VÁŇA: Evropština – dobový newspeak

VÁŇA: Evropština – dobový newspeak

Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Aneb, kdo chce v Evropě býti, musí evropsky mluviti. Jiná možnost dnes již neexistuje. Vzniklo něco, co lze označit za nový jazyk. Evropština. Nová řeč pro budoucí pokolení. Nejpilnější studenti již odpromovali a dnes zastávají důležité funkce v Ústavu pro jazyk evropský. Hlavní velitelství – Brusel. Cíl je jednoduchý. Sjednotit mluvu tak, aby jí každý rozuměl. K tomu je zapotřebí jednoho jazyka, jednoho stylu myšlení. Aby již nedocházelo k sémantickým rozporům, sémiotickým zmatením, dvojsmyslným interpretacím. Nic z toho. Je jeden cíl, k němuž vede jedna cesta, skrze jednu instituci. Vše ostatní je prohřeškem vůči nově schválenému jazykovému zákonu. Kdo mluví jinak, je narušitelem a musí být poučen o tom, že se dopouští lexikologických chyb. Kdo je zopakuje, dostává černý puntík. Další provinění se sebou nese cejch nechápavého. A takto se to stupňuje. Nejprve jsou narušitelé, kteří se novému jazyku nechtějí naučit, případně se dopouští nepřátelského činu č. 1 – prosazování jazyka odlišného, označeni za hloupé, dále směšné, poté nepřizpůsobivé, následně nebezpečné. K pokynu nucené likvidace dosud nedošlo. Ale existuje i tato krajní varianta. V boji s vnějším nepřítelem je přeci zapotřebí užít odpovídajících prostředků. Rozkaz zní jasně – narušiteli nesmí být popřáno sluchu za žádnou cenu. 

Jistě, zdání legitimity je zachováno, neboť evropština má několik dialektů. Ale všechny mají stejný etymologický základ. Slang je rovněž povolen. I novotvary. Ale jiný jazyk nikoli. Přesto jich dosud několik přežívá. Na samotných okrajích Evropy, i v jejím srdci. Ale brzy budou vymýceny. Čas se naplnil. Obyvatelé Evropy dosud některým jiným jazykům rozumí. Přece jenom se povětšinou narodili v době, kdy se jimi ještě volně mluvilo. Ale už teď se na ně dívají poněkud podivně. Nechápou, proč ti novodobí obrozenci tak protestují. Nu není to skvělé, že si všichni rozumíme? Že všichni stejně hovoříme, stejně smýšlíme, táhneme za jeden provaz? Kdo by si lámal hlavu s tím, že monopolní jazyk nepřipouští alternativ a znásilňuje svobodu? Hlavně že kráčíme k jedné společnosti, kde si všichni budeme rovni. Minule to nevyšlo. Teď je pokus nový. Mnohem lépe vymyšlený.

Budovatelé nového evropského projektu svou myšlenku, předkládanou jedním jazykem, bez možné alternativy, považují za jedinou správnou. Za nezpochybnitelnou, za samozřejmou, za ideální a bezchybnou. Jako všichni totalitáři a budovatelé politických náboženství. Každý protest proti této myšlence, i samotná myšlenka dovolující si ideál zpochybňovat, má tedy auru zločinu. A je to právě tato fanatická samozřejmost nesamozřejmé vize, která nositele alternativních myšlenek irituje. Neboť pouze pluralita myšlení zajišťuje demokracii. Tam kde není připouštěna alternativa, neexistuje diskuze. A historie ukazuje, že kde není alternativ, tam se pokračuje ozbrojenými revolucemi. Pod Clausewitzovou myšlenkou, že válka je jen pokračováním politiky s použitím jiných prostředků. 

