Zálom: Mezi vládou Babiše a Fialy není žádný principiální rozdíl

Zálom: Mezi vládou Babiše a Fialy není žádný principiální rozdíl

„Fialova vládní koalice naprosto pohrdá opravným stanoviskem Senátu,“ ohlíží se Luboš Zálom, místopředseda Svobodných za peripetií spojenou se schvalováním novely pandemického zákona. Právě kvůli tomuto zákonu však nevidí žádný rozdíl mezi novou a předchozí vládou. „Jestliže jsme tady byli dlouhé měsíce svědky toho, jak si Babiš, Hamáček a ten, kdo zrovna seděl v křesle ministra zdravotnictví, ohýbali pravidla podle sebe, jak pohrdali zákonností i demokratickými principy, nyní jsme svědky stejného přístupu. S tím rozdílem, že Babišova vláda nečelila žádné reálné opozici. Hnutí ANO společně s SPD se ale jako opozice chovat snaží. Ze strany ANO je to přehlídka drzého pokrytectví,“ říká Zálom.

Opětovné projednávání pandemického zákona v Poslanecké sněmovně opět provázela řada obstrukcí, ale i obav z porušení jednacího řádu. Nediskredituje tento postup jak vládní koalici, tak opoziční poslance? Není to podle vás jen msta opozice za to, že především SPD nedostala místa ve vedení Poslanecké sněmovny?

Já bych to asi nenazýval diskreditací, jako spíš potvrzením kurzu. Potvrzením toho, že náš kritický postoj vůči vládě, která se ještě ve své funkci nestihla pořádně ohřát a dle zvyklostí by měla dostat sto dní hájení, byl správný. Potvrzení toho, že jsme tuto koalici a její představitele odhadli správně. Mezi vládou Andreje Babiše a novou vládou tzv. demokratického bloku není žádný principiální rozdíl. Jestliže jsme tady byli dlouhé měsíce svědky toho, jak si Babiš, Hamáček a ten, kdo zrovna seděl v křesle ministra zdravotnictví, ohýbali pravidla podle sebe, jak pohrdali zákonností i demokratickými principy, nyní jsme svědky stejného přístupu. S tím rozdílem, že Babišova vláda nečelila žádné reálné opozici. Hnutí ANO společně s SPD se ale jako opozice chovat snaží. Ze strany ANO je to přehlídka drzého pokrytectví. Jestliže představitelé ANO kritizují pandemický zákon, přičemž to bylo právě hnutí ANO, kdo dával pandemický zákon dohromady, a hlavním autorem jeho novely je stejný ministerský náměstek, jaký působil za Babiše, je to pokrytectví.

Pozice SPD je ale jiná. Ta se skutečně chová jako opozice. Já jsem už v době opakovaných hlasování o nouzovém stavu psal, že opozice se musí zastat podnikatelů a občanů a bojovat proti kovidovým represím, i za použití sněmovních obstrukcí. Tehdy se strany zapojené v dnešní nové vládní koalici chovaly vůči Babišově vládě velmi servilně. Pro svobodu v této zemi neučinily vůbec nic. Nouzový stav a následnou represivní politiku mlčky schválily. SPD k obstrukcím sáhla a byl to jednoznačně správný krok. I když nejsem zrovna příznivcem SPD a nepokládám ji za stranu, která by byla schopna principiálně hájit svobodu, za boj proti schválení novely pandemického zákona patří politikům SPD dík. A dejme tomu, že to opravdu byla msta. Možná že kdyby Fialova vládní koalice dala nakrmit i politikům SPD, k obstrukcím by nedošlo. Možná by se nechali uchlácholit funkcemi. Možná. Ale takové úvahy zásluhu SPD podle mě nijak nesnižují. I když to byl do značné míry marný a zoufalý boj. A myslím, že bychom se měli pozastavit ještě nad jednou věcí: Nad tím, jak Fialova vládní koalice naprosto pohrdá opravným stanoviskem Senátu.

Během prvního projednávání pandemického zákona ve Sněmovně se na demonstracích objevily šibenice, během druhého projednávání pak iniciativa Chcípl PES zveřejnila adresy trvalého bydliště poslanců a vyzvala své příznivce, ať jdou demonstrovat tam. Je to podle vás v pořádku?

