Payne: Nestačili by místo poslanců jen předsedové stran?

Payne: Nestačili by místo poslanců jen předsedové stran?

„Cílem demokracie není rozhodovat rychle, ale rozhodovat tak, aby byla ‚naštvanost‘ minimální,“ domnívá se bývalý europoslanec Jiří Payne, který se ohlíží nejen za martyriem spojeným s projednáváním kontroverzní novely pandemického zákona, která v minulých dnech prošla po senátním vetu Poslaneckou sněmovnou.

„Dobrý parlament se pozná podle toho, že garantuje stabilní právní prostředí, že se zákony mění co nejméně. Že se schválené zákony nemusejí po desetiletí novelizovat. Zájmem občanů je, aby změny byly prováděny s nejvyšší možnou dokonalostí, aby právní řád pokud možno neobsahoval rozpory a aby neobsahoval dvojznačnosti,“ je přesvědčený Payne, někdejší poradce exprezidenta Václava Klause, který přidává symbolické srovnání totalitního a demokratického státu. 

„V totalitním státě si vláda může prosadit jakýkoli zákon bez ohledu na občany a parlament bývá označován za žvanírnu. V demokratickém státě parlament reprezentuje názory a zájmy občanů a vláda vykonává službu pro občany. Aby mohli občané uplatnit svůj vliv, musejí se zákony projednávat pomalu a zdlouhavě, zatímco stížnosti občanů se musejí projednávat rychle. Proto se v ústavním právu vymýšlejí složité legislativní postupy, dvě komory a lhůty v jednacích řádech, které znemožňují rychlé projednávání zákonů. Ostatně už jsem kdysi (2006) zavedl termín ‚legislativní zmetek‘ pro zákony, které se musejí opakovaně novelizovat,“ zavzpomínal Jiří Payne, který z mnohého viní média, jež vyvolávají poptávku tu po změně jednacího řádu Sněmovny, tu po přímé volbě prezidenta, tu po zrušení poslanecké imunity, tu po snižování platů poslanců a senátorů. 

„Česká politika je od roku 1918 poznamenána příliš silnou dominancí politických stran nad jednotlivými zákonodárci. Je to pozůstatek toho, že naši samostatnost vyhlásili představitelé politických stran. Ve dvacátých letech jsme měli vázané mandáty, každý poslanec a senátor musel podepsat rezignační dopis bez data a odevzdat ho předsedovi strany. Kdyby ‚zlobil‘, mohl předseda razítkem doplnit datum, a tím poslance zlikvidovat. Celá prvorepubliková demokracie nahradila samostatné politiky v parlamentu figurkami, jejichž jménem mohl předseda strany licitovat a vůbec se jich nemusel na nic ptát,“ přináší exkurz do naší minulosti Payne. „Když jsme psali ústavu, vymýšleli jsme, jak vázaným mandátům zabránit, poslanec Farský může dosvědčit, zda se nám to povedlo,“ dodal s tím, že vázané mandáty se naší zemi vymstily jak po mnichovské smlouvě, tak v roce 1968, kdy jsme také postrádali odvážné politiky, kteří by mysleli a jednali samostatně. 

„Proč vůbec máme mít poslance a senátory? Nestačilo by, že by po volbách vyfasoval předseda strany poměrný počet virtuálních mandátů a po celé volební období by se scházeli jen předsedové stran a ti by řekli, co si přejí, spočítal by se počet virtuálních hlasů a bylo by rozhodnuto. Bylo by to levnější a rychlejší. Na předsedovi nezávisle přemýšlející poslanci a ještě nezávislejší senátoři, z nichž někteří dokonce opravdu čtou předlohy zákonů, přemýšlejí o nich, a světe div se, dokonce naslouchají svým voličům, to je přece katastrofální komplikace,“ zamýšlí se Jiří Payne, který očekával, že se najde alespoň jeden novinář, který se postaví na stranu odvážných senátorů. „Mají senátoři pochybnosti o pandemickém zákoně? Co kdybychom připustili, že ten zákon je možná opravdu špatný, že si ho prosadila zejména ODS z opozičních lavic, a místo aby samostatně uvažovala, převzala jako základ špatnou vládní předlohu?“ ptá se nahlas.  

„Přiznejme si, že naše společnost má nyní vážné problémy s demokracií. Buďme vděční, že se tyto problémy řeší v Parlamentu, a ne násilím na ulicích. Jestli si nějaký předseda myslí, že několikahodinovým řečněním někoho osloví, ať to dělá! Nesouhlasím s jeho metodami ani s většinou jeho názorů, ale chceme-li nějak překonat vichřice hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, měli by být novináři šťastní, že Parlament začíná trochu fungovat a v rámci projednávání běžné legislativní agendy vyvěrají v diskusi emoce a problémy, o kterých se doposud mlčelo. Odčiňují nejenom své vlastní hříchy, ale i hříchy spáchané novináři. Noční jednání Parlamentu jsou jen malým začátkem mnohasethodinových diskusí, které budeme muset absolvovat, abychom se ze současného rozdělení společnosti vyhrabali,“ dodal Payne. 

Jiří Payne

Zdroj: Parlamentní listy

Články vyjadřují osobní názor autora a nejsou oficiálním stanoviskem strany, pokud není uvedeno jinak.

Zaujal Vás článek? Podpořte jej a autora pár Satoshi. Předem dík...

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Nejnovější video

Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.

Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.

Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.

V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.

Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.

K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.

Oblíbené štítky

Jiří Payne

Jiří Payne

Novinky

Oblíbené štítky

Svobodni-31