Miroslav Jahoda: Imigrační kvóty jsou výsměch občanům i uprchlíkům

Miroslav Jahoda: Imigrační kvóty jsou výsměch občanům i uprchlíkům

Ministři vnitra Evropské unie přehlasovali Českou republiku, Slovensko, Maďarsko a Rumunsko v záležitosti povinného přerozdělování migrantů. Došlo tak na slova euroskeptiků, kteří již v roce 2009 varovali, že přijetím Lisabonské smlouvy k tomuto může dojít. Pochopitelně tehdy nás elity ujišťovaly, že nic takového není možné a že jde o strašení. Stejně tak nás ujišťují i teď, že kvóty jsou dočasné, že imigraci lehce zvládneme a že nám nic nehrozí. A hlavně se nemáme, teď už ale doopravdy, nechat strašit zlými xenofoby.

Zkusme se na celou věc podívat trochu neutrálně. I když to samozřejmě nejde, alespoň se o to pokusím. Do Evropy každý den přijíždějí tisíce lidí. Jen v samotný den jednání přišly spousty dalších. Jsou mezi nimi lidé z válečných oblastí, ekonomičtí imigranti, lidé, kterým i ve stabilní zemi může hrozit nebezpečí. Jedno mají společné. Všichni chtějí do Německa a Švédska. Nehledě na jejich původ má to podstatný háček. Je jich moc. A to nejen těch, kteří již na cestu vyrazili nebo v Evropě jsou, ale i těch, kteří jsou chudí a jsou zatím doma.

Nemusíme řešit, jestli je někdo terorista, uprchlík, vypočítavec nebo cokoliv jiného. Dívejme se na čísla. V Africe žije přes miliardu chudých lidí. Na Blízkém východě další stovky milionů. Co kdyby se jen desetina z nich rozhodla, že chtějí odejít do Evropy? Mnoho lidí již vidělo slavné "video s kuličkami". Autor nám velmi jednoduchou formou ukazuje, že opravdu není možné přestěhovat obyvatele chudých zemí do těch bohatých. A nejen to. V chudých zemích je tak rychlý populační přírůstek, že bychom nestíhali ani brát ty nově narozené.

Co z toho plyne?

Za prvé to, že dnešní pojetí imigrace evropských elit je naprostý nesmysl. Nejsme schopni vzít ani maličký zlomek těch, kdo by k nám chtěli. Ti, kteří k nám přišli nejsou ani kapkou v moři. Možná tak zrnkem soli v oceánu. Pro nás v Evropě však i to zrnko, které pro třetí země neznamená nic, představuje velkou zátěž. Finanční i kulturní. Ukončení politiky otevřených dveří je tedy nevyhnutelně jediné řešení. Za druhé nám vyvstane otázka, co s těmi, kteří již v Evropě jsou. Zde se názory rozdělí na dva. Jeden tzv. morální bude tvrdit, že se o ně musíme postarat. Na druhou stranu, co je na tom morálního? Proč se starat o ty, kteří jsou zde a ne o ty, kteří měli tu smůlu zůstat v Eritreji? Proč právě o ty, kteří porušili zákony a často agresivně prošli třeba do Maďarska. Je to morálnější pomoci člověku jen protože si to vydupal a druhému, který mlčel, ne? Nemyslím si. A i kdybychom to chtěli udělat, tak nikdy nezastavíme příchod těch dalších, kteří uvidí, že se zde dostává každému štědré péče na účet evropských živnostníků a zaměstnanců.

Tudíž nezbyde než začít respektovat to, čemu se před rokem říkalo hranice a imigranty navracet zpět. Už slyším: "Musíme jim přece pomoci". Souhlasím, ale je pomoc a pomoc. Pokud někdo prchá před válkou, představuji si, že mu dáme jídlo, léky, šaty a provizorní střechu nad hlavou. A to v bezpečné zemi. To však nemusí  a ani nemá být země bohatá. Austrálie nám ukázala, že jakmile začala uprchlíky ubytovávat v centrech v bezpečných třetích zemích, neměla již letos žádné utonulé na moři. Prostě od té doby přestali připlouvat. To samé řešení lze použít i pro imigranty v Evropě. Je to také jediná šance, jak oddělit uprchlíky od ekonomických imigrantů, kterým by nic nepřineslo přemístit se do bezpečí v chudé zemi. Nebo si snad politici opravdu myslí, že poznají kdo je kdo při interview s člověkem bez jakýchkoli dokladů?

K čemu jsou tedy kvóty?