Já se obávám, že iniciativa Chcípl PES – Otevřeme Česko přestává situaci zvládat a začíná dělat jednu chybu za druhou. Na druhou stranu je potřeba uznat, že je velmi těžké takovým projevům na demonstracích zabránit. Čím je situace vypjatější, tím podivnější osoby někdy na demonstrace chodí. Někdy s sebou přitáhnou šibenice, někdy maketu gilotiny, a tak dále. Těžko to ohlídat a je skoro nemožné takové projevy na demonstracích úplně eliminovat. Šibenice určitě do značné míry zdiskreditovaly celou iniciativu. A i když se pak vedení iniciativy Chcípl PES snažilo situaci zachránit a dát těm šibenicím symbolický a méně násilný obsah, celé to vyznívalo trochu křečovitě. Šibenice byly rozhodně přes čáru.

O zveřejnění adres poslanců a o výzvě, aby se demonstrace konaly tam, si to však nemyslím. Věci zašly příliš daleko. Útok na svobodu i na demokracii je neoddiskutovatelný. Nejen pandemický zákon ale celá kovidová politika míří proti občanům této republiky, proti celým rodinám, proti dětem. Ne pouze proti těm, kteří sami vystupují na demonstracích. Ne pouze proti samotným podnikatelům, kteří jsou nuceni žít v neustálém riziku nových lockdownů. Jestliže lidé jako Fiala či Rakušan nebo před nimi Babiš s Hamáčkem útočí na bezbranné děti, proč by se jim nemělo odpovědět v podobném duchu? Proč bychom nemohli říct příbuzným těchto politiků, kdo jsou jejich tátové a manželé zač? Jak barbarsky podle nás ubližují této zemi? Bezohlednost, s jakou politici nové vládní koalice protlačili novelu pandemického zákona, vlastně úplně zbytečnou novelu, vytváří kontext našeho dalšího postupu. Ještě zpátky k šibenicím. Ono to vlastně není nic nového. Vyhrožování násilím. Na protibabišovských demonstracích byly k vidění transparenty s vyobrazeným Babišem za mřížemi, šibenice se objevily na demonstracích proti vládě Petra Nečase, jestli se nepletu, na jedné takové demonstraci se přímo na pódiu odehrála poprava figuríny představující politika… Nevzpomínám si, že by reakce politiků byly tehdy tak plačtivě hysterické, jako co předvádí dnes pan Rakušan.

Tak trochu ve stínu pandemického zákona zamířil do Sněmovny také návrh státního rozpočtu, ve kterém kabinet Petra Fialy našel úspory v řádu desítek miliard korun. Jste s těmito škrty spokojený?

Nechci, aby to vypadalo, že Fialovu vládu kritizuji za každou cenu, snad z nějaké zahořklosti nad tím, že naše předvolební formace nedokázala pravicové voliče zaujmout a přetáhnout na naši stranu. Každý škrt se počítá a jakékoliv snížení zadlužení je správný krok. Zdá se mi však, jako by se Fialova vláda snažila vyrábět ekonomické perpetuum mobile. Nevidím žádnou zásadní snahu šetřit. Úspory jsou podle mě spíš kosmetické. Zásadní problémy neřeší. Protože hlavní příčinou problémů je přebujelost celého státního aparátu, obrovské množství zákonů a regulací, nepřiměřené množství státních úředníků vůči objemu soukromého sektoru. Svobodní dlouhodobě poukazují na to, že stát potřebuje zásadní redukční dietu. K tomu však nedochází. Naopak. Fialova vláda se holedbá, komu všemu pomůže, koho podpoří, koho podrží, komu zvýší platy. Zároveň se tváří, že bude šetřit. To jde proti sobě. Zároveň se snaží tvrdit, že kosmetické úspory v rozpočtu budou působit protiinflačně, což je naprostý nesmysl. Je to asi stejné, jako kdyby se notorický alkoholik pokusit srazit svoji enormní spotřebu alkoholu z třiceti piv denně na pětadvacet a liboval si, jak má najednou svoje pití pod kontrolou.

