Zálom: Mezi vládou Babiše a Fialy není žádný principiální rozdíl

Zálom: Mezi vládou Babiše a Fialy není žádný principiální rozdíl

„Fialova vládní koalice naprosto pohrdá opravným stanoviskem Senátu,“ ohlíží se Luboš Zálom, místopředseda Svobodných za peripetií spojenou se schvalováním novely pandemického zákona. Právě kvůli tomuto zákonu však nevidí žádný rozdíl mezi novou a předchozí vládou. „Jestliže jsme tady byli dlouhé měsíce svědky toho, jak si Babiš, Hamáček a ten, kdo zrovna seděl v křesle ministra zdravotnictví, ohýbali pravidla podle sebe, jak pohrdali zákonností i demokratickými principy, nyní jsme svědky stejného přístupu. S tím rozdílem, že Babišova vláda nečelila žádné reálné opozici. Hnutí ANO společně s SPD se ale jako opozice chovat snaží. Ze strany ANO je to přehlídka drzého pokrytectví,“ říká Zálom.

Opětovné projednávání pandemického zákona v Poslanecké sněmovně opět provázela řada obstrukcí, ale i obav z porušení jednacího řádu. Nediskredituje tento postup jak vládní koalici, tak opoziční poslance? Není to podle vás jen msta opozice za to, že především SPD nedostala místa ve vedení Poslanecké sněmovny?

Já bych to asi nenazýval diskreditací, jako spíš potvrzením kurzu. Potvrzením toho, že náš kritický postoj vůči vládě, která se ještě ve své funkci nestihla pořádně ohřát a dle zvyklostí by měla dostat sto dní hájení, byl správný. Potvrzení toho, že jsme tuto koalici a její představitele odhadli správně. Mezi vládou Andreje Babiše a novou vládou tzv. demokratického bloku není žádný principiální rozdíl. Jestliže jsme tady byli dlouhé měsíce svědky toho, jak si Babiš, Hamáček a ten, kdo zrovna seděl v křesle ministra zdravotnictví, ohýbali pravidla podle sebe, jak pohrdali zákonností i demokratickými principy, nyní jsme svědky stejného přístupu. S tím rozdílem, že Babišova vláda nečelila žádné reálné opozici. Hnutí ANO společně s SPD se ale jako opozice chovat snaží. Ze strany ANO je to přehlídka drzého pokrytectví. Jestliže představitelé ANO kritizují pandemický zákon, přičemž to bylo právě hnutí ANO, kdo dával pandemický zákon dohromady, a hlavním autorem jeho novely je stejný ministerský náměstek, jaký působil za Babiše, je to pokrytectví.

Pozice SPD je ale jiná. Ta se skutečně chová jako opozice. Já jsem už v době opakovaných hlasování o nouzovém stavu psal, že opozice se musí zastat podnikatelů a občanů a bojovat proti kovidovým represím, i za použití sněmovních obstrukcí. Tehdy se strany zapojené v dnešní nové vládní koalici chovaly vůči Babišově vládě velmi servilně. Pro svobodu v této zemi neučinily vůbec nic. Nouzový stav a následnou represivní politiku mlčky schválily. SPD k obstrukcím sáhla a byl to jednoznačně správný krok. I když nejsem zrovna příznivcem SPD a nepokládám ji za stranu, která by byla schopna principiálně hájit svobodu, za boj proti schválení novely pandemického zákona patří politikům SPD dík. A dejme tomu, že to opravdu byla msta. Možná že kdyby Fialova vládní koalice dala nakrmit i politikům SPD, k obstrukcím by nedošlo. Možná by se nechali uchlácholit funkcemi. Možná. Ale takové úvahy zásluhu SPD podle mě nijak nesnižují. I když to byl do značné míry marný a zoufalý boj. A myslím, že bychom se měli pozastavit ještě nad jednou věcí: Nad tím, jak Fialova vládní koalice naprosto pohrdá opravným stanoviskem Senátu.

Během prvního projednávání pandemického zákona ve Sněmovně se na demonstracích objevily šibenice, během druhého projednávání pak iniciativa Chcípl PES zveřejnila adresy trvalého bydliště poslanců a vyzvala své příznivce, ať jdou demonstrovat tam. Je to podle vás v pořádku?