Orwellův newspeak je smutnou skutečností jen o čtvrt století později, než jak zní titul jeho slavné antiutopie. V Evropě je povolen pouze jeden názor. Politická korektnost zašla tak daleko, že alternativní smýšlení je nepřípustné již nejen mezi politickými elitami a médii, ale po krátkém období intenzivní propagandy, za niž by se ani Goebbels či Lord Northcliffe nemuseli stydět, i mezi běžným obyvatelstvem. Zmanipulování běžného občana je pochopitelné. Nedostává se mu obranných prostředků a pokud odmítá kriticky myslet, nemá možnost alternativních konfrontací. Alarmující je však tento stav u naší i evropské politické reprezentace. Jsme ze země, kde se po mnoho let nedostávali lidé do popředí podle svého nadání, vzdělání, iniciativy, výkonnosti, schopností a invence, nýbrž podle toho, jak hlasitě a s jakou intenzitou deklarovali svou oddanost jediné politické myšlence. Tato historická zkušenost se bohužel pár dní před dvacátým výročím 17. listopadu opakuje.


Tomáš VÁŇA je členem Svobodných
(publikováno na
http://tomasvana.blog.idnes.cz)

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Svobodní

Svobodní

Novinky

Nejnovější video

Vondráček v Napřímo: mír na Blízkém východě, energie i střet o stát

V pořadu Napřímo na kanálu Svobodní vystoupil Libor Vondráček v debatě, která spojila světovou bezpečnost, ceny energií, vztah k Bruselu, soběstačnost i spory o fungování státu. Rozhovor ukázal Vondráčka v tématech, která jsou pro jeho politický styl typická: důraz na suverenitu, odpor k přehnaným zásahům státu a snahu dívat se na politická rozhodnutí očima českého občana.

Hned v úvodu se debata stočila k situaci na Blízkém východě a k úderům Spojených států a Izraele proti Íránu. Vondráček odmítl myšlenku preventivních útoků a zdůraznil, že Svobodní jsou proti intervencionalismu a proti tomu, aby se státy stavěly do role světových policistů. Zároveň ale připustil, že teokratický režim v Teheránu může být hrozbou, zejména pokud by disponoval jadernými zbraněmi. Jeho odpověď tak působila vyváženě: jasný odpor k válce, ale bez naivity vůči režimu, který podle něj ohrožuje nejen vlastní obyvatelstvo, ale i širší bezpečnostní stabilitu.

Energie a ceny

Velkou část rozhovoru zabrala ekonomická rovina konfliktu. Vondráček upozornil, že válka a napětí v oblasti Hormuzského průlivu mají přímý dopad na ceny pohonných hmot, plastů i dalších výrobků navázaných na ropu. Oceňuje proto, že vláda rychle reagovala snížením spotřební daně i sledováním marží čerpacích stanic, ale zároveň varoval před tím, aby se z krizového opatření stal trvalý model cenových stropů. Podle něj podobné zásahy sice mohou krátkodobě pomoct, ale dlouhodobě vytvářejí nové problémy v ekonomice.

V této části působil Vondráček jako politik, který umí spojit aktuální geopolitiku s každodenní realitou lidí. Když mluvil o inflaci, připomněl, že před konfliktem byla na úrovni 1,4 %, což označil za velmi příznivý výsledek. Tím posílil svůj argument, že geopolitické otřesy mají přímý dopad na domácnosti, podniky i dopravu. Nezůstal přitom jen u kritiky, ale vysvětloval, proč dává smysl chránit stabilitu trhu a neomezovat pohyb lidí ani firem víc, než je nutné.

Soběstačnost a trh

Dalším silným tématem byla evropská závislost na světových velmocích. Na otázku, zda by Evropa neměla usilovat o větší soběstačnost, Vondráček odpověděl, že stoprocentní soběstačnost je iluze, ale strategická nezávislost v klíčových surovinách je podle něj nezbytná. Znovu se vrátil k českému uhlí, jaderné energetice a k tomu, že by Česká republika neměla předčasně vypínat vlastní zdroje jen proto, aby následně dovážela drahou náhradu ze zahraničí.

