Koncem ledna uplynul rok od zvolení Petra Pavla prezidentem ve volbách, kterých jsem se jako kandidát také zúčastnil. Češi si, řečí předvolebního marketingu, zvolili řád a klid, a věřím, že si můžeme dovolit hodnotit, jak se toto kampaňové heslo daří hlavě státu realizovat. V nové roli se Petru Pavlovi nedaří špatně, mnoha lidem asi jejich očekávání naplnil. Viděli jsme ale i momenty, které svědčí o tom, že i zkušenému generálovi se ve vrcholné politice občas nedaří onen řád a klid udržovat.
Začněme pozitivně – máme prezidenta, který je reprezentativního vzhledu, vystupování a ve světě má i díky své historii určitý respekt. Proti jeho předchůdci jsme si v tomto ohledu nepochybně polepšili. V čem ale Petr Pavel na Miloše Zemana ztrácí, je skutečnost, že není oním „homo politicus“ (což ostatně ani nijak neskrýval a neskrývá) a mohli jsme si to ověřit například opětovným prohlášením, že si není jistý, zda bude mandát za necelé čtyři roky obhajovat. Zkušený politik by se v rané fázi svého mandátu takto nevyjádřil, už čistě z principu. Na škodu to ale může být ve finále jen jemu samotnému.
Za první větší přešlap Petra Pavla můžeme označit otálení s podpisem důchodové reformy. O její podobě si můžeme myslet každý své, ale to, když svým podpisem o měsíc zdržel přijetí takto zásadní novely, vyvolalo ve společnosti atmosféru, která namísto řádu a klidu připomínala spíše chaos a nejistotu. Možná to bylo kvůli politické nezkušenosti, ostatně i mně bylo v kampani vytýkáno, že nemám předchozí zkušenost s politikou, ale toto bych prostě a jednoduše neudělal, protože z byznysu vím, jaké to může mít dopady.
Podobně neobratně si pak Pavel počínal při jmenování ústavních soudců, tedy v procesu, o němž celou dobu musel vědět a musel se na něj v obklopení expertů připravovat. Výsledkem byli dva kontroverzní kandidáti Robert Fremr a Pavel Simon, z nichž první se Senátem odsouhlasené nominace nakonec vzdal a druhý se senátního potvrzení ani nedočkal. To by se opět dobrému politikovi bez ohledu na zkušenosti stávat nemělo a nejen v odborných kruzích Pavlův kandidátský výběr vyvolal rozpaky.
Bez smysluplné komunikace
Další politickou nerozvážností a překročením hranice mezi prezidentem aktivním a aktivistickým byla pasáž z novoročního projevu, v níž Pavel vyzval k přijetí eura. Přijetí evropské měny sice podporoval již během kampaně, ale aktuálně zvolená forma celkovou debatu o euru nikam neposunula, jen vyvolala koaliční třenice. A to by prezident, který je v ekonomických otázkách skutečně slabý, což považuji za jeho největší neduh, a sám o sobě navíc nemá ve věci přijetí či nepřijetí eura žádnou pravomoc, opravdu dělat neměl, ať už je u vlády kdokoliv.
V neposlední řadě asi nejsem sám, kdo s rozpaky sleduje dění na Pražském hradě, kde nejprve byla „odejita“ mluvčí Markéta Řeháková, která se nepohodla s kancléřkou Janou Vohralíkovou, aby následně skončila sama kancléřka, která se údajně nepohodla s prezidentovým „přítelem po boku“ Petrem Kolářem, a tichou poštou se šíří zvěsti, zda to vlastně není Kolář, kdo má reálně úřad pod palcem. Smysluplná komunikace, která by utnula spekulace a lid z podhradí přesvědčila o tom, že je na Hradě vše tak, jak má být, chybí.
Sečteno podtrženo, Petru Pavlovi se nedaří zas tak špatně, v politickém řemeslu se má čemu učit a to i poučením se z vlastních chyb. Je to prezident slušný a důstojný. A ano, mohlo by být i výrazně hůř. Ale není to přece jen u hlavy státu trochu málo?
Převzato z Lidových novin
