Sledujeme případ stavby protihlukové stěny na 5. května, proti které marně protestují občané, které má údajně ochránit. Evropské dotace mají zdá se přednost před zájmy místních obyvatel.
„Pokud stavbu nedokončíme v termínu do 31. 10. 2015, nebudeme čerpat dotace z evropských fondů.“
To se dočetla paní Pechová z Michle v dopise od pověřeného ředitele TSK Ladislava Pivce, když se ho ptala, proč jí nad domem roste nesmyslná pětimetrová betonová stěna.
Prý protihluková bariéra, která její dům a okolní partaje uchrání před dopravním ruchem z magistrály. Zajímavé ovšem je, že se místních nikdo neptal, ačkoliv byl prý projekt řádně připravován již od konce minulého roku. Lidé se o něm ale skutečně dozvěděli až ve chvíli, kdy začala konstrukce vznikat. Tento víkend by měly opěrné sloupy doplnit dílce, které prakticky zdvojnásobí výšku betonové stěny před domem paní Pechové. Nadšený není v ulici Pod Dálnicí snad nikdo. Den v těchto místech rázem skončí o hodnou chvíli dřív…
S paní Pechovou jsem se na místě setkal. Přímo pod magistrálou je tam možná tišeji než u mě doma v klidné vilové čtvrti v Krči. Kombinace protihlukového asfaltu a snížené rychlosti udělala svoje. Pokud by na montáž protihlukové stěny bylo navázáno opětovné zvýšení rychlosti, dalo by se utilitaristicky počítat, zda zastínění domů a bytů jedněch převažuje urychlení cesty autem druhých, a snad by vyšlo, že ano. Nemyslím si však, že se něco takového chystá. Každopádně jsme si poté povídali v zahradě otočené směrem k ulici Michelská a hluk zde je dramaticky vyšší. To paní Pechové nevadí. Sama říká, že když žije ve městě, tak k tomu doprava a absence venkovského klidu patří. Proč má ale zbytečně přijít o výhled z okna?
TSK má jasno: „Tato mobilní protihluková stěna je zařízení, které se zřizuje pro zkvalitnění životního prostředí zasaženého nadměrným hlukem ve Vaší lokalitě.“ Tak to laskavě pochopte a přestaňte si stěžovat. Že budete mít tmu a vlhko? Že budete muset sundat světelnou reklamu z vaší střechy, protože už na ni nebude vidět? Že vám v noci kolem domu pochodují všelijaké existence, kterých bude s větší tmou ještě víc? Nezájem. Pokrok je pokrok. A dotace jsou dotace, prostavět se to prostě musí.
Paní Pechová bydlí v domku bezprostředně vedle magistrály, bude tedy nejvíc postižena, a proto si také nejhlasitěji stěžuje. Ale není v tom sama, má plnou podporu svého okolí. A dokonce i podporu vedení Prahy 4, které ale tradičně nic nezmůže, ať už z hlediska práva, tak z hlediska „dobrých vztahů“ z magistrátem, které jistě nestojí za to rozházet si kvůli jedné nespokojené občance.
Tento případ ve mně vyvolává řadu otázek: Nakolik je možné „páchat dobro“ pro jedny na úkor druhých? Jak je možné, že se běžný člověk včas nedozví, co mu má vyrůst před domem, pokud po tom sám velmi aktivně nepátrá? Co a jak změnit? A v neposlední řadě – stojí nám evropské peníze na podobné kontroverzní projekty za to? Mnohem spíš mám teď chuť citovat našeho předsedu Petra Macha: „Strčte si ty dotace za klobouk!“
Předseda Svobodných Libor Vondráček byl 3. června 2026 hostem pořadu 360° s Michalem Půrem, kde obhajoval SPD v kauze předvolebních plakátů a obhajoval vládní návrh referenda a přenos kompetencí v rámci vlády. V debatě s Karlem Haasem z ODS se opakovaně dostával do střetu nad hranicemi svobody slova, nad rolí soudů v politickém sporu i nad tím, zda se vláda v citlivých otázkách řídí ideologií, nebo praktickými výsledky.
Spor o plakáty
První část debaty se točila kolem odsouzení SPD v kauze předvolebních plakátů a kolem otázky, zda je kritika soudkyně na místě. Vondráček hned na začátku odmítl, že by šlo o exces, a naopak tvrdil, že nejde přehlížet politický rozměr celé kauzy. Podle něj je samotný proces zatížen politikou už od počátku, protože podnět k věci podal politik a trestní oznámení podal poslanec Jiří Pospíšil. Zároveň upozornil, že předmětem trestního stíhání je politický projev, a proto považuje za legitimní zkoumat i samotnou formulaci trestného činu.
Vondráček řekl, že každý stíhaný člověk má právo nesouhlasit s verdiktem a odvolat se. Postup SPD i Tomia Okamury označil za kultivovaný a podložený a odmítl představu, že by kritika soudního rozhodnutí byla apriori nepřijatelná. V jeho pojetí nejde o útok na justici, ale o obranu svobody politického projevu. Současně dal najevo, že pokud politické výroky vedou k trestní sankci, je namístě debatovat o tom, kde přesně má být hranice mezi svobodou slova a trestným činem.
Karel Haas z ODS naopak celý spor viděl jako součást dlouhodobé strategie SPD udržovat mediální pozornost. Tvrdil, že Okamura hraje roli novodobého bojovníka za svobodu slova, přičemž spor využívá k posílení vlastního politického příběhu. Podle Haase byla kampaň SPD odporná, rasistická a xenofobní, a to bez ohledu na to, zda už existuje pravomocný verdikt. Vondráček proti tomu namítal, že plakát sám o sobě nenávist nevyvolává, a připomněl, že skutečné společenské napětí vzniká spíš ze systémového rasismu a z konkrétních příkladů násilí a selhání státu v západní Evropě.
