Levicová koalice v parlamentu usilovně bojkotuje snahy ministra financí seškrtat státní výdaje. Dokonce na úkor soukromých občanů nehorázně zachránila výši platů všech úředníků, místo aby ti přebyteční byli vydáni napospas pracovnímu trhu a podnikatelům. Státní dluh mezitím utěšeně stoupá. Na konci září dosáhl výše 1,168 bilionu korun. A bude dále stoupat a stoupat.
Zprava i zleva fackovaná vláda úředníků se nevzdává. Je nakonec v zájmu levice i pravice, aby Fischerova vláda přežila a škrtala, jinak to za ni bude muset udělat vláda politická.
Všichni víme, že nad poměry se věčně žít nedá. Jenže naše „nad poměry“ znamená mimo jiné také umělou zaměstnanost a zbytečnou sociální závislost. Víme, že o něco (nejspíš velké něco) zchudneme. Nemá smysl předpovídat katastrofickou budoucnost, příčiny krize bychom ale na druhé straně znát měli.
Na vině je především sociální stát a jeho ideologie. Ta slibuje trvale neudržitelný růst životní úrovně všem a čím dál vyšší sociální podporu pokud možno co největšímu počtu lidí, rozuměj voličů.
Státní deficit u nás začala budovat socialistická vláda Miloše Zemana a další premiéři Špidla, Gross i Paroubek v této líbivé politice zdárně pokračovali. Rozdávání je totiž raison d’etre jejich volební strategie a starost, kde na to vezmou, do ní nepatří. Ta tam je doba, kdy se stát staral jen o vnitřní a vnější bezpečnost, minimální efektivní státní správu, spravedlivé soudy, makroekonomickou rovnováhu a nějaký ten tuzér nejpotřebnějším.
Tragédie sociálního státu nespočívá jen v tom, že téměř přímo úměrně s dávkami přibývá potřebných, že stát korumpuje sociální soudržnost a platí lidem, aby se příliš nenamáhali. Horší je, že současně s rostoucími výdaji a dluhy roste i armáda úředníků, která nejen že hodně stojí, ale hlavně také překáží hospodářskému rozvoji. Odhaduji, že většina z nich volí socialisty podle hesla „koho chleba jíš…“. V krizi státního rozpočtu pak samozřejmě není ani pomyšlení na zásadní a bolestivou reformu státní správy.
Potom je tu ještě jeden zvláštní politický úkaz, z něhož lze ČSSD vinit jen částečně. Možná z nostalgie po státním kapitalismu minulosti si politici všech stran oblíbili podnikat (státní zakázky), a tak se na krajské i státní úrovni utrácí o překot nejen za předražené dálnice, ale i mnohé jiné stavby a absurdní podniky typu pražské opencard. To vše geometrickou řadou zvyšuje státní deficit.
Stát podnikat nemá, přesněji má podnikat jen tam, kde opravdu musí. Nemá ani nic vlastnit – žádné státní a polostátní firmy. Stát, snad s výjimkou kultury, nemá ani dotovat. Kde jsou dotace, tam je i korupce. Taková je utopie fungujícího státu, kterