Současná vládní garnitura není schopna efektivně řešit ekonomickou krizi. I to zaznívá v rozhovoru, který ParlamentnímListům.cz poskytl Pavel Janeček, energetický expert a bývalý šéf Pražské plynárenské. „Nejhorší je, že politici těmto svým poradcům velmi naslouchají a pak jejich moudra papouškují. Když si pustíte nějaký vládní projev, uslyšíte podobná klišé. Žádná odbornost, žádná vize dlouhodobého odborného řešení,“ říká Janeček.
Zatímco v minulosti o energetice a energetické politice státu mluvila jen hrstka zasvěcených, v posledních měsících se zdá, že tomuto oboru rozumí kdekdo. Jak to vnímáte vy jako nezpochybnitelný odborník?
Energetika ze své podstaty patří mezi strategické oblasti a každý stát by si ji měl doslova hýčkat. Nejen českým problémem je nicméně to, že se k energetice rádoby zasvěceně vyjadřují i ti, kteří ji vůbec nerozumějí. V Pražské plynárenské jsem tohle zažil mockrát: politici dosadili do holdingové struktury například divadelního režiséra z Českých Budějovic (Piráta), který odmítal vzít v úvahu jakákoli fakta. Snažil jsem se mu mezi čtyřma očima – hodinu a půl – vysvětlit podstatné záležitosti svého oboru, ale neuspěl jsem. Ten člověk měl svoji utkvělou ideologickou představu a zásadně nesouhlasil s jakýmkoli mým argumentem. Což je problém i na úrovni státu. Mnoho lidí chce realitu vidět jinak, než jaká je ve skutečnosti. Energetika by však měla být primárně odbornou záležitostí.
Mnoho lidí je přesvědčeno o tom, že příčinou nedávné energetické krize, která se podepsala na rekordní inflaci, je Putin a ruská vojenská agrese proti Ukrajině. Je to skutečně tak, nebo je to příliš černobílý pohled na celou problematiku?
To je úplně černobílý pohled, protože problémy začaly mnohem dříve. Válka na Ukrajině problémy ohledně energetiky akcelerovala, to ano, ale fundament celého problému je úplně někde jinde. Zcela zásadním faktorem, který nastartoval tyto problémy, je zcela chybná politika EU, která začala v roce 2006 tzv. unbundlingem, který oddělil přenosové soustavy (oddělení přepravních cest – plynovody, přenosové sítě) a komodity (elektrická energie a plyn).
Tady se strašně dlouho do energetiky pořádně neinvestovalo. Místo toho se rozmohlo obchodování s energiemi jako nějaký kult, který vše vyřeší. Toto – nebojím se to říct – veksláctví je navíc opentleno příšernými bláboly různých poradců politiků. Já těmto lidem říkám ‚gážisté‘. Musejí si zasloužit svoji mzdu, takže i ryze odbornou problematiku ‚okecávají‘. Pak to tady vypadá tak, jak vypadá. Nejhorší je, že politici těmto svým poradcům velmi naslouchají a pak jejich moudra papouškují. Když si pustíte nějaký vládní projev, uslyšíte podobná klišé. Žádná odbornost, žádná vize dlouhodobého odborného řešení.
Zdá se však, že největší cenový šok mají energie za sebou a postupně se vracíme do normálu. Nebo ne?
Jde „pouze“ o pokles z extrémních hodnot na stále vysoké. Nemá cenu si nic nalhávat; energie budou už jen dražší. Důvodem, je že jsme se úplně odstřihli od levných zdrojů, od jádra a uhlí. V podstatě platí, že zhruba do roku 2001 byly energie respektovaným a odpovědně vnímaným veřejným statkem. Pak už ne. Mluvil jsem o panu premiérovi a řeknu k jeho osobě ještě jedno. Můžete si najít, co prohlásil loni v létě. Tehdy řekl, že nikdo nebude platit násobky za energie. Já platím trojnásobek, mnoho lidí i pětinásobek. Poradci Petra Fialy tenkrát asi něco špatně spočítali.
