Dovolil bych si krátce seznámit veřejnost s jedním záměrem dopravního experta Mgr. Stanislava Humla, někdejšího příslušníka Sboru národní bezpečnosti a nyní poslance Poslanecké sněmovny za Věci Veřejné. Tento záměr se zhmotnil do návrhu tzv. expertní komise, která pracuje při Ministerstvu dopravy ČR a pokud by tento návrh měl dostat podobu zákona, pocítil by jeho důsledky každý řidič na vlastní kůži a především na vlastní peněženku, o kterou tady především jde.

Mgr. Huml si vetkl do štítu, řečeno byrokratickou mluvou, „rozpočtové určení a účelovou vázanost finančních prostředků vybraných pokut“. Co to znamená?

Podle současné právní úpravy je pokuta udělená PČR příjmem státu. Sankce udělená obcí nebo jejími strážníky je příjmem obce. Zde nastává tzv. rozpočtová vázanost a v případě obcí také nastává zajímavá situace, kdy o sankci současně rozhoduje ten, kdo je jejím příjemcem. Rozhoduje o tom, zda se přestupek stal i jak byl závažný. Obecní úředníci rozhodují ve správním nebo přestupkovém řízení o tom, zda je řidič (ale například i chovatel slepic) vinen přestupkem, a současně mohou mít sami z tohoto rozhodnutí prospěch. Peníze, který strážník nebo úředník formou pokut pro obec vybere, končí totiž ve stejném rozpočtu, ze kterého je hrazena jeho mzda, židle, na které sedí a dokonce i káva, kterou si po vyčerpávajícím pracovním dni dopřeje.

Kromě vlivu na nestrannost rozhodování takového úředníka je zde patrný ještě jeden efekt. Obce často vybírají pokuty od řidičů jako určitou formu daně nebo poplatku, zamaskovanou za dohled nad bezpečností silničního provozu, a vylepšují tak své rozpočty. Zejména populární v tomto ohledu je měření rychlosti a parkování. V prvním případě vytvářejí umělá rychlostní omezení (např. vysunutím značky IS 12 a „Obec“ nebo IS 12 b „Konec obce“ někam do polí daleko mimo obec), v druhém neprůhledný systém parkovacích zón. Podobné přístup jsme zaznamenali například v Moravských Budějovicích, v Trutnově, Velkém Oseku, Mělníku, Kolči a v dalších českých městech a obcích. Dokonce i za našimi hranicemi, například v Itálii, kde policisté úmyslně zkracovali dobu rozsvícení žlutého signálu na semaforu, aby mohli potrestat více řidičů za jízdu na červenou a vybrat více pokut do rozpočtu obce.

Problematikou zabýval v roce 2008 parlament a příslušný výbor prověřoval, zda by tento nepřípustný souběh výkonu moci s výběrem sankce nebylo možné odstranit. Z iniciativy současného ministra Kalouska se tak nestalo, protože by to prý bylo administrativně náročné.

Nynější návrh poslance Humla říká, že by peníze vybrané na pokutách končily v rozpočtu toho subjektu, který je uložil. Určité procento z vybraných pokut by bylo použito k financování aktivit BESIP. Na první pohled se tento návrh může někomu zdát správný. Skutečnost je právě opačná. To, co bylo v případě obcí vnímáno jako závadná praxe, by se zde rozšířilo ještě na policii. I zde by se stal policista jako osoba veřejně činná nepřímo zainteresovaným na tom, kolik vybere na pokutách. Ministerstvo vnitra sice navrhuje, aby prostředky získané na pokutách byly vázány ještě účelově, jako příklad uvedlo nákup techniky jako radarů a alkotesterů. Ve skutečnosti je ale tato účelová vázanost iluzorní, protože peníze jsou konec konců jen jedny a je jen otázkou vnitřního členění rozpočtu policie, jaká částka se použije na vybavení technikou a jaká například na odměny. Pokud by byly peníze vybrané na pokutách použity na investice do techniky, mohou se peníze původně plánované na nákup techniky uvolnit a použít jinak, například na odměny.

Důležité je i slovo „rozpočet“. Ano, rozumíte dobře. Pokuty by se staly předmětem plánování. Už dopředu by se zde počítalo s tím, že řidiči budou páchat přestupky, kdyby hypoteticky přestupky páchat přestali, způsobili by policii obrovský problém. Je to sice pozoruhodné, ale logické. Většina nákladů policie je fixních, policie potřebuje své alkotestery, radary, uniformy a obušky soustavně, nikoli v závislosti na počtu přestupků. Stejně je na tom státní organizace s názvem Besip, jejíž pracovníci také chtějí každý měsíc dostat mzdu bez ohledu na to, zda auta bourají či nikoli. Pokud by řidiči nespáchali přestupků dost, bylo by nutné je vhodnými nástroji povzbudit, aby se „napravili“ a naplnili příslušnou rozpočtovou kapitolu přesně podle plánu, taková je funkce každého rozpočtu. Podle všeho bychom se dočkali pokračování Grossových akcí Kryštof zaměřených na lékárničky, které byly již jednou zavrženy jako neúčelný koncept.

Ministerstvo vnitra vypořádalo návrh poslance Humla s tím, že „je třeba širší diskusi“, ale v zásadě ho neodmítlo. Logicky se dá očekávat, že by se proti jeho návrhu postavily zejména obce, protože by ukousl z koláče, který si pracně upekly, mnohdy za spolupráce firem pronajímajících radary za procento z pokut.

Pokuty za dopravní pokuty existují, protože v nich významná část voličů spatřuje účinný prostředek k udržení kázně na silnicích. Je o tom možné polemizovat, zejména s vědomím toho, že dopravní pokuty jsou udělovány již celými generacemi policistů celým generacím motoristů, aniž by byl patrný nějaký výrazný posun. Většina z nás to bere jako fakt a do jisté míry nevyhnutelnou součást výkonu státního dohledu nad našimi životy. Představme si, že finanční prostředky vybrané na pokutách skončí pouze a výhradně, v celé své úhrnné výši na účtu fondu, ze kterého mohou správci komunikací čerpat prostředky na projekty ke zlepšení bezpečnosti silničního provozu. Kdyby správce fondu byl pod veřejnou kontrolou a byl dostatečně důsledný, musel by po uskutečnění těchto projektů vyhodnotit jejich přínos. Taková zpětná vazba by vedla k tomu, že by peníze byly vynakládány účelně, každopádně účelněji než při chaotickém nakupování alkotesterů, radarů a luxusních Passatů Policií České republiky. Především by ale takový systém nenutil nikoho uměle vyrábět přestupky, protože takový fond by neměl pevně stanovený příjmový rozpočet, mohl by rozdělit jen tolik peněz, kolik získal.

Petr Jaroš
autor je členem sdružení Občané za svobodnou a bezpečnou individuální dopravu ( www.osbid.org)