Vláda schválila novou strategii boje proti korupci. Začetl jsem se do této produkce ministra vnitra v naději, že se dobře pobavím. Býval přece scénáristou. A několikanásobný laureát TýTý skutečně nezklamal. Ze záplavy obecných proklamací a nekonkrétních návrhů mne rozesmálo hned několik bodů.
Orgány státní moci mají vytvořit etické kodexy. Zřejmě se předpokládá, že když rodiče úředníky nenaučili, že krást se nemá, tak je to naučí lejstro přišpendlené na pracovní nástěnce. Aneb, převychovejme si svou byrokracii. Opomenuty nebudou ani protikorupční vzdělávací programy. Ano, ty slavné semináře. Osvědčený způsob jak vykázat činnost a nedobrat se žádného výsledku. Kromě zkonzumování chlebíčků a rozdání reklamních propisek.
Pak máme ve strategii kouzelné slovo whistleblowing. V překladu pískání na fujaru. Oč jde? Místo abyste, jak slušnost velí, šli za nadřízeným nebo na policii, když máte podezření na nějakou neplechu, tak kolegu udáte pěkně „bezpečně“. Aneb, jak učinit anonymní oznámení morálně akceptovatelným. A kdyby ani to nestačilo, tak si opatříme policejního ombudsmana. Aby měli zbabělí práskači rameno, na kterém se vyplakat. Zlatým hřebem je ovšem institut spolupracujícího obviněného a možnost soudu poskytnout mu beztrestnost. Klasické vězeňské dilema v teorii her. Kdo koho napráská jako první, že?
V protikorupční strategii nechybí ani podpora oblíbených NGO. Takže se do TI a dalších podobných bohulibých organizací nalijí další peníze. Asi aby se jim aspoň na chvíli zavřela ústa. Jen mi není jasné, jak s korupcí souvisí „Čmelák – Společnost přátel přírody“ nebo „Ekologický právní servis“. Ano, i těm se mají v rámci protikorupční strategie poslat naše zlaťáky.
Zaujal mne návrh, aby bylo složení komisí pro výběr veřejných zakázek určováno losem. Jen aby stratégové nezapomněli, jak se bude určovat skladba osudí. Protože jestli se bude losovat mezi Al Caponem „A“ a Al Caponem „B“, tak si rovnou můžeme stoupnout do bláta i do louže. Je to jako vybírat si mezi injekcí a křeslem. Rakvi se nevyhneme.
V každé správné strategii se samozřejmě nesmí zapomenout na vytvoření nového úřadu. V této dostal vzletný název Mezinárodní protikorupční akademie. Má to být expertní středisko pro protikorupční výzkum. Vždy když slyším expertní komise, expertní skupina, expertní rada, tak mi naskakuje husí kůže. Nevím proč. Lidská fyziologie má svá tajemství.
Vznikne i nové pracoviště. Pochopitelně specializované. Bude nahlížet do našich daňových přiznání. Takže dalších pár modročepičářů bude mít kompro info na kdekoho. Prima. Už takhle se pro každého bývalého pucfleka z NKÚ, NBÚ, BIS, ÚZSI, atd. musí hledat teplé místečko na nějakém odlehlém velvyslanectví nebo v dozorčí radě, aby náhodou nekápl božskou. Asi jich je málo, tak vypustíme další. Už se těším, až bude zase nutné někoho zlikvidovat. Aspoň už Tlustý nebude muset do vířivky.
A perlička na závěr. Propříště má existovat možnost odčerpat majetek nabytý z nelegitimních zdrojů. Takže obohatíme svůj právní řád novou verzí znárodňování, pardon okrádání. Aneb, zloděj bude obírat zloděje. Když nevysvětlíte, odkud máte prachy, tak vám je prostě seberou. Hrrr, na ně, na bohaté. Hajzlíky, co mají kromě auta i koloběžku. A důkazní břemeno samozřejmě ponesou oni. Jakápak presumpce neviny, když byli letos dvakrát na dovolené?
Jen ta kontrola financování politických stran se jaksi odkládá a bublinky vyšumívají. Ono by to asi bylo příliš nepříjemné, to kontrolování. Ne že by se to taky nedalo zařídit. Takový transparentní účet na oko a netransparentní bokem, kampaň hrazená ad hoc vzniklou firmou,… Ale zatrhnout stranám přísun peněz od státu, to ne. To by bylo proti demokracii, že?