Jak jsem naznačil v nadpisu, kvóty jsou výsměch. Jak občanům, kteří se cítí podvedeni a znechuceni  arogantním jednáním politiků, tak i migrantům. Proč? Nejdříve se opět vrátím k Austrálii. Ta na rovinu řekla nepříjemnou pravdu: "Pokud připlujete do Austrálie bez víza, neusídlíte se zde." Možná pro někoho tvrdé, ale rozhodně upřímné. Naproti tomu vyznavači tzv. "Evropských hodnot" pokrytecky hlásali: "Přijďte, nikoho neodmítneme." Trvalo pár týdnů než tito lidé okamžitě otočili. Škoda již však byla udělána a trestáni mají být všichni. Občané i migranti mají trpět nabubřelostí evropských vůdců.

Kvóty jsou vysoce asociální

Kromě toho, že lidé zejména ve východní Evropě se současnou imigrací nesouhlasí, je zde další problém. Kvóty jsou vysoce nemorální. Austrálie tím, že přestala migranty přijímat doma a zřídila centra v chudých zemích, ušetřila desítky milionů dolarů. Pro Evropu pochopitelně platí to samé a sami představitelé válkou zmítané Sýrie nám to připomínají. Nehledě na to, že ti opravdu chudí, kteří si nemohou dovolit zaplatit pašerákům, zůstávají na místě. V praxi pak dochází k tomu, že člověk, který v bezpečném Srbsku arogantně křičí "Germany, Germany", dostane stovky eur a děti v Jordánském táboře nemají pomalu co pít.

Co dál?

Ukazuje se, že všichni politici nakonec obrací. I ti nejzatvrzelejší už uznali, že velká část imigrantů neprchá před válkou. Hranice se uzavírají a přijímání pomalu ustane. A myslím, že bychom měli zahodit tu falešnou masku solidarity a nepáchat další škody ve vztazích mezi Evropskými národy. Zapomeňme na nicneřešící kvóty a jakékoli přerozdělování. Jediné řešení je nabídka bezpečného života v chudých zemích, kterým se zvládnutím uprchlické vlny pomůžeme. Jedině pak si budeme moci s klidným svědomím říci, že jsme udělali maximum, protože udržíme v Evropě přátelské vztahy a zároveň ušetříme prostředky pro násobně větší množství lidí v nouzi. Nemluvě o konci úmrtí na moři a zastavení byznysu pašeráků.

Miroslav Jahoda,
člen Republikového výboru Svobodných

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Nejnovější video

Vondráček v Napřímo: mír na Blízkém východě, energie i střet o stát

V pořadu Napřímo na kanálu Svobodní vystoupil Libor Vondráček v debatě, která spojila světovou bezpečnost, ceny energií, vztah k Bruselu, soběstačnost i spory o fungování státu. Rozhovor ukázal Vondráčka v tématech, která jsou pro jeho politický styl typická: důraz na suverenitu, odpor k přehnaným zásahům státu a snahu dívat se na politická rozhodnutí očima českého občana.

Hned v úvodu se debata stočila k situaci na Blízkém východě a k úderům Spojených států a Izraele proti Íránu. Vondráček odmítl myšlenku preventivních útoků a zdůraznil, že Svobodní jsou proti intervencionalismu a proti tomu, aby se státy stavěly do role světových policistů. Zároveň ale připustil, že teokratický režim v Teheránu může být hrozbou, zejména pokud by disponoval jadernými zbraněmi. Jeho odpověď tak působila vyváženě: jasný odpor k válce, ale bez naivity vůči režimu, který podle něj ohrožuje nejen vlastní obyvatelstvo, ale i širší bezpečnostní stabilitu.

Energie a ceny

Velkou část rozhovoru zabrala ekonomická rovina konfliktu. Vondráček upozornil, že válka a napětí v oblasti Hormuzského průlivu mají přímý dopad na ceny pohonných hmot, plastů i dalších výrobků navázaných na ropu. Oceňuje proto, že vláda rychle reagovala snížením spotřební daně i sledováním marží čerpacích stanic, ale zároveň varoval před tím, aby se z krizového opatření stal trvalý model cenových stropů. Podle něj podobné zásahy sice mohou krátkodobě pomoct, ale dlouhodobě vytvářejí nové problémy v ekonomice.

V této části působil Vondráček jako politik, který umí spojit aktuální geopolitiku s každodenní realitou lidí. Když mluvil o inflaci, připomněl, že před konfliktem byla na úrovni 1,4 %, což označil za velmi příznivý výsledek. Tím posílil svůj argument, že geopolitické otřesy mají přímý dopad na domácnosti, podniky i dopravu. Nezůstal přitom jen u kritiky, ale vysvětloval, proč dává smysl chránit stabilitu trhu a neomezovat pohyb lidí ani firem víc, než je nutné.

