Rebel Strany zelených Matěj Stropnický ve svém článku (Od levice revoluční k občanské, RX 53/09) formuluje politicko-ekonomický model nové levice, jíž má být zelený proud součástí.
Nová levice se má lišit od sociálně demokratické levice hlavního proudu, která až příliš splývá s pravicí hlavního proudu. Zároveň nechce být Nová levice spojována s Marxem a Stalinem, kteří se u voličů zdiskreditovali, své poslání vidí v prosazování tzv. občanské společnosti s důrazem na omezování hospodářského růstu (kritika spotřeby) a omezování vlastnických práv veřejnou volbou („demokratizace trhu“).
Proč levice tápe a obtížně hledá témata? Právě proto, že všechna klasická levicová témata objala i tzv. pravice.
Celý široký politický střed tvořený hlavní levicovou stranou (ať již se jmenuje sociálně demokratická či labouristická) a hlavní pravicovou stranou (ať již se jmenuje ODS či CDU) hájí standardní sociální stát se státním školstvím a zdravotnictvím, státním penzijním systémem, vysokými daněmi, státním dluhem, obrovskými sociálními dávkami, dotacemi všeho, státním bojem s klimatem, veřejnoprávní televizí, regulací bankovnictví, vyvlastňováním ve veřejném zájmu, přenosem pravomocí na nadnárodní instituce.
Strany, které jsou nominálně pravicové, ale zároveň svým přesvědčením leží v širokém politickém středu, nahrazují absenci vlastního přesvědčení o nezbytnosti trvalé obhajoby svobody něčím, co bych nazval deklarovanou pravicovostí nebo nominálním antikomunismem. Oč méně svobody jsou schopni a ochotni prosazovat, o to více lpějí na formálních pravicových znacích – pomníkách, památnících, rétorickém antikomunismu.
Tak jako levicoví teoretikové hledají nová témata pro „novou levici“ mezi Paroubkem a Stalinem, tak i neokonzervativci hledají svá témata, která by ospravedlnila dělení na levici a pravici.
Často horují pro privatizaci, ale téměř vždy pro privatizaci za státní peníze. Jedním z témat neokonzervativců je model PPP („partnerství veřejného a soukromého sektoru“), který spočívá v tom, že vlastníkem (silnice, věznice, školy, nemocnice) je soukromník, ten ale vždy za služby fakturuje státu – daňovým poplatníkům.
To, co chce nová levice ať již je reprezentována Matějem Stropnickým, Janem Tamášem z Humanistické strany či Václavem Havlem, je jen nový korporativismus schovaný pod pojem občanská společnost. Nemyslí se tím pouhá svoboda sdružování v různých spolcích, tu máme zajištěnou. Myslí tím ekonomicko-společenský model, kde „elity“ rozhodují o všech aspektech života jednotlivců – co budou jíst, na co se budou dívat v televizi, čím budou svítit. Tzv. demokratizace trhu prosazovaná zastánci občanské společnosti není ve skutečnosti ničím jiným než novým znárodněním, omezování spotřeby a hospodářského růstu není ničím jiným než novou diktaturou.
Radikální koncept „demokratizace trhu“ a „omezování konzumu“ se může jevit jako extrémní pokus levicových snílků najít nová témata. Ve skutečnosti ale i tato témata nacházejí své místo v politice všech stran širokého politického středu.
Za souhlasu všech stran hlavního proudu Evropská unie nařizuje minimální ceny za volání a posílání esemesek, Microsoftu nařizuje zahrnovat ve jménu dobra pro spotřebitele do svého softwaru internetové prohlížeče konkurenčních firem. „Demokratizace trhu“, tedy rozhodování o soukromém majetku prostřednictvím veřejné volby, se stává běžnou praxí.
Také omezování hospodářského růstu se stává běžnou praxí. Zákazy žárovek, které ve jménu všeobecného dobra omezují spotřebitelskou volbu a potažmo hospodářský růst, se staly realitou. Následovat nejspíš budou další zákazy (globální klima prý zachráníme tím, když nebudeme jíst maso, navrhoval bývalý člen hudební skupiny Beatles Paul McCartney v řeči před Evropským parlamentem).
Oba fenomény nové levice – omezování vlastnických práv veřejnou volbou i omezování spotřebitelské volby a hospodářského růstu – nejenže se staly uskutečněnou politikou, staly se současně i programem pravicových stran hlavního proudu. Ani CDU ani ODS nijak nezpochybňuje úřad na ochranu hospodářské soutěže, ani zákazy žárovek, ani regulaci poplatků za esemeskování, ani globálně-oteplovací omezování svobody.
Nemyslím si tedy, že nám chybí skutečná levice. Je jí všude až dost, vítězí na celé čáře, ať již je oranžová nebo modrá. Chybí pravice. Ve sněmovně není žádná strana, která by chtěla skutečnou svobodu volby – tzn. školství, penze a zdravotnictví založené na dobrovolné smlouvě mezi zákazníky a poskytovateli, skutečně nízké daně, média bez vlivu státu, svobodné bankovnictví. Proto jsme založili Stranu svobodných občanů. Pro ty, kteří nechtějí levici, ať již je rudá, oranžová, zelená či modrá.
Petr Mach je ekonom a předseda Strany svobodných občanů. Vyšlo v Reflexu 1/2010 (6.1.2010)
