Kam jsme došli, kdo to ví, kdopak na to odpoví…, jsou otázky z jedné starší písně Petra Spáleného. Kam jsme došli po 20 letech cesty ke svobodné společnosti pod vedením ČSSD a ODS? Na to si může odpovědět každý, kdo si otevře slovník cizích slov, přečte si věcný obsah slova totalita a začne porovnávat s dnešním typem vedení státu. Totalita je ve slovníku definována jako typ diktátorsky vedeného státu, prosazující úplné tj. totální (násilné i nenásilné) ovládnutí všech oblastí společenského života prostřednictvím byrokratického aparátu a policejní moci vedoucí k deformování individua až k jeho úplnému podrobení, popř. umlčení. Porovnávejme tedy a hledejme rozdíly mezi tím, jak byl veden stát za éry socialismu, tedy za totality, a jak je veden dnes. Položme si hned základní otázku: Které oblasti společenského života nejsou dnes v naší společnosti ovládány byrokratickým aparátem, tedy zákony, vyhláškami, státním nebo obecním úřednictvem a policií? Podaří se někomu takové neovládané oblasti společenského života najít?
Často slyšíme z úst některých našich politiků, že žijeme ve svobodné společnosti, přičemž argumentují tím, že máme svobodné volby a parlamentní demokracii, že se občané mohou svobodně sdružovat v neomezeném množství politických stran, že nás nikdo za naše názory nezavírá, že můžeme svobodně cestovat, že máme svobodný přístup k informacím, k literatuře apod. Nic z toho jsme za éry socialismu neměli. Ano, to vše je pravda a jak se říká, zaplať pánbůh za to. Nicméně, jak říkala moje babička, nic se nemá přeceňovat. Je zřejmé, že uvedené společenské oblasti představují pouze nepatrný zlomek ze všech oblastí společenského života. Neznám nikoho, kdo by vyvrátil, že život dnešního občana je řízen nepřeberným množstvím zákonů, vyhlášek a dalších předpisů, které pod pohrůžkou nemalých sankcí občanovi ukládají všechny možné povinnosti, a omezují tak jeho svobodnou vůli, činí na něm násilí a způsobují mu újmu jak na jeho občanské svobodě, tak na jeho majetku. Dle výše uvedené definice ho deformují a podrobují. Jak se tedy změnil typ vedení společnosti ve srovnání se socialistickou érou ? Kdo si na to odpoví ? Vypadá to, že jen nepatrně. Když jsem podobnou otázku položil při diskusi o Evropské unii britskému a americkému novináři Johnu O´Sullivanovi, chtěl jsem tehdy vědět, jaký rozdíl shledává mezi typem vedení státu v bývalých komunistických zemích a typem vedení státu v dnešní EU, odpověděl, že v EU nejsou gulagy. To jistě není bezvýznamný rozdíl, nicméně připomíná mi to stav společnosti, který jsem zažil v roce 1968 do příchodu okupantů. Tehdy nás také půl roku nezavírali za jiný názor než byl názor oficiální a pouštěli nás do západních zemí. Tehdy se tomuto období říkalo socialismus s lidskou tváří. Kam se tedy naše společnost po dvaceti letech cesty ke svobodné společnosti dostala ? Do socialismu s lidskou tváří? Kdo si na to odpoví?
Neméně zásadní otázkou je, jaký význam a roli mají svobodné volby pro svobodnou společnost, zda svobodné volby jsou či nejsou základním atributem demokracie a svobodné společnosti, zda společnost, kde nejsou svobodné volby, není svobodná. Zdá se mi totiž, že význam svobodných voleb pro demokracii a svobodnou společnost je velmi přeceňován. Vycházím přitom ze skutečnosti, že pokud bychom všichni usilovně hledali logické důvody, proč monarchie nemůže být ze své podstaty svobodnou společností, tak se nám žádné logické důvody najít nepodaří. Nakonec jakým způsobem se vyvinul typ vedení společnosti po svobodných volbách roku 1946, je většině občanů známé. I současná skutečnost potvrzuje, že naprosto nic nebrání vládě a poslancům parlamentu zvolených ve svobodných volbách, aby prostřednictvím byrokratického aparátu řídili společnost totalitním způsobem, tedy ovládli všechny složky společenského života. Mně, jako občanovi, je přitom naprosto lhostejné, zda zákon, který nerespektuje mé přirozené vlastnické právo, je tedy vůči mé osobě agresivní, potlačuje mou vůli a způsobuje mi újmu na majetku, vydal jeden diktátor, jedna strana nebo svobodně zvolená náhodná většina poslanců parlamentu. Pro mě, jako občana, je rozhodující, zda je či není vůči mé osobě prostřednictvím zákonů uplatňovaná agrese, proti které se nemohu bránit. Je mi celkem lhostejné zda agresorem je jeden diktátor, jedna strana nebo náhodná většina poslanců parlamentu. Z toho je zřejmé, že svobodné volby jsou jen a pouze procesem k ustavení vlády. Nejsou atributem svobodné společnosti, a v žádném případě nezaručují, že svobodně zvolená vláda a poslanci parlamentu neovládnou prostřednictvím legislativy a úřednictva všechny složky společenského života a společnost budou řídit totalitním způsobem. Jsme tedy opět tam, kde jsme již byli před 20 lety, resp. v roce 1968? Kdo si na to odpoví?
