Když jsme před 35 lety prožívali revoluci vzhlíželi jsme k Západu. Ten pro nás tehdy představoval vzor svobody a prosperity. Něco se ovšem zvrtlo.
Evropa dnes jako celek uvadá, česká ekonomika neprosperuje. Naše konkurenceschopnost prudce klesá. Veřejné finance vykazují hluboké deficity. O důchodovém systému je známo, že je ve stávající podobě dlouhodobě neudržitelný. Naše země zase nevzkvétá.
První pomoc bude dostačující jen chvíli a daleko více je opět nutná systémové léčba. Svobodní proto nabízí 14 kroků obnovy ekonomiky a společnosti.
Zlín má obrovský potenciál. Má jedinečnou baťovskou architekturu, průmyslovou tradici, univerzitu, sport, podnikatele i tisíce lidí, kteří zde chtějí žít a vychovávat své děti. Zároveň ale
Jako kandidátka za koalici Motoristé sobě a Svobodní v Praze 1 se den co den setkávám s lidmi, kterým záleží na tom, jak naše čtvrť vypadá
Věž u stanice metra Opatov na Jižním Městě měla dlouho pověst problémové ubytovny.1, 2 V roce 2018 radnice slibovala, že z ní udělá bydlení pro učitele,
Česká koruna, korespondenční volba, televizní poplatky, energetika nebo pravomoci obcí. Také o těchto tématech hovoří v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz Miroslav Ušatý, dlouholetý komunální politik a nestraník
Kvalita života se neměří počtem velkolepých projektů v prezentacích radnice. Pozná se i cestou od vchodu k zastávce: podle stavu chodníku, čistoty vnitrobloku a toho, zda
Městská část Praha 1 Motoristé sobě a Svobodní Volební noviny · Komunální volby 2026 Voltečíslo „7“ 9.–10. října 2026 „Praha 1 má obrovský potenciál a skvělé lidi.
Interview ČT24 s moderátorem Danielem Takáčem mělo být zpovědí k projevu prezidenta Petra Pavla na valném shromáždění OSN, ve skutečnosti se ale proměnilo ve čtvrthodinový výslech, v němž moderátor opakovaně tlačil hosta k jednoslovným odpovědím. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti, se do této hry nenechal vtáhnout. Na otázky odpovídal klidně, s právnickou přesností a s argumenty, které se v televizních debatách o bezpečnosti objevují jen zřídka.
Hned na úvod bez vytáčení potvrdil, že agresivita jakékoliv velmoci, včetně Ruska, je hrozbou pro bezpečnost, a to zejména pro menší státy, které velmocemi nejsou. Zároveň ale upozornil na věc, kterou si mnozí diváci jistě uvědomují také: v projevech světových lídrů zaznívá slovo válka mnohem častěji než slovo mír. Vondráček připomněl, že všechny války, včetně těch světových, nakonec skončily u jednacího stolu, a proto je potřeba o mír aktivně usilovat, nikoli neustále vyvolávat dojem, že České republice bezprostředně hrozí válka. To podle něj není pravda a strašení veřejnosti nikomu nepomáhá.
Když se ho moderátor zeptal, čím k ukončení války přispěl on sám, odpověděl věcně a bez nafukování vlastní role. Zahraniční politiku podle ústavy vede ministerstvo zahraničí a nejvyšší ústavní představitelé, poslanec na to mandát nemá. Jeho příspěvkem je snaha neeskalovat situaci, a to i ve veřejné komunikaci. Připomněl bývalou ministryni obrany Janu Černochovou, která po dopadu rakety na polské území začala na sociálních sítích psát téměř o třetí světové válce, a doporučil učit se spíše od rakouské diplomacie. Bezpečnost podle něj není soutěž o to, kdo se vyjádří první a bombastičtěji. Platí staré pravidlo: dvakrát měřit, jednou řezat.
