Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Aneb, kdo chce v Evropě býti, musí evropsky mluviti. Jiná možnost dnes již neexistuje. Vzniklo něco, co lze označit za nový jazyk. Evropština. Nová řeč pro budoucí pokolení. Nejpilnější studenti již odpromovali a dnes zastávají důležité funkce v Ústavu pro jazyk evropský. Hlavní velitelství – Brusel. Cíl je jednoduchý. Sjednotit mluvu tak, aby jí každý rozuměl. K tomu je zapotřebí jednoho jazyka, jednoho stylu myšlení. Aby již nedocházelo k sémantickým rozporům, sémiotickým zmatením, dvojsmyslným interpretacím. Nic z toho. Je jeden cíl, k němuž vede jedna cesta, skrze jednu instituci. Vše ostatní je prohřeškem vůči nově schválenému jazykovému zákonu. Kdo mluví jinak, je narušitelem a musí být poučen o tom, že se dopouští lexikologických chyb. Kdo je zopakuje, dostává černý puntík. Další provinění se sebou nese cejch nechápavého. A takto se to stupňuje. Nejprve jsou narušitelé, kteří se novému jazyku nechtějí naučit, případně se dopouští nepřátelského činu č. 1 – prosazování jazyka odlišného, označeni za hloupé, dále směšné, poté nepřizpůsobivé, následně nebezpečné. K pokynu nucené likvidace dosud nedošlo. Ale existuje i tato krajní varianta. V boji s vnějším nepřítelem je přeci zapotřebí užít odpovídajících prostředků. Rozkaz zní jasně – narušiteli nesmí být popřáno sluchu za žádnou cenu.
Jistě, zdání legitimity je zachováno, neboť evropština má několik dialektů. Ale všechny mají stejný etymologický základ. Slang je rovněž povolen. I novotvary. Ale jiný jazyk nikoli. Přesto jich dosud několik přežívá. Na samotných okrajích Evropy, i v jejím srdci. Ale brzy budou vymýceny. Čas se naplnil. Obyvatelé Evropy dosud některým jiným jazykům rozumí. Přece jenom se povětšinou narodili v době, kdy se jimi ještě volně mluvilo. Ale už teď se na ně dívají poněkud podivně. Nechápou, proč ti novodobí obrozenci tak protestují. Nu není to skvělé, že si všichni rozumíme? Že všichni stejně hovoříme, stejně smýšlíme, táhneme za jeden provaz? Kdo by si lámal hlavu s tím, že monopolní jazyk nepřipouští alternativ a znásilňuje svobodu? Hlavně že kráčíme k jedné společnosti, kde si všichni budeme rovni. Minule to nevyšlo. Teď je pokus nový. Mnohem lépe vymyšlený.
Budovatelé nového evropského projektu svou myšlenku, předkládanou jedním jazykem, bez možné alternativy, považují za jedinou správnou. Za nezpochybnitelnou, za samozřejmou, za ideální a bezchybnou. Jako všichni totalitáři a budovatelé politických náboženství. Každý protest proti této myšlence, i samotná myšlenka dovolující si ideál zpochybňovat, má tedy auru zločinu. A je to právě tato fanatická samozřejmost nesamozřejmé vize, která nositele alternativních myšlenek irituje. Neboť pouze pluralita myšlení zajišťuje demokracii. Tam kde není připouštěna alternativa, neexistuje diskuze. A historie ukazuje, že kde není alternativ, tam se pokračuje ozbrojenými revolucemi. Pod Clausewitzovou myšlenkou, že válka je jen pokračováním politiky s použitím jiných prostředků.
Orwellův newspeak je smutnou skutečností jen o čtvrt století později, než jak zní titul jeho slavné antiutopie. V Evropě je povolen pouze jeden názor. Politická korektnost zašla tak daleko, že alternativní smýšlení je nepřípustné již nejen mezi politickými elitami a médii, ale po krátkém období intenzivní propagandy, za niž by se ani Goebbels či Lord Northcliffe nemuseli stydět, i mezi běžným obyvatelstvem. Zmanipulování běžného občana je pochopitelné. Nedostává se mu obranných prostředků a pokud odmítá kriticky myslet, nemá možnost alternativních konfrontací. Alarmující je však tento stav u naší i evropské politické reprezentace. Jsme ze země, kde se po mnoho let nedostávali lidé do popředí podle svého nadání, vzdělání, iniciativy, výkonnosti, schopností a invence, nýbrž podle toho, jak hlasitě a s jakou intenzitou deklarovali svou oddanost jediné politické myšlence. Tato historická zkušenost se bohužel pár dní před dvacátým výročím 17. listopadu opakuje.
Tomáš VÁŇA je členem Svobodných
(publikováno na http://tomasvana.blog.idnes.cz)