Někteří experti však vyzvali vládu, aby zvýšila daně, neboť se obávají, že pouze redukovat výdaje státu nebude dostačující na stabilizaci veřejných financí. Umíte si něco takového, byť jen dočasně, připustit?

Tak ono především o žádnou zásadní redukci výdajů státu nejde. Jestli taková redukce je maximum, co Fialova vláda dokáže, pak je zřejmé, že dřív nebo později si sama bude muset přiznat, že skutečně jediné, co dokáže, je zvedat daně. Pro mě je to principiální záležitost. Umím si představit skutečně radikální osekání výdajů státu. Rušení úřadů, propouštění úředníků atd. Ale nedělám si iluze, zda takto smýšlí politici Fialovy vládní koalice. Nedělám si iluze, že nezvedání daní je pro ně skutečně zásadní morální otázka, něco, přes co nejede vlak. Na peníze lidem se prostě nesahá. Tečka.

Letos víc než o velkou politiku půjde o komunální politiku, neboť nás letos na podzim čekají komunální volby. Jsou na ně Svobodní připraveni?

Svobodní jsou vnitřně v tak dobré kondici, v jaké jsme už dlouho nebyli. Doufáme, že ačkoliv se zdá, že komunální politika a velká parlamentní politika jsou úplně odlišné světy, právě letos budeme mít zásadní šanci ukázat, čím jsou ty světy propojené. Že jsou to především pevné zásady, principiální stanoviska, na čem záleží, a co funguje jak v komunální, tak i ve vysoké politice. Já jsem zastupitelem v Berouně, a i když jsem byl v minulosti poměrně skeptický vůči tomu, zda lze na úrovni komunální politiky uplatňovat pravicové principy, ty poslední necelé čtyři roky mi do značné míry otevřely oči. Vše to prohnilé, co vidíme na vysoké politice, je totiž vidět i na úrovni obce. Touha po moci, touha zasahovat do životů lidí, vrchnostenská arogance, pohrdání občany a šílená nenávist vůči svobodě. Když vidíte, jak si na radnici notují politici hnutí ANO s politiky z ODS, jak pracují v rámci radniční koalice proti lidem, máte chuť s tím něco dělat a nabídnout alternativu. Věřím, že nejenom v Berouně budeme schopni letos přepsat místní politickou mapu.

O hlasy voličů se v komunálních volbách uchází vždy široká škála nejrůznějších kandidátek. Jak to bude v případě Svobodných? Budete kandidovat pouze samostatně, nebo vybudete vytvářet nějaké předvolební bloky a koalice?

My se v tomto ohledu snažíme být stranou, která zastává myšlenku vnitrostranické demokracie a decentralizace. Komunální volby jsou spíše v rukou krajských předsednictev než republikového vedení. A hlavní iniciativa je na místních pobočkách. Pouze ty nejlépe vědí, zda jít do voleb samostatně nebo zda vytvořit koalici nebo blok nezávislých kandidátů. Někde půjdeme určitě pod značkou Svobodní, v mnoha městech a obcích budeme navíc pod touto značkou obhajovat naše dosavadní pozice. Jinde nám fungují místní nezávislá sdružení s podporou Svobodných. A někde jinde se možná pokusíme navázat na dobře rozjetou spolupráci s Trikolórou a Soukromníky. Za sebe můžu pouze prozradit, že v Berouně půjdeme do volebního klání pod značkou Lepší Beroun. V minulých volbách jsme s ní získali dvě křesla v zastupitelstvu, a mým cílem je tento mandát minimálně zdvojnásobit.

Přestože komunální volby nikdy nemají žádné jedno společné téma, neboť každá obec či město řeší zcela jiné problémy, je něco, co bude spojovat napříč celou republikou komunální kandidátky Svobodných?

Svobodní mají dlouhodobě vypracované zásady komunální politiky. Je to šest základních bodů, o které se naše komunální politika opírá a které jsou aplikovatelné na jakoukoliv obec či město, bez ohledu na různé specifické podmínky nebo lokální témata. Za prvé klademe důraz na vyrovnaný rozpočet. Za druhé apelujeme na to, aby se peníze z obecního rozpočtu využívaly především na veřejné statky, tedy věci jako chodníky, veřejná doprava, čistotu a pořádek. Za třetí, obec nemá podnikat, nemá zakládat firmy a nemá svoji činností deformovat tržní prostředí. Za čtvrté klademe důraz na to, aby se případné přebytky z hospodaření ukládaly do aktiv s minimálním rizikem. Za páté nám jde o maximální transparentnost všech aktivit obce. A konečně za šesté jsme proti tomu, aby se obec podílela na výchově či převýchově občanů. To je základní rámec. Jak se promítne do práce Svobodných v tom či onom městě nebo obci nebo na který bod budeme klást důraz při kampani, to už vyplývá spíše z místních poměrů. 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Úvod: válka, Česko a tisíce uvázlých turistů

Debata, kterou v Událostech, komentářích vedla moderátorka Tereza Řezníčková, se odehrávala na pozadí čtvrtého dne války na Blízkém východě po společných útocích Spojených států a Izraele na Írán a následné íránské raketové a dronové odvetě. V regionu se podle systému Drozd nacházelo kolem 6400 registrovaných českých občanů, uzavíral se a znovu otevíral vzdušný prostor, rušily se linky a vláda spouštěla armádní i pronajaté repatriační lety z Egypta, Jordánska a Ománu

Ve studiu proti sobě usedla poslankyně STAN Barbora Urbanová a na dálku se připojil poslanec za Svobodné a místopředseda výboru pro evropské záležitosti Libor Vondráček. Jejich spor se rychle posunul od konkrétní pomoci turistům k širší otázce, jak Česko zvládá krizovou komunikaci a jak má v neklidném roce 2026 vypadat zahraniční politika malého státu.

Vondráček: stát dělá, co může, kapacity jsou omezené

Na úvodní otázku, jak Česká republika zvládá reakci na rychle se vyhrocující situaci, odpověděl Libor Vondráček obhajobou vlády a státního aparátu. Popsal, že na jednání jejich poslaneckého klubu vystoupil ministr obrany, který poslance informoval o intenzivní koordinaci mezi resorty obrany a zahraničí. Podle Vondráčka dělají „všichni, co mohou“, zásadním limitem jsou ale uzavřené vzdušné prostory v řadě států a omezená možnost plavby lodí, takže návrat domů je logisticky složitý a často riskantní i pro samotné turisty.

Vondráček připomněl, že Spojené arabské emiráty a další státy Perského zálivu se staly oblíbenou destinací posledních let, takže počet Čechů v oblasti není malý. I on sám prý dostává žádosti od zoufalých rodin, aby pomohl s kontakty či informacemi, ale naráží na stejná omezení jako vláda: uzavřené nebe, přetížené linky a omezené kapacity armádních letounů typu Casa a airbusů, které ministerstvo obrany nasadilo k repatriaci.

Z jeho slov se vinul hlavní apel: kdo může, ať do oblasti nyní necestuje, aby si „nepřidělával starosti“. V době, kdy do Prahy dorazil první armádní speciál z Jordánska a další lety z Ománu a Egypta se chystaly na noc a ráno, se tak snažil veřejnost spíše uklidnit než vyvolávat dojem, že stát situaci nezvládá.

Spor o komunikaci: systém vs. „telefon na premiéra“

Barbora Urbanová postavila proti Vondráčkovu popisu limitů státní moci tvrdou kritiku vládní komunikace. Připomněla, že o víkendu a v pondělí ráno podle ní prakticky neexistovala srozumitelná strategická komunikace státu, lidé v hotelích v Dubaji či na přestupních destinacích v regionu sledovali Českou televizi a rozhlas, ale ministra zahraničí v klíčových hodinách neviděli.

Urbanová argumentovala, že právě takové chvíle ukazují, jak chybí centrální útvar strategické komunikace, který koalice po nástupu k moci zrušila bez adekvátní náhrady. Podle ní by systém typu Drozd mohl být rozšířen i o notifikace a praktické návody, nejen o suché sdělení „zůstaňte na místě a zachovejte klid“. Připomněla i konkrétní dotazy lidí na léky nebo délku pobytu v odříznuté destinaci – témata, která by podle ní měl stát aktivně řešit, místo aby je nechal na improvizaci jednotlivců.