K roli Číny, kterou prezident Pavel vyzval k pomoci s ukončením války, zaujal Vondráček střízlivý postoj. Přiznal, že konkrétní výsledky čínské snahy nevidí, ale dodal podstatnou věc: konkrétní výsledky nevidíme u nikoho, jediné, kdo o mírových jednáních alespoň otevřeně mluví, jsou Spojené státy. Možnou čínskou strategii viděl v tom, že nedodává zbraně žádné ze stran, a tím konflikt neeskaluje. K prezidentově větě, že čím je země mocnější, tím větší nese odpovědnost, doplnil přesnou právní logiku: odpovědnost nese v první řadě ten, kdo jedná. Za překročení ukrajinských hranic odpovídá Rusko, stejně jako za invazi do Iráku v roce 2003 bez mandátu Rady bezpečnosti odpovídala vláda Spojených států. Jde o konzistentní měřítko, které neuhýbá podle toho, o koho se jedná.
Tuto nestrannost prokázal i u Donalda Trumpa. Přestože přiznal, že s mnoha jeho větami souhlasí, výrok o tom, že někdo může někoho poslat do pekla, označil za špatný slovník, který na půdu OSN nepatří. K reformě OSN pak nabídl jasnou vizi: organizace vznikla po druhé světové válce proto, aby pečovala o mír, a to má zůstat jejím hlavním úkolem. Nemá rozšiřovat pravomoci o pandemické úmluvy WHO ani prosazovat zelené ideologie. Zároveň ale Vondráček realisticky upozornil, že větším ohrožením pro každodenní život Čechů je dnes centralismus Evropské unie, který má nad naším životem mnohem větší moc než OSN.
U otázky, zda zrušit právo veta stálých členů Rady bezpečnosti, ukázal, že uvažuje o krok dál. Formálně by šlo o škrtnutí pár slov, jak namítal moderátor, jenže prakticky by to mohlo vést k tomu, že Čína a navázané země BRICS z OSN odejdou a velmoci přestanou spolu mluvit úplně. OSN má cenu právě jako místo, kde se politici mohou setkávat, aniž by je někdo a priori z něčeho obviňoval. V této souvislosti připomněl pokrytectví kolem cest do Číny: zatímco Ursula von der Leyenová tam za posledních deset let byla asi pětkrát, česká delegace vyvolala doma poprask.
K NATO se Vondráček vyjádřil zcela jednoznačně. Pro něj je důležité, aby platily články čtyři a pět Severoatlantické smlouvy, a na přímou otázku odpověděl, že je připraven hlasovat pro vyslání českých vojáků na pomoc spojenci, pokud bude zjevné, že probíhá otevřený válečný konflikt. Kdyby někdo zaútočil na nás, také očekáváme, že nám spojenci přijdou na pomoc. Zároveň ale rozlišil skutečnou obranu od zneužívání článku pět a připomněl Afghánistán, kde čeští vojáci přišli o život, a dnešní režim tam rozhodně není lepší než ten předchozí. Jde o poučení z historie, nikoli o zpochybňování aliance.
Profesionalitu prokázal i ve chvíli, kdy mu moderátor předložil výrok slovenského premiéra Roberta Fica, že nechce, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli nějakému článku pět. Místo aby se nechal vtáhnout do komentování citátu vytrženého z kontextu, Vondráček férově uvedl, že výrok neslyšel a nezná jeho kontext ani tón. Přesto dodal, že on sám by na Ficově místě volil jiná slova. Taková odpověď není vytáčením, ale projevem odpovědnosti politika, který nechce hodnotit cizí slova, dokud si je sám neověří.