Já se obávám, že iniciativa Chcípl PES – Otevřeme Česko přestává situaci zvládat a začíná dělat jednu chybu za druhou. Na druhou stranu je potřeba uznat, že je velmi těžké takovým projevům na demonstracích zabránit. Čím je situace vypjatější, tím podivnější osoby někdy na demonstrace chodí. Někdy s sebou přitáhnou šibenice, někdy maketu gilotiny, a tak dále. Těžko to ohlídat a je skoro nemožné takové projevy na demonstracích úplně eliminovat. Šibenice určitě do značné míry zdiskreditovaly celou iniciativu. A i když se pak vedení iniciativy Chcípl PES snažilo situaci zachránit a dát těm šibenicím symbolický a méně násilný obsah, celé to vyznívalo trochu křečovitě. Šibenice byly rozhodně přes čáru.

O zveřejnění adres poslanců a o výzvě, aby se demonstrace konaly tam, si to však nemyslím. Věci zašly příliš daleko. Útok na svobodu i na demokracii je neoddiskutovatelný. Nejen pandemický zákon ale celá kovidová politika míří proti občanům této republiky, proti celým rodinám, proti dětem. Ne pouze proti těm, kteří sami vystupují na demonstracích. Ne pouze proti samotným podnikatelům, kteří jsou nuceni žít v neustálém riziku nových lockdownů. Jestliže lidé jako Fiala či Rakušan nebo před nimi Babiš s Hamáčkem útočí na bezbranné děti, proč by se jim nemělo odpovědět v podobném duchu? Proč bychom nemohli říct příbuzným těchto politiků, kdo jsou jejich tátové a manželé zač? Jak barbarsky podle nás ubližují této zemi? Bezohlednost, s jakou politici nové vládní koalice protlačili novelu pandemického zákona, vlastně úplně zbytečnou novelu, vytváří kontext našeho dalšího postupu. Ještě zpátky k šibenicím. Ono to vlastně není nic nového. Vyhrožování násilím. Na protibabišovských demonstracích byly k vidění transparenty s vyobrazeným Babišem za mřížemi, šibenice se objevily na demonstracích proti vládě Petra Nečase, jestli se nepletu, na jedné takové demonstraci se přímo na pódiu odehrála poprava figuríny představující politika… Nevzpomínám si, že by reakce politiků byly tehdy tak plačtivě hysterické, jako co předvádí dnes pan Rakušan.

Tak trochu ve stínu pandemického zákona zamířil do Sněmovny také návrh státního rozpočtu, ve kterém kabinet Petra Fialy našel úspory v řádu desítek miliard korun. Jste s těmito škrty spokojený?

Nechci, aby to vypadalo, že Fialovu vládu kritizuji za každou cenu, snad z nějaké zahořklosti nad tím, že naše předvolební formace nedokázala pravicové voliče zaujmout a přetáhnout na naši stranu. Každý škrt se počítá a jakékoliv snížení zadlužení je správný krok. Zdá se mi však, jako by se Fialova vláda snažila vyrábět ekonomické perpetuum mobile. Nevidím žádnou zásadní snahu šetřit. Úspory jsou podle mě spíš kosmetické. Zásadní problémy neřeší. Protože hlavní příčinou problémů je přebujelost celého státního aparátu, obrovské množství zákonů a regulací, nepřiměřené množství státních úředníků vůči objemu soukromého sektoru. Svobodní dlouhodobě poukazují na to, že stát potřebuje zásadní redukční dietu. K tomu však nedochází. Naopak. Fialova vláda se holedbá, komu všemu pomůže, koho podpoří, koho podrží, komu zvýší platy. Zároveň se tváří, že bude šetřit. To jde proti sobě. Zároveň se snaží tvrdit, že kosmetické úspory v rozpočtu budou působit protiinflačně, což je naprostý nesmysl. Je to asi stejné, jako kdyby se notorický alkoholik pokusit srazit svoji enormní spotřebu alkoholu z třiceti piv denně na pětadvacet a liboval si, jak má najednou svoje pití pod kontrolou.

