Poslanec Libor Vondráček ze Svobodných vystoupil v pondělí 13. dubna v pořadu Interview ČT24, aby komentoval historický volební zvrat v Maďarsku. Porazil jej Péter Magyar se stranou Tisza, která získala dokonce ústavní většinu 138 ze 199 křesel. Po šestnácti letech Orbánovy vlády přichází do Budapešti nová éra – a Vondráček k ní zaujal promyšlený, suverénní postoj, který nenechal nikoho na pochybách o tom, kde stojí česká konzervativní pravice.

Gratulace bez naivity

Vondráček přivítal Magyarovo vítězství otevřeně a bez výhrad. Na sociálních sítích ihned po volbách napsal: „Sláva vítězům, čest poraženým. Petr Magyar porazil téměř neporazitelného Viktora Orbána a patří mu upřímná gratulace.“ Zároveň však dodal, že Maďarsko funguje jinak a my je nemáme soudit ani s jedním, ani s druhým lídrem. Tato věta vystihuje podstatu jeho přístupu: respekt k demokratickému výsledku, ale odmítání vnucovat jiným státům vlastní politické měřítko. Vondráček také ocenil, že Orbán porážku uznal elegantně a moc předá poklidně což v dnešní době rozhodně není samozřejmost.

Obrana suverenity: Brusel není soudce

Největší část rozhovoru se točila kolem otázky, zda by maďarská politická kultura měla odpovídat unijním normám. Vondráček zde ukázal svou právnickou zdatnost a politickou konzistentnost. Připomněl, že Evropská unie, do níž Česká republika vstoupila referendem v roce 2003, byla původně postavena na ekonomické spolupráci – nikoli na vzájemném přehlasování v kulturně a politicky citlivých otázkách. Když moderátor opakovaně citoval článek 2 Lisabonské smlouvy, Vondráček klidně kontroval: „Lisabonská smlouva šla za hranu toho, kde je žádoucí si uchovat evropskou spolupráci.“ Nejde o popírání demokracie, ale o odmítnutí dvojího metru – a příklad si Vondráček nenechal ujít: zatímco Tuskově vládě v Polsku přeobsazování ústavního soudu Brusel prominul, Kaczyńskému to stejné vyčítal.

Moderátorovi, který se snažil obhajovat Brusel jako nestranného arbitra právního státu, Vondráček nepokrytě odpověděl: „Mám pocit, že ten vágní obecný pojem je tam proto, aby existoval nějaký bič, který Brusel používá na neposlušné státy.“ Tato formulace je přesná, výstižná a opírá se o konkrétní zkušenost z práce ve Výboru pro evropské záležitosti, kde Vondráček aktivně sleduje bruselské legislativní tlaky na Českou republiku.

Ústavní soud, demokracie a zdravý rozum

Debata se dotkla i citlivé otázky maďarského Ústavního soudu a způsobu, jakým Fidesz obcházel jeho rozhodnutí přijímáním ústavních zákonů. Vondráček zde nepopřel, že jde o věc hodnou diskuze, ale zároveň jasně uvedl: parlament je v parlamentní demokracii nejvyšší zákonodárný orgán a ústavu formuluje zákonodárce, nikoli soud. „Ústavní soud tady není od toho, aby formuloval ústavu,“ řekl. Příkladem poukázal na Švýcarsko zemi se špičkovou demokracií, která nemá Ústavní soud vůbec, a přesto funguje jako vzor přímé demokracie pro celý svět.

Vondráček rovněž trefně připomněl, že Velká Británie – obvykle kladená za vzor právního státu posílá stovky lidí měsíčně do vězení za příspěvky na sociálních sítích. „To rozhodně není ta liberální demokracie, kdy menšina má právo se svobodně projevit,“ řekl. Argument zasáhl přesně tam, kde byl moderátor nejzranitelnější.

Půjčka Ukrajině: Suverenita nad solidaritou

K otázce odblokování evropské půjčky Ukrajině ve výši 90 miliard eur zaujal Vondráček jasný a konzistentní postoj. Státy, které se k půjčce nechtějí připojit Maďarsko a Slovensko mají na to plné právo. Evropská unie není dlužní unie a nemá přehlasovávat suverénní státy v otázkách, kde si samy nesou odpovědnost za svůj postoj. „Pokud státy, které chtějí půjčit, půjčí, je to v pořádku. Ale nemyslím si, že by měly být jiné státy přehlasovány,“ řekl. Připomněl také, že EU si v roce 2020 po covidu půjčila 750 miliard eur a otázka splácení dosud není jasně zodpovězena.