Nejostřejší část rozhovoru se týkala hybridní války a důvěry v tajné služby. Vondráček uvedl, že Rusko vede hybridní válku proti NATO, což se dotýká i Česka, a že nejlepší obranou je pravdivá komunikace vlády. Na naléhání, zda bere za fakt vše, co řeknou tajné služby, odpověděl jako právník: nečiní tak automaticky a pro označení něčeho za fakt uplatňuje podobně přísná kritéria jako trestní řízení. Jako příklad uvedl útok na Nord Stream, kde se to, co se zpočátku prezentovalo přesvědčivě jako fakt, po letech vyšetřování ukázalo jinak. Připomněl, že pachatele lze stíhat i v nepřítomnosti, jak se to děje u válečných zločinců, a pokud jsou u Vrbětic jmenováni konkrétní lidé, mělo by to vést k soudnímu řízení, stejně jako tomu bylo po 11. září. Nejde o nedůvěru ke státu, ale o požadavek na právní stát.
Ve studiu Událostí, komentářů se u Lukáše Dolanského sešli europoslanci Jaroslava Pokorná Jermanová (ANO) a Veronika Vrecionová (ODS), pirátský poslanec Samuel Volpe a Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda sněmovního výboru pro evropské záležitosti. Tématem byl projev předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové o stavu Unie, který zazněl ve Štrasburku. Zatímco ostatní hosté se většinou pohybovali v rovině obecného zklamání nad nekonkrétností projevu, Vondráček přišel s nejostřejším a zároveň nejvěcnějším hodnocením celého večera.
Hned v úvodu použil srovnání, které se stalo nejcitovanějším momentem debaty: podle něj mu projev připomněl Miloše Jakeše, jak popisoval stav Československa na konci osmdesátých let, tedy systém, který sám sebe chválí, zatímco reálně směřuje ke krizi. Nešlo o prázdné plácnutí, ale o odrazový můstek k tvrdé, ale podložené kritice toho, jak Evropská komise mluví o právním státu. Vondráček připomněl, že právě von der Leyenová v době covidu uzavírala kontrakty s Pfizerem přes SMS zprávy a nyní chce podobným způsobem nakupovat hasičská auta, a otevřeně se zeptal, jakým právem si taková předsedkyně komise osobuje mluvit o dodržování pravidel právního státu.
Na rozdíl od Jaroslavy Pokorné Jermanové, která svou kritiku vedla v rovině obecné nespokojenosti s centralizací, doplnil Vondráček konkrétní příklad nerovného výkladu pravidel: připomněl, jak odlišně přistupovala Evropská komise k Polsku v době, kdy tam minulá vláda upravovala ústavní soud, ve srovnání s tím, jak dnes komise sama interpretuje vlastní pravidla podle svých aktuálních potřeb. Dodal, že kdyby si projev pustili Islanďané, mohli by si jen gratulovat, že v referendu odmítli, byť jen otevřít diskuzi o vstupu do Unie.
U tématu možného přidružení Kanady k Evropské unii, jež v projevu zaznělo jako překvapení i pro samotné eurokomisaře, zvolil Vondráček chladnou analytickou linku. Označil nápad za částečně vzkaz směrem k Washingtonu a částečně za vytváření falešné agendy, protože Kanaďané podle výsledků voleb sami nedali najevo touhu přidružovat se ani k Washingtonu, natož k Bruselu. Zásadní ale byla jeho ekonomická argumentace: připomněl, že v letech 2007 a 2008 stály plyn a elektřina v Evropské unii podobně jako ve Spojených státech a evropská ekonomika byla tehdy silnější než americká i bez Velké Británie, zatímco dnes je plyn v Unii desetkrát dražší než v USA a evropský hospodářský výkon dosahuje jen 65 až 70 procent výkonu americké ekonomiky. Takto přesná čísla, na rozdíl od většiny vyjádření ostatních hostů, dodala jeho pozici v debatě nejvyšší váhu.
Podobně věcně přistoupil i k plánu na vytvoření jakési evropské bezpečnostní rady a k apelu na obranu inspirovanou článkem čtyři Severoatlantické smlouvy. Nezpochybnil, že evropské křídlo NATO spolu dlouhodobě spolupracuje a nakupuje společně, ale upozornil, že jde o postupné rozšiřování pravomocí Evropské komise nad rámec toho, k čemu byla Unie zřízena, a otevřeně řekl, že by uvítal, kdyby Evropský parlament vyslovil předsedkyni komise nedůvěru. Když moderátor Dolanský namítl, že v Unii existuje řada dalších rozhodovacích mechanismů včetně Evropské rady, Vondráček s tím souhlasil, ale trval na tom, že to nic nemění na faktu, že plány na vlastní hasičské a vojenské flotily jdou nad rámec smluv, na jejichž základě do Unie kdysi vstupovaly členské státy.
