Soudě podle rozpoutaného mediálního šílenství, které již tolik slunka západů zaměstnává novináře věrné myšlence spojené Evropy, by se mohlo zdát, že prezident Václav Klaus je posledním zámkem mezi Evropou a celou českou veřejností. Jako by osamocen hledal klíč, který by v sobě mohl zlomit a zabránit tak odemčení poslední petlice. Ale není tomu tak. Těch zámků je více. A vzrostly i barikády.
Rozhlédne-li se dnes člověk, aspoň trochu oproštěn od novinových stránek a televizních obrazovek, spatří masy lidí, kteří proti Lisabonu neúnavně protestují. Pořádají se demonstrace, protestní pochody, vydávají se články, specializované servery publikují k smlouvě negativní stanoviska … jsou to však celostátní média, která tyto projevy nespokojenosti a protestu ignorují a masovému publiku nezprostředkovávají. Prezident ale není sám.
A kdyby ani slovo nepadlo, kdyby ani věta nebyla napsána, kdyby jediný transparent nebyl vztyčen … lid vyjádřil svou vůli ve volbách. Je-li legitimita našich reprezentantů odvozena od lidu, proč tedy prezidentskou standartu drží Klaus? Proč byl zvolen, když jeho protilisabonské postoje byly v době jeho zvolení veřejně známy? Bylo to proto, že ten zbožšťovaný lid dal ve volbách důvěru Občanské demokratické straně. Té straně, která si na svém XVII. Kongresu odhlasovala:
„Kongres ODS zakazuje všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou.“
Lid tedy zvolil, kromě dalších bodů programu, odmítnutí Lisabonské smlouvy. To pak bylo potvrzeno zvolením eurorealisty Václava Klause do prezidentského úřadu. Obrácení ODS o 180° se pak projevilo v následujících volbách, které stvořily takzvanou „Oranžovou republiku“. Na mnoha místech značně narudlou. Výsledek zrady. Zrady politiky, v kterou lidé, vhazující hlas pro modrého ptáka do urny, věřili.
Demagogické šíření představy, že Václav Klaus brání obecnému dobru a vůli lidu, je tak propagandou neuvěřitelného dosahu. Neboť Klaus není sám. Naopak, většina stojí za ním. Nedávný průzkum agentury Median potvrdil to, co si prolisabonská menšina, která však drží komunikační kanály pevně v rukou, nechtěla připustit: 65% respondentů souhlasí s Václavem Klausem. Kdo tedy staví prezidenta do role posledního Mohykána, zapomíná na fakta, či je úmyslně popírá. Lidé byli proti Lisabonu před volbami i po volbách. A jsou proti němu i dnes.
V pořadu Echo Prime Time se Libor Vondráček a Jiří Pospíšil střetli nad tím, zda má prezident Petr Pavel jet na červencový summit NATO, a zejména nad tím, jaká má být jeho role vůči vládě. Vondráček působil jako ten, kdo má na roli prezidenta jasný pohled: prezident má podle něj respektovat, že zahraniční a obrannou politiku nese primárně vláda, a nemá do ní vstupovat způsobem, který by působil jako paralelní hlas. Zároveň ale jeho vystoupení nevyznělo jen konfrontačně — spíš jako snaha dovést spor k jasnému pravidlu, které by podobné situace do budoucna nevyvolávaly.
Spor o NATO
Debata se od začátku točila kolem otázky, zda byla prezidentova účast na jednání vlády nutná, nebo spíš symbolická. Jiří Pospíšil ji interpretoval jako gesto smíření a snahu spor uklidnit, zatímco Vondráček tvrdil, že prezident na jednání nebyl potřebný, protože vláda si o účasti na summitu může a má rozhodnout sama. Podle Vondráčka navíc prezident už dříve veřejně naznačil, že by nebyl schopen hájit pozici nové vlády, což podle něj zpochybňuje smysl jeho aktivní účasti na summitu.
Vondráček se opíral o logiku rozdělení rolí: prezident je sice vrchním velitelem ozbrojených sil a má důležitou ústavní roli, ale není to podle něj důvod, aby se přirozeně přesouval do oblasti, kde za politickou odpovědnost nese hlavní díl vláda a obhajoval tím koaliční postoj, ale zároveň hledá oporu v systematičtějším výkladu ústavy. Právě v tom byl jeho výkon přesvědčivý nehrál na emoce, spíš se snažil ukázat, že spor není o osobní antipatii, ale o to, kdo za co v ústavním systému odpovídá.
