Řecký státní bankrot představuje dilema, se kterým se nikdy nepočítalo. Evropská unie musí hrozbu bankrotu odvrátit, protože eurofederalisté dobře vědí, že by se sama unie začala rozpadat, kdyby nechala Řecko na holičkách.

Pro dobrotu na žebrotu. Kdysi bohaté Evropské hospodářské společenství zlákalo Řecko, ostatně jako všechny chudé evropské státy, do nové solidární Evropy. Ohromné dotace měly zastavit masovou řeckou emigraci a pozvednout životní úroveň na evropský standard. Stalo se. Úspěch byl obrovský.

Byzantský um

Jenomže bruselští úředníci netušili, že se Řekové budou chovat stejně vychytrale jako za časů nevolnictví pod Osmanskou říší, že je na vylákání cizích peněz každá taktika dobrá, že za evropské peníze poroste především stínová ekonomika (30 procent) a státní administrativa. A hlavně, že se na okrádání Západu bude podílet každá řecká vláda. Měli vědět, že byzantská Evropa nikdy protestantskou puritánskou poctivostí zasažena nebyla a pod tureckým jhem byl bakšiš často jedinou záchranou, o kreativním účetnictví ani nemluvě. Představme si v unii další, tentokrát přímo s podsvětím svázané vlády Balkánu, po Bulharsku Srbsko, Černou Horu, Kosovo či Makedonii.

Dotace nestačí

A ještě něco nechápali inženýři nové Evropy. Ohromné kulturní a ekonomické rozdíly nelze překonat dotacemi. I kdyby nebyla pravda, že kde jsou dotace, tam je i korupce, finanční prostředky samy na revoluční hospodářský rozvoj nestačí. Dokonce často působí opačně. Pomáhají zkrachovalým firmám, umělé zaměstnanosti a šikulům, kteří umějí správně vyplňovat formuláře na velké peníze. Jediným národem, jemuž dotace pomohly, byli Irové, kteří je k překvapení unie odmítli utratit v sociální oblasti a snižovali daně.

Dobrým příkladem sjednocování pod společnou měnou a nerovným vývojem ekonomiky je zkušenost americké unie. Migrace. Lidé se vždycky stěhovali tam, kde se dařilo. V Evropě se ale stěhují peníze.

Řekové se teď vychytrale smějí. Jsme přece v eurozóně, jsme k sobě připoutáni eurem. Nadšenci i odpůrci eura to říkali od začátku. Společná měna předpokládá společnou vládu. Teď musí šestnáctka buď vydat společné obligace, nebo obejít maastrichtská pravidla a garantovat řecké dluhopisy. Tím ovšem oslabí euro a prodlouží hospodářskou stagnaci.

Na tahu je Berlín

Největší dilema mají pochopitelně Němci. Německý tisk přímo zuří. Lidé přijali euro bez referenda, neradi a jen pod přísnou podmínkou garantovanou ústavním soudem, že žádný stát nesmí v budoucnu dotovat stát jiný. Před pár lety zvýšilo Německo odchod do důchodu na 67 let, řecký průměr je 57, protože úředníci mají možnost pobírat penzi už po 25 odsloužených letech. Německá dřina má Řekům zajistit aristokratický způsob života. Integrační nadšení německých politiků však nezná mezí. Dokonce i vládní liberální strana doufá, že řecká krize bude milníkem na cestě k evropské vládě. Opravdu Němci překročí Rubikon a rozhodnou se pro přímou kuratelu Řecka pod unijní nadvládou?

Alexander Tomský je nakladatel a politolog. Je místopředsedou pražského sdružení Svobodných. Vyšlo v E15.