Před rokem a půl v Brně vyvrcholil spor mezi klasickými taxikáři a společností Uber. Krajský soud v Brně tehdy totiž odsouhlasil předběžné opatření zakazující fungovaní společnosti ve městě. Žalobce (tedy Lidotaxi a potažmo i město Brno) tvrdil, že Uber vykazuje všechny znaky platné pro taxislužby, a tudíž by se mu mělo měřit stejným metrem. Společnost údajně ignorovala všechny podmínky nutné při provozování klasické taxislužby – neměla taxametr a vůz nebyl viditelně a čitelně označen žlutou svítilnou a nápisem TAXI. Podle rozhodnutí krajského soudu se v případě Uberu o alternativní taxislužbu nejednalo a většina jeho principů tudíž byla v rozporu se zákonem.
Vláda zastaralými regulacemi brání inovacím v taxislužbě. Historicky byla taxislužba regulována téměř všude na světě. Regulace tohoto konkrétního odvětví byla také široce přijímána a vítána.
Uplynulo 200 let od slavného rozbíjení strojů dělníky, kteří měli obavu, že jim vezmou navždy práci. Z dnešního pohledu nám připadá jejich ničení nesmyslné a krátkozraké, avšak tento způsob myšlení ve společnosti nevymizel.
Tenhle článek je věnován všem, kteří se potřebují odněkud někam dostat. Bude se zabývat individuální veřejnou dopravou. Laicky jde o taxi, uber, spolujízdy atd, atd… Abych dokreslil situaci, jdu na to přes peníze.
Brněnský krajský soud zakázal alternativní taxislužbu Uber. Přitom je jasně vidět, že Uber dokáže dodávat služby levněji a často i lépe jak samotné státem licencované
Libor Vondráček v třinácté epizodě svého pravidelného pořadu Proč? Jak? Co? odpovídal na dotazy diváků bez vyhýbání se, a to i v tématech, kde by bylo jednodušší sáhnout po obecné frázi. Na otázku, zda by Senát neměl být jen čestnou funkcí bez platu, odpověděl protiotázkou po smyslu instituce a vysvětlil, proč ji za současné situace nechce zrušit, byť sám v Senátu nikdy usednout neplánuje.
Vondráček argumentoval konkrétními případy, kdy Senát podle něj fungoval jako skutečná pojistka demokracie. Připomněl, že Senát mezi lety 2022 a 2024 odmítl ratifikovat Istanbulskou úmluvu, kterou popsal jako smlouvu zaklínající se bojem proti násilí na ženách, ale ve skutečnosti zavádějící širší povinnosti státu. Stejně tak zmínil, že sněmovna sice v prvních měsících vlády Petra Fialy schválila takzvaný pandemický zákon inspirovaný Německem, ale byl to právě Senát, kdo ho zastavil, podobně jako u nákupu gripenů, kde se nakonec místo nákupu prosadil nájem.
Na místo plošné kritiky všech senátorů ale Vondráček nabídl konkrétní nástroj, jak je hodnotit. Odkázal na web vysvědčenísenátoru.cz, kde je vidět, že drtivá většina současných senátorů hlasovala v rozporu s programem vlády, ale zdůraznil, že existují i výjimky, které si podle jednotlivých obvodů zaslouží podržet. Zároveň jasně řekl, že bez souhlasu Senátu nelze zakotvit korunu a hotovost do ústavy ani zrušit korespondenční volbu, a proto vyzval k účasti ve volbách 9. a 10. října.
V otázce dálkově ovládaných a plně sledovaných nových automobilů zaujal Vondráček jednoznačně kritický postoj k povinné elektronice, kterou vyžaduje evropská regulace, od kamer sledujících pohyb očí řidiče až po automatické hlášení spotřeby přímo Evropské komisi. Upozornil, že podobné systémy mohou vozidlo paralyzovat nebo se stát terčem zneužití, a proto je Svobodní odmítají jako povinnou výbavu.
Nejpropracovanější odpověď patřila lidovému vetu podle švýcarského modelu, kde by stačilo 50 tisíc podpisů a čtvrtletní hlasovací okna, aby občané mohli zrušit i již schválený zákon. Vondráček přitom nemluvil o revoluci, ale o zkušenosti známého, který ve Švýcarsku vyrůstal: hlavní přínos referenda není v častém hlasování, ale v tom, že si politici prostě nedovolí navrhovat tak špatné zákony, protože riskují prohru u lidí.
K rozpočtu na rok 2027 zůstal Vondráček realistický, ale nikoli rezignovaný. Otevřeně popsal karetní rozdání sněmovny, kde Svobodní mají 15 mandátů, motoristé 13 a ANO 80, a přesto podle něj dokázali prosadit do programového prohlášení vlády řadu vlastních myšlenek, které by tam ANO samo nikdy nedalo. Právě tato kombinace věcných argumentů, konkrétních čísel a ochoty přiznat omezené možnosti dělá z Vondráčka politika, který místo velkých gest nabízí voličům přehledný účet toho, co se podařilo a co ještě zbývá dokončit.