Bylo více oněch strategických návrhů, které mne rozesmály. Dlužno přiznat, že ne všechny, z některých by plody pojít mohly. Nešťastný je nicméně background celého konceptu. Jeho tvůrci vycházejí z předpokladu, že s korupcí zatočí, pokud odstraní její projevy. Proč ale nezačít u příčin? Proč neulehčit úředníkům a politikům břímě nesnadných dilemat a ubrat jim co nejvíce oblastí, v nichž rozhodují? Čím více jich je, tím větší je prostor pro korupci. Chudáci úředníci beztak rozhodují o penězích, jež nejsou jejich. O nákupu statků, které také nebudou jejich. Jak mají být motivováni k vybrání toho nejlepšího rozhodnutí? Žádný etický kodex ho nezaručí. Natož aby jim při jeho vytváření pár drobáků nespadlo do kapsy.
Omezme míru státního rozhodování v oblastech, v nichž může být stát nahrazen jednotlivcem nebo soukromou společností. Korupci neodstraníme, když postavíme novou budovu na její výzkum. Ale zmírníme ji, když nebude třeba vybírat jejího stavitele. Protože žádná nebude.
P r o h l á š e n í C h a r t y 24
Dne 01. 05. 2004 vstoupila Česká republika společně s dalšími devíti zeměmi do Evropské unie. Evropská unie vznikla na ideálech mezinárodní spolupráce a volného pohybu osob, pracovních sil, kapitálu, zboží i služeb. Smyslem jejího zrodu bylo přinášet všem občanům vyšší míru prosperity a osobní i politické svobody.
I kdybychom k ní cítili nevoli, je dnes pro Českou republiku závazná Listina základních práv Evropské unie. Naši občané mají právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, na jejichž ideálech Evropské unie vznikla, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí. Vstup České republiky do Evropské unie měl tyto civilizační hodnoty stvrdit.
Dvacetileté výročí vstupu naší země do EU nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi už opět – bohužel – jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu a informací, zaručované článkem 11 hlavy II.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožňováno získávat objektivní, nezkreslené a úplné informace, stejně tak jako vyjadřovat se veřejně na sociálních sítích či v médiích jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objekty nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se.
Statisícům dalších občanů hrozí, že projeví-li své názory na aktuální společenskovědní témata, ztratí pracovní a jiné možnosti, a to nejen ve veřejném sektoru, ale i u soukromých korporací.
Článku 16 hlavy II., zaručujícímu právo na svobodu podnikání, odporuje chování bank i pojišťoven, které pod taktovkou Evropské centrální banky a ideologie ESG odmítají poskytovat finanční služby společnostem angažujícím se v obranném či těžebním průmyslu, nebo firmám, které jsou v danou chvíli z nejrůznějších důvodů ocejchovány jako nežádoucí. Kritéria této ESG selekce jsou stanovována netransparentně s absencí demokraticky získaného mandátu.
V rozporu s článkem 21 hlavy III., zakazujícím jakoukoli diskriminaci založenou zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, politických nebo jakýchkoli jiných názorech nebo příslušnosti k národnostní menšině, je obsazování pracovních míst na základě kvót odvolávajících se na příslušnost k daným skupinám.
V rozporu s článkem 8 hlavy II. zaručujícím právo na ochranu osobních údajů, dále s článkem 16 hlavy II. zajišťujícím občanům Unie právo na svobodné podnikání a také v rozporu s článkem 45 hlavy V. zajišťujícím všem občanům Evropské unie právo volně se pohybovat a pobývat na území členských států, bylo jednání většiny členských států během období pandemie. Jednání naší vlády minulé i současné během pandemie bylo nejen v rozporu s původními hodnotami EU, ale i v rozporu s naší vlastní Ústavou. Nepojmenovat zločin znamená legalizovat jeho opakování!
Svoboda pohybu kapitálu, zboží i služeb je jen zdánlivá, jak ukazuje například nedostatek léků v Evropské unii.
Uplatnění práva vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem (článek 11 hlavy II.) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou údajného šíření dezinformací.
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením veřejnoprávních sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecký projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn ve veřejnoprávních médiích či na sociálních sítích; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana lidské důstojnosti, jednoznačně zaručována článkem 1 hlavy I., v praxi neexistuje – viz např. označování lidí vyjadřujících nedůvěřivost vůči deklarovaným účinkům vakcín za dezinformátory, nebo označování lidí odmítajících tvrzení o původu energetické krize ve válce na Ukrajině za putinovce a dezoláty); lživá obvinění nelze vyvrátit. V předních společenských tématech často spojených s enormními veřejnými výdaji ze státních rozpočtů členských zemí EU je vyloučena otevřená diskuse.