Svoboda slova
Vondráček v debatě opakovaně rozšiřoval téma od konkrétního plakátu k širší obraně svobody slova. Když Michal Půr otevřel otázku, zda se SPD a její předseda kvůli plakátu nepouštějí na tenký led, Vondráček trval na tom, že každý má právo se proti rozsudku ohradit. Zároveň upozornil, že pokud se podobné případy začnou kriminalizovat, může to být precedent s dalekosáhlými důsledky pro veřejnou debatu.
V jedné z nejostřejších pasáží Vondráček varoval, že se nechce dostat do situace, kdy budou lidé trestáni za verbální výroky podobně jako v některých zemích západní Evropy. Připomněl, že česká justice už v minulosti řešila podobné spory a že Ústavní soud podle něj dokáže svobodu projevu chránit lépe než běžné soudy. V této souvislosti zmínil případ Ladislava Vrábela a vyslovil naději, že pokud by se kauza dostala k evropským soudům, česká ústavní ochrana projevu by SPD mohla nakonec pomoci.
Haas proti tomu argumentoval evropskou judikaturou. Upozornil, že existuje hranice mezi politickou soutěží a trestněprávní odpovědností za rasistické nebo xenofobní výroky, a že soudy mají postupovat restriktivně, ale zároveň nemohou ignorovat hrubé excesy. Vondráček sice připustil, že hranice existuje, ale trval na tom, že v tomto případě byla jeho strana kriminalizována za politický názor, nikoliv za nenávistný čin.
Migrace a Ukrajina
Velkou část rozhovoru zabral také spor o migraci a postoj SPD k ukrajinským běžencům. Vondráček uvedl, že SPD nechce pokračovat v tom, co označil za „ukrajinskou kartu“ předchozí vlády. Tvrdil, že současná vláda už v programovém prohlášení Ukrajinu téměř nezmiňuje, zatímco bývalý kabinet ji používal jako zástupné vysvětlení vlastních chyb.
Předseda Svobodných řekl, že SPD chce změnit pravidla ochrany Ukrajinců v Česku, zejména podmínky pro přístup k humanitární dávce. Podle něj není férové, aby lidé měli různá práva a aby část ukrajinských běženců dávky pobírala a část ne. Z jeho pohledu je zpřísnění podmínek na místě, protože stát musí být vůči vlastním občanům i příchozím spravedlivý a transparentní.
Současně ale zdůraznil, že problémem není samotná přítomnost Ukrajinců v Česku, ale to, že předchozí vlády vysvětlovaly všechna selhání válkou na Ukrajině. Podle Vondráčka to Ukrajincům ve výsledku škodí, protože stát si nepřiznává vlastní chyby. Haas tuto argumentaci odmítl a tvrdil, že SPD jen využívá jedno téma za druhým, ať už jde o migranty, Ukrajinu nebo kdysi sudetoněmecký sjezd, k šíření negativních emocí.
Referendum
Po kontroverzi kolem plakátů se debata přesunula k návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Vondráček připomněl, že SPD mělo referendum ve volebním programu dlouhodobě a že navržené parametry odpovídají jen výchozímu kompromisu, nikoli ideálu strany. Jako model označil Švýcarsko a řekl, že v ideálním případě by referendum mělo co nejnižší práh účasti a co největší důvěru v občany.
Vondráček vysvětloval, že referenda by se nemohla týkat členství v EU ani NATO, protože to je podle koaliční dohody předem vyloučeno. Naopak zdůraznil, že občané nejsou nesvéprávní a nemají být k důležitým otázkám přistupováni jinak než ve volbách. Připomněl i referendum o vstupu do Evropské unie v roce 2003, které také nemělo žádný práh povinné účasti.
Když Michal Půr otevřel hypotézu, že by opozice mohla využít referendum k hlasování o přijetí eura, Vondráček se k tomu postavil jednoznačně odmítavě. Tvrdil, že euro je už fakticky zavedeno a kdo chce, může s ním podnikat, ale Česku by neměla být brána koruna. Podle něj prezident svými výroky o euru otevírá diskusi, která posiluje myšlenky na ztrátu práva veta a suverenity, a navíc podporuje politické směry, které jdou proti českému zájmu.
Euro a suverenita
V části o euru se Vondráček stal jedním z nejzřetelnějších kritiků integračního směřování EU. Prohlásil, že prezident svými postoji dává váhu myšlenkám, které vedou k „ztrátě suverenity“ a k modelu „Spojených států evropských“. Zmínil také, že podle průzkumů euro stále nemá podporu ani u podnikatelů, ani v dalších sociálních skupinách.
Haas reagoval střízlivěji. Připomněl, že v ODS se debata o euru vede a že otázka přijetí eura není zda, ale kdy. Uvedl, že osobně je nyní zhruba v poměru 60 ku 40 proti přijetí eura, ale připustil, že v ODS už není názor tak jednoznačně odmítavý jako dříve. Vondráček naopak neviděl důvod, proč by se Česko mělo zavedením eura vzdávat vlastní měny, když s eurem lze i tak účtovat a platit, a navrhl jednoduše: „neberte nám korunu“.
Úřad vlády a reorganizace
Závěrečná část debaty se věnovala reorganizaci Úřadu vlády a stávkové pohotovosti jeho odborů. Haas tvrdil, že protest je důsledkem špatně připraveného a necitlivě komunikovaného přesunu agend, zejména v oblasti protidrogové politiky. Podle něj byla přenosná agenda dlouhodobě funkční a byla chválena mezinárodními partnery, zatímco nová vláda zvolila spíš represivní přístup než prevenci.
