Libor Vondráček

Zdravíme naše věrné i méně věrné diváky, těší nás, že jste tady s námi. Je čtvrtek večer a se čtvrtkem večer přichází taky pořad facka zprava, tentokrát, tentokrát zprava. Vedle mě sedí Jan Tománek, Honzo, ahoj,

Jan Tománek

Ahoj, Libere,

Libor Vondráček

Jsem rád, že jsi dorazil. My si dneska spolu budeme povídat o svobodě slova, o tvé tvorbě, o zpětné vazbě, kterou dostáváš na svých streamech i o tom třeba, jak se daří některé myšlenky ventilovat, šířit, jestli náhodou neexistují nějaké skryté hranice toho, o čem se třeba smí mluvit, nesmí mluvit, protože myslím si, že se potýkáme poslední roky, zejména od doby, kdy tady velkým tématem byl covid s tím, že ta svoboda slova a šíření některých informací po sociálních sítích a po internetu obecně není úplně stejné a některé názory můžou zaznívat, jiné je třeba takzvaně korigovat, jak řekl náš pan premiér, máme právo na korigované informace, nicméně nebudeme se bavit jenom o tom, o čem jste se mohli sami dočíst v popisku toho videa, nebudeme tady klást otázky, které jsme si připravili, ale budeme klást i vaše dotazy, vaše otázky, takže i tentokrát se můžete ptát, pokud nám stihnete položit dotaz do půl deváté. Určitě se na vás dostane, takže pišjste, pište ty otázky, včas to stíháme všechno probrat. Těším se na ně, jsem velice rád vždycky, když se na něco ptáte v průběhu těch rozhovorů, tak to zajímavým způsobem rozvíjí tu naší diskuzi. No, ale protože už je téměř svátek, tak to zase nebudeme brát tak moc vážně a možná se budeme snažit i trochu v takovém odlehčeném duchu ta témata, která ne vždycky jsou lehká, nakousávat. A já začnu takovou veselou historkou, ty jsme přinesl knihu, jestli nevíte průvodce králičí Norou, nejnovější knížka od Honzy Tománka s tím, že ty máš řád, ty zvířecí motivy ve svých dílech, Kozí příběh, to je zase něco, co určitě můžou znát i mladší diváci, kteří mají rádi.

Jan Tománek

Ty jsi zamluvil veselou historku, jestli chtějí veselou hysterku?

Libor Vondráček

Ano, beru to trošku zeširoka, já už jsem trošku ve sváteční náladě, ale veselá historka, pojďme zpátky k tomu, Honza dneska přišel na rozhovor a říká tady ti nesu knížku a já jsem teda poděkoval, říkal jsem, ty už mi jí jednou dál, dostal jsem ji od tebe na cvičení někde, nevím, nevím, jestli to bylo na cvičení nebo v kavárně po cvičení, ale určitě jsem ji od tebe dostal, nicméně je to dobře, že ji tady mám s sebou, protože na ní takhle můžu mávat. Na naše diváky, aby se třeba i více zajímali o tom, co je vevnitř. A ty nám to trošku i prozradíš, asi nebudeš spoilerovat. Stoprocentně, ale chápu správně, že to, co se dělo v těch uplynulých letech, nejenom tobě, ale i celé naší společnosti, tak tě trochu motivovalo k tomu, o čem je.

Jan Tománek

To, ani ne, co se dělo, ale co se děje. A spíš a vždycky říkám, že já jsem tu knihu napsal vlastně jako z lenosti, protože já nevím, jestli ses někdy, jestli třeba to už většinou asi moc neděláme, když někomu se snažíš vysvětlit vlastně, když se tě zeptá, co vlastně se děje a s čím máš ten problém, jo, tak ono těch témat a těch problémů je vlastně jakoby tolik, že já, když o tom začnu mluvit, ať už jako člověk začne Green dealem přes nějakej covid, přes, já nevím, problémy, jak se tlačej Gender XY, přes, přes nějaký změny školství, tlačení, tlačení grede, rezetu, Green dealu a všech těchhle těch věcí, tak vlastně člověk, když o tom pak začne mluvit, tak si připadá po pěti minutách vlastně jak blázen konspirátor a vlastně nevíš, kudy to vůbec zachytit, jo, takže vlastně já jsem do tý knížky vlastně napsal takových 33 vlastně základních kapitol, těchhle těch všech témat s tím, že každý z, každý z těch témat má nějaký jako 23 stránky a je to takovej jako, takový hrubej průvodce tu králičí Norou vlastně, když začínáš s tou konspirací, tak abys věděl, od čeho se máš odpíchnout, a pak je to už na samostudium.

27. února vystoupil Libor Vondráček na semináři, který pořádal ústavně-právní výbor Senátu, s příspěvkem proti zavedení korespondenční volby.

