Nejen letošní červnová připomínka Husovy mučednické smrti, ale právě tak celoroční 590. výročí počátku následného myšlenkového a vojenského střetu naprosté většiny české společnosti a státu s tehdejší Evropou volají po důkladném a ideologicky nepředpojatém zamyšlení nad smyslem české existence.V kontrastu s myšlenkově vyprázdněnou současností jej duchovní a politická česká elita v r. 1420 a následném období v Husově duchu spatřovala a formulovala obdivuhodně jasně a zřetelně. V překladu do dnešního jazyka spočívá duchovní podstata husitství ve výslovné a zásadně kladené přednosti mravního individuálního svědomí a s ním spjatého rozumu, tedy v upřednostňování základního kamene dodnes diskutovaného fenoménu přirozeného práva, před pozitivními normami a zákony, jestliže s ním jsou v rozporu. Na tuto ve světě stále živou, u nás neprávem a ke škodě opomíjenou tématiku ostatně v příloze Lidových novin Orientaci 21. srpna upozornil právní teoretik Jiří Přibáň (Lesk a bída právního pozitivismu).

Tehdejší česká pře s Evropou měla co do svého vůdčího principu právě tuto duchovní, právní a politickou kvalitu. Proto se stala, a to bez ohledu na hmotnou porážku z r. 1620, jež na dlouhou dobu znamenala konec české duchovní a státní samostatnosti, zjevným a uznávaným počátkem evropské reformace, jak v témže čísle Orientace v rozhovoru připomněl profesor František Šmahel. Ta ale již poražena nebyla. A stala se proto duchovním a mravním základem moderní evropské, a ve význačném smyslu americké demokracie, k níž se, často bez vědomí právě těchto pro naše dějiny klíčových souvislostí, plným právem hlásíme.

Připomínání významu husitské reformační tradice pro pochopení smyslu české existence tedy není žádné ublíženectví, ani nacionalismus, jak již rituálně hlásají hlavně někteří povrchní publicisté. Je právě naopak legitimním oživujícím vodítkem v současných sporech o zacílení české politiky, a to jak na domácí, tak evropské a světové scéně. Odbývat husitství poukazy na jeho primitivní ideologické zneužívání komunisty, nebo na  některé průvodní jevy husitských obranných válek, je již dost únavná, protože laciná demagogie, jež odvádí pozornost od dodnes živé a naléhavé přirozenoprávní (nikoli ryze teologické) podstaty tehdejšího sporu.        

Ta se dnes u nás ukazuje jak v debatě o vztahu české státní politiky a života občanů, tak i v souvislé české kritice Evropské unie. Co vlastně znamená, že stát má být pro občany, a ne občané pro stát ? Má nám stát hlavně zajišťovat svobodu, anebo existuje v první řadě proto, aby z našich daní přeposílal peníze a zaopatřoval ?  To je jádro soudobého sváru mezi liberálně-konzervativní pravicí a direktivně zaopatřující levicí. Na jeho českém prapůvodním počátku ale stálo filosoficky podložené husitské přesvědčení, že křesťan není slouhou mocného církevního úřadu. Církev tu není proto, aby komandovala a šikanovala lidi, ale kvůli péči o jejich duše, o věčný smysl jejich existence. Český husitský spor se tehdy právě tím zcela logicky stal sporem evropským.

A problém smyslu církevní instituce je v přeneseném smyslu rovněž problémem smyslu existence státu. V den desátého výročí Československé republiky se její filosofický zakladatel a prezident Tomáš G. Masaryk v takto pojatém přirozenoprávním duchu výslovně vyjádřil o smyslu státní existence: „Stát není jen mechanismem, politika není jen dovednou správní a diplomatickou technikou, stát je spolčením občanů na rozumových a mravních základech. Jestliže život jednotlivcův má smysl jen sub specie aeternitatis, platí to také o politickém spolčení těch jednotlivců. Stát má hlubší smysl, než se to navenek jeví v té směsici jednotlivých politických akcí a akciček. Stát má smysl duchovní, smysl mravní.“

A co platí v malém o našem státu a smyslu jeho existence, platí, opět v přeneseném smyslu a ve velkém, například i o Evropské unii.V době nedávných sporů o referendy zamítnutou euroústavu a za německého nátlaku na její umělé oživení veřejně připomněla německá kancléřka Merkelová v Praze koncem ledna 2007 českému prezidentu Klausovi právě husitskou tradici české státnosti. Konkrétně zmínila husitské odhodlání neustoupit ani o milimetr svého teologického území.Tím však obešla podstatu stále trvajícího filosoficko-politického sporu. Jakoby v husitské při šlo jen o jakousi z dnešního pohledu nerozumnou a přehnanou malichernost detailů, a ne o vlastní smysl lidských životů a otázku jemu přiměřeného politicko-právního prostředí. Prezident Václav Klaus se tehdy proti znevažujícímu výroku německé kancléřky pohotově a zcela právem ohradil. Lakonickým příměrem svého hosta upozornil, že v českém sporu o Evropskou unii nejde o žádné milimetry, ale kilometry.

Nakonec ale nad podstatnými českými argumenty a demokratickým principem diskuse převážil Německem vedený, nevybíravý vnější nátlak unijního establishmentu s jeho domácí, myšlenkově neméně plytkou, a i proto věcnou debatu nepřipouštějící verzí. Česká republika v jeho stínu ratifikovala tzv. Lisabonskou smlouvu, tedy obsahově nepatrně pozměněnou a předtím zamítnutou euroústavu, jako poslední. Stalo se tak až po přijetí prezidentem Klausem požadované dílčí výjimky. Evropská unie se tak místo stále ještě možného společenství rovných a svobodných stala tuhým a bezduchým příkazovým kolosem direktivního zaopatřování pod faktickým německým vedením, kde přirozená demokratická práva zejména menších demokracií mnoho neznamenají. Evropská unie je proto v dějinné retrospektivě opakem původně husitského reformačního principu, který stál na počátku evropské a americké cesty k demokratické civilizaci.

Téměř ihned po lisabonském utužení evropských poměrů se vcelku zákonitě, v daném případě pod tlakem finanční a hospodářské krize, postupně ukazuje, že ony „kilometrové,“ zcela zásadní rozdíly mezi tradičním českým, původně hlavně z husitství pramenícím pojetím svobodné a demokratické Evropy, a její německo-francouzskou svěrací kazajkou v podobě EU mají zřejmě osudový dopad na možnost existence Evropské unie jako takové. Dnešní, stále se stupňující a prohlubující existenční krize eurozóny jako údajně tvrdého jádra Evropské unie totiž zřetelně dokládá, že německo (-francouzský) diktát je pro Evropu neudržitelnou skutečností. I na tomto aktuálním případu se jakoby ve zkratce potvrzuje, že Husem a husitstvím principiálně vyjádřený a předvedený smysl české existence má hluboký a naléhavý filosofický a politický dosah, jenž daleko a zásadně přesahuje české státní hranice.      

Miloslav Bednář je místopředsedou Svobodných a kandidátem do Senátu v Praze 11.