Když jsme před 35 lety prožívali revoluci vzhlíželi jsme k Západu. Ten pro nás tehdy představoval vzor svobody a prosperity. Něco se ovšem zvrtlo.
Evropa dnes jako celek uvadá, česká ekonomika neprosperuje. Naše konkurenceschopnost prudce klesá. Veřejné finance vykazují hluboké deficity. O důchodovém systému je známo, že je ve stávající podobě dlouhodobě neudržitelný. Naše země zase nevzkvétá.
První pomoc bude dostačující jen chvíli a daleko více je opět nutná systémové léčba. Svobodní proto nabízí 14 kroků obnovy ekonomiky a společnosti.
Do nadcházejících komunálních voleb ve Zlíně vyráží společná kandidátka stran Motoristé sobě a Svobodní. Lídrem a kandidátem na primátora je Mgr. Martin Matela za Motoristy sobě.
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru,
Rozhovor Mariána Barana s Tomášem Hudosem, předsedou Svobodných v Olomouckém kraji, patřil k těm příjemným výjimkám, kdy mladý politik nemluví v naučených frázích, ale v jasně
Green Deal – co to je Uhlíkové clo je součástí politiky Green Dealu. Plyn oxid uhličitý (CO2) je pokládán za viníka oteplování a cílem politiky Green
Tak nějak by se dal nazvat plošný zákaz používání mobilů ve škole. Dělo komáry nezabije, ale napáchá nevratné škody všude kolem.V diskusích pod články a na
Koalice PRO Právo Respekt Odbornost, Svobodní a PŘÍSAHA občanské hnutí, dnesv zákonné lhůtě podala kandidátní listinu pro volby do Zastupitelstva statutárního městaHradec Králové, které se uskuteční
Presumpce neviny není luxus. Je to poslední pojistka
Existuje v české veřejné debatě žánr, který se opakuje s pravidelností ročních období: politik se dostane do maléru, kamery zaberou zmuchlaný plech a ještě než se stačí usadit prach, je vynesen rozsudek. Ne u soudu — ten se ozve tak za tři roky, unaveně a bez publika. Rozsudek padne ve studiu, na sociálních sítích a v komentářích, které se píší rychleji, než policie stihne vyplnit protokol. A tak když se poslanec Libor Vondráček v pořadu 360° na CNN Prima NEWS postavil proti tomuto zvyku, nebylo to gesto obhájce Filipa Turka. Bylo to gesto obhájce něčeho podstatně důležitějšího.
Moderátorka Pavlína Wolfová se ho ptala opakovaně a z různých úhlů, a to je poctivá novinářská práce, zda výroky Filipa Turka po nehodě nejsou samy o sobě dostatečným důvodem k odchodu z politiky. Vondráček odpověděl způsobem, který se v dnešní době nosí čím dál méně: řekl, že neví. Že nebyl u toho. Že nezná obsah telefonátů ani lékařských zpráv, a proto se k nim nebude vyjadřovat. V zemi, kde má každý na všechno okamžitý názor podložený jedním videem z dopravní kamery, je přiznaná neznalost skoro subversivní čin.
Na co ale odpověděl velmi jasně, byla otázka rezignace. Připomněl kauzu takzvané Ibizy v Rakousku, která svrhla vládu a jejíž skutečný obsah se ukázal být podstatně chudší, než sliboval mediální humbuk. Vzpomínka to není náhodná. Ukazuje totiž mechanismus, jemuž se lidový soud nikdy nevyhne: rozsudek je vysloven okamžitě, oprava přichází po letech a nikoho už nezajímá. Poškozený mezitím přišel o mandát, o pověst i o možnost obhajoby. „Dokud soudy neuznají vinu jakéhokoliv člověka v České republice, tak je ten člověk nevinný,“ řekl Vondráček. Věta banální jako učebnice ústavního práva, a přesto se za ni dnes platí politická cena.
Zajímavější, než sama obhajoba principu byla ovšem poznámka, kterou Vondráček vpustil do debaty jaksi mimochodem: co ta křižovatka? Ony podivné žluté šipky, které nejsou jako obyčejné šipky. Tramvajový pás, po němž běžně nikdo nejezdí. Auta, včetně policejních, která tudy projíždějí dnes a denně. A hlavně statistika nehod, jež z toho místa dělá nikoli kuriozitu, ale systém. Piráti řídili pražskou dopravu osm let a tohle je jeden z výsledků, které se nedají odbýt konstatováním, že za všechno může řidič. Je pozoruhodné, že tuto věcnou rovinu do debaty přinesl právě ten účastník, jemuž bylo vytýkáno, že se vyhýbá odpovědi.
Protipól tvořil Jan Bartošek, který volil jinou strategii dlouhý seznam. Turek prý hajloval, sdílel, legalizoval moštárnu, létal vrtulníkem s odsouzeným člověkem. Každá z těch položek by si zasloužila samostatné a poctivé projednání; naskládány za sebe však tvoří něco jiného než argument. Tvoří portrét. A portrét se nedá vyvrátit, protože nic netvrdí, pouze naznačuje. Když Bartošek v jednu chvíli řekl „proč se vůbec zabývat Filipem Turkem“, měl paradoxně pravdu; jen o pár vteřin dřív se jím zabýval čtyři minuty v kuse.
Druhá polovina debaty patřila sportu, tedy zdánlivě lehčímu tématu, na němž se ale ukázalo totéž. Svobodní se ohradili proti vyloučení ruských hokejistů z mistrovství světa a Vondráček to obhájil argumentem, který je nepříjemný právě svou konzistencí: nikdo nemůže za to, kde se narodil. Kolektivní vina byla morální omyl u sudetských Němců a je jím i teď. Spojené státy napadly Irák a nikdo nenavrhoval vyhodit americké plavce z olympiády v Athénách. Sportovec, jenž se čtyři roky připravuje na jediný týden svého života, není nástroj zahraniční politiky. Vondráček k tomu připomněl osud československých olympioniků, kteří v roce 1984 nesměli do Los Angeles — pro mnohé z nich to nebyla epizoda, ale konec kariéry.
Bartošek namítl, že Rusko vraždí civilisty, a má samozřejmě pravdu. Jenže z toho neplyne, že trest má dopadnout na dvacetiletého brankáře. To není relativizace agrese, to je trvání na tom, že vina je osobní. Kdo tento princip opustí u sportovců, obtížně jej pak bude hájit u kohokoli jiného.
A do třetice svoboda slova. Vondráček označil skutkovou podstatu šíření předsudečné nenávisti za tak vágně formulovanou, že „za chvilku může být stíhaný kdokoliv na cokoliv“. Studio se na tom neshodlo, moderátorka debatu utnula. Škoda. Právě tady se totiž debata dotkla dna, na němž stojí všechno ostatní — včetně toho, zda smíme mít jiný názor na ruské hokejisty.
Poslední čtvrthodinu vedl Vondráček po telefonu, protože ve studiu selhala technika. Bartošek argumentoval do prázdna a korektně na to sám upozornil. Vondráček se přesto vrátil, dořekl své a rozloučil se s díky za pozvání. Jestli něco tato část večera ukázala, pak to, že klidný hlas se prosadí i přes praskající linku. Zvlášť když má co říct.
Rozhovor Mariána Barana s Tomášem Hudosem, předsedou Svobodných v Olomouckém kraji, patřil k těm příjemným výjimkám, kdy mladý politik nemluví v naučených frázích, ale v jasně formulovaných principech. Hudos hned na úvod vyznal lásku české a moravské krajině i historii, ale rozhovor rychle sklouzl k tomu podstatnému, tedy k otázce, kde končí moc státu a začíná svoboda jednotlivce.
Hudos otevřeně popsal, jak ho k politice přivedlo covidové období. Podle jeho slov mu tehdy došlo, jak velkou moc lidé dobrovolně svěřují politikům a nevoleným úředníkům, a jak snadno se taková moc zneužije. Ocenil, že Svobodní byli v té době jedinou relevantní stranou, která se nebála otevřeně hájit svobodu jednotlivce, zatímco ostatní strany se předháněly v tom, kdo vymyslí přísnější restrikce. Je to postoj, který se dnes, s odstupem let, ukazuje jako čím dál oprávněnější.
Zajímavá byla i jeho bilance covidového období, kterou nezjednodušil na černobílé hodnocení. Připustil, že si lidé díky nucené pauze v životě v něčem i polepšili, ať šlo o změnu práce nebo osobní rozvoj, ale jasně řekl, že šlo především o jedno z nejtvrdších omezení lidských svobod v moderní historii, od zavřených škol přes povinné respirátory až po diskriminaci neočkovaných v přístupu ke sportovištím a saunám. Nejhorší na tom podle něj bylo, že politici společnost aktivně rozdělovali na očkované a neočkované, a takové jednání by se podle Hudose nemělo nikdy opakovat.
Stejně přímo se vyjádřil k tomu, že se do vlády vrátil ministr zdravotnictví Adam Vojtěch spolu s ministrem školství Robertem Plagou. Hudos to označil za velice špatný signál, protože podle něj ve zdravotnictví dál táhne za nitky farmaceutická lobby, a upozornil na aktuální debatu o takzvané národní očkovací strategii, kterou vnímá jako potenciální hrozbu pro individuální svobody, pokud by se cílem stalo dosažení vysoké proočkovanosti bez ohledu na svobodnou volbu občanů.
Velký prostor v rozhovoru dostala i kritika prezidenta Petra Pavla. Hudos mu vytkl snahu oslabovat českou státní suverenitu ve prospěch bruselských struktur, konkrétně zmínil obavy z opuštění koruny a ztráty práva veta. Kriticky se postavil i k tomu, jak část veřejnosti přistupuje k Pavlově minulosti, kterou podle Hudose sám prezident nedokáže otevřeně vysvětlit, zatímco jiným politikům bývá minulost spojená s komunistickým režimem vyčítána mnohem důsledněji.
Na téma Evropské unie mluvil Hudos jazykem, který je pro Svobodné typický, tedy jako o problému velkého demokratického deficitu a rostoucí centralizace. Za dobrý příklad dal kauzu komisařky Ursuly von der Leyenové a zatajovaných smluv na dodávky vakcín od Pfizeru, kterou otevřeně nazval korupcí na nejvyšší úrovni. Podle Hudose je klíčové omezovat objem peněz, se kterými evropské i domácí instituce disponují, protože tam, kde nejsou peníze, není co ukrást, a teprve to podle něj skutečně omezí korupci, ne pouhá výměna lidí v úřadech.
Nechyběla ani tvrdá slova k domácí rozpočtové politice. Hudos připomněl, že vláda Petra Fialy zanechala rozpočtový dluh přesahující 1,2 bilionu korun, a upozornil, že tento dluh budou muset splácet právě mladé generace, ke kterým sám patří. Kritizoval také praxi, kdy se pomoc Ukrajině financovala z dluhu, a ne z reálně vybraných daní, čímž se náklady jen odsunuly na budoucí daňové poplatníky, aniž by o tom měli možnost svobodně rozhodnout.
Baran ocenil, že Hudos na rozdíl od řady jiných mladých tváří nespěchá rovnou do sněmovny, ale zatím sbírá zkušenosti v komunální politice v Olomouckém kraji, což je podle moderátora přesně ta cesta, která dává politikovi čas nejdřív něco reálně ukázat, než bude žádat o hlasy na celostátní úrovni. Hudos s tím bez váhání souhlasil a působil jako politik, který si je vědom, že důvěru je potřeba si nejdřív zasloužit konkrétní prací, ne pouhým vystoupením v médiích.
Rozhovor uzavřela otázka nezávislosti soudů, u které Hudos upřímně přiznal limity vlastní odbornosti, ale zároveň nabídl věcnou pochybnost o tom, zda lze o skutečné nezávislosti mluvit u soudců jmenovaných politickými orgány. Taková míra sebereflexe, kdy politik neváhá říct „na to vám neumím přesně odpovědět“, je u mladých politických tváří spíš vzácností než pravidlem.
Celý rozhovor ukázal politika, který si nehraje na experta na všechno, ale drží se pevného hodnotového rámce, svobody jednotlivce, omezeného státu a osobní odpovědnosti, a tento rámec dokáže srozumitelně vysvětlit na konkrétních příkladech z posledních let. Pro Svobodné je Tomáš Hudos přesně tím typem nové generace, která umí obhájit stranické priority bez frází a se znalostí věci.
Rozhovor s energetikem Ivanem Noveským ukázal, jak drahá byla česká cesta k zelené ideologii
V rozhovoru Michala Jandy s dlouholetým energetikem Ivanem Noveským, který stavěl podzemní zásobníky plynu a vedl Energetický regulační úřad, padla čísla, která se v mediálním mainstreamu obvykle neobjevují, a právě proto stojí za pozornost. Noveský totiž nemluví o energetice jako o politickém tématu, ale jako o oboru s vlastními fyzikálními a ekonomickými zákony, které se podle něj v posledních dvou desetiletích čím dál víc podřizují ideologii.
Za klíčový moment označil rok 2007, kdy Evropská unie nařídila takzvaný unbundling, tedy rozbití velkých energetických firem na menší celky. Podle Noveského to rozsekalo dřív ucelený systém výroby, přenosu a distribuce elektřiny a nastartovalo zdražování, které pak pokračovalo. Zatímco v roce 1996 stála průměrná domácnost za elektřinu kolem koruny za kilowatthodinu, dnes je to zhruba osminásobek. Druhým zlomem byl rok 2010, kdy se rozjel solární boom, na jehož důsledky se doplácí dodnes, výkupní ceny elektřiny z tehdejších solárních elektráren dosahují 16,70 korun za kilowatthodinu, zatímco jádro vychází na 0,24 korun a uhlí za 0,4 Kč, i s emisními povolenkami, na zhruba 2,10 Kč.
Nejsilnější část rozhovoru patřila kritice emisních povolenek, které Noveský označil za spekulativní cenný papír bez skutečné vazby na životní prostředí, jehož cena se navíc určuje na burze, a ne podle skutečných nákladů. Připomněl, že z výnosů profitují především zahraniční penzijní fondy, které povolenky vlastní a s nimi obchodují, a že reálný dopad na českou ekonomiku je opačný než deklarovaný cíl, tedy odchod průmyslu a růst takzvané energetické chudoby, kterou podle citovaných odhadů pociťuje až třetina české populace.
Zajímavý byl i technický pohled na obnovitelné zdroje. Podle dat, která Noveský citoval z prvního čtvrtletí letošního roku, tvořily solární a větrné elektrárny 22 procent instalovaného výkonu v Česku, ale vyrobily jen 4 procenta skutečné elektřiny, což ukazuje na jejich nespolehlivost coby takzvaných občasných zdrojů. V debatě padla i konkrétní příčina loňského červencového výpadku sítě, přetěžované vedení mezi rozvodnami v kombinaci s nedostupností jednoho bloku v Ledvicích, což podle Noveského ukazuje, jak blízko limitům se přenosová síť už dnes pohybuje.
Rozhovor se dotkl i plynu a dovozní závislosti po odstřižení od ruských dodávek přes Ukrajinu. Noveský vysvětlil rozdíl mezi klasickým potrubním plynem, kterého dnes k Česku neteče nic, a zkapalněným LNG, které si evropské státy podle něj bez větších rozpaků nadále kupují přímo od ruských dodavatelů. Otevřeně řekl, že z odstřižení Evropy od ruského plynu paradoxně nejvíc profitují Spojené státy, jejichž dražší břidlicový plyn se díky vyšším evropským cenám stal konkurenceschopným.
Na otázku, jak by řešil energetiku, kdyby měl rozhodovací moc, odpověděl bez váhání: rychlá výstavba dalších jaderných bloků v Temelíně, udržení těžby uhlí jako mostu do doby, než naběhnou nové reaktory, a odklon od bateriových úložišť, která podle něj nemají surovinovou budoucnost, ve prospěch osvědčených přečerpávacích vodních elektráren. Nezůstal jen u kritiky Bruselu, upřesnil, že samotná evropská směrnice RED III i český zákon 249/2025 předepisují umisťovat nové solární a větrné projekty primárně na střechy a nezemědělskou půdu, jenže realita je opačná, podle jeho čísel je v souladu s pravidly umístěno jen pět procent takzvaných akceleračních zón.
