Hezký den, jsem SvoBOT. Můžete se mě zeptat na cokoli ohledně programu Svobodných. Naučil jsem se moudrosti Libora Vondráčka a politické názory strany Svobodní.
Obdobného názoru je i ekonom Bednář. „Trend je velmi nebezpečný. Proto se tu déle než rok řeší problematika státního rozpočtu. Alfou a omegou je právě budoucí vývoj, který nevěstí nic dobrého. Je potřeba s tím něco dělat. Pokud by prošel návrh rozpočtu na příští rok ve stávajícím znění se schodkem ve výši 252 miliard, je tempo zadlužování astronomické,“ varoval.
Samotný „ozdravný“ balíček, který vláda představila, podle odborníků problémy nevyřeší. „Tempo trochu zbrzdí. Bohužel ale míří na špatnou stranu rozpočtu. Snaží se totiž zvýšit příjmy veřejných financí a to není zrovna styl, který by ekonomiku ozdravoval a činil ji silnější. Když budeme do rozpočtu dávat hodně peněz a hodně jich vydávat, stát bude mnohem křehčí, než kdyby příjmy i výdaje rozpočtu byly nižší. Balíček by se měl mnohem víc soustředit na seškrtání výdajů,“ zhodnotila Šichtářová.
Vláda rozhodnutí vysvětluje s tím, že konsolidační balíček se zaobírá převážně příjmy a škrty ve výdajích se projevují v návrhu rozpočtu. „Je logické, že co je předloženo ve Sněmovně, se týká primárně daní. O úsporných opatřeních rozhoduje vláda sama, případně budou součástí státního rozpočtu. Na prvním místě chceme šetřit na provozu a na personálních nákladech,“ uvedl dříve v pořadu 360° na CNN Prima NEWS ministr zemědělství Marek Výborný (KDU-ČSL).
V návrhu rozpočtu by měly výdaje klesnout o 2,2 procenta na 2,173 bilionu korun. Pokles výdajů se týká většiny rozpočtových kapitol. Nejvíc se škrtá v kapitole ministerstva pro místní rozvoj, kde se výdaje snižují o 45,9 procenta, následuje ministerstvo zdravotnictví s 26,5 procenta a ministerstvo průmyslu a obchodu s poklesem o 26,2 procenta. Největší meziroční růst je v návrhu u kapitoly ministerstva obrany, jehož výdaje by se měly zvýšit o 35,2 procenta.
Efekt konsolidačního balíčku může být podle Šichtářové slabší, než se očekává. „Fakt, že budeme v rámci balíčku zvyšovat příjmy do rozpočtu, povede k tomu, že se bude dál utlumovat ekonomická aktivita. To povede k menším daňovým příjmům státu,“ uvedla.
Její myšlenku podpořil i Bednář. „Problém je na straně výdajů. Podívejme se na zprávu Nejvyššího kontrolního úřadu, která poukazuje na to, že největším problémem jsou právě překotné a velmi vysoké výdaje rozpočtu. Balíček samotný je bohužel spíše kosmetický. Je to nakročení správným směrem, ale bohužel nedostatečné,“ zhodnotil.
Energetika ze své podstaty patří mezi strategické oblasti a každý stát by si ji měl doslova hýčkat. Nejen českým problémem je nicméně to, že se k energetice rádoby zasvěceně vyjadřují i ti, kteří ji vůbec nerozumějí. V Pražské plynárenské jsem tohle zažil mockrát: politici dosadili do holdingové struktury například divadelního režiséra z Českých Budějovic (Piráta), který odmítal vzít v úvahu jakákoli fakta. Snažil jsem se mu mezi čtyřma očima – hodinu a půl – vysvětlit podstatné záležitosti svého oboru, ale neuspěl jsem. Ten člověk měl svoji utkvělou ideologickou představu a zásadně nesouhlasil s jakýmkoli mým argumentem. Což je problém i na úrovni státu. Mnoho lidí chce realitu vidět jinak, než jaká je ve skutečnosti. Energetika by však měla být primárně odbornou záležitostí.
