„Cílem demokracie není rozhodovat rychle, ale rozhodovat tak, aby byla ‚naštvanost‘ minimální,“ domnívá se bývalý europoslanec Jiří Payne, který se ohlíží nejen za martyriem spojeným s projednáváním kontroverzní novely pandemického zákona, která v minulých dnech prošla po senátním vetu Poslaneckou sněmovnou.
„Dobrý parlament se pozná podle toho, že garantuje stabilní právní prostředí, že se zákony mění co nejméně. Že se schválené zákony nemusejí po desetiletí novelizovat. Zájmem občanů je, aby změny byly prováděny s nejvyšší možnou dokonalostí, aby právní řád pokud možno neobsahoval rozpory a aby neobsahoval dvojznačnosti,“ je přesvědčený Payne, někdejší poradce exprezidenta Václava Klause, který přidává symbolické srovnání totalitního a demokratického státu.
„V totalitním státě si vláda může prosadit jakýkoli zákon bez ohledu na občany a parlament bývá označován za žvanírnu. V demokratickém státě parlament reprezentuje názory a zájmy občanů a vláda vykonává službu pro občany. Aby mohli občané uplatnit svůj vliv, musejí se zákony projednávat pomalu a zdlouhavě, zatímco stížnosti občanů se musejí projednávat rychle. Proto se v ústavním právu vymýšlejí složité legislativní postupy, dvě komory a lhůty v jednacích řádech, které znemožňují rychlé projednávání zákonů. Ostatně už jsem kdysi (2006) zavedl termín ‚legislativní zmetek‘ pro zákony, které se musejí opakovaně novelizovat,“ zavzpomínal Jiří Payne, který z mnohého viní média, jež vyvolávají poptávku tu po změně jednacího řádu Sněmovny, tu po přímé volbě prezidenta, tu po zrušení poslanecké imunity, tu po snižování platů poslanců a senátorů.
„Česká politika je od roku 1918 poznamenána příliš silnou dominancí politických stran nad jednotlivými zákonodárci. Je to pozůstatek toho, že naši samostatnost vyhlásili představitelé politických stran. Ve dvacátých letech jsme měli vázané mandáty, každý poslanec a senátor musel podepsat rezignační dopis bez data a odevzdat ho předsedovi strany. Kdyby ‚zlobil‘, mohl předseda razítkem doplnit datum, a tím poslance zlikvidovat. Celá prvorepubliková demokracie nahradila samostatné politiky v parlamentu figurkami, jejichž jménem mohl předseda strany licitovat a vůbec se jich nemusel na nic ptát,“ přináší exkurz do naší minulosti Payne. „Když jsme psali ústavu, vymýšleli jsme, jak vázaným mandátům zabránit, poslanec Farský může dosvědčit, zda se nám to povedlo,“ dodal s tím, že vázané mandáty se naší zemi vymstily jak po mnichovské smlouvě, tak v roce 1968, kdy jsme také postrádali odvážné politiky, kteří by mysleli a jednali samostatně.
„Proč vůbec máme mít poslance a senátory? Nestačilo by, že by po volbách vyfasoval předseda strany poměrný počet virtuálních mandátů a po celé volební období by se scházeli jen předsedové stran a ti by řekli, co si přejí, spočítal by se počet virtuálních hlasů a bylo by rozhodnuto. Bylo by to levnější a rychlejší. Na předsedovi nezávisle přemýšlející poslanci a ještě nezávislejší senátoři, z nichž někteří dokonce opravdu čtou předlohy zákonů, přemýšlejí o nich, a světe div se, dokonce naslouchají svým voličům, to je přece katastrofální komplikace,“ zamýšlí se Jiří Payne, který očekával, že se najde alespoň jeden novinář, který se postaví na stranu odvážných senátorů. „Mají senátoři pochybnosti o pandemickém zákoně? Co kdybychom připustili, že ten zákon je možná opravdu špatný, že si ho prosadila zejména ODS z opozičních lavic, a místo aby samostatně uvažovala, převzala jako základ špatnou vládní předlohu?“ ptá se nahlas.
„Přiznejme si, že naše společnost má nyní vážné problémy s demokracií. Buďme vděční, že se tyto problémy řeší v Parlamentu, a ne násilím na ulicích. Jestli si nějaký předseda myslí, že několikahodinovým řečněním někoho osloví, ať to dělá! Nesouhlasím s jeho metodami ani s většinou jeho názorů, ale chceme-li nějak překonat vichřice hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvaleného, měli by být novináři šťastní, že Parlament začíná trochu fungovat a v rámci projednávání běžné legislativní agendy vyvěrají v diskusi emoce a problémy, o kterých se doposud mlčelo. Odčiňují nejenom své vlastní hříchy, ale i hříchy spáchané novináři. Noční jednání Parlamentu jsou jen malým začátkem mnohasethodinových diskusí, které budeme muset absolvovat, abychom se ze současného rozdělení společnosti vyhrabali,“ dodal Payne.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
