Boj pokračuje, zní tajemně z Hradu. Jenže Klaus moc dělat nemůže. Česko přestalo být suverénním státem a tato změna legitimizuje boj všech, kterým není národní a státní existencie lhostejná. Toto sdělení je v textu prezidenta Václava Klause k podpisu Lisabonské smlouvy klíčové, říká tajemník Pražského hradu Ladislav Jakl. A tajemně dodává, že boj pokračuje. Proti komu a čemu?
Václav Klaus své prohlášení k rozhodnutí Ústavního soudu o Lisabonské smlouvě vygradoval. Až na samém závěru jakoby mimochodem řekl, že dokument podepsal.
Nesvolal slavnostní shromáždění jako jeho polský protějšek a předposlední signatář Lisabonu Lech Kaczynski; smlouvu podepsal v tichosti. Neexistuje ani fotografie, potvrdil iDNES.cz mluvčí Hradu Radim Ochvat.
Tiskový brífink, na němž Klaus podpis potvrdil, se nekonal před tradičním gobelínem, ale před zcela jinými kulisami – s českou státní a prezidentskou vlajkou v pozadí. Aby dodal vážnost situaci, zvolil prezident černý oblek a černou vázanku. Česká republika totiž podle něj dnes přišla o svou nezávislost.
„Vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem,“ oznámil prezident.
„Tato změna – pro dnešek i pro budoucnost – legitimizuje snahy té části naší veřejnosti, které není věc naší národní a státní existence lhostejná a která se s tímto výsledkem nechce smiřovat,“ dodal Klaus bez dalšího vysvětlení.
„Ta věta je klíčová,“ potvrdil iDNES.cz prezidentův tajemník Ladislav Jakl. „Boj pokračuje,“ dodal tajemně bez dalšího vysvětlení. A zatímco prezident ve středu ráno odlétá do Spojených států, Češi mohou přemýšlet, co chtěl svým sdělením říci.
Boj za vystoupení z EU v čele politické strany?
Co nyní Klaus může dělat? „U nás již nelze bojovat proti ratifikaci Lisabonu, protože Ústavní soud řekl, že prezident má povinnost ratifikovat Lisabonskou smlouvu, čímž celý proces degradoval. Jediným prostředkem, jak se lze bránit integračnímu procesu, je vystoupení z Evropské unie,“ říká Petr Mach, lídr euroskeptické Strany svodných občanů.
Klaus ale nikdy takový názor nezastával. Třebaže nikdy nepřiznal, jak hlasoval v referendu o přistoupení k Evropské unii, vždy opakovaně zdůrazňoval, že členství v EU nemá alternativu a že to byl on, kdo do Unie podával přihlášku.
„Ústava už prezidentovi moc šancí na boj nedává. Ratifikací smlouvy pro něj boj v této podobě končí. Ale věřím, že bude v každé možné příležitosti téma nastolovat. Nicméně podle mého se prezident dlouhodobě snaží o podnícení politického hnutí, které by se profilovalo na tématu evropské integrace,“ připomněl politolog Ladislav Mrklas.
Podle Iva Šlosarčíka z Institutu pro evropskou politiku Europeum nechtěl Klaus spáchat politickou sebevraždu, proto smlouvu pragmaticky ratifikoval poté, co využil veškerý politický, mediální i právnický potenciál.
„Z jeho prohlášení soudím, že možná hodlá využít politickou kampaň před volbami, ve které by podpořil euroskeptickou stranu. Mohl by se též postavit do čela již existující či vznikající euroskeptické strany, nic mu v tom ostatně nebrání. Zajímavou otázkou je, co by to udělalo s jeho popularitou mezi občany,“ říká Šlosarčík.
Naučit se unijním móresům… Ve Štrasburku…
Pravděpodobná je tak metoda boje, kterou nabízí Jana Bobošíková. „Je čas, abychom se velmi důkladně a důsledně naučili všem politickým i úřednickým procesům a unijním jednáním tak, abychom se nenechali vléct, ale abychom dokázali prosadit vlastní zájmy, což Topolánkova vláda neuměla. Otázkou je, zda to čeští politici chtějí a zda to umějí,“ míní šéfka strany Suverenita.
„V Evropě potřebujeme profesionály a lidi názorově pevné. Lidi, kteří se nebojí a kteří znají zájmy svého státu. Například Topolánkova vláda byla naprosto ve vleku eurofilů a o věcech, o kterých jednala, jako například energetický balíček nebo klimatický balíček, neměla ani potuchy,“ podotýká Bobošíková.
S dalším způsobem boje přišel senátor za ODS Jiří Oberfalzer. Právě on si s kolegy stěžoval na Lisabon u Ústavního soudu, který podle něj odmítl vymezit, kde jsou hranice omezení svrchovanosti a nekontrolovaného přenosu pravomocí na EU.
Zváží proto možnost podání k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. „Kvůli odepření práva na spravedlivý proces Ústavním soudem,“ zdůvodnil Oberfalzer. Nejprve se ale poradí s kolegy. „Já sám bych to asi zkusil,“ říká.