Benešovy dekrety a Visegrád: Věcnost místo paniky

Téma Benešových dekretů, které v maďarské předvolební kampani otevřel sám Magyar, Vondráček nezametal pod koberec, ale zasadil ho do historického a politického kontextu. Ukázal, že politici v opozici mívají k tomuto tématu daleko hlasitější projevy než v okamžiku, kdy převezmou odpovědnost za vládnutí. „Věřím tomu, že Petr Maďar v pozici vládnoucího přestane tolik akcentovat otázku Benešových dekretů,“ řekl Vondráček, a poukázal na to, že i Orbánův Fidesz nakonec ve vládě toto téma utlumoval. Vondráček také upozornil, že podobné výzvy zaznívají opakovaně z řad Alternativy pro Německo a bude správné reagovat stejně důsledně, odkud přijdou.

Co se týče budoucnosti Visegrádské čtyřky, Vondráček vyjádřil reálný optimismus: Magyar avizoval první zahraniční cestu do Polska a zájem o rozšíření V4 třeba o Rakousko. „Nás opravdu spojují podobné pohledy na věc a musíme proti diktátu Bruselu vystupovat společně,“ uzavřel Vondráček. Státy střední Evropy mají příliš mnoho společného – historii, problémy i výzvy, aby jim volba jednoho premiéra toto pouto přetrhla.

Vondráček v Interview ČT24 vystoupil jako politik s jasně zakotveným světonázorem, který se nenechá tlačit do jednoduchých odpovědí na složité otázky. Respektoval demokratický výsledek maďarských voleb, odmítl bruselský dvojí metr a zároveň naznačil, že spolupráce zemí střední Evropy má pevný základ, který přestojí i výměnu vlády v Budapešti.

Spor mezi vládou a Pražským hradem o účast prezidenta Petra Pavla na summitu NATO v Ankaře se dostal do středu debaty v Událostech, komentářích ČT24 ze dne 8. dubna. Libor Vondráček, předseda Svobodných a poslanec zvolený za SPD, přišel s jasnou ústavní argumentací: zahraniční politika je v kompetenci vlády, a výkon prezidentových pravomocí v této oblasti podléhá kontrasignaci předsedy vlády. Vondráček se zároveň distancoval od rétorického sklouzávání debaty k osobním sporům a trvale vracel diskusi k věcné otázce: kdo dokáže Českou republiku na summitu Aliance hájit nejlépe?

Ústava hovoří jasně: kontrasignace je podmínkou

Vondráček hned v úvodu debaty odmítl zjednodušující interpretaci, že by ministr zahraničí mohl sám a jednostranně bránit prezidentovi v cestě na summit. Zároveň ale přesně identifikoval, kde leží skutečná ústavní páka vlády: „Kompetence prezidenta podle odstavce 1 a 2 článku 63 – včetně zastupování státu navenek – vyžadují kontrasignaci předsedy vlády. Za rozhodnutí nese odpovědnost vláda.“ Prezident tedy nemůže autonomně rozhodovat o tom, kde a jak Českou republiku zastupuje, pokud k tomu nemá souhlas premiéra.

Tato argumentace je tím přesvědčivější, že Vondráček ji podpořil důslednou logikou: pokud prezident trvá na tom, že sloveso „zastupuje“ v článku 63 zakládá jeho právo jet na summit, musí stejně pečlivě číst i odstavec 3 téhož článku. „On si nemůže libovolně jezdit někam a něco vyprávět – viděli jsme, jak se to nepovedlo, když mluvil o letadlech,“ připomněl Vondráček případ, kdy prezidentovo vyjadřování k dodávkám vojenské techniky Ukrajině způsobilo diplomatické komplikace. Výkon zastupitelské role bez vědomí vlády prostě neodpovídá duchu parlamentní republiky.

Summit NATO: profesionalita nad prestiží

Klíčovým Vondráčkovým argumentem nebyla touha prezidenta potrestat, ale věcný zájem na co nejsilnější české pozici v Ankaře. Summit bude primárně o plnění závazků přijatých v Haagu – a o obhajobě výdajů na obranu. „Jsem přesvědčen, že nejlépe to dokáží v tandemu premiér a ministr zahraničí,“ řekl Vondráček. Nová vláda má navíc lepší vztahy s americkou administrativou Donalda Trumpa než předchozí kabinet – a právě tento kapitál je podle Vondráčka třeba využít při vyjednávání v rámci Aliance.