Někteří experti však vyzvali vládu, aby zvýšila daně, neboť se obávají, že pouze redukovat výdaje státu nebude dostačující na stabilizaci veřejných financí. Umíte si něco takového, byť jen dočasně, připustit?

Tak ono především o žádnou zásadní redukci výdajů státu nejde. Jestli taková redukce je maximum, co Fialova vláda dokáže, pak je zřejmé, že dřív nebo později si sama bude muset přiznat, že skutečně jediné, co dokáže, je zvedat daně. Pro mě je to principiální záležitost. Umím si představit skutečně radikální osekání výdajů státu. Rušení úřadů, propouštění úředníků atd. Ale nedělám si iluze, zda takto smýšlí politici Fialovy vládní koalice. Nedělám si iluze, že nezvedání daní je pro ně skutečně zásadní morální otázka, něco, přes co nejede vlak. Na peníze lidem se prostě nesahá. Tečka.

Letos víc než o velkou politiku půjde o komunální politiku, neboť nás letos na podzim čekají komunální volby. Jsou na ně Svobodní připraveni?

Svobodní jsou vnitřně v tak dobré kondici, v jaké jsme už dlouho nebyli. Doufáme, že ačkoliv se zdá, že komunální politika a velká parlamentní politika jsou úplně odlišné světy, právě letos budeme mít zásadní šanci ukázat, čím jsou ty světy propojené. Že jsou to především pevné zásady, principiální stanoviska, na čem záleží, a co funguje jak v komunální, tak i ve vysoké politice. Já jsem zastupitelem v Berouně, a i když jsem byl v minulosti poměrně skeptický vůči tomu, zda lze na úrovni komunální politiky uplatňovat pravicové principy, ty poslední necelé čtyři roky mi do značné míry otevřely oči. Vše to prohnilé, co vidíme na vysoké politice, je totiž vidět i na úrovni obce. Touha po moci, touha zasahovat do životů lidí, vrchnostenská arogance, pohrdání občany a šílená nenávist vůči svobodě. Když vidíte, jak si na radnici notují politici hnutí ANO s politiky z ODS, jak pracují v rámci radniční koalice proti lidem, máte chuť s tím něco dělat a nabídnout alternativu. Věřím, že nejenom v Berouně budeme schopni letos přepsat místní politickou mapu.

O hlasy voličů se v komunálních volbách uchází vždy široká škála nejrůznějších kandidátek. Jak to bude v případě Svobodných? Budete kandidovat pouze samostatně, nebo vybudete vytvářet nějaké předvolební bloky a koalice?

My se v tomto ohledu snažíme být stranou, která zastává myšlenku vnitrostranické demokracie a decentralizace. Komunální volby jsou spíše v rukou krajských předsednictev než republikového vedení. A hlavní iniciativa je na místních pobočkách. Pouze ty nejlépe vědí, zda jít do voleb samostatně nebo zda vytvořit koalici nebo blok nezávislých kandidátů. Někde půjdeme určitě pod značkou Svobodní, v mnoha městech a obcích budeme navíc pod touto značkou obhajovat naše dosavadní pozice. Jinde nám fungují místní nezávislá sdružení s podporou Svobodných. A někde jinde se možná pokusíme navázat na dobře rozjetou spolupráci s Trikolórou a Soukromníky. Za sebe můžu pouze prozradit, že v Berouně půjdeme do volebního klání pod značkou Lepší Beroun. V minulých volbách jsme s ní získali dvě křesla v zastupitelstvu, a mým cílem je tento mandát minimálně zdvojnásobit.

Přestože komunální volby nikdy nemají žádné jedno společné téma, neboť každá obec či město řeší zcela jiné problémy, je něco, co bude spojovat napříč celou republikou komunální kandidátky Svobodných?

Svobodní mají dlouhodobě vypracované zásady komunální politiky. Je to šest základních bodů, o které se naše komunální politika opírá a které jsou aplikovatelné na jakoukoliv obec či město, bez ohledu na různé specifické podmínky nebo lokální témata. Za prvé klademe důraz na vyrovnaný rozpočet. Za druhé apelujeme na to, aby se peníze z obecního rozpočtu využívaly především na veřejné statky, tedy věci jako chodníky, veřejná doprava, čistotu a pořádek. Za třetí, obec nemá podnikat, nemá zakládat firmy a nemá svoji činností deformovat tržní prostředí. Za čtvrté klademe důraz na to, aby se případné přebytky z hospodaření ukládaly do aktiv s minimálním rizikem. Za páté nám jde o maximální transparentnost všech aktivit obce. A konečně za šesté jsme proti tomu, aby se obec podílela na výchově či převýchově občanů. To je základní rámec. Jak se promítne do práce Svobodných v tom či onom městě nebo obci nebo na který bod budeme klást důraz při kampani, to už vyplývá spíše z místních poměrů. 

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zdroj: Parlamentní listy

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Nejnovější video

Debata v pořadu 360° Pavlíny Wolfové na CNN Prima News postavila Libora Vondráčka do přímého střetu s Vojtěchem Munzarem (ODS) a Karlem Dvořákem (STAN) kteří jeho interpretace opakovaně zpochybňovali, korigovali „faktické“ detaily a tlačili ho k tomu, aby své teze převedl do měřitelných dopadů a reálných možností vlády.

 „Nevybral bych si nic“ a první střet o bilanci vlády

Po úvodní reportáži o posledním zasedání kabinetu Petra Fialy se moderátorka obrátila na Vondráčka s otázkou, zda dokáže z vládního „menu úspěchů“ vybrat alespoň jednu věc, kterou by ocenil. Vondráček začal ironicky – připomněl, že premiér už dříve mluvil o splnění velké části slibů – a následně řekl, že by si z vyjmenovaných bodů nevybral nic; odmítl také tvrzení o „snižování zadlužení“ a zdůraznil, že vláda podle něj během svého období vytvořila dluh v řádu 1200 miliard korun. Jediný bod, který byl ochoten uznat jako pozitivní, bylo zlepšení česko-polských vztahů ve sporu o důl Turów – zároveň dodal, že jinde se vztahy podle něj zhoršovaly.​

Vondráček přitom připustil, že některé projekty se „rozběhly“ a navazovalo se na práci předchozích období (zmínil například dopravní infrastrukturu nebo přípravu Dukovan), ale okamžitě to otočil zpět k rozpočtu: klíčová otázka podle něj zní, kde stát vezme peníze, když rozpočet považuje za špatně připravený. Tady se poprvé ukázal jeho styl pro celý večer: přiznat dílčí fakt, ale hned ho přerámovat do kritiky systémového selhání a do výzvy „pojďme k podstatě“.​

Dvořákův protiútok: Dukovany, „nenávist“ a výtky k extremismu

Karel Dvořák se do debaty vložil nejprve korekcí Vondráčkovy poznámky k Dukovanům: připustil, že rozpočtu lze vyčítat leccos, ale financování počátečních prací podle něj zajištěno je. Následně však Dvořák posunul spor do úplně jiné roviny: reagoval na téma společenské nálady a varoval před tím, že zejména ze strany SPD bylo ve volební kampani vidět „množství nenávisti“, zkreslování informací a nálepkování skupin obyvatel.

Vondráček reagoval okamžitě a ostře: připomněl billboardovou kampaň (s odkazem na rudé pozadí a narativ „odtahování do Ruska“) a zároveň se tvrdě ohradil proti tomu, aby byla SPD spojována s extremismem. Jako jeden z hlavních argumentů vytáhl zprávy Ministerstva vnitra o extremismu, v nichž je podle něj SPD opakovaně řazena mezi problematické subjekty, a dodal, že stát podle něj v těchto sporech neuspívá u soudů; nastupující koalice se prý „na nálepkování vykašle“. Dvořákovi pak vmetl, že místo řešení reálných témat vláda otevírala tažení proti „dezinformátorům“, připomněl vznik pracoviště pro boj s dezinformacemi a tvrdil, že se lidé dostávají do situací, kdy jsou vyšetřováni kvůli internetovým příspěvkům.​

Vondráček zároveň odmítl, aby se spor vedl slovníkem „vnitřních nepřátel“ a „stalinistickým“ pojmoslovím, a vyzýval, ať se debata vrátí k tématům. V jedné z emotivnějších pasáží obhajoval kontroverzní bezpečnostní billboard (v přepisu zaznívá motiv útoku nožem a obavy z bezpečnostních opatření kolem trhů), který prezentoval jako „pravdivý“ a legitimní upozornění na rizika.​

Munzar: vraťme se k řešením, billboardy nic nezmění

Vojtěch Munzar se v první části diskuse snažil tón spíše zklidnit a opakovaně zdůrazňoval, že politika by měla být „souboj návrhů“ a hledání řešení, ne soutěž o nejtvrdší billboard. Ke kritice vlády přidal širší rámec: připomněl startovní podmínky Fialova kabinetu (covidové dozvuky, inflace, válka na Ukrajině, energetická nejistota) a vyjmenoval kroky, které podle něj vláda zvládla – diverzifikaci zdrojů plynu a ropy, změny zákoníku práce, důchodové reformy, dlouhodobý investiční produkt a úspěchy v zahraničních vyjednáváních. Ve chvíli, kdy se debata zacyklila v kampani a nálepkách, Munzar to interpretoval jako problém „nesmiřitelnosti“ a tvrdil, že dlouhé obstrukce opozice pomohly vytvořit dojem, že „všechno je špatně“.​

Munzar symbolicky připomněl, že je 10. prosinec – Den lidských práv – a zdůraznil, že svoboda slova je základ demokracie, který se musí chránit. Současně ale důsledně oddělil svobodu projevu od situací, kdy někdo záměrně šíří nepravdy a poškozuje společnost; odmítl, že by v Česku existovala systematická cenzura, a připomněl i odpor ODS k některým evropským návrhům typu „chat control“. Vondráčka naopak obvinil z vytváření „virtuální reality“, v níž se lidem sugeruje, že stát určuje, co mají číst a říkat; přidal i výtku, že si lidé často pletou svobodu slova se svobodou urážet, vyhrožovat a útočit.​

Vondráček s Munzarem souhlasil v tom, že vyhrožování je trestný čin, ale trval na tom, že problém vidí jinde: v kriminalizaci a policejním „obtěžování“ kvůli politickým příspěvkům, které podle něj nepatří do trestního práva. Vondráček se přitom opakovaně vracel k motivu, že občan má mít přístup k informacím a dělat si názor sám, a kritizoval výrok o „korigovaných informacích“ jako výraz nedůvěry politiků vůči veřejnosti.​

Dvořák: hybridní hrozby a odpovědnost za slova

Karel Dvořák do tématu svobody slova vstoupil jinak než Munzar: opřel se o bezpečnostní rámec a řekl, že nelze popírat hybridní hrozby ze strany Ruska a že sociální sítě fungují jako nástroj mocenského boje. Zároveň odmítl tvrzení, že v Česku není svoboda slova nebo že jsou lidé trestáni „za názory“, a zdůraznil princip odpovědnosti: každý je zodpovědný za své výroky a právní hranice stanoví dlouhodobě existující trestní normy a nezávislá justice. Vondráček mu do řeči vstupoval a moderátorka opakovaně debatu vracela k tomu, aby zazněla pointa, což dobře ilustrovalo dynamiku: Vondráček tlačil na konflikt a konkrétní příklady, Dvořák na systémové vymezení a důvěru v institucionální rámec.​

Vondráček reagoval právnickou argumentací a vytáhl konkrétní paragraf „napomáhání cizí moci“ (§ 318a), který označil za relikt minulého režimu, a obvinil vládu, že vůči vlastním občanům používá „ruské metody“. Jako příklad uváděl případy, kdy lidé podle něj čelí výslechům nebo soudům kvůli internetovým výrokům, a zmínil i kauzu Ladislava Vrábela v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu, kterou využil k tezi, že i krajní či nepopulární výroky mají být řešeny spíše občanskoprávně než trestněprávně.

Následně Dvořák doplnil hodnotovou rovinu: trval na tom, že společnost musí chránit soudržnost a menšiny, a jako příklad nepřijatelného projevu zmínil výzvy k násilí vůči dětem nebo podněcování nenávisti; připomněl, že trestní zákoník v tomto odráží základní hodnoty společnosti. Tím se střet jasně vyhrotil: Vondráček zdůrazňoval riziko rozšiřování trestního práva a „státního dohledu“ nad názory, zatímco Dvořák stavěl protiargument na ochraně zranitelných skupin a na nezbytnosti právních hranic u nenávistných projevů.​

ETS 2 a Green Deal: „odložili zdražení“ vs. „marketingové téma“

Po sporu o svobodu slova se debata přesunula k evropské klimatické politice, zejména k ETS 2 a k širšímu rámci Green Dealu. Vondráček zpochybnil, že by šlo o „úspěch“ odcházející vlády: zdůraznil, že za jejího mandátu se schválily kroky, které podle něj povedou ke zdražování života (v přepisu zmiňuje zákaz aut na benzín a naftu i ETS 2), a posun termínu prezentoval jako situaci, kdy se zdražení jen odkládá. Přidal také ostrou kritiku části evropské politiky jako projektu, který má lidem vědomě zdražovat život, a argumentoval, že cílem má být naopak „levnější život“, vyšší dostupnost a konkurenceschopnost.​

Dvořák na to reagoval velmi přímo: ETS 2 podle něj bylo „marketingové téma“ kampaně a realita je taková, že se na evropské úrovni už dávno shodlo širší spektrum států; prostor je hlavně v parametrech a v tlumení dopadů, ne v jednoduchém slibu „zrušíme to“. Munzar se přidal s tím, že se věci v EU nemění silnými výkřiky, ale vyjednáváním a hledáním spojenců, a připomněl, že na odložení ETS 2 se pracovalo delší dobu. Vondráček naopak otočil tlak na Munzara a jeho politický tábor: argumentoval, že změna se neudělá, pokud se současně podporují lidé, kteří Green Deal prosazují, a zároveň vytáhl strategii „neimplementace“ – přirovnal to k migračním kvótám a řekl, že pokud se něco nepodaří v Bruselu zvrátit, stát by podle něj neměl automaticky zavádět opatření, která poškodí občany, i když hrozí spory či pokuty.​

Rozpočet: Vondráčkův tlak na výdaje a varování o realitě

Ve finální části, kde se debata stáčela k rozpočtu a ke slibům nastupující koalice, Vondráček tvrdil, že není překvapivé, že dosluhující vláda už rozpočet neupravuje, a vmetl jí, že místo hledání úspor řešila na poslední chvíli zbytné věci. Vondráček akcentoval, že problém je hlavně na straně výdajů – podle něj odcházející vláda zvyšovala daně a přesto zanechává vysoký schodek – a zdůrazňoval, že některé kroky (například úleva firmám u poplatků spojených s OZE) mohou posílit konkurenceschopnost a v konečném důsledku zlepšit ekonomické výsledky. Zároveň se opíral o formulace z programového prohlášení nastupující koalice: sliboval snižování schodků, respekt k rozpočtové odpovědnosti a racionálnější přístup k dekarbonizaci; jako zátěž zmiňoval i náklady dekarbonizace, které přisuzoval odhadům Národní rozpočtové rady.​

Munzar v tomto bodě Vondráčkovi částečně přitakal v diagnóze („dlouhodobě jsou problém vysoké výdaje“), ale ostře zpochybnil proveditelnost vládních slibů: tvrdil, že programové prohlášení podle něj obsahuje spíše růst výdajů a pokles příjmů, a že kalkulace dopadů se pohybují ve stovkách miliard ročně, které nelze „vybrat“ ani v šedé ekonomice.

Vondráček v závěru působil jako ten, kdo se snaží držet politickou linku „máme čtyři roky“ a „něco uděláme hned“: připustil, že ne všechno lze zavést okamžitě, ale tvrdil, že voliči to vědí, a že ochota veřejnosti k určitému uskromnění roste, pokud uvidí, že se uskromní i „ti nahoře“. Dvořák jeho argument o „utahování opasků vlády“ zpochybnil s tím, že veřejné výdaje míří především na veřejné služby a v praxi to nakonec dopadne na lidi; opakoval, že realita vládnutí bude jiná než politické deklarace.​

Oblíbené štítky

Mgr. Luboš Zálom

Mgr. Luboš Zálom

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31