Mlýnková Išková: Nesmiřitelně rozdělená společnost

Mlýnková Išková: Nesmiřitelně rozdělená společnost

Pokud by se mě někdo zeptal, jak bych jedním slovem popsala českou společnost, bez váhání bych řekla, že je rozdělená. Téměř každý z nás patří do nějaké skupiny. Velmi častým jevem je pak to, že se lidé z této skupiny dívají skrz prsty na lidi z jiné. Říká se, že rozdílný názor nedělá nepřátele. Avšak je tomu stále tak?

Snad každý někam patří. Jeden je levičák, druhý je pravičák, jeden socialista, druhý kapitalista. Tu máme zelené neomarxisty, tam zas anarchokapitalisty. Sluníčkáři, lepšolidi, rusofily, havloidy, libtardy, konzervy atd. atd.Potřeba sdružovat se s lidmi stejného politického myšlení je přirozená a fungovalo to tak vždy. Rok od roku mám však větší pocit, že propast mezi jednotlivými skupinami je hlubší a hlubší.

A čím je ta propast hlubší, tím větší je i nutnost loajality k příslušné skupině. Běda ti, pokud vybočíš a budeš mít na určité dílčí věci stejný názor, jako náš názorový oponent. A tak se najednou z pravicově smýšlejícího člověka stane neomarxista, jen kvůli tomu, že se zajímá o ekologii a o to, zda bychom se nemohli k přírodě chovat šetrněji. Životní prostředí je přece téma levičáků a pokud se o něj zajímáš, určitě chceš všem nanutit elektrokolo, všude kolem postavit dotované solární elektrárny a prosazuješ zákaz plastových tašek a sáčků. Co na tom, že nechceš nikomu nic přikazovat? Co na tom, že cestu k lepšímu stavu životního prostředí vidíš v posílení vlastnických práv k půdě? Zajímáš se o ekologii a to je pod úroveň nás pravičáků. Jsi neomarxista.

S tím jde ruku v ruce druhý jev. Všimli jste si, že pokud je nějaké téma (v předchozí úvaze ekologie) silně spojeno s určitou názorovou skupinou, je opačné názorové skupině toto téma apriori odporné? A to i v případech, kdy by mělo toto téma naopak spojovat. Dostáváme se tak do absurdních situací, kdy lidé z jedné skupiny odmítají věci, u kterých by se čekalo, že budou spíše hájit. Ukážu vám to na jednom výborném příkladu.

V neděli 10. března jsme si připomenuli 60. výročí povstání v Tibetu při kterém zemřelo 80 000 lidí. Lidská práva jsou v Tibetu ze strany Číny porušována dodnes. Akt vyvěšování vlajky nemusí být populární u každého, což je pochopitelné. Co se týče toho, že by v Tibetu neměly být porušovány lidská práva, čekala bych, že z každé skupiny jasně zazní, že něco takového by se nemělo dít. A přesto se tak neděje. Vyvěšování tibetské vlajky a vůbec příklon k Tibetu je klasicky spojován s tzv. městskými intelektuály, lepšolidmi, havloidy, chcete-li. Vy ale s takovými lidmi téměř vždy nesouhlasíte a kvůli jejich hodnotám jimi opovrhujete. Není přece možné, abyste stáli vedle sebe při symbolické obhajobě práv Tibeťanů. Obranu Tibetu máte s těmito lidmi tak silně spojenou, že jak jsou pro vás odpudiví tito lidé, je pro vás odpudivé i stavění se na stranu Tibeťanů. Není to absurdní?

Samozřejmě, že to neplatí absolutně a neplatí to o všech. Avšak výše popsané opravdu velmi často pozoruji nejen ve svém okolí, ale i mimo něj na sociálních sítích. A tak si říkám, jestli bychom se neměli na to škatulkování vykašlat a být prostě jen… člověkem.

 

Terézia Mlýnková Išková
Radní města Hodonín, členka Republikového výboru

 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

 

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Nejnovější video

Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka

Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.

Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.

Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.

Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.

Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.

Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.

Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.

A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.

Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.

Oblíbené štítky

Alois Sečkár

Alois Sečkár

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31