Odkaz na summit NATO v roce 2022, kdy Miloš Zeman také necestoval do Madridu, Vondráček nezavrhl, ale upřesnil jeho smysl: tehdy šlo o zdravotní stav prezidenta a o jeho soulad s vládní linií. Dnešní situace je jiná – jde o nastolení jasného principu do budoucna, kdo a v jakém postavení hájí českou zahraniční a bezpečnostní politiku.

Osobní spory? Problém je na straně prezidenta

Na opakované otázky moderátora, zda celý spor není jen vendetou za nejmenování Filipa Turka, Vondráček reagoval věcně a bez uhýbání: „Není to trest, je to úplně logická věc a je to v zájmu České republiky.“ Zároveň ale pojmenoval, kde kolotoč sporů podle něj skutečně začal: u prezidentovy volby konfrontačního tónu vůči Filipu Turkovi. „Pokud Petr Pavel používá silná slova na úkor Turka, nemůže očekávat, že okolo něj budou všichni chodit po špičkách. Buďto si měl vybrat jiný tón – nebo nemůže útočit a přitom chtít, aby ostatní neřekli ani ne.“

Vondráček se přitom sám vyhnul jakémukoli osobnímu útoku na prezidenta. Zatímco opoziční host Marek Výborný z KDU-ČSL opakovaně kritizoval „frackovité“ chování vicepremiéra Macinky a mluvil o „politice na úrovni mateřské školky“, Vondráček zůstával v argumentační rovině. Poukázal na to, že inflace je v lednu a únoru nejnižší za posledních zhruba deset let – a tím nenápadně vrátil část debaty k výsledkům vládní práce.

Návrh zákona: pojistka pro budoucnost, ne msta

Závěr debaty otevřel téma Vondráčkova návrhu, který by prezidentovi odebral pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací. Vondráček svůj záměr obhájil s přehledem a klidem: „Tato věc se netýká Petra Pavla – týká se prezidenta jako instituce.“ Přiznal, že kdyby se podobně choval Miloš Zeman – tedy pokud by nejmenoval ministra za použití dehonestacích výrazů a dotáhl věc do ústavně sporné fáze – „kontrolka by mu zablikala stejně.“

Klíčovým důvodem pro návrh je podle Vondráčka strukturální problém demokratické odpovědnosti: prezident ve druhém mandátu nepodléhá tlaku voličů a parlament na něj nemá prakticky použitelnou páku v podobě ústavní žaloby. „Abych předcházel té situaci, kdy tady jednou bude prezident ve druhém volebním období s velmi malou odpovědností vůči voličům – tak je správné tuto pojistku zavést teď.“ Vondráček tak opět ukázal, že jeho legislativní aktivity vycházejí z principiálního a dopředu orientovaného myšlení, nikoliv z taktického boje dne.

Libor Vondráček, poslanec za Svobodné hodnotí první půlrok od říjnových voleb 2025. Bilance je jasná: základ byl položen dobře, klíčové body programu se plní a rozjednané projekty dávají reálnou naději na skutečné změny.

Co se povedlo: Programové základy na místě

Ihned po volbách, v průběhu jediného měsíce, vzniklo programové prohlášení vlády – a od svého zveřejnění 31. října 2025 se prakticky nezměnilo. To samo o sobě svědčí o pevném základu, na němž koalice stojí. Vondráček při hlasování o důvěře vládě v lednu 2026 zveřejnil 33 konkrétních důvodů, proč vládě důvěru uděluje – od daňové politiky přes ochranu svobody slova až po bezpečnost a infrastrukturu.

Hned v prvních měsících se podařilo snížit některé povinné odvody: zrušil se poplatek za obnovitelné zdroje a snížily se minimální odvody pro OSVČ. Programové prohlášení navíc obsahuje závazek vrátit sazbu daně z příjmů právnických osob z 21 % zpět na 19 %. Oproti předchozí vládě, jejíž představitelé otevřeně mluvili o zvyšování daní, jde o výrazný obrat.

Svoboda slova a ochrana občanů

Programové prohlášení vlády výslovně zavazuje vládu k hájení svobody slova, zrušení paragrafu 318a (napomáhání cizí moci) a revizi dalších paragrafů, které svobodu projevu omezují. Vondráček zároveň prosazuje odmítnutí zelených povinností z Bruselu – zákaz tradičních kotlů, povinné energetické štítky (EPBD 4) nebo povinné zateplování nemovitostí před jejich prodejem – které by zásadně zdražily bydlení českým občanům.

