Nyní opět často diskutovaná Lisabonská smlouva logicky završuje období 58 let, kdy se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli Pařížskou smlouvou z r. 1951 začal odvíjet proces, jenž se běžně označuje jako evropská integrace. Co je jeho podstatou ? U jeho zrodu stála vcelku jednoduchá představa obchodníka s koňakem, ale časem především politického aktivisty Jeana Monneta o údajné historické nezbytnosti nadstátní byrokratické centralizace Evropy. Podle Monnetovy základní vize má radikální přeměna Evropy, jež by měla v Evropě odstranit možnost válek, spočívat v nadřazenosti sboru nevolených úředníků, jejž označoval jako Vysoký úřad, nad demokratickými politickými systémy evropských států, tedy nad jejich demokraticky vzniklou a pravidelně obnovovanou politickou vůlí. Jean Monnet a s ním spříznění, nepříliš demokratičtí politici západní Evropy začali tento projekt uskutečňovat, a jejich následovníci v něm dodnes pokračují metodou postupných kroků. Za své, veřejností mnohem přijatelnější tematické východisko si místo politiky zvolili ekonomiku. Vysoký úřad, později přejmenovaný na Evropskou komisi, a podle jeho vzoru další nadstátní instituce, se staly rozhodujícími stavebními kameny nejprve řídící struktury uhelného a ocelářského průmyslu šesti zakládajících států Evropského společenství uhlí a oceli, a následně dalších evropských společenství, jež se postupně rozšiřovala o další státy. Cílem tohoto postupu ale od počátku byla politická nadstátní federace Evropy. Tento politicky značně problematický řetězec událostí se mohl během studené války v západní Evropě vcelku nerušeně rozvíjet. Bylo tomu tak proto, že se USA tváří v tvář agresivnímu komunistickému ohrožení západní Evropy Sovětským svazem krátkodobě pragmaticky hodil. Jinak řečeno, postupná centralizace, odstraňující demokracii západní Evropy, usnadňovala rozhodování v době přetrvávající hrozby komunistické agrese.
Tento krátkozrace účelový americký přístup k monnetovské přeměně západní Evropy ve prospěch nedemokratických nadstátních institucí způsobil umělé udržování při životě Monnetova značně primitivního konceptu protidemokratické evropské integrace.
Po rozpadu komunistického panství ve středovýchodní Evropě v r. 1989 tento projekt nemohl nadobro zůstávat v počáteční obranné izolaci vůči novým demokraciím postkomunistické části kontinentu. Jeho federalistický hlavní proud se okamžitě chopil příležitosti, aby se rozšířil do strategicky klíčového pásma mezi Německem a Ruskem, a se s autoritářským Ruskem postupně strategicky propojil s cílem stát se eurasijskou velmocí, stále otevřeněji soupeřící s USA na světové politické scéně. Lisabonská smlouva se v této dlouhodobé strategické logice evropské integrace stala zlomovým bodem na cestě k nedemokratické nadvládě nad Evropou a strategické kooperaci EU s Ruskem, čím dál zřejměji orientované zejména proti USA.
Její hlavní prvky jsou:
- Ustavení právní subjektivity pro EU jako celek. EU by tak byla zmocněna vystupovat po právní stránce na mezinárodní scéně jako státní celek. - Nadřazenost práva EU nad právem členských států. - Přesun dalších 106 nových pravomocí do rukou EU. - Zrušení práva veta v dalších 68 oblastech rozhodování. - Snížení váhy hlasu České republiky v Radě EU o třetinu a zdvojnásobení váhy hlasu Německa. - Možnost EU přisvojit si další pravomoci bez předcházející ratifikace těchto závažných změn, jež odstraňují státní suverenitu, členskými státy. - Zrušení půlročního předsednictví EU, a místo toho zavedení až pětiletého předsednictví jediným představitelem (prezidentem). - Sloučení dosavadních dvou funkcí zahraničně-politické reprezentace EU do rukou jediného představitele EU (zahraniční ministr). - Právní nadřazenost Listiny základních práv EU nad listiny základních práv a svobod jednotlivých členských států (prezident Václav Klaus na poslední chvíli vymohl pro Českou republiku neplatnost tohoto nároku).
Z uvedených základních prvků Lisabonské smlouvy vyplývá, že po jejím přijetí a vstoupení v platnost se
- EU stane útvarem velmi blízkým státu. - Zbývající rozdíl mezi lisabonskou EU a EU jako Eurostátem lze pak snadno odstranit využitím ustanovení o možnosti přivlastňovat si na úkor členských států další pravomoci bez předcházející ratifikace těmito státy.
Lisabonská smlouva je proto bodem obratu evropských dějin, jímž se Evropa ovládaná Evropskou unií stává nedemokratickým celkem. Tato radikální změna politické mapy Evropy v neprospěch demokracie je dalším v řadě tragických zvratů evropských dějin. Ty zpravidla fungují jako spouštěcí mechanismy chronických evropských a světových konfliktů, a jsou počátečními fázemi civilizačního úpadku Evropy se závažnými mimoevropskými následky.
Miloslav BEDNÁŘ je členem Republikového předsednictva Svobodných
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