Noveský se v rozhovoru nevyhnul ani technickým a bezpečnostním rizikům spojeným s větrnými elektrárnami, která se v politické debatě obvykle neřeší. Podle jeho slov konce lopatek moderních turbín dosahují rychlosti až 300 kilometrů v hodině a jejich otěr uvolňuje do půdy toxické částice pryskyřice, pro které dosud neexistuje způsob dekontaminace. Ještě konkrétnější byl u požární bezpečnosti, český hasičský záchranný sbor má u dvěstěsedmdesátimetrových věží úředně stanovenou takzvanou požární výšku nulovou, tedy fakticky se s hašením ani nepočítá, přestože každá turbína obsahuje kolem 600 litrů syntetického oleje z převodovky.
Stejně věcně se Noveský postavil i k uhlí, které podle něj zůstává nezastupitelné nejen jako zdroj elektřiny, ale i jako surovina pro výrobu oceli, bez koksovatelného uhlí se ocelářský proces karbonizace prostě neobejde. Připomněl, že těžební společnost OKD loni vykázala zisk jen 7 milionů korun, v předchozích letech to byly miliardy, a varoval, že krátkodobá ztrátovost by se neměla stát důvodem k ukončení strategicky důležitého odvětví dřív, než bude mít Česko hotovou jadernou náhradu. Podle jeho slov v české politice dnes chybí lidé, kteří by uměli myslet v horizontu desetiletí jako skuteční národohospodáři.
Zajímavá byla i souvislost, kterou Noveský nabídl k takzvanému Green Dealu, tedy že Čína dnes kontroluje 70 až 80 procent světové výroby neodymových magnetů nezbytných pro větrné turbíny a elektromobily, a evropská zelená politika tak paradoxně posiluje čínskou surovinovou dominanci. Jako protipól zmínil čínský thoriový reaktor v poušti Gobi, který nepotřebuje vodu k chlazení, i britský malý modulární reaktor Rolls-Royce o výkonu kolem 470 megawattů, který je svým rozsahem srovnatelný s modernizovanými bloky v Dukovanech, tedy zdaleka ne tak malý, jak název této technologie napovídá. Zmínil také, že nová smlouva na dukovanský reaktor nakonec připadla jihokorejské firmě, a ne francouzskému uchazeči, jak se dřív čekalo, což může ukazovat směr i pro budoucí financování nových bloků v Temelíně.
Závěr rozhovoru patřil otázce skladování energie. Noveský zdůraznil, že jaderné palivo lze bezpečně uložit až na sto let, zatímco skladovací kapacita plynu je omezená a elektřinu ve velkém měřítku prakticky uložit nelze. Za jediné osvědčené dlouhodobé řešení proto označil přečerpávací vodní elektrárny typu Dlouhé Stráně, na rozdíl od baterií, jejichž životnost je pouhých pět až deset let a na jejichž masové rozšíření podle něj ve světě chybí dostatek surovin. Na závěr vyjádřil obavu z možné budoucí denacionalizace, rozdělení a rozprodeje české energetiky a varoval, že končit s uhlím dřív, než bude jaderná náhrada skutečně připravena, by byla chyba, kterou by zaplatili všichni.
Celý rozhovor byl ukázkou toho, jak vypadá debata o energetice, když se vrátí k inženýrským faktům, cenám a fyzikálním zákonům místo hesel. Noveský sice nešetřil ani americkou administrativu, ani evropské instituce, ale jeho hlavní poselství bylo jednoduché: energetika by měla sloužit ekonomice, ne naopak, a čím dřív se u nás k tomuto principu vrátíme, tím míň to bude bolet.
Moderní pravicová politika v Česku i Evropě chybí. Méně zákazů, nižší daně a více svobody. Jsme Svobodní Chceme žít v zemi, kterou neřídí aktivisté a ideje, ale fakta a zdravý rozum.
Zákaz dostupných aut pořád není definitivní. V roce 2026 je plánováno ještě jedno hlasování o konci spalovacích motorů. Do té doby máme šanci dát najevo, že s tímto nesouhlasíme. Nesmíme tento čas promarnit a musíme nesmyslný zákaz zastavit, dokud je to možné!