Euroskepticismus v praxi: Žluté karty z Bruselu

Vondráček zastává post místopředsedy Výboru pro evropské záležitosti – a tuto pozici využívá naplno. Podařilo se mu dvakrát úspěšně uplatnit žlutou kartu vůči legislativním návrhům Evropské komise: poprvé při omezování trhů s kryptoměnami, podruhé při plánu, který měl 25 % výnosů z uhlíkových cel (CBAM) přesunout do bruselského fondu místo českého státního rozpočtu. V obou případech přesvědčil kolegy z ANO i Motoristů, aby hlasovali společně.

Osobní zkušenost z Poslanecké sněmovny Vondráčka v euroskepticismu ještě posílila: „80–90 % diskuzí se točí kolem toho, co po nás chce Evropská unie, co musíme splnit, jestli nám dá pokutu,“ říká. Jeho cílem je přestoupit do organizace EFTA, a tím osvobodit Českou republiku od bruselského diktátu.

Co je rozjednáno: Klíčové projekty na cestě

Hned několik zásadních témat je v pohybu, ale potřebuje čas nebo politickou většinu:

• Česká koruna a hotovost v ústavě – Vondráček prosazuje jejich ústavní ochranu; říjnové senátní volby 2026 přinášejí šanci na potřebnou většinu.
• Jedno inkasní místo pro daně, sociální a zdravotní odvody – zjednodušení byrokracie pro živnostníky a firmy je v programovém prohlášení vlády.
• Zákon o transparentnosti neziskovek (obdoba amerického FARA) – premiér Babiš potvrdil, že zákon vznikne; koalice jej podporuje.
• Referendum a přímá demokracie – zavedení švýcarského modelu lidového veta, na jehož prosazení má vláda čtyři roky.
• Reforma justice – vzdělávání soudců, vyšší předvídatelnost rozhodování, zodpovědnost za průtahy řízení.

Co je třeba ještě dotáhnout

Vondráček nezastírá, že ne vše šlo podle plánu. Volební výsledek byl skromnější, než se čekalo – poslanecký klub je menší, než by Svobodní potřebovali k větší legislativní váze. A 3 500 nezodpovězených e-mailů v schránce svědčí o tom, že s rostoucím vlivem roste i objem agendy, kterou je nutné lépe organizovat – proto Vondráček spouští nový pravidelný komunikační formát: čtvrteční živá vysílání „Ptejte se poslance Libora“.

Výhled: Práce teprve začíná

Půl roku je krátká doba na zásadní změny, ale dost dlouhá na to, aby bylo vidět, zda jde vláda správným směrem. Vondráčkova bilance je pozitivní: daně se nezdvihly, klíčové svobody se hájí aktivněji než dříve a koalice drží kurz, který si vytyčila. Největší výzvy – od referenda a ochrany koruny až po vystoupení z EU – teprve přijdou. Na podzim 2026 se v Praze koná mezinárodní konference „Co nastane po konci EU?“; Svobodní jasně ukazují, že nemíní čekat – a jednají.

Předseda Svobodných a poslanec Libor Vondráček přijal pozvání DVTV a v rozhovoru s moderátorkou Danielou Drtinovou prokázal schopnost věcně obhajovat i kontroverzní témata pod silným tlakem. Ať už šlo o zákon o zahraničních agentech, dopis německému parlamentu nebo reformu prezidentských pravomocí, Vondráček konzistentně stavěl na jednom principu: transparentnost a jasná pravidla jsou základem fungující demokracie.

Pardubický útok: Vondráček žádá transparentnost zahraničního financování

Rozhovor otevřela otázka, zda se vládní koalice nezabývá v době geopolitické nestability margináliemi. Vondráček přesvědčivě ukázal, že tomu tak není – a jako konkrétní příklad uvedl teroristický útok v Pardubicích a jeho vazbu na spolek Druhá směna, který podle vlastního webu čerpal peníze z německé nadace Rosy Luxemburgové. Tato nadace je politickou nadací navázanou na krajně levicovou stranu Die Linke a drtivou většinu svého rozpočtu čerpá z německého státního rozpočtu – tedy z peněz německých daňových poplatníků.

Vondráček na základě tohoto zjištění napsal dopis předsedkyni německého Spolkového sněmu Julii Klöckner a vyzval ji k interpelaci vlády ohledně toho, kam tyto peníze v Česku putují. Přestože byl moderátorkou opakovaně tlačen k tomu, aby svá slova zmírnil, zůstal ve své pozici přesný a konzistentní: „Nikoho neobviňuji – ptám se, jestli je to v pořádku. A myslím si, že to je legitimní otázka každého, kdo má zájem o bezpečnost České republiky.“ Výsledek dopis přinesl – podle Vondráčka se věcí chystají zabývat poslanci Bundestagu, kteří chtějí finanční toky interpelovat přímo v německém parlamentu. Cíl byl splněn.

