Ústavní zásada, že co není (občanům) zakázáno, je povoleno, zatímco pro stát platí, že co mu není výslovně povoleno, dělat nesmí, se nám obrátila.
Už nikoho nezaráží, že jako řidiči máme v silničním zákoně maximální „povolenou“ rychlost, že potřebujeme tolik „povolení“ na každou činnost, že první starostí každého je vždycky pátrat po autoritě, která nám řekne, co musíme udělat, abychom mohli to či ono.
Na druhou stranu stát má často jednu jedinou obecnou formulaci pro provádění nějaké politiky, o kterou opírá veškerou svoji činnost v daném oboru. Například dotace – nenašli byste český zákon, který „povoluje“ Ministerstvu průmyslu a obchodu zasahovat do hospodářské soutěže prostřednictvím dotací. Jedinou výjimku tvoří kompetenční zákon konstatující, že MPO je ústředním orgánem státní správy pro provádění státní hospodářské politiky. A je to. Žádná kritéria, měřitelné výstupy, stanovené cíle, mantinely….
Pořád se tváříme jako právní stát, ale právním státem nejsme.
Co s tím?
Jako mimoparlamentní politická strana nemáme moc možností. V zásadě dvě.
První je získat u stávajících zákonodárců podporu pro ústavní stížnost v tomto směru. To by vyžadovalo sepsání takové stížnosti a politickou práci s obíháním senátorů či poslanců, kteří by se pod takovouto stížnost podepsali. Plus vytvoření mediálního tlaku, který by z takové stížnosti udělal politikum.
Druhou je pak zformulování politického programu do nabídky voličům, o co by Svobodní usilovali v případě, že by byli v českém, resp. unijním parlamentu. Kromě požadavku na stanovení konkrétních mantinelů pro jakoukoliv státní činnost (např. povinnost ex-ante analýzy před každým legislativním aktem, ze které by vyplýval uvěřitelný předpoklad, že státní činností dojde k tzv. Paretovu zlepšení, resp. v případě uplatnění tzv. Kaldor-Hicksova kompenzačního kritéria vytvoření fondů na odškodnění těch, jejichž situace se zhorší), by mohlo jít o slib, že budeme jako zákonodárci prosazovat všeobecné ústavní pravidlo, který omezí platnost všech právních předpisů na dva roky s tím, že do dvou let musí dojít k přijetí nových legislativních aktů. To, samo o sobě, by bylo ostatečným limitujícím faktorem, který by radikálně omezil množství zákonů a vyhlášek.
Dobrá systémová vize, zajímavé, jednoduché řešení a…. práce, práce a zase práce. Nikoliv plané diskutování o abstraktních řešeních a rádoby silná hesla na billboardech. To je to, co Svobodné dostane do parlamentu. To je to, s čím Svobodní vyhrají příští volby.
Roman Kříž,
člen Republikového výboru Svobodných
Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.