Do debaty vnesla i symbolický motiv „covidových časů“, kdy premiér oznamoval v televizi ceny taxíků k hranicím. Také nyní jí vadilo, že Andrej Babiš se chlubí telefonáty s jednotlivými občany, čímž podle ní vzniká dojem, že bez kontaktu na předsedu vlády se člověk nedostane domů. Urbanová žádala systémová řešení, ne osobní mikromanagement.

Vondráček na tuto kritiku reagoval s tím, že by z celé situace nerad dělal politikum. Připomněl, že v minulých letech stát investoval „miliony a desítky milionů“ do strategické komunikace a že pokud by byla tak skvělá, jak se prezentovalo, lidé by už dávno věděli, jak se v podobných krizích chovat. Zmínil i příručku „72 hodin“, která má občany naučit připravit se na mimořádné události, a naznačil, že její pozdní vznik a slabý dopad nejsou vinou současné vlády.

Současně ale zůstal ve stejné linii: i kdyby u moci byla jiná garnitura, zásadně lépe by podle něj situaci nezvládla, protože fyzické kapacity repatriačních letů a omezení v regionu by zůstaly stejné.

Zahraniční politika: mezinárodní právo, Írán a Spojené státy

Debata se pak stočila k otázce, zda má Sněmovna přijmout usnesení, které by výslovně podpořilo české spojence, zejména Spojené státy a Izrael, a jasně se postavilo k útokům na Írán. Občanská demokratická strana se o takové usnesení pokusila, ale poslanci ho ani nezařadili na program schůze.

Vondráček odmítl, že by vláda potřebovala od ODS rady, jak dělat zahraniční politiku, a tvrdil, že výsledky posledních týdnů a měsíců – zejména zlepšení vztahů se Spojenými státy – jsou viditelné samy o sobě. Podle něj mezinárodní hráči nepotřebují sledovat, jak se česká Sněmovna hádá o rezolucích, zvlášť v době, kdy už nyní kvůli době jednání leží ve Sněmovně řada odložených zákonů.

Na otázku, zda Česká republika stojí za Spojenými státy a Izraelem, odpověděl s odkazem na programové prohlášení vlády: v první řadě prý stojíme za mezinárodním právem a suverenitou států, což podle něj platí jak pro Ukrajinu, tak pro aktuální konflikt s Íránem. Pokud Spojené státy mezinárodní právo neporušily, nemusejí se podle něj ničeho bát, ale Česká republika nemá potřebu to zvlášť deklarovat novým usnesením.

Zároveň varoval před „preventivními útoky“ a připomněl zkušenost z roku 2003, kdy americký ministr zahraničí Colin Powell ve Valném shromáždění OSN obhajoval invazi do Iráku údajnými zbraněmi hromadného ničení. Obával se, aby se podobný narativ nestal znovu záminkou pro vojenské operace, které by jinak těžko hledaly oporu v právu, a aby se na tento příklad neodvolávaly i jiné mocnosti, které by chtěly ospravedlnit své zásahy.

Na doplňující dotazy, zda existuje uvnitř vládního uskupení a spřízněných stran – ANO, Motoristé, SPD – jasná společná linie k íránskému konfliktu, připustil, že programové prohlášení otázku Íránu výslovně neřeší a vyprofilovaná pozice zatím neexistuje. Podle něj ale může být Česká republika spolehlivým spojencem Spojených států v rámci NATO, a přesto upozorňovat na možná porušování mezinárodního práva – a že zaznívání takových hlasů v české debatě považuje za užitečné.  

Urbanová: svět nečeká, až se koalice shodne

Barbora Urbanová využila Vondráčkova přiznání, že vláda nemá k Íránu pevně formulovanou politiku, k širší kritice. Podle ní to není „přítomná otázka“ jen v programovém prohlášení, ale realita, která ovlivňuje ceny plynu a ropy, rozpočty domácností, bezpečnost Evropy i tlak na obranné rozpočty.

Připomněla, že i válka na Ukrajině, kterou Rusko dál vede a při níž umírají civilisté, nebyla v programových dokumentech předem popsána, ale Česko se muselo rychle zorientovat a zaujmout jasný postoj. Kritizovala současnou vládu, že navrhuje snížení rozpočtu na obranu právě ve chvíli, kdy se situace na Blízkém východě vyhrocuje a ruská agrese neskončila.