Nadace Rosy Luxemburgové mu pohrozila žalobou za pomluvu. Vondráček na to zareagoval věcně a bez emocí: „Nejlepší odpovědí by bylo, kdyby ztransparentnila svoje působení v České republice a řekla nám, do jakých projektů peníze posílá. To by byl konec diskuze.“

Zákon o zahraničních agentech: průkopník, ne kopírka

Jádrem rozhovoru byl zákon o registraci subjektů se zahraničními finančními vazbami. Vondráček se k jeho přípravě přihlásil otevřeně a bez omluv – spolu s poslancem Rajchlem připravil pracovní verzi, jejímž cílem bylo dát občanům přehled o tom, kdo a odkud financuje politické neziskovky v Česku. Přiznal, že legislativní řemeslo má svá pravidla a pracovní verze nebyla dokonalá – to však nevyvrací myšlenku samotnou.

Na opakované srovnání s ruským zákonem Vondráček reagoval s klidem a logickou přesností: on sám ruský zákon neznal a nemohl se jím inspirovat. Vycházel z americké FARA, jejíž základní myšlenku – stát má právo vědět, odkud plynou peníze na politické aktivity na jeho území – považuje za univerzálně platnou. „Pokud k podobnému závěru dospěli v Rusku nebo Izraeli nezávisle na sobě, neznamená to, že je myšlenka špatná.“

Podstatu zákona pak Vondráček vysvětlil srozumitelně: „Nikomu nezakazujeme dostávat peníze ze zahraničí. Pouze žádáme, aby to bylo vidět – v registru a na webu organizace. Jestliže tohle je šikana, tak absolutně znevažujeme to slovo.“ Přitom se neváhal přihlásit i k rovnému hřišti: zákon se bude vztahovat na všechny subjekty bez výjimky – včetně neziskovky spjaté s SPD, za niž byl sám zvolen.

Prezidentské pravomoci: principiální, ne mstivý

Souběžně s debatou o zákoně FARA prosazuje Vondráček novelu zákona o zahraniční službě, která by omezila prezidentovy pravomoci při obsazování stálých diplomatických misí. Moderátorka to interpretovala jako mstu za případ Turka. Vondráček tuto interpretaci odmítl a nabídl hlubší, systémový pohled: prezident Pavel svým chováním poukázal na mezery v ústavním textu, které mohou být v budoucnu zneužity – zejména v druhém mandátu, kdy prezident není vázán nutností znovu kandidovat.

„Miloše Zemana jsme viděli, jak v druhém mandátu zacházel dál než v prvním. Já se toho bojím a myslím si, že je správné, abychom to vyřešili teď, dokud na to máme čas,“ řekl Vondráček. Přitom formuloval jasný ústavní princip: „Při jmenování členů vlády by prezident měl být v zásadě automatem na podpisy. Jsme parlamentní republika – vládní odpovědnost náleží vládě, ne prezidentovi.“

Na osobní poznámku o neúspěchu u rigorózní zkoušky z ústavního práva reagoval bez zaváhání: „Rigorózní zkoušku jsem udělal jednou a neuspěl – zkusím to znovu. Ale titul není podmínkou pro navrhování zákonů. Změny ústav navrhují po celém světě i neprávníci a ve Švýcarsku si ústavu schvalují přímo občané.“

Šichtařová a 100 dní vlády: kompromisy se nevyhýbají

V závěru rozhovoru se Vondráček věnoval odchodu Markéty Šichtařové z poslaneckého mandátu. Postavil se za ni jednoznačně: „Kdyby jí šlo o peníze, neodhlásila by se do výborů, nechodila by tam. Ona pracovala – četla zákony, věděla, o co se jedná, uměla věcně oponovat. Vykonávala mandát jinak než ostatní. Chyběla jí trpělivost – a to chápu, ale nesouhlasím s odchodem.“

Na kritiku, že vláda za prvních 100 dní neprovádí reformy dostatečně rychle, odpověděl s realistickou rozvahou: „Máme 15 poslanců ze 108 vládních. Bylo by iluzorní čekat, že prosadíme vše najednou.“ Za konkrétní úspěchy označil zastavení plánovaného nárůstu odvodů pro OSVČ a zrušení poplatku POZE, který zbytečně zdražoval elektřinu domácnostem i podnikatelům a přispíval k inflaci. A uzavřel s přesvědčením, které prostupovalo celým rozhovorem: „Politická mapa se přesunula blíže k našim názorům. Možná za to sklízí body někdo jiný. Podstatné je, že se realizují správné věci a přinášejí pozitivní efekt pro občany.“

Pořad Pro a Proti na Českém rozhlase Plus přinesl 1. dubna ostrý střet dvou místopředsedů ústavně-právního výboru. Předseda Svobodných Libor Vondráček obhajoval svůj návrh na omezení prezidentských pravomocí v oblasti pověřování vedoucích stálých misí u mezinárodních organizací, zatímco místopředseda ODS Karel Haas ho kritizoval jako malichernou pomstu za případ Turka. Vondráček přesvědčivě ukázal, že za jeho návrhem stojí hlubší principiální argument: v parlamentní republice musí být jasně vymezeno, kde končí pravomoci prezidenta a kde začíná odpovědnost vlády.

Princip parlamentní republiky v ohrožení

Vondráček hned v úvodu pojmenoval jádro věci: česká ústava po zavedení přímé volby prezidenta obsahuje slabé místo. Získat ústavní většinu nutnou k odvolání prezidenta v obou komorách parlamentu současně je v praxi téměř nedosažitelné, a prezident si toho může být vědom. „Tendence vykládat si kompetence extenzivně je v druhém mandátu větší – viděli jsme to u Miloše Zemana,“ řekl Vondráček a připomněl, že jde o systémové riziko, nikoliv útok na konkrétní osobu. Prezident Pavel sice podle Haase testuje hranice ústavy nejméně ze všech čtyř dosavadních prezidentů, Vondráček ale reagoval věcně: „To, že někdo jiný testoval hranice ještě více, není argument pro to, abychom problém přehlédli.“

Klíčem k Vondráčkově argumentaci je přitom jasné vymezení odpovědnosti: za zahraniční politiku nese odpovědnost vláda, nikoliv prezident. Pravomoc pověřovat vedoucí stálých misí u mezinárodních organizací proto logicky náleží do kompetence vlády, a je-li možné to napravit změnou zákona bez nutnosti ústavní většiny, je podle Vondráčka povinností zákonodárců tuto cestu využít. „Není to obvyklé ani v okolních zemích, aby prezident kontrasignoval tyto typy jmenování,“ doplnil s odkazem na srovnávací ústavní praxi.

Přílepek, nebo legitimní pozměňovací návrh?

Haas označil Vondráčkův návrh za formální přílepek k zákonu o státní službě. Vondráček tuto kritiku věcně odmítl a poukázal na logiku vnitřní dělby výkonné moci: zákon o státní službě upravuje výkon výkonné moci, jejíž součástí je i prezident. Svůj argument pak podpořil odkazem na nejnovější rozhodovací praxi Ústavního soudu, který nevyhodnotil jako přílepek ani zavedení nového trestného činu připojeného k Lex Ukrajina. „Pokud Ústavní soud takto přísný nebyl v daleko závažnějším případě, netroufám si tvrdit, že by v tomto zasáhl,“ uvedl Vondráček. Přiznal přitom poctivě, že jisté testování ústavních mantinelů se děje i na straně zákonodárců, ale zdůraznil zásadní rozdíl: zákonodárci vymezují pravidla hry, prezident je má dodržovat.

Haas nakonec sám potvrdil, že ODS neplánuje návrh napadat u Ústavního soudu. Ocenil tak paradoxně Vondráčkovu právní analýzu: i kritik uznal, že věc nestojí za eskalaci cestou ústavní stížnosti.

Automat na podpisy, nebo funkční parlamentní republika?

Nejostřejší moment debaty přišel ke konci. Haas použil provokativní formulaci „automat na podpisy“ pro prezidenta omezeného při jmenování členů vlády. Vondráček ji přijal klidně a beze strachu z politické nálepky: „Pokud jde o jmenování členů vlády, pak ano – v tomto bych si přál, aby prezident byl víceméně automat. Za složení kabinetu nese odpovědnost premiér, nikoliv prezident. Jsme parlamentní republika.“

Zároveň jasně ohraničil, čeho se jeho návrh netýká: jmenování guvernéra České národní banky, členů bankovní rady či kandidátů na ústavní soudce zůstávají výsostnou prezidentskou kompetencí, o které se nikdo nebaví. Vondráček tak rozptýlil obavy, že by šlo o plošný útok na postavení hlavy státu, a ukázal, že jeho návrh je cíleným a proporcionálním opatřením v konkrétní oblasti.