Soběstačnost a trh

Dalším silným tématem byla evropská závislost na světových velmocích. Na otázku, zda by Evropa neměla usilovat o větší soběstačnost, Vondráček odpověděl, že stoprocentní soběstačnost je iluze, ale strategická nezávislost v klíčových surovinách je podle něj nezbytná. Znovu se vrátil k českému uhlí, jaderné energetice a k tomu, že by Česká republika neměla předčasně vypínat vlastní zdroje jen proto, aby následně dovážela drahou náhradu ze zahraničí.

Jeho přístup byl výrazně tržní. Obnovitelné zdroje podle něj mají smysl tam, kde jsou předvídatelné, ale u „občasných“ zdrojů energie upozorňoval na problémy s přenosovou soustavou i na náklady, které nakonec platí lidé na účtech za elektřinu. Právě tady vyzněl Vondráček velmi konzistentně: chce levnější a dostupnější energie, méně zelené ideologie a více prostoru pro volbu občanů i firem. Místo velkých sloganů stavěl argument na jednoduché logice: nejdřív musí existovat náhrada, a teprve potom má smysl něco vypínat.

Prezident, NATO a kompetence

Silná část rozhovoru se týkala i sporu vlády s prezidentem Petrem Pavlem ohledně účasti na summitu NATO v Ankaře. Vondráček připomněl, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, a proto by měla mít právo rozhodovat o tom, kdo ji na mezinárodních jednáních zastoupí. K samotné hrozbě kompetenční žaloby přistupoval zdrženlivě, ale naznačil, že článek 63 Ústavy je specifický a nemusí jít o typický kompetenční spor, jaký by měl Ústavní soud řešit.

Na otázku, zda by prezident jako zkušený voják a bývalý generál NATO neměl být součástí delegace, odpověděl, že v dané chvíli by summit měli reprezentovat ti, kteří obhajují novou vládní politiku. Z jeho slov bylo cítit důraz na politickou odpovědnost a soulad uvnitř exekutivy. Nepůsobil přitom konfliktně, spíš systematicky vysvětloval, proč je pro něj důležitější funkční rozdělení rolí než symbolická účast hlavy státu.

Explosia, koalice a styl vlády

Rozhovor se nevyhnul ani tématu možného prodeje pardubické Explosie. Vondráček uvedl, že stát by měl mít pod dohledem ty nejstrategičtější firmy, ale současně připomněl, že Explosia je zisková a není zatěžována ztrátami, jako některé jiné státní podniky. Debatu o jejím případném prodeji proto nechává otevřenou a zdůrazňuje, že rozhodnutí by mělo být pečlivé a nikoli unáhlené.

Tato část ukázala jeho typický styl v koalici: není bezvýhradný, ale ani apriorně blokující. Když mluvil o vztazích mezi SPD, ANO, Svobodnými a Motoristy, přiznal, že programově nejde o identické strany, ale že se shodují na řadě důležitých bodů. V jedné z nejzajímavějších pasáží přitom uvedl, že tam, kde se koalice neshodne, je podle něj lepší nic nedělat než přijímat špatná opatření. To znělo jako politický minimalismus, ale zároveň jako důraz na zdrženlivost a konzervativní

Alkohol ve sněmovně

Závěr pořadu patřil návrhu STAN zakázat alkohol během jednání Poslanecké sněmovny. Vondráček řekl, že alkohol podle něj do Sněmovny nepatří, ale samotný zákaz považuje za plácnutí do vody, pokud není jasné, jak by se vymáhal. Připomněl, že by se návrh měl vztahovat na všechny návykové látky, nejen na alkohol, a označil ho spíš za pokus zviditelnit se než za skutečné systémové řešení.

Na dotaz, zda je problém ve Sněmovně skutečně reálný, odpověděl smířlivě, že běžná práce pod vlivem by byla ostuda pro každého poslance, ale že bez praktického mechanismu kontroly jde jen o gesto. Věta o ranním „loku slivovice“ zjevně odlehčila závěr rozhovoru, ale zároveň potvrdila, že Vondráček umí i vážná témata podat s nadhledem. Celkově tak v pořadu Napřímo vyzněl jako politik pevný v principech, čitelný v postoji a zároveň dostatečně pragmatický na to, aby jeho argumentace působila věrohodně.

Oblíbené štítky

Petr Mach

Petr Mach

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31