Někdo může namítat, že svobodně zvolení poslanci parlamentu jsou zástupci občanů, prostřednictvím nichž občané uplatňují svoji moc, svoji vůli, a že tedy přijímané zákony jsou vyjádřením vůle občanů. To samozřejmě může být pravda, ale také nemusí. Pravda je to pouze v těch případech, kdy přijímaný zákon chrání, resp. nenarušuje, rovnost práv občanů chránit svůj majetek, život a svou svobodu. V případech, kdy je přijatý zákon vůči občanovi agresivní, tedy ukládá mu různé povinnosti, a to ještě každému občanovi povinnosti jiné, nebo mu přímo zakazuje či omezuje používat jeho majetek k vlastnímu užitku či k užitku spoluobčanů, nebo jej penalizuje i v případech, kdy žádnému jinému občanovi nezpůsobil jakoukoliv újmu, leží uvedená námitka zcela mimo pravdu. Pokud má někdo pochybnosti, může si přečíst základní ustanovení Ústavy České republiky a logicky uvažovat. Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Zde by bylo vhodné zdůraznit, že ustanovení je v jednotném čísle, takže jde o úctu k právům a svobodám každého jednotlivého člověka a občana. Podle čl. 2 Ústavy je zdrojem veškeré státní moci lid, který ji vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Z tohoto ustanovení je zřejmé, že pokud se lidem rozumí společenství všech občanů státu, pak každý občan společnosti je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává prostřednictvím uvedených orgánů. Jestliže je tedy každý občan zdrojem veškeré státní moci a tuto svou moc předává orgánům moci zákonodárné, výkonné a soudní, tedy poslancům parlamentu, členům vlády a soudcům, nemohou mít poslanci, členové vlády a soudci jinou moc, než má každý občan. Žádný občan nemůže nikomu předat něco, co sám nemá, a žádný poslanec, člen vlády a soudce nemůže mít něco, co mu občan nepředal. A co žádný občan nemá, nemohl tedy předat a nemůže tedy mít ani žádný poslanec, člen vlády a soudce? V žádném případě nemá moc činit agresi vůči jinému občanovi, tedy činit násilí a způsobovat mu újmu na zdraví, majetku a osobní svobodě. Pokud tak občan učiní, dopustí se trestného činu a je, nebo měl by být, potrestán, což chápou a považují za zcela normální všichni občané, a to i ti, pro které je loupení a agrese profesí. Kde tedy takovou moc vzali někteří poslanci, že tak prostřednictvím zákonů činí? Kdo si na to odpoví?
V této souvislosti nelze nepřipomenout Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, na kterém se usnesl Parlament ČR, v němž konstatuje, že: „Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou odpovědni za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 – 1989, a to zejména …… za nahrazení fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením a destrukci tradičních principů vlastnického práva, a že komunistický režim používal k persekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména ……d) zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva…..“. Zde je na místě položit si otázku, jaký je věcný rozdíl mezi tím, když komunistická strana jedním znárodňovacím aktem vzala občanovi všechen majetek, a neměl tedy nic, a tím, když vláda a náhodná většina svobodně zvolených poslanců parlamentu občanovi sice majetek ponechá, ale postupně mu zákonem zakáže majetek využívat k jeho užitku a k užitku spoluobčanů nebo mu využití jeho majetku omezí, nebo mu přikáže, jakým způsobem a na co musí svůj majetek použít. Vypadá to, že jde jen o jinou formu téhož. Jak se tedy změnil způsob vládnutí v této zemi za uplynulých 20 let. Kdo si na to odpoví?
Často slyšíme názor, že svobodná společnost a tedy svobodný trh je chaotickým místem, kde vládne anarchie, zatímco vládní intervence zavádějí do této anarchie řád a hodnoty komunity. Sama praxe však ukazuje, že pravda je zcela opačná. Stačí připomenout období socialismu, kde vládla nespokojenost občanů naprosto ve všech oblastech života společnosti a občané své životní potřeby nenakupovali ale sháněli, přitom některé potřeby byly naprosto nedostupné. Dnes vládne nespokojenost a chaos v oblastech zdravotnictví, dopravě, soudů, školství, zemědělství a životního prostředí. Je to náhoda, že jde právě o ty oblasti, ve kterých vláda a Parlament intervenuje a reguluje nejvíce ze všech společenských oblastí?
Miloslav Machač je členem Svobodných
