Když jsme před 35 lety prožívali revoluci vzhlíželi jsme k Západu. Ten pro nás tehdy představoval vzor svobody a prosperity. Něco se ovšem zvrtlo.
Evropa dnes jako celek uvadá, česká ekonomika neprosperuje. Naše konkurenceschopnost prudce klesá. Veřejné finance vykazují hluboké deficity. O důchodovém systému je známo, že je ve stávající podobě dlouhodobě neudržitelný. Naše země zase nevzkvétá.
První pomoc bude dostačující jen chvíli a daleko více je opět nutná systémové léčba. Svobodní proto nabízí 14 kroků obnovy ekonomiky a společnosti.
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu
Motoristé sobě a Svobodní spojili síly pro komunální volby v Přerově. Společně představují kompletní kandidátní listinu o 35 jménech a chtějí nabídnout voličům skutečně pravicovou alternativu
Do nadcházejících komunálních voleb ve Zlíně vyráží společná kandidátka stran Motoristé sobě a Svobodní. Lídrem a kandidátem na primátora je Mgr. Martin Matela za Motoristy sobě.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru,
Rozhovor Mariána Barana s Tomášem Hudosem, předsedou Svobodných v Olomouckém kraji, patřil k těm příjemným výjimkám, kdy mladý politik nemluví v naučených frázích, ale v jasně
Green Deal – co to je Uhlíkové clo je součástí politiky Green Dealu. Plyn oxid uhličitý (CO2) je pokládán za viníka oteplování a cílem politiky Green
Rozhovor Mariána Barana s místopředsedou Svobodných Miroslavem Havrdou, krajským zastupitelem Královéhradeckého kraje, byl ukázkou toho, jak vypadá politická debata, když se nebojí jít proti pohodlnému mediálnímu konsenzu. Havrda, sám lékař, mluvil věcně a bez zbytečných emocí i o tématech, u kterých se běžně sklouzává k nálepkování, a právě proto stál rozhovor za pozornost.
Hned na úvod se dostal ke kauze Thomase Paunkera a vyplouvajícím faktům o hnutí STAN. Havrda upozornil na nepříjemný paradox, tedy že zatímco tak závažná fakta by měla řešit policie, velká média o nich mlčí, a přitom se stejná média podrobně věnují marginálním kauzám politických oponentů. Ocenil, že jde o dobře odzdrojovaná a ověřitelná tvrzení, a řekl, že teď bude klíčové sledovat, zda policie skutečně odvede svou práci, nebo zda se věci opět zametou pod koberec.
Velký prostor patřil kritice prezidenta Petra Pavla, kterou Havrda vedl s chirurgickou přesností, bez laciných urážek. Odmítl nazývat prezidenta hlupákem, jak to udělal moderátor, a naopak zdůraznil, že jde o člověka, který celý život vydával rozkazy a kompromis v jeho chování prostě nikdy pořádně nenastal. Havrda místo osobních nálepek pojmenoval konkrétní problém: prezident podle něj opakovaně přešlapuje přes ústavu, brzdí legitimní proces obnovy po demokratických volbách a porušil vlastní slib být prezidentem všech. Konkrétní a prakticky uchopitelný byl i jeho návrh, aby parlament zvážil zastavení měsíční apanáže sto tisíc korun pro manželku prezidenta, protože jde podle něj o tradici, nikoliv o ústavní povinnost.
Havrda přitom nešetřil ani takzvané hradní žurnalisty, kterým podle jeho slov Hrad platí za oslavné články, a jako konkrétní příklad zmínil fotografie z Blesku, které prezidenta soustavně staví do zářivého světla. Otevřeně řekl, že takové peníze by měly jít raději do zdravotnictví, aby nemocnice nekrachovaly kvůli podfinancovaným pojišťovnám, a nikoliv na vytváření obrazu na objednávku.
Zajímavý byl i jeho pohled na neziskový sektor. Havrda upozornil, že organizace typu Člověk v tísni hospodaří s rozpočty v řádu miliard korun na platy, přičemž občané často nemají přehled, odkud tyto peníze skutečně pocházejí, ať jde o zahraniční státy nebo nadnárodní instituce. Podle něj by Česko mělo zavést transparentní evidenci zahraničního financování podobnou americkému modelu, protože bez ní nelze vyloučit, že některé neziskovky slouží zájmům jiných než českých občanů, kteří demokraticky zvolili současnou vládu.