Jeho přístup byl výrazně tržní. Obnovitelné zdroje podle něj mají smysl tam, kde jsou předvídatelné, ale u „občasných“ zdrojů energie upozorňoval na problémy s přenosovou soustavou i na náklady, které nakonec platí lidé na účtech za elektřinu. Právě tady vyzněl Vondráček velmi konzistentně: chce levnější a dostupnější energie, méně zelené ideologie a více prostoru pro volbu občanů i firem. Místo velkých sloganů stavěl argument na jednoduché logice: nejdřív musí existovat náhrada, a teprve potom má smysl něco vypínat.

Prezident, NATO a kompetence

Silná část rozhovoru se týkala i sporu vlády s prezidentem Petrem Pavlem ohledně účasti na summitu NATO v Ankaře. Vondráček připomněl, že za zahraniční politiku odpovídá vláda, a proto by měla mít právo rozhodovat o tom, kdo ji na mezinárodních jednáních zastoupí. K samotné hrozbě kompetenční žaloby přistupoval zdrženlivě, ale naznačil, že článek 63 Ústavy je specifický a nemusí jít o typický kompetenční spor, jaký by měl Ústavní soud řešit.

Na otázku, zda by prezident jako zkušený voják a bývalý generál NATO neměl být součástí delegace, odpověděl, že v dané chvíli by summit měli reprezentovat ti, kteří obhajují novou vládní politiku. Z jeho slov bylo cítit důraz na politickou odpovědnost a soulad uvnitř exekutivy. Nepůsobil přitom konfliktně, spíš systematicky vysvětloval, proč je pro něj důležitější funkční rozdělení rolí než symbolická účast hlavy státu.

Explosia, koalice a styl vlády

Rozhovor se nevyhnul ani tématu možného prodeje pardubické Explosie. Vondráček uvedl, že stát by měl mít pod dohledem ty nejstrategičtější firmy, ale současně připomněl, že Explosia je zisková a není zatěžována ztrátami, jako některé jiné státní podniky. Debatu o jejím případném prodeji proto nechává otevřenou a zdůrazňuje, že rozhodnutí by mělo být pečlivé a nikoli unáhlené.

Tato část ukázala jeho typický styl v koalici: není bezvýhradný, ale ani apriorně blokující. Když mluvil o vztazích mezi SPD, ANO, Svobodnými a Motoristy, přiznal, že programově nejde o identické strany, ale že se shodují na řadě důležitých bodů. V jedné z nejzajímavějších pasáží přitom uvedl, že tam, kde se koalice neshodne, je podle něj lepší nic nedělat než přijímat špatná opatření. To znělo jako politický minimalismus, ale zároveň jako důraz na zdrženlivost a konzervativní

Alkohol ve sněmovně

Závěr pořadu patřil návrhu STAN zakázat alkohol během jednání Poslanecké sněmovny. Vondráček řekl, že alkohol podle něj do Sněmovny nepatří, ale samotný zákaz považuje za plácnutí do vody, pokud není jasné, jak by se vymáhal. Připomněl, že by se návrh měl vztahovat na všechny návykové látky, nejen na alkohol, a označil ho spíš za pokus zviditelnit se než za skutečné systémové řešení.

Na dotaz, zda je problém ve Sněmovně skutečně reálný, odpověděl smířlivě, že běžná práce pod vlivem by byla ostuda pro každého poslance, ale že bez praktického mechanismu kontroly jde jen o gesto. Věta o ranním „loku slivovice“ zjevně odlehčila závěr rozhovoru, ale zároveň potvrdila, že Vondráček umí i vážná témata podat s nadhledem. Celkově tak v pořadu Napřímo vyzněl jako politik pevný v principech, čitelný v postoji a zároveň dostatečně pragmatický na to, aby jeho argumentace působila věrohodně.

Oblíbené štítky

Svobodní

Svobodní

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31