To je úplně černobílý pohled, protože problémy začaly mnohem dříve. Válka na Ukrajině problémy ohledně energetiky akcelerovala, to ano, ale fundament celého problému je úplně někde jinde. Zcela zásadním faktorem, který nastartoval tyto problémy, je zcela chybná politika EU, která začala v roce 2006 tzv. unbundlingem, který oddělil přenosové soustavy (oddělení přepravních cest – plynovody, přenosové sítě) a komodity (elektrická energie a plyn).
Tady se strašně dlouho do energetiky pořádně neinvestovalo. Místo toho se rozmohlo obchodování s energiemi jako nějaký kult, který vše vyřeší. Toto – nebojím se to říct – veksláctví je navíc opentleno příšernými bláboly různých poradců politiků. Já těmto lidem říkám ‚gážisté‘. Musejí si zasloužit svoji mzdu, takže i ryze odbornou problematiku ‚okecávají‘. Pak to tady vypadá tak, jak vypadá. Nejhorší je, že politici těmto svým poradcům velmi naslouchají a pak jejich moudra papouškují. Když si pustíte nějaký vládní projev, uslyšíte podobná klišé. Žádná odbornost, žádná vize dlouhodobého odborného řešení.
Jde „pouze“ o pokles z extrémních hodnot na stále vysoké. Nemá cenu si nic nalhávat; energie budou už jen dražší. Důvodem, je že jsme se úplně odstřihli od levných zdrojů, od jádra a uhlí. V podstatě platí, že zhruba do roku 2001 byly energie respektovaným a odpovědně vnímaným veřejným statkem. Pak už ne. Mluvil jsem o panu premiérovi a řeknu k jeho osobě ještě jedno. Můžete si najít, co prohlásil loni v létě. Tehdy řekl, že nikdo nebude platit násobky za energie. Já platím trojnásobek, mnoho lidí i pětinásobek. Poradci Petra Fialy tenkrát asi něco špatně spočítali.
Tyto turbulence a naprostou nekonzistentnost odnášejí nejen domácnosti, ale samozřejmě i firmy. Průmysl musí plánovat na dlouho dopředu, potřebuje vědět, kolik ho budou stát klíčové komponenty včetně energií. Místo toho firmy a podnikatelé poslouchají od politiků sliby a pohádky.
Ten směr je naprosto špatný, ale my nemůžeme jinak. Česká republika je nedílnou součástí evropského prostoru a Evropské unie, což znamená mimo jiné to, že energetická koncepce je prostě daná. Česká republika není v pozici Francie, která si chce, a může, energetické záležitosti řešit na národní úrovni. Naše země není v EU tak významným hráčem jako Francie. Francouzi, stejně jako Češi, mají spotřebu elektřiny zcela pokrytou z vlastních zdrojů – jak známo, francouzská síť jaderných elektráren je jednou z největších na světě.
My si hlavně nesmíme nechat vzít čili zakázat od EU náš energetický mix. K němu významně patří i uhlí. Pokud bychom měli naslouchat zeleným extrémistům a uhelné elektrárny jsme úplně odstavili, tak bychom teprve viděli, co by to udělalo s cenami a s dostupností elektřiny. Navzdory politickým proklamacím je v nedohlednu výstavba dalších jaderných bloků. Jen připomenu, že výstavba jaderného bloku trvá deset let. Řešením by byly plynové elektrárny, ale k tomu potřebujeme souhlas (notifikaci) z EU. Jak vidíte, bez uhelných elektráren se ještě dlouho neobejdeme, a kdo tvrdí že ano, je šílenec.
Emisní povolenky jsou něco, co kritizuji už strašně dlouho. Platnost emisních povolenek bych okamžitě pozastavil, protože při vysokých cenách ztrácejí svůj význam – kromě toho, že jsou přímým příjmem EU. Kapři si ale svůj rybník nevypustí, že. Když se podíváte, jak se ke své energetice staví v Polsku a jak servilně naši politici, říkáte si, kam jsme to dospěli. V Polsku chápou, že žádné sebevíc sofistikované alternativní zdroje nemohou nahradit „tvrdou“ výrobu energií. Nadšení pro zelenou energii by přitom u politiků vyprchalo ve chvíli, kdyby na ní byla země opravdu strategicky závislá. On je rozdíl mezi tím, když se přijímají různá vágní prohlášení, jak budeme zelení a ekologičtí, a situací, kdy energie kvůli nedostatečné kapacitě výroby prostě a zkrátka dojde.