Havrda se jako lékař vyjádřil i k větrným elektrárnám, a to z pozice člověka, který má za sebou konkrétní zkušenost z terénu, konferenci v Mikulově i cestu skrz stovky větrníků směrem na Vídeň. Popsal zdravotní rizika spojená s nízkofrekvenčním duněním, na které dlouhodobě upozorňuje jeho kolega, ušní specialista doktor Zlínský, a doplnil vlastní neurologický pohled na to, jak dlouhodobá expozice takovým vlnám může organismus zatěžovat. Nechal zaznít i praktickou výhradu k ekologii celého řešení, tedy že vyřazené kompozitové lopatky se dnes ve velkém vozí z Německa do Česka, protože jejich recyklace nikdo pořádně nedořešil.
Na téma evropské regulace Chat Control byl Havrda věcný a přesný v detailech, které v mediálním zkratkovém podání obvykle chybí. Vysvětlil, jak první, dobrovolná verze nařízení prošla evropským parlamentem díky nízké účasti poslanců v létě, a upozornil, že chystaná druhá verze by narozdíl od té první měla zavést povinnou a trvalou kontrolu komunikace na sociálních sítích, což podle něj představuje zásadní krok od dobrovolného nástroje k plošné digitální kontrole občanů.
K úvaze o možných nástupcích na Hradě přistoupil Havrda se střízlivějším nadhledem než častá mediální hysterie. Připomněl, jak těsný byl v poslední volbě výsledek mezi Petrem Pavlem a Danuší Nerudovou, a otevřeně přiznal, že představa druhého kola mezi Nerudovou a premiérem Babišem by byla přinejmenším zajímavou zkouškou pro celý politický systém. K Nerudové samotné byl kritický, poukázal na její vystupování v europarlamentu, kde jí podle něj chybí argumenty a nahrazuje je nálepkováním oponentů, což považuje za špatný vzor pro veřejnou debatu. Naopak s uznáním zmínil svou kolegyni z partaje, konkrétně Adrianu Čepižákovou, která se podle něj v době covidových restrikcí zachovala charakterně a hájila lidi, kteří byli tehdy ostrakizováni jen proto, že se nechali očkovat později nebo vůbec.
Rozhovor uzavřel Havrda osobním poděkováním předsedovi Svobodných Liborovi Vondráčkovi, kterého ocenil za to, jak si počíná v parlamentu i v médiích. Podle Havrdy je právě tento klidný, na faktech postavený způsob vystupování cestou, jak dostat českou politiku na vyšší úroveň, a vyjádřil přesvědčení, že díky takovému vedení může strana v příštích volbách získat výrazně větší podporu než dosud. Je to přesně ten typ uznání, které v politice nejvíc váží, tedy ocenění od vlastního kolegy, který ví, o čem mluví
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
Rozhovor Mariána Barana s Tomášem Hudosem, předsedou Svobodných v Olomouckém kraji, patřil k těm příjemným výjimkám, kdy mladý politik nemluví v naučených frázích, ale v jasně formulovaných principech. Hudos hned na úvod vyznal lásku české a moravské krajině i historii, ale rozhovor rychle sklouzl k tomu podstatnému, tedy k otázce, kde končí moc státu a začíná svoboda jednotlivce.
Hudos otevřeně popsal, jak ho k politice přivedlo covidové období. Podle jeho slov mu tehdy došlo, jak velkou moc lidé dobrovolně svěřují politikům a nevoleným úředníkům, a jak snadno se taková moc zneužije. Ocenil, že Svobodní byli v té době jedinou relevantní stranou, která se nebála otevřeně hájit svobodu jednotlivce, zatímco ostatní strany se předháněly v tom, kdo vymyslí přísnější restrikce. Je to postoj, který se dnes, s odstupem let, ukazuje jako čím dál oprávněnější.
Zajímavá byla i jeho bilance covidového období, kterou nezjednodušil na černobílé hodnocení. Připustil, že si lidé díky nucené pauze v životě v něčem i polepšili, ať šlo o změnu práce nebo osobní rozvoj, ale jasně řekl, že šlo především o jedno z nejtvrdších omezení lidských svobod v moderní historii, od zavřených škol přes povinné respirátory až po diskriminaci neočkovaných v přístupu ke sportovištím a saunám. Nejhorší na tom podle něj bylo, že politici společnost aktivně rozdělovali na očkované a neočkované, a takové jednání by se podle Hudose nemělo nikdy opakovat.