Tyto turbulence a naprostou nekonzistentnost odnášejí nejen domácnosti, ale samozřejmě i firmy. Průmysl musí plánovat na dlouho dopředu, potřebuje vědět, kolik ho budou stát klíčové komponenty včetně energií. Místo toho firmy a podnikatelé poslouchají od politiků sliby a pohádky.
Česká vláda pracuje na nové energetické koncepci, která kopíruje evropské snažení o dosažení uhlíkové neutrality. Jde podle vás o správný směr?
Ten směr je naprosto špatný, ale my nemůžeme jinak. Česká republika je nedílnou součástí evropského prostoru a Evropské unie, což znamená mimo jiné to, že energetická koncepce je prostě daná. Česká republika není v pozici Francie, která si chce, a může, energetické záležitosti řešit na národní úrovni. Naše země není v EU tak významným hráčem jako Francie. Francouzi, stejně jako Češi, mají spotřebu elektřiny zcela pokrytou z vlastních zdrojů – jak známo, francouzská síť jaderných elektráren je jednou z největších na světě.
My si hlavně nesmíme nechat vzít čili zakázat od EU náš energetický mix. K němu významně patří i uhlí. Pokud bychom měli naslouchat zeleným extrémistům a uhelné elektrárny jsme úplně odstavili, tak bychom teprve viděli, co by to udělalo s cenami a s dostupností elektřiny. Navzdory politickým proklamacím je v nedohlednu výstavba dalších jaderných bloků. Jen připomenu, že výstavba jaderného bloku trvá deset let. Řešením by byly plynové elektrárny, ale k tomu potřebujeme souhlas (notifikaci) z EU. Jak vidíte, bez uhelných elektráren se ještě dlouho neobejdeme, a kdo tvrdí že ano, je šílenec.
S tímto úzce souvisí také emisní povolenky. Nebude právě stále rostoucí hodnota emisních povolenek postupně likvidovat konkurenceschopnost spalování uhlí, čímž se vytvoří prostor pro energii z obnovitelných zdrojů?
Emisní povolenky jsou něco, co kritizuji už strašně dlouho. Platnost emisních povolenek bych okamžitě pozastavil, protože při vysokých cenách ztrácejí svůj význam – kromě toho, že jsou přímým příjmem EU. Kapři si ale svůj rybník nevypustí, že. Když se podíváte, jak se ke své energetice staví v Polsku a jak servilně naši politici, říkáte si, kam jsme to dospěli. V Polsku chápou, že žádné sebevíc sofistikované alternativní zdroje nemohou nahradit „tvrdou“ výrobu energií. Nadšení pro zelenou energii by přitom u politiků vyprchalo ve chvíli, kdyby na ní byla země opravdu strategicky závislá. On je rozdíl mezi tím, když se přijímají různá vágní prohlášení, jak budeme zelení a ekologičtí, a situací, kdy energie kvůli nedostatečné kapacitě výroby prostě a zkrátka dojde.
Česká republika však v tomto směru kopíruje strategické záměry Evropské unie a zelenou politiku Bruselu označovanou za Green Deal. Jak vlastně ze svého pohledu hodnotíte tyto ekologické snahy Evropské unie?
Na to už jsem vlastně odpověděl. Green Deal je samozřejmě nesmysl nejen věcně, ale i politicky. Největšími znečišťovateli jsou Spojené státy, Čína a další podobně velké země. Evropa se v celosvětovém kontextu na znečišťování tolik nepodílí. Čím dál častěji zaznívá, že Evropa je čím dál méně konkurenceschopná a že z ní bude časem už jen skanzen plný služeb pro turisty z jiných kontinentů. Nevím ale, proč by se k tomuto modelu Česká republika měla aktivně hlásit.