Prezident a Ústava
Silnou část pořadu tvořila i širší debata o výkladu Ústavy. Pospíšil připomínal, že prezident Pavel podle něj ústavu ohýbá méně než jeho předchůdci, zatímco Vondráček trval na tom, že právě současné napětí ukazuje potřebu pravidla zpřesnit. V jeho pojetí není důležité jen to, co si kdo myslí, ale co by mělo být napsáno tak jasně, aby nevznikaly opakované spory o to, zda prezident musí, nebo nemusí jednat podle návrhu premiéra.
Vondráček opakovaně říkal, že by se mu líbilo, kdyby kompetenční žaloba vše vyjasnila, a když už by se ukázalo, že ústava není dostatečně jednoznačná, měla by se změnit. Nešlo přitom o boj za jednorázový politický efekt, ale o snahu nastavit systém, v němž bude jasné, kde končí pravomoc prezidenta a začíná odpovědnost vlády. V této části vystoupení působil nejvíc jako ústavně orientovaný politik, který se snaží do ostrého politického sporu vložit technicky přesnější rámec.
Mandát a odpovědnost
Zajímavý moment nastal ve chvíli, kdy se rozhovor stočil k tomu, zda by prezident mohl na summitu NATO vystupovat jinak než vláda, ale přitom tvrdit, že respektuje její mandát. Vondráček to zpochybnil. Připomněl, že prezident už dříve veřejně formuloval vlastní postoje k obraně a výdajům na armádu, a proto se obává, že by na summitu nešlo jen o formální zastupování státu, ale o samostatnou politickou linku.
Na rozdíl od Pospíšila, který zdůrazňoval diplomatický význam jednotného hlasu, Vondráček argumentoval tím, že pokud by prezident chtěl opravdu ctít mandát vlády, nemusel by se summitu účastnit vůbec, nebo by do něj vstupoval jiným způsobem. Tím se snažil obhájit názor, že nejde o nedůvěru k hlavě státu jako takové, ale o racionální snahu vyhnout se situaci, v níž by Česká republika navenek vysílala dvojí signál. Tady byl jeho výkon nejsilnější: byl jasný, věcný a opíral se o konzistentní princip, ne o momentální politický zájem.
Napětí mezi Hradem a vládou
Do debaty se neustále vracela také otázka, proč se vztah prezidenta a vlády dostal do tak napjaté podoby. Vondráček za hlavní příčinu označil spor kolem Filipa Turka a prezidentovu předchozí kritiku jeho nominace. Podle něj právě tato kauza odstartovala řetězec veřejných výroků, které vztahy dále poškozují, a proto je podle něj těžké čekat rychlé zklidnění.
Přestože to bylo podáno poměrně ostře, nepůsobil Vondráček jako někdo, kdo chce krizi jen přiživovat. Spíš naznačoval, že dokud nepadne jasné vysvětlení a dokud se nevyjasní hranice kompetencí, bude se podobné napětí vracet. Jiří Pospíšil to označoval za nedůstojné a zbytečné, ale Vondráček reagoval tím, že veřejný spor je jen důsledkem hlubší nejasnosti ústavy. V tom spočívala jeho největší síla v debatě: uměl politický konflikt převést do srozumitelnějšího rámce, aniž by se z něj snažil udělat osobní válku.
Celkové vyznění
Celkově Vondráček v pořadu vyzněl dobře, protože dokázal spojit jasný postoj s věcným vysvětlováním. Nebyl to výkon, který by stavěl na velkých gestech nebo silných emocích, ale spíš na argumentu, že stát má mít srozumitelná pravidla a že jejich nejasnost plodí zbytečné konflikty. V souboji s Jiřím Pospíšilem nepůsobil jako někdo, kdo by jen opakoval koaliční rétoriku, ale jako politik, který má vlastní čitelný výklad situace.
Zároveň však zůstalo zřetelné, že spor o prezidenta, NATO a kompetence není jen technická debata. Je to i střet stylů, kde jedna strana zdůrazňuje diplomatický klid a symbolickou důstojnost, zatímco druhá volá po tvrdším oddělení rolí a přesnějším ústavním vymezení. Vondráček v tomhle střetu obstál, protože působil jako někdo, kdo neuhýbá, ale zároveň se nesnaží z konfliktu dělat divadlo.