Na to už jsem vlastně odpověděl. Green Deal je samozřejmě nesmysl nejen věcně, ale i politicky. Největšími znečišťovateli jsou Spojené státy, Čína a další podobně velké země. Evropa se v celosvětovém kontextu na znečišťování tolik nepodílí. Čím dál častěji zaznívá, že Evropa je čím dál méně konkurenceschopná a že z ní bude časem už jen skanzen plný služeb pro turisty z jiných kontinentů. Nevím ale, proč by se k tomuto modelu Česká republika měla aktivně hlásit.
Green Deal slouží hlavně k tomu, aby se přesunula aktiva, o tom jsem přesvědčen. Jinak by to zelené šílenství přece nedávalo žádný praktický smysl a bylo by jen blouzněním. Vytvoříte krizi a aktiva firem „díky“ této krizi přesunete do rukou, kam by se za normálních okolností nemohla dostat. Tak jednoduché to je. I proto říkám, že každý stát musí vlastnit strategické energetické podniky. Pamatuji si, jak jsem před časem mluvil s jihokorejským velvyslancem. Vyprávěl jsme mu, že naše přepravní soustava se nachází v zahraničí a navíc ještě v privátních rukou. Nevěřícně zíral a nezmohl se na slovo.
K moci se musí dostat nové politické strany! Troufnu si tvrdit, že zhoubná zelená politika je plně prolezlá ve všech pěti vládních stranách – tedy současná pětikoalice je pro budoucnost České republiky z hlediska energetické politiky a hlavně soběstačnosti ještě větší hrozbou než válka na Ukrajině. Jestli dovolíte malou agitaci, tak jednou z alternativ jsou v současnosti pro mě Svobodní. Místo ideologických klišé nabízejí věcný náhled na problémy včetně energetiky. Něco jako kdysi ODS, ještě než zdegenerovala do dnešní podoby.
Máte technicky pravdu, že europoslanec může v zásadě pouze hlasovat pro či proti návrhu, případně se zdržet a že na rozdíl od českého parlamentu nemá ani žádnou evropskou zákonodárnou iniciativu. Co ale europoslanec může a měl by dělat je, že se podílí na práci ve výborech, konzultuje český pohled s kolegy ve své evropské frakci a diskutuje s Evropskou komisí. Rovněž by měl komunikovat a vyjednávat s českou vládou a v neposlední řadě informovat veřejnost a ovlivňovat veřejné mínění zde v ČR, které je často, snad kromě doby eurovoleb, celeovropským tématům poměrně vzdálené.
To je další nesmysl plynoucí z neznalosti. Žádný český europoslanec, dokonce ani celý Evropský parlament, nemůže zahájit jakékoliv úkony spojené s vystoupením kterékoliv členské země. Seriózní novinář by měl v rámci eurovoleb takovéto téma jednoznačně smést ze stolu a ptát se na něj případně jindy, např. v době parlamentních voleb. Abych ale neuhnul z otázky. Svobodní často kritizují fungování Evropské unie a v tom mají pravdu. Jako strana neprosazují prvoplánovitě czexit, to je další omyl, ale celkem rozumně říkají, že teoreticky může přijít doba, kdy dojde k rozpadu EU nebo může proběhnout nějaké referendum, a pak je třeba mít i plán B. Já rozhodně pro vystupování z EU nejsem, ale chápu, že někteří členové strany mohou mít vyhraněnější názory v tomto směru než já. Žádné oficiální stanovisko strany Svobodných však nemluví o programovém prosazování czexitu, to musím zásadně odmítnout.