Na otázku zavedení korespondenční volby se dívám optikou politika, ale hlavně optikou právníka, který je laureátem Rigerovy ceny právě za práci věnovanou volbám.

Vše podstatné, co bychom z hlediska Ústavy měli ke korespondenční volbě znát, najdeme v článku 18.

Obhájci korespondenční volby často argumentují snahou na zajištění ústavního požadavku rovnosti aktivní volebního práva. To podle nich není rovné pro občany žijící v cizině, kteří mají často nejbližší volební místnost vzdálenou hodiny cesty. Opírají se přitom o znění článku 18 odstavce 3, dle kterého má každý občan České republiky starší 18 let, ať už se nachází kdekoliv na světě, právo volit. Nic podrobnějšího z hlediska snadné dostupnosti volby ovšem Ústava neříká.

Zavedení korespondenční volby je tak sice odpovědí na ústavní požadavek rovnosti dostupnosti výkonu aktivního práva v zahraničí, ale odpůrci korespondenční volby zároveň často připomínají, že je také příčinou narušení požadavku tajnosti, přímosti, ale opět i rovnosti dostupnosti výkonu aktivního práva pro více než 8 milionů voličů v tuzemsku. Voliči žijící dlouhodobě na území České republiky by totiž podle návrhu neměli právo volit korespondenčně.

V případě zavedení korespondenční volby by se tak jednalo o typický spor, který by Ústavní soud posuzoval prostřednictvím použití testu proporcionality. Kritérium vhodnosti by jistě posoudil pozitivně, neboť korespondenční volba má pozitivní vliv na požadavek rovnosti volebního práva. Avšak už při posuzování kritéria potřebnosti by Ústavní soud mohl namítat, že z hlediska rovnosti lze nabídnout i jinou změnu volebních zákonů, která bude mít na rovnost volebního práva pozitivní efekt, přestože daleko méně naruší tajnost a přímost volby, ke třetímu kroku a samotnému poměřování kolizních práv by tak ani nemusel dojít.

Jednoduchou změnou u 5 % vstupní klauzule do Poslanecké sněmovny lze totiž zabránit daleko zásadnější nerovnosti v otázce zastoupení jednotlivých voličů. Vždyť po minulých volbách nemá více než 1 100 000 zúčastněných voličů stejné zastoupení v dolní komoře, jako zbytek, protože přes 20 % voličů dalo svůj hlas stranám, které nejsou ve Sněmovně. Ústava v článku 18 odstavci 1 přitom říká, že by Sněmovna měla být ve zkratce věrným zrcadlem společnosti, zatímco do Senátu se podle odstavce 2 volí dle zásady většinového systému.

Tvrdím proto, že daleko efektivněji a méně sporně lze naplnit požadavek rovnosti volebního práva 1 100 000 voličů, jejichž hlasy se nepromítly do složení Sněmovny, než se pokoušet korespondenční volbou reagovat na nekomfort výkonu volebního práva u cca 100 000 voličů v zahraničí.

Má-li někdo upřímný zájem zabývat se v době aktuálních zásadních politických problémů právě otázkou rovnosti volebního práva, měl by nejprve dle mého názoru řešit otázku rovného započtení hlasů voličů v tuzemsku před obsazením křesel v Poslanecké sněmovně, a až poté řešit otázku, která se týká desetiny voličů v cizině. Pokud by někdo dnes řešil obě tyto otázky, a právě v tomto pořadí, vyhnul by se podezření, že jde z jeho strany o zištnou a účelovou snahu změnit volební pravidla ve svůj prospěch.

Jako politik pak dodávám, že jsem proti korespondenční volbě bez ohledu na to, kdo dnes v cizině získává hlasy. Kromě toho, že stále neexistuje takový způsob, která by nenarušil žádný ze čtyř ústavních požadavků na volby (tajnost, rovnost, přímost a všeobecnost), mohou korespondenční volby zásadně poškodit důvěru ve férový průběh sčítání demokratických voleb.

Je třeba si vážit toho, že naše organizace voleb byla doposud téměř nezpochybnitelná a lidé vždy výsledky respektovali. Po zkušenostech například z Rakouska či USA přitom víme, že důvěra ve výsledek voleb není samozřejmostí, a proto tvrdím, že snahy zavést korespondenční volbu jsou dnes podobně nezodpovědné jako hrátky s ohněm na seníku. Zvlášť v momentně, kdy se bavíme o tak nízkém počtu lidí, kterým by měla korespondenční volba subjektivně pomoci.

Její obhájci dnes hrozbu nedůvěryhodnosti volební procedury buď nezodpovědně ignorují z důvodu účelovosti, anebo jí jdou úmyslně naproti. Obojí je velká chyba. Ne proto říkám nejen jako právník, ale i jako politik.