Ano, otec osvoboditel, T.G. Masaryk byl nepřítel Českého národa a není sám. Nepřítelem národa byli rovněž K.Havlíček Borovský, Josef Jungmann, František Palacký a tisíce dalších osobností naší historie, kteří se zasloužili o vznik samostatného Československého státu. Výjimkou nejsou ani ti, kteří bojovali proti fašistické okupaci za druhé světové války, ať již doma nebo v zahraničních armádách, a neváhali položit své životy za svobodné a samostatné Československo. K takovému závěru dospěla náhodná většina našich poslanců a senátorů, když odsouhlasila a přijala Lisabonskou smlouvu. Poslanci a senátoři došli po 20 letech naší svobody k názoru, že Český národ je skupinou idiotů, která si neumí sama vládnout, a proto museli, v zájmu všeho lidu, tak jak slíbili při přebírání svého mandátu podle čl. 23 Ústavy České republiky, napravit chybu, která se stala v minulosti tím, že vznikl samostatný a svobodný Československý stát, a došlo tak k ohrožení samotné existence Českého národa. Jiný závěr z tohoto legislativního aktu totiž nelze učinit.
Jestliže někdo tvrdí, prosazuje a prosadil, že pro Český národ je nejlepší, když mu budou vládnout národy cizí, pak je logické, že ten, kdo usiloval a usiluje o jeho samostatnost a suverenitu, což jsou jedny ze základních atributů státu, musí být nepřítel národa. Nepřítelem Českého národa jsou tedy všichni ti, kteří usilovali o rozpad Rakousko-Uherské monarchie a způsobili, že vznikla samostatná Československá republika, nepřítelem jsou všichni ti, kteří bojovali za osvobození Československé republiky zmítané pod fašistickou nadvládou, a všichni ti, kteří bojovali proti nadvládě Svazu sovětských socialistických republik. Naopak národní hrdinové jsou ti, kteří hájili Rakousko-Uherskou monarchii a bojovali proti jejímu rozpadu, kolaborovali s německým fašismem, přijali a prosazovali sovětský typ řízení Československého státu, prosadili vstup do „Svazu evropských republik“ a přijali Lisabonskou smlouvu. A tak konečně zbavili české občany těžkého břemene vládnutí. Neslyšel jsem totiž od nikoho, a to ani od agresivních zastánců Lisabonské smlouvy, že by zpochybnil, že od 1. prosince 2009 budou naše životy řídit úředníci EU, které jsme si nezvolili a z nichž někteří ani nevědí, kde Česká republika leží. Je tedy hotovou věcí, že můj život a život mé rodiny budou v dalších letech řídit Němci, Francouzi, Italové a Angličané, tedy jako vždy v kterékoli mezinárodní organizaci země s největším zastoupením počtu hlasů.
Je mi 60 let a dosud jsem si myslel, že jsem toho již dost prožil, aby mě mohlo ještě něco překvapit. Bohužel musím přiznat, že jsem se šeredně mýlil. Nikdy mě nenapadlo, že budu muset na stará kolena tak radikálně měnit hodnoty, které jsem celý život zastával a ctil. Já osobně se s tím již nějak vyrovnám. Mám však obavy o výchovu svých vnoučat. Ta budou mít ve svých životních hodnotách pěkný zmatek.Celý život jsem si myslel a ctil, že ten, kdo jinému vnucuje svou vůli, ať je to jakoukoliv formou, je agresorem a každý proti němuž je agrese vedena, má „svaté“ a nedotknutelné právo se bránit. Bohužel dnes to již není pravda. Nevím a jsem naprosto bezradný, jak logicky vysvětlím svým vnoučatům, že až na jejich svobodu a životy bude kdokoliv útočit, tak se nesmí bránit, musí držet ústa a bez řečí se podřídit. Možná, že mi z mé bezradnosti pomůže poslanec a předseda Strany zelených a exministr školství pan Liška, který je bezpochyby odborníkem na výchovu dětí. Nepochybuji totiž, že má vědecky doložené a určitě úředně schválené, že občan, který nedělá nic jiného, než že se odmítá podvolit vůli jedinců z cizích států a veřejně a nebojácně brání sebe a své spoluobčany proti cizí agresi, je vlastizrádce. Dosud jsem si myslel, že takový občan je hrdinou. S ohledem na tento nový poznatek přepokládám, že pan exministr školství změní školní osnovy v duchu svých životních hodnot a životních hodnot jeho spolustraníků. Určitě mu v tom pomohou i všechny ostatní parlamentní strany. Rovněž očekávám, že nebude mít žádné problémy, až bude, v úzké spolupráci s poslanci a senátory z ostatních politických stran, prosazovat zákon, který zruší státní svátek – Den vzniku samostatného Československého státu. Sedmnáct senátorů za ODS tomu nemůže zabránit. Není co slavit, když to byla chyba. Současně doufám, že pan Liška nezapomene, opět v úzké spolupráci s ostatními dnes parlamentními stranami, včetně TOP 09, iniciovat likvidaci soch a bust oslavujících osoby, které se zasloužily o svobodný a samostatný Československý stát, z kterékoli doby naší historie. To samozřejmě platí i o knihách. Pokud se mu to nepodaří, tak mám velké obavy, že všechna vnoučata v této zemi budou mít v hlavě pěkný zmatek.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