Kam dál: změna ústavy na obzoru

V závěru rozhovoru Vondráček nastínil, že debata o prezidentských pravomocích nemusí skončit u zákona o zahraničních misích. Na odborném senátním semináři, jehož se zúčastnil, zazněla shoda na dvou dalších tématech: zpřesnění definice kvalifikace člena vlády v čl. 70 ústavy a zavedení časové lhůty, v níž je prezident povinen konat. Obě změny by výrazně ztížily situaci, kdy prezident odůvodňuje nejmenování ministra abstraktními úvahami o hodnotách kandidáta. „Pokud by ústava přesněji definovala, kdo může být ministrem, pak by prezident neměl váhat, pokud tato kritéria někdo splní,“ vysvětlil Vondráček.

K realizaci ústavních změn je však potřeba kvalifikovaná většina v obou komorách, tedy i hlasy ODS. Haas signalizoval, že jeho strana je k zásahům do čl. 68 zásadně skeptická a preferuje stávající ústavní text doplněný restriktivním doktrinálním výkladem. Vondráček tuto pozici respektoval, ale nenechal bez povšimnutí: restriktivní doktrína funguje jen tehdy, pokud ji prezident sám dodržuje. A to není věc, na kterou by se parlamentní republika měla spoléhat bez pojistky v zákoně.

Debata o drahotě pohonných hmot, energetické bezpečnosti a obnově česko-slovenských mezivládních vztahů ovládla nedělní vydání pořadu 360° na CNN Prima News. Libor Vondráček, předseda Svobodných a místopředseda Výboru pro evropské záležitosti, obhajoval přístup nové vlády k cenám benzínu a nafty, odmítal levná populistická řešení i tlak na okamžité navýšení výdajů na obranu – a zároveň věcně vysvětloval, proč obnovení česko-slovenských mezivládních konzultací považuje za racionální a přínosný krok.

Drahé pohonné hmoty: monitoring jako první odpověď

Diskuse se otevřela klíčovou otázkou: jak se vláda Andreje Babiše postavila k raketově rostoucím cenám benzínu a nafty v kontextu války v Íránu a přerušeného toku ropy ropovodem Družba? Vondráček zdůraznil, že vláda zareagovala bezprecedentně rychle – intenzivní monitoring cen a marží byl spuštěn v průběhu prvního týdne po vypuknutí konfliktu, výrazně dříve než tomu bylo za Fialovy vlády v roce 2022, kdy na podobný monitoring čekala Česká republika přibližně 2,5 měsíce.

„Ten intenzivní monitoring, který se zavedl z rozhodnutí vlády, má ten efekt, že my se po několika týdnech od zahájení té války v Íránu nebavíme o tom, že by české ceny byly téměř nejdražší v regionu – tak jako to bylo před čtyřmi lety,“ řekl Vondráček. Tím přímo reagoval na opoziční poslanec TOP 09 Ondřej Havel, který se ptal na strategii vlády pro případ dalšího zhoršení situace a kritizoval absenci jasné krizové komunikace. Vondráček mu přiznal právo ptát se na zásoby pohonných hmot a plánování, ale zároveň připomněl, že zveřejňování konkrétních krizových opatření předem by paradoxně mohlo trh motivovat k tomu, aby se na danou hranici „přesně nastavil“ – a efekt opatření tak předem zmařilo.

Marže, stropy a daně: ne populismu, ano rozumu

Jednou z nejprudších linií debaty byla otázka, zda zastropovat marže čerpacích stanic. Vondráček s tímto nástrojem důsledně nesouhlasil a jeho argumentace byla přesná: zkušenost z Maďarska pod Orbánem ukázala, že zastropování cen paliv vedlo k jejich nedostatku, protože pumpaři přestali mít ekonomický motiv prodávat. Navíc upozornil na specifičnost trhu s palivy: „Čerpací stanice jsou trh, který je velice zregulovaný. Není úplně snadné se na něm usadit – je třeba licence – a to je úplně jiná situace než potravinářský trh, kde je výrobců řádově více.“

Ke snížení spotřební daně se Vondráček postavil jako k potenciálně smysluplnému nástroji, avšak s podmínkami: musí být pečlivě propočítán dopad na státní rozpočet a načasování musí být správné. Odmítl přitom srovnání s předchozí opozicí: „Vláda Petra Fialy snížila spotřební daň 1. června 2022 – tedy 2,5 měsíce od začátku cenového šoku. My jsme v situaci, kdy to teprve zvažujeme, ale máme ty 2,5 měsíce před sebou, ne za sebou.“ Připomněl také, že Slovensko je v odlišné situaci – kvůli výpadku Družby jim reálně hrozí nedostatek paliv, zatímco Česká republika má zásoby na 88,5 dne a zásobování funguje bez omezení.