Zároveň zdůraznila, že nechce po 108 vládních poslancích jednotu v každém detailu, ale očekává jasnou, srozumitelnou „českou pozici“ v nebezpečném světě roku 2026. Odmítla jakýkoli náznak sympatií k íránskému režimu, který označila za zrůdný a odpovědný za vraždění vlastních občanů, ale současně upozornila, že veřejnost ani poslanci nemají dost informací, aby mohli definitivně posoudit odůvodněnost americko-izraelského útoku.

Urbanová vidí problém i v tom, že kabinet nedává prostor plnohodnotné parlamentní debatě o tak zásadních otázkách. Připomněla, že koalice neumožnila zařazení bodu k Blízkému východu na program, zatímco Sněmovna podle ní „hodiny“ řeší symbolické dny a dílčí novely, jako byl například bod o týrání zvířat. Její výtka mířila k tomu, že místo seriózní debaty o válce a dopadech na české občany se poslanci věnují vedlejším tématům.

Naslouchání a realita cen: co Sněmovna může a nemůže

Moderátorka v závěru připomněla výzvu prezidenta, aby si poslanci víc naslouchali. Vondráček trval na tom, že debata ve Sněmovně probíhá – jen ne v podobě samostatného bodu, ale v rámci projednávání programu, což označil za „folklor“, kdy se u bodu o programu mluví o všech možných tématech.

Znovu citoval programové prohlášení: Česká republika bude důsledně hájit mezinárodní právo a suverenitu států, podporovat diplomatické kroky k ukončení války na Ukrajině a eliminovat rizika války v Evropě. Připustil, že válka na Blízkém východě není válkou „v Evropě“, ale princip respektu k mezinárodnímu právu se podle něj vztahuje i na ni.

Současně zchladil očekávání, že vnitrostátní debaty mohou ovlivnit každodenní realitu: ceny benzínu a ropy podle něj porostou bez ohledu na to, zda se o konfliktu bude v českém parlamentu mluvit hodinu, nebo deset hodin. Česko může vyzývat k deeskalaci a usilovat o zprovoznění klíčových tras, jako je Hormuzský průliv, ale rozhodující tahy se dějí jinde.

Záběr z letiště: krizová operace v přímém přenosu

Televizní reportáž po skončení politického duelu přesunula pozornost z abstraktní diplomacie k velmi konkrétnímu obrazu: na čtvrtý terminál pražského letiště právě dorazil první armádní letoun z Jordánska s asi 40 Čechy na palubě. Redaktorka Kateřina Golasovská popsala, že další, větší airbus z Ománu s až stovkou cestujících se čeká v noci a nad ránem má dorazit letoun Casa z Egypta, po dočerpání paliva a výměně posádek se pak stroje vrátí zpět pro další lidi.

Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o „rozsáhlejší operaci než poslat jedno letadlo na jedno místo“, která musí reagovat na počasí, typ letadel i přelety nad jednotlivými státy, a potvrdil, že Česko repatriuje své občany zároveň ze tří zemí. V regionu přitom podle aktuálních dat systému Drozd zůstává přes šest tisíc českých občanů, kteří se postupně snaží dostat domů i s pomocí komerčních letů, například společnosti Smartwings.

Reportáž tak v několika minutách ukázala dvě tváře stejné krize: složité politické hledání postoje mezi loajalitou ke spojencům a respektem k mezinárodnímu právu a vedle toho praktickou snahu dostat v co nejkratší době domů tisíce turistů, kteří se ocitli v regionu, kde opět padají rakety a uzavírají se letiště.

Libor Vondráček v této mozaice vystoupil jako politik, který se snaží zdůraznit omezené kapacity českého státu, varovat před opakováním chyb z irácké války, a přitom se nenechat vtáhnout do obviňování vlády z totálního selhání. Urbanová oproti tomu tlačila na systémovou přípravu, jasnou „českou“ pozici a silnější roli parlamentu i strategické komunikace. Napětí mezi těmito dvěma pohledy definovalo tón celého pořadu.

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31