Stejně přímo se vyjádřil k tomu, že se do vlády vrátil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch spolu s ministrem školství Robertem Plagou. Hudos to označil za velice špatný signál, protože podle něj ve zdravotnictví dál táhne za nitky farmaceutická lobby, a upozornil na aktuální debatu o takzvané národní očkovací strategii, kterou vnímá jako potenciální hrozbu pro individuální svobody, pokud by se cílem stalo dosažení vysoké proočkovanosti bez ohledu na svobodnou volbu občanů.
Velký prostor v rozhovoru dostala i kritika prezidenta Petra Pavla. Hudos mu vytkl snahu oslabovat českou státní suverenitu ve prospěch bruselských struktur, konkrétně zmínil obavy z opuštění koruny a ztráty práva veta. Kriticky se postavil i k tomu, jak část veřejnosti přistupuje k Pavlově minulosti, kterou podle Hudose sám prezident nedokáže otevřeně vysvětlit, zatímco jiným politikům bývá minulost spojená s komunistickým režimem vyčítána mnohem důsledněji.
Na téma Evropské unie mluvil Hudos jazykem, který je pro Svobodné typický, tedy jako o problému velkého demokratického deficitu a rostoucí centralizace. Za dobrý příklad dal kauzu komisařky Ursuly von der Leyenové a zatajovaných smluv na dodávky vakcín od Pfizeru, kterou otevřeně nazval korupcí na nejvyšší úrovni. Podle Hudose je klíčové omezovat objem peněz, se kterými evropské i domácí instituce disponují, protože tam, kde nejsou peníze, není co ukrást, a teprve to podle něj skutečně omezí korupci, ne pouhá výměna lidí v úřadech.
Nechyběla ani tvrdá slova k domácí rozpočtové politice. Hudos připomněl, že vláda Petra Fialy zanechala rozpočtový dluh přesahující 1,2 bilionu korun, a upozornil, že tento dluh budou muset splácet právě mladé generace, ke kterým sám patří. Kritizoval také praxi, kdy se pomoc Ukrajině financovala z dluhu, a ne z reálně vybraných daní, čímž se náklady jen odsunuly na budoucí daňové poplatníky, aniž by o tom měli možnost svobodně rozhodnout.
Baran ocenil, že Hudos na rozdíl od řady jiných mladých tváří nespěchá rovnou do sněmovny, ale zatím sbírá zkušenosti v komunální politice v Olomouckém kraji, což je podle moderátora přesně ta cesta, která dává politikovi čas nejdřív něco reálně ukázat, než bude žádat o hlasy na celostátní úrovni. Hudos s tím bez váhání souhlasil a působil jako politik, který si je vědom, že důvěru je potřeba si nejdřív zasloužit konkrétní prací, ne pouhým vystoupením v médiích.
Rozhovor uzavřela otázka nezávislosti soudů, u které Hudos upřímně přiznal limity vlastní odbornosti, ale zároveň nabídl věcnou pochybnost o tom, zda lze o skutečné nezávislosti mluvit u soudců jmenovaných politickými orgány. Taková míra sebereflexe, kdy politik neváhá říct „na to vám neumím přesně odpovědět“, je u mladých politických tváří spíš vzácností než pravidlem.
Celý rozhovor ukázal politika, který si nehraje na experta na všechno, ale drží se pevného hodnotového rámce, svobody jednotlivce, omezeného státu a osobní odpovědnosti, a tento rámec dokáže srozumitelně vysvětlit na konkrétních příkladech z posledních let. Pro Svobodné je Tomáš Hudos přesně tím typem nové generace, která umí obhájit stranické priority bez frází a se znalostí věci.
Moderní pravicová politika v Česku i Evropě chybí. Méně zákazů, nižší daně a více svobody. Jsme Svobodní Chceme žít v zemi, kterou neřídí aktivisté a ideje, ale fakta a zdravý rozum.
Zákaz dostupných aut pořád není definitivní. V roce 2026 je plánováno ještě jedno hlasování o konci spalovacích motorů. Do té doby máme šanci dát najevo, že s tímto nesouhlasíme. Nesmíme tento čas promarnit a musíme nesmyslný zákaz zastavit, dokud je to možné!
