Na první pohled to nejde dohromady. Evropská unie je podle obecného přesvědčení Západ, a totalitní komunismus Východ. Ale je tomu skutečně tak ? Obecné přesvědčení se může mýlit, a tak je tomu i v daném případě.
Jak EU, tak marxistický komunismus vznikly co do výchozího myšlenkového projektu na západě, a to v jeho německo-francouzském prostoru (Marx, Monnet, Schuman). Tedy v prostoru demokraticky tradičně slabém (Německo), a problematickém (Francie). Jak marxistická ideologie, tak ideologie hlavního proudu EU v zásadě pohrdají demokracií a politickou demokracii pokládají za dějinný přežitek, jejž má nahradit rozhodování osvícených, ideologicky spolehlivých komisařů, resp. členů politbyra bez reálné demokratické odpovědnosti.
A nyní rozdíly v praktické poloze:
Zatímco marxistická, resp. marxisticko-leninská ideologie se po převzetí moci projevila v podobě totalitního režimu stojícího a padajícího s masovým terorem rozmanitých verzí a poloh a soustavným ideologickým vymýváním mozků (dodnes patrným např. nekritickou vírou ve spásný útvar zhruba srozumitelný jako Brusel-Berlín-Paříž), je tomu u hlavního ideologického a politického proudu EU jen zčásti jinak.
Očividný masový teror není podstatou systému. Jde hlavně o klíčovou ideologickou víru v kombinaci konzumní spokojenosti, domnělého bezpečí a spoléhání na jaká jiná než velemoudrá rozhodnutí pomazané vůdcovské kasty. U nás se k tomu přidává víra v EU jako ochranu před Ruskem, ačkoli opak je pravdou. Kdo je členem Evropské unie, je vzhledem ke strategické orientaci EU a jejímu převažujícímu ideologickému, politickému a hospodářskému antiamerikanismu jednou nohou v Rusku.
Nyní se stavba EU začíná viditelně drolit zejména v důsledku zjevného rozkladu Evropské měnové unie, jež je v konfrontaci s pluralitní a rozrůzněnou podstatou Evropy neudržitelná. Tak končí zlatý důl a zdánlivě neotřesitelné ideologické útočiště jak převážné části západoevropské a východoevropské politické i hospodářské elity, tak našich a nejen našich euronaivků, a rovněž socialistů a postkomunistů, kteří jednoduše a více či méně vyměnili Moskvu za Brusel.
Co tedy zbývá, když se další iluze i realita nadstátní říše opět nezadržitelně hroutí ? Zbývá stará dobrá státní demokracie, která je sice špatná, ale jak říkal Churchill, nic lepšího jsme zatím nevymysleli, a jak říkal Masaryk, je historicky hodně mladá, a nejlepší léta má proto teprve před sebou. V zásadě platí, že skutečné překonání komunistického dědictví v našich hlavách se projeví skutečným překonáním neméně bláhové víry a spoléhání na Evropskou unii.
Autor je místopředsedou Svobodných
