2010 považuji za tak důležité. Výsledek těchto voleb může ovlivnit životní úroveň každého z nás mnohem více než u voleb předešlých. Význam voleb tkví především v tom, že probíhající “krize” postupně odhalují neudržitelnost tzv. státu blahobytu. Voliči mají možnost zvolit mezi pokračující socialistickou cestou ke krachu, nebo vystřízlivěním a nutnými ráznými reformami, o kterých se nebude jen mluvit. ČSSD se dle chování jejích poslanců zřejmě snaží cestu ke krachu pouze urychlit, čemuž se, jak se zdá, snaží zabránit ODS. Dokáže však ODS alternativu k socialismu a krachu skutečně nabídnout? Je možné této straně po všem výše uvedeném věřit, nebo nás v každém případě po volbách čeká další velká koalice, která nezmění nic? Jen ztráta trpělivosti voličů ODS by mohla tuto stranu přesvědčit k návratu k pravicovým idejím.
Přál bych si, aby neméně důležitým tématem voleb byla svoboda. Svoboda lidí pro jejich peněženky, pro jejich ústa, pro jejich práci, podnikání, pro jejich nakupování, prodej a spotřebu. Současný trend nás o tyto všechny svobody postupně okrádá, ač to širší veřejností dosud není příliš vnímané.
Otázkou je, zdali vůbec máme možnost cokoli měnit, neboť i se změnou vlády budeme muset plnit socialistické závazky EU, která nám říká nejen co se smí a nesmí dělat, říkat, jíst a kupovat, ale také diktuje našemu parlamentu neustálé zvyšování daní, zadlužování, snižování konkurence a tím nás podporuje v rychlejší cestě k onomu krachu. Námi zvolení poslanci se stali pouze vykonavateli bruselských nařízení, do kterých nemají příliš co mluvit. Při výběru volebního lístku by tedy měl také hrát roli vztah dané politické strany k politice Evropské Unie.
Představa, že EU je schopná napravit náš místní nepořádek je zcela mylná. Její mechanismy jsou ovládány korupcí ještě více než naše a ostatní státy mají podobné problémy jako my. Žádný náš ani cizí politik rozhodně nemá patent na rozum – rozum musíme mít právě my, voliči a vládnout nám musí takoví politici, které můžeme v případě nespokojenosti za 4 roky vyměnit.
Tyto volby by konečně neměly být volbami menšího zla, ale skutečného řešení. Už žádné “strašení místo řešení”…
Tomáš Pařík je členem Strany svobodných občanů