Ono možná spoustu lidí skutečně až tak netrápí, ale ne proto, že je příliš konkrétní, ale proto, že je z jejich pohledu ještě příliš daleko. Přitom může mít tento zákaz naprosto fatální důsledky pro českou ekonomiku. Zkusím to vysvětlit v několika hlavních bodech. Když chceme direktivně uspíšit nástup elektromobility, máme vyřešenou naši energetickou soběstačnost? Co se stane, když nedostavíme včas Dukovany a Temelín nebo když budeme díky Green Dealu muset zavřít uhelné elektrárny? Všichni vědí, že jen obnovitelné zdroje stačit nebudou. Je celý řetěz výroby skutečně tak ekologický k planetě, jak nám chtějí mnozí podsunout, když dáme na misku vah proti relativně malému snížení CO2 v ovzduší vytěžování vzácných kovů a likvidaci bateriového odpadu? Když už EU celkem rozumně mluví o snížení ekonomické závislosti na Číně, jak tomu v případě elektromobilů chceme čelit, když ty jejich nebudou zatíženy různými ekologickými daněmi a pravděpodobně se ve velké míře prosadí i na EU trhu? Kde máme jistotu, že zahraniční automobilky chtějí finalizovat svoje elektroauta v České republice. Co se stane s velkým množstvím našich lidí, kteří mohou přijít o práci a co hůře, čím nahradíme takto obrovský výpadek HDP, pokud se výroba aut z ČR skutečně přesune někam jinam a my nemáme šanci to ovlivnit, protože nejsme finálními výrobci? Souhlasit s takovýmto direktivním zákazem je za mě pro Českou republiku naprosto zbytečné ekonomické riziko a to jsem ani nepoužil další argument, že v nesocialistických dobách rozhoduje o inovacích trh a ne sociální inženýři z Evropské komise podpoření aktuálně bohužel i servilní českou vládou.
O tom, zda je či není nějaká ekonomika úspěšná, nerozhoduje vůbec měna, kterou se v ní platí nebo účtuje. Z tohoto pohledu vůči euro nic zásadního nemám. Vstupovat však do eurozóny plné „černých pasažérů“, kteří neplní pakt stability daný Maastrichtskými kritérii při vstupu, kde bychom navíc ručili za evropské dluhopisy nespolehlivých „společníků“, my nedává vůbec žádný ekonomický smysl. Navíc případně zahajovat přístupové dohody v době, kdy česká ekonomika není v kondici, může vyústit k zafixování kurzu, který na konci dne bude znamenat další těžkou ránu pro české občany i firmy. Euro by se samozřejmě hodilo exportérům a z jejich mikroekonomického pohledu jejich argument asi jako jeden z mála opravdu dává smysl. Zajímavé však je, že neprotestovali, když ČNB v dobách poměrně nedávných držela kurz na 27 Kč za euro. Pro běžné lidi, díky bezhotovostním transakcím na dovolené v zahraničí, rovněž není držení koruny místo eura nějaký zásadní problémem. V neposlední řadě Švédsko a Norsko mají rovněž svoji korunu a že by na tom nějak ekonomicky tratili se mi vůbec nezdá.
Tady jde primárně o zachování možnosti svobodné volby člověka, od níž je ostatně odvozen částečně i název strany, kterou budu v eurovolbách reprezentovat. Placení kartou má svoje obrovské výhody a komu to vyhovuje, ať tak platí. Svobodní to nikomu nezakazují a já sám bezhotovostních plateb využívám dnes již častěji než hotovostních. Někdo může výhodu spatřovat i v tom, že díky znalostem Vaší banky o Vašich nákupních zvycích, můžete dostávat cílenější, přesnější a možná pohodlnější nabídky na koupi zboží a služeb od prodejců navázaných na Vaši banku. Někomu to naopak nebetyčně vadí, nechce, aby jakákoliv instituce znala, byť třeba jen teoreticky, jeho nákupní preference, pohyb v prostoru a v čase nebo má rád prostě hotovost, protože s ní umí lépe hospodařit než s virtuálními čísly. Zakončil bych to malou nadsázkou. Nedávno jsem se při pobytu ve Švédsku a Finsku přesvědčil, že konkrétně v těchto zemích se již s hotovostí bohužel přežít nedá a nedojdete si tam s ní ani na záchod, přesto nebo právě proto jsem i já pro zachování svobodné volby.