Mnoho vědeckých a akademických pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že legálně zveřejňují či otevřeně vyslovují názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svobodné hlasování, základní princip demokracie, je systematicky omezováno mocenskou svévolí; oklešťování hlasovacích práv jednotlivých zemí v rámci Unie je praktikováno odpíráním příjmů ze strukturálních fondů Unie. Nad zeměmi s odlišným politickým nebo společenskovědním postojem trvale visí hrozba odepření nebo ztráty hlasovacích práv.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám Evropské unie. Nové zákony a ideologie jsou často prosazovány politicky aktivními a nikým nevolenými neziskovými organizacemi financovanými z veřejných peněz, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, zájmových i všech ostatních společenských organizací, politických stran, podniků, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení.
Další občanská práva, včetně práva na nezasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence (článek 7 hlavy II.), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných výzvami k „whistleblowingu“ neboli udavačství). Dochází ke kontrole soukromé pošty na sociálních sítích. Média jsou motivována ke spolupráci se státem. Tato činnost není regulována zákony, občan se proti ní nemůže nijak bránit.
Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí získávají status uprchlíka jen na základě deklarace, že jsou v mateřské zemi údajně pronásledováni.
Kromě nedodržování předpisů vůči vlastním občanům nerespektuje Evropská unie ani své závazky vůči jiným zemím. Ve článku 216 Smlouvy o fungování Evropské unie se EU hlásí k tomu, že jsou dohody uzavřené Unií (jako například smlouva o volném obchodu GATT94 podepsaná u Světové obchodní organizace) závazné pro orgány Unie i pro členské státy. Při rozchodu s Velkou Británií ovšem EU tento svůj závazek porušila, protože trvala na vytvoření nových obchodních překážek tam, kde dříve nebyly.
Evropská unie, ve které dnes žijeme, již není stejnou Evropskou unií, pro kterou se občané České republiky vyslovili ve všelidovém referendu. Ideály, na nichž Evropská unie vznikla, měly za cíl posílit svobodu a prosperitu a odstranit byrokratické bariery pro mezinárodní spolupráci; dnešní směřování Evropské unie však vede k oklešťování občanských svobod, cílenému ničení prosperity a zavádění stále nových byrokratických překážek vůči svobodnému podnikání.
Dobré vztahy se mohou tvořit pouze na dobrovolné bázi, tedy bez nátlaku, kde základní motivací k uzavření dohody je oboustranná spokojenost. Souhlas s přijetím jakýchkoli závazků musí být informovaný. Neměla by mu tedy předcházet jednostranná kampaň, ale vyvážená diskuse.
Posledním pokusem o vytěsnění odborné diskuse nad závažným tématem je snaha vládnoucích elit protlačit navzdory převládající vůli lidu a závěrům ekonomických analýz přijetí společné evropské měny euro. Jako sebevědomý národ a sebevědomí občané deklarujeme, že naše měna musí být nástrojem dosažení prosperity. Prosperita nesmí být obětována za účelem získání jakékoliv nové měny.
Lze ovšem identifikovat i další závažné snahy o vyhýbání se seriózní veřejné diskusi nad dokumenty, jejichž podstata – drastické oslabením naší suverenity – je překryta falešnou rouškou veřejného blaha.
Někteří občané na soustavné porušování demokratických principů upozorňují a dožadují se nápravy; jejich hlasy jsou však upozaďovány, cenzurovány, anebo se stávají předmětem nejrůznějšího očerňování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti nás přivedl k myšlence vytvořit CHARTU 24, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 24 je volné, neformální a otevřené provolání lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování přirozených lidských práv v naší zemi i ve světě.
CHARTA 24 vyrůstá ze zázemí lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 24 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, šíří její text a podporuje ji.
CHARTA 24 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k prosperitě, hrdosti a sebevědomí našeho národa. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 24, že vychází z textu CHARTY 77, který pozměňuje pouze mírně a pouze natolik, aby správně pojmenovával instituce a problémy existující 47 let po vzniku CHARTY 77; hlavní myšlenky textu CHARTY 77 - dodržování uzákoněných svobod – však zůstávají nedotčeny.
Signatáři a mluvčí CHARTY 24
Ing. Markéta Šichtařová
Ing. Tomáš Zítko
Mgr. Libor Vondráček