Přesto se hlásí. Vláda Petra Fialy se podporou evropské zelené politiky nijak netají, ale naopak jí aktivně podporuje…
Green Deal slouží hlavně k tomu, aby se přesunula aktiva, o tom jsem přesvědčen. Jinak by to zelené šílenství přece nedávalo žádný praktický smysl a bylo by jen blouzněním. Vytvoříte krizi a aktiva firem „díky“ této krizi přesunete do rukou, kam by se za normálních okolností nemohla dostat. Tak jednoduché to je. I proto říkám, že každý stát musí vlastnit strategické energetické podniky. Pamatuji si, jak jsem před časem mluvil s jihokorejským velvyslancem. Vyprávěl jsme mu, že naše přepravní soustava se nachází v zahraničí a navíc ještě v privátních rukou. Nevěřícně zíral a nezmohl se na slovo.
Kam bude směřovat evropská zelená politika, o tom do jisté míry rozhodnou také blížící se volby do Evropského parlamentu. Vidíte v nich nějakou šanci na změnu?
K moci se musí dostat nové politické strany! Troufnu si tvrdit, že zhoubná zelená politika je plně prolezlá ve všech pěti vládních stranách – tedy současná pětikoalice je pro budoucnost České republiky z hlediska energetické politiky a hlavně soběstačnosti ještě větší hrozbou než válka na Ukrajině. Jestli dovolíte malou agitaci, tak jednou z alternativ jsou v současnosti pro mě Svobodní. Místo ideologických klišé nabízejí věcný náhled na problémy včetně energetiky. Něco jako kdysi ODS, ještě než zdegenerovala do dnešní podoby.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
Podepsat Chartu 24:
Již podepsali:
Markéta Šichtařová, Praha, 3. květen
Tomáš Zítko, Praha, 3. květen
Libor Vondráček, Jindřichův Hradec, 3. květen
Adam Ludwig Weber, Sluštice, Manažer, 3. květen
Lucie Maňáková, Praha 6, finanční kontrolor, 3. květen
Tomáš Rout, Praha 9, OSVČ, 3. květen
Jan Moník, Lhota pod Libčany, programátor, 3. květen
Michal Geberle, Praha 11, Jednatel společnosti, 3. květen
Karolína Konopásková, Praha 22 – Nové Pitkovice, manažer pohledávek, 3. květen
Jan Čihák, Psáry, Dolní Jirčany, OSVČ, 3. květen
David Lavička, Zlín, Student, 3. květen
Jan Konopásek, Ing., Praha 22 Pitkovice, IT specialista, 3. květen
Neveřejný
Jan Máša, Praha 9 Prosek, emeritní CEO , současně důchodce, 3. květen
Jiří Jaroš, Kopřivnice, Kontrolor, 3. květen
Tomáš Nielsen, Praha 1, právník, 3. květen
Marcel Langr, Městec Králové, IT developer, 3. květen
Stanislav Drunecký, Vlastiboř, Osvč, 3. květen
Pavel Pešan, Praha, Podnikatel, 3. květen
Kateřina Lhotská, Praha 9, analytik, 3. květen
Vlastimil Helebrant, Okounov, OSVČ, 3. květen
Jiří Helis, Chrastava, projektový manažer, 3. květen
Marta Kleinová, Nový Malín, podnikatelka, 3. květen
Marek Hovorka, Dříteň, OSVČ, 3. květen
Daniel Bořil, Stachy, Kuchař, 3. květen
Iveta Staňo Gebauer, Ostrava, Manažer, 3. květen
Ilona Kalousková, Chrudim, OSVČ, 3. květen
Pavel Škvor, Praha, Podnikatel, 3. květen
Markéta Ellens, Pšovlky, pedagog, 3. květen
Marian Polok, Karviná, Prodejce, 3. květen
Roman Jaroš, Zlín, úředník, 3. květen
Pavel Plicka, Znojmo 5, CEO, 3. květen
Vladimír Stránský, Šumperk, invalidní elektrikář, 3. květen
Pavel Novák, Most, OSVČ, 3. květen
Jakub Kucza, Praha 6, Pracovník v dopravě, 3. květen