Na otázku, zda by se příjmy z vyššího výběru DPH mohly vrátit občanům prostřednictvím snížení DPH na potraviny – jak navrhovali Piráti – Vondráček odpověděl otevřeně: stát musí v první řadě snižovat svůj schodek, ale pokud se potvrdí dostatečně vysoký výběr daní, prostor pro daňovou úlevu existuje. „Pokud bude příležitost to řešit a spočítá se to důsledně v rámci státního rozpočtu, tak se to stane,“ řekl. Klíčové pro něj bylo, že Česká republika vstupuje do tohoto turbulentního období s inflací 1,6% – výrazně příznivěji než v roce 2022 – a to právě díky zrušení poplatku POZE z elektřiny.

Energie a surovinová soběstačnost

Vondráček se v debatě ostře vymezil vůči „zelenému dogmatismu“ a připomněl strukturální problém, který se teprve naplno ukazuje: Česká republika i okolní průmyslové státy jsou zranitelné kvůli závislosti na dovozu energetických surovin, přičemž zelené cíle EU tuto situaci nijak nezlepšily. Poukázal na paradox, že přestože Česká republika formálně odešla od ruské ropy, přes takzvanou „kyrgyzskou ropu“ fakticky stále odebírá ruské suroviny. „To, že neodebíráme ropu, nezachrání ani jeden lidský život na Ukrajině nijak jinak, než tím, že nakupujeme ropu,“ prohlásil.

Přišel s konkrétním a provokativním argumentem: „Věřím, že nám tato situace otevře oči. Nebudeme tak bohorovně zatápět tak cennou surovinu, jako je koksovatelné uhlí z Karviné. Až tu budeme mít poslední fabriku na výrobu oceli, budeme rádi, že někde toto uhlí ještě najdeme.“ Tím přímo čelil pirátské poslankyni Lence Martinkové, která prosazovala rychlejší rozvoj obnovitelných zdrojů. Vondráček nepopíral smysl energetické diverzifikace, odmítal však ideologicky podbarvené urgování přechodu na OZE v čase, kdy geopolitická situace vyžaduje pragmatismus nad ideologií.

Slovensko: pragmatické vztahy místo diplomatické izolace

Druhá zásadní část debaty se točila kolem obnovy česko-slovenských mezivládních konzultací, přerušených Fialovou vládou v roce 2022 kvůli Ficově proruské politice. Ondřej Havel z TOP 09 trval na tom, že obnovení těchto vztahů legitimizuje Ficovu politiku vůči Rusku a EU, a označil to za ideovou promiskuitu. Vondráček tento pohled odmítl jako paternalistický.

„My nejsme starší bratři Slovenska, abychom je mistrovali. Je naprosto legitimní, že Slováci si vybrali svoji vládu a ta vláda má svoji zahraniční politiku,“ řekl. Zároveň zdůraznil, že Slovensko je v odlišné situaci právě proto, že ropovodem Družba přes Ukrajinu mu paliva neproudí – a právě koordinace v energetické oblasti a společný tlak na Brusel jsou konkrétním výstupem, který od zítřejšího zasedání obou vlád očekává. „Věřím, že můžeme společně tlačit na Evropskou unii, aby si kladla podmínky, pokud nějaké peníze posílá – třeba to, že bude fungovat ropovod Družba, nebo si rozmyslela některé své šílené zelené plány, kterými chce dál zdražovat lidem život,“ řekl.

Vondráček také připomněl, co zaznělo při jeho vlastní meziparlamentní návštěvě Slovenska v předchozím volebním období: slovenská strana tehdy říkala, že je ráda, že někdo přijel – protože mezinárodní izolace, do které se dostala vinou politiky Fialovy vlády, nevedla k žádné pozitivní změně slovenského postoje, ale jen k vyloučení Česka z přímého dialogu. „Donald Trump se setkal s Robertem Ficem, s Petrem Fialou se nepotkal. Ta izolace nikomu nepomohla,“ konstatoval.

Celkový dojem: věcnost v čase emocí

Libor Vondráček v pořadu 360° opět potvrdil svůj charakteristický přístup: odmítání populistických reflexů, důraz na konkrétní čísla a historické srovnání a schopnost udržet věcnou argumentaci i v emotivní debatě. Tam, kde opozice volala po okamžitých zásazích, přicházel s podmínkami a kontextem. Tam, kde jiní viděli v obnově slovenských vztahů kapitulaci před Ficem, argumentoval pragmatickou výhodou přímého dialogu. Výsledkem bylo vystoupení politika, který ví, proč říká ne levným řešením – a zároveň umí jasně říct, co místo nich nabízí.