Nejsilnější část jeho vystoupení se ale odehrála u tématu takzvaného druhého čínského šoku a energetiky. Vondráček použil obraz žháře, který rozdělal oheň a nyní se na něj dívá se slovy, že hoří, aby popsal, jak Green Deal odstřihl Evropu od spalovacích motorů, aniž by Unie měla dostatek surovin a technologií na elektromobilitu, a výsledkem je dnešní závislost na Číně u baterií, solárních panelů i úložišť energie. Připomněl, že i přes válku na Ukrajině evropské instituce neustoupily od Green Dealu, přestože to podle něj byla ideální příležitost k jeho přehodnocení.
Stejně přesně zacílil i na téma jádra, které von der Leyenová nyní zařazuje mezi čisté zdroje energie. Vondráček to komentoval tak, že žhář se najednou přidal k hasičům, protože právě německá politika Energiewende, na které se podílela i vláda s účastí von der Leyenové, vedla k odstavení jaderných elektráren v Německu, a proto považuje za nepatřičné, aby Evropská unie nyní podmiňovala notifikací výstavbu českých Dukovan, financovaných z českých veřejných peněz. Odmítl také plán komise na zřízení evropské firmy pro centrální nákup kritických surovin, přičemž připomněl, že stejná předsedkyně komise už jednou nakoupila vakcíny za čtrnáct miliard korun, které skončily vylité do kanálu, a nákup surovin by proto měl zůstat na soukromém byznysu, nikoli na nové bruselské instituci, kterou přirovnal k principům minulého režimu.
Zajímavé bylo i to, jak Vondráček reagoval na námitku moderátora, že propojování energetických sítí nebo hlubší spolupráce v obraně mohou být legitimní důvody pro větší koordinaci mezi členskými státy. Neodmítl to jako zásadu, naopak připustil, že propojování sítí je přirozená věc, ke které nikoho není potřeba nutit. Trval ale na tom, že energetický mix zůstal po Lisabonské smlouvě výlučnou kompetencí členských států, a pokud dnes Evropská unie přes notifikace fakticky zasahuje do rozhodování o Dukovanech, jde o postupné obcházení této zásady. Tento typ odpovědi, kdy nejprve uzná rozumné jádro otázky a pak přesně ukáže, kde se reálná praxe od původního závazku odchýlila, odlišoval jeho vystoupení od zjednodušujícího střídání souhlasu a odmítnutí, které předváděli někteří další hosté.
Na závěr, když měl každý z hostů stručně shrnout, co v projevu chybělo, zůstal Vondráček věrný svému stylu konkrétních čísel a příkladů: chtěl by slyšet, kdy bude plyn v Česku stejně levný jako ve Spojených státech, kdy emisní povolenky přestanou zdražovat život běžným lidem, a proč Evropská unie ignoruje občanskou iniciativu Safe Europe Act s téměř 750 tisíci podpisy řešící migraci, ačkoliv se sama neustále odvolává na pravidla právního státu a občanskou participaci. Zatímco ostatní hosté večera zůstávali u obecných postřehů o chybějící konkrétnosti projevu, Vondráček jako jediný dodal každému tvrzení konkrétní číslo, datum nebo precedens, a právě to z něj v této debatě udělalo hlas, který dokázal formulovat kritiku evropského centralismu bez emocí, ale s fakty na svém místě.
Nedělní debata Lukáše Dolanského u jednoho stolu posadila Radka Vondráčka z ANO, Jiřího Pospíšila z TOP 09, Alexandra Vondru z ODS a Libora Vondráčka, předsedu Svobodných. Právě Libor Vondráček, jehož nezaměňovat s poslancem ANO stejného jména, se v hodinové debatě prosadil ne hlasitostí, ale tím, že u dvou nejsložitějších témat, střetu zájmů a vlastního zákona o pravomocích prezidenta, dokázal nabídnout přesnější argument než všichni ostatní kolem stolu.
V úvodní části o možném střetu zájmů Andreje Babiše, kde se Pospíšil a Vondra přetahovali s Radkem Vondráčkem o desítky a miliardy korun, zůstal Libor Vondráček nad politickým handrkováním. Připomněl výrok Jaroslava Kubery, že dotace by měly být trestným činem, minimálně sprostým slovem, a rovnou dodal, že kdyby dotace neexistovaly, nikdo by u stolu neřešil hodiny diskuzí o tom, kdo je v konfliktu zájmů. Šlo o řízný, ale věcný komentář, který posunul debatu od osobních útoků k podstatě problému.
Na dotaz, zda riziko nakonec nezaplatí čeští občané, odpověděl Vondráček jasným rozlišením kompetencí: ministerstvo spravedlnosti je dohledový orgán podle českého zákona, a to, že Evropská komise má jinou, širší definici střetu zájmů, je realita, se kterou je třeba počítat, ale neznamená to automaticky prohru. Zdůraznil princip, že pravidla pro vyplácení dotací musí platit stejným metrem pro všechny aktéry na území republiky, bez výhod pro premiéra i bez výhod proti němu, což je přesně ten typ nestranného postoje, který v ostré předvolební atmosféře ostatním hostům u stolu chyběl.
Když se debata přesunula k technickým rozdílům mezi nárokovými a nenárokovými dotacemi, Vondráček doplnil argumentaci Radka Vondráčka o důležitý detail: pokud by v budoucnu vznikla prokázaná pohledávka státu vůči firmě z nesprávně vyplacených prostředků, je jednou z podmínek nárokových dotací i to, že firma nemá vůči státu nesplacené závazky, takže stát má nástroj k započtení dlužné částky i u dotací, které jinak automaticky náleží. Šlo o konkrétní, prakticky použitelnou informaci, nejen politické ujišťování.
Nejsilnější část večera ale patřila obhajobě zákona, který sám Vondráček prosadil ve sněmovně a který nedávno přehlasoval veto Senátu, totiž zákona, jenž prezidentovi odebírá pravomoc jmenovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Zatímco Pospíšil, Vondra i moderátor Dolanský ho tlačili k přiznání, že jde o pomstu prezidentu Pavlovi, Vondráček zůstal u právního jádra věci: podle článku 44 Vídeňské úmluvy jsou prezidentskými velvyslanci pouze ti, kteří jsou přijímáni hlavou jiného státu v rámci bilaterálních vztahů, zatímco vedoucí stálých delegací se předkládají vedoucímu mezinárodní organizace a jejich listiny podepisuje ministr zahraničí, nikoli prezident. Na podporu svého výkladu citoval tři nejčastěji zmiňované komentáře k ústavě, které jeho interpretaci potvrzují, a odmítl, že by šlo o svévolné rozšíření role vlády.
Na tvrdý argument Jiřího Pospíšila, že otázka nikdy nebyla sporná a že to potvrdí devadesát procent ústavních právníků, Vondráček nezačal ustupovat ani se hádat, ale klidně zopakoval, že situaci vyjasňuje pro všechny budoucí prezidenty a vlády, bez ohledu na politickou konstelaci, a otevřeně přiznal, že motivací je i obava z dalšího stupňování takzvaných naschválů ze strany hlavy státu, pokud by získala druhý mandát bez nutnosti obhajoby u voličů. Právě tato kombinace právní argumentace a otevřeně vysloveného politického kontextu působila mnohem přesvědčivěji než snaha ostatních hostů celou věc zredukovat na jedno slovo.
V pasáži o volebním vítězství AfD v Sasku-Anhaltsku pak Vondráček ukázal, že umí kritizovat extremismus konzistentně na obě strany politického spektra. Připomněl teroristický útok v Pardubicích spojený se Stiftung Rosy Luxemburgové a ptal se, proč česká média nevěnují stejně důslednou pozornost krajně levicovým hnutím jako AfD, když nastupující vítězství Die Linke v Berlíně bude podle průzkumů podobně výrazné. Zároveň jasně a bez váhání odmítl požadavky některých zemských politiků AfD na zrušení Benešových dekretů, čímž ukázal, že sympatie k některým konzervativním pozicím AfD u něj nepřebíjí obranu národních zájmů.
Vondráček přiznal i praktickou inspiraci, kterou německá strana pro Svobodné představuje, konkrétně v tom, jak komunikuje s voliči a jak dokázala z jednotek procent vyrůst na téměř třicet procent podpory celostátně, v Sasku-Anhaltsku dokonce na 43,8 procenta. Zároveň ale hned dodal, že jde o inspiraci ve způsobu komunikace, nikoli v programu, a připomněl, že postoj Svobodných k evropské integraci je dlouhodobý a nemění se podle toho, jak si aktuálně vede některá zahraniční strana. Svobodní podle něj hlásají už od Lisabonské smlouvy totéž, totiž že by pro Česko bylo výhodnější být součástí EFTA, tedy uskupení po vzoru Norska, Islandu, Lichtenštejnska a Švýcarska než hluboce integrovanou součástí Evropské unie.
Poznamenal také, že AfD by na rozdíl od současné německé vlády nikdy nevypnula jaderné elektrárny, což je z pohledu Vondráčka relevantní i pro Česko, protože Německo dnes kvůli odstavení vlastních jaderných zdrojů potřebuje dovážet energii i od nás, a to je jeden z důvodů, proč jsou ceny elektřiny v regionu dlouhodobě vyšší, než by musely být. Vondráček tím ukázal, že i k tématu, které je v médiích často redukováno na emoce a nálepky, dokáže přistoupit věcně a spojit ho s konkrétním dopadem na české spotřebitele.
Když se moderátor Dolanský pokusil Vondráčka zatlačit otázkou, zda by Svobodní byli ochotni s AfD spolupracovat i za cenu ústupků v citlivých otázkách, odpověděl bez zaváhání, že spolupráce v Evropském parlamentu je věc programových průsečíků, ne bezvýhradného souhlasu se vším, co ten který spojenec řekne. Zdůraznil, že stejně jako u domácích partnerů posuzuje Svobodní zahraniční spojence podle konkrétních kroků, ne podle toho, jak je která strana označena v titulcích zpravodajství, a že tento přístup platí i směrem k voličům, kterým chce nabídnout srozumitelné vysvětlení, nejen politický slogan.
Celý večer tak Vondráček ukázal politika, který dokáže obhájit vlastní legislativní práci právním rozborem, rozlišit spravedlivou kritiku od demagogie a nebát se nepříjemných otázek, aniž by sklouzl k výkřikům, které kolem něj předváděli ostatní hosté. Zatímco debata jako celek často sklouzávala k vzájemným obviněním mezi ANO, TOP 09 a ODS, Libor Vondráček si udržel roli hlasu, který věcné argumenty upřednostňuje před politickým divadlem, a to je přesně ten typ vystupování, který voliče Svobodných dlouhodobě přesvědčuje, že jde o stranu se skutečným programem, nejen s hlasitými hesly.
Moderní pravicová politika v Česku i Evropě chybí. Méně zákazů, nižší daně a více svobody. Jsme Svobodní Chceme žít v zemi, kterou neřídí aktivisté a ideje, ale fakta a zdravý rozum.
Zákaz dostupných aut pořád není definitivní. V roce 2026 je plánováno ještě jedno hlasování o konci spalovacích motorů. Do té doby máme šanci dát najevo, že s tímto nesouhlasíme. Nesmíme tento čas promarnit a musíme nesmyslný zákaz zastavit, dokud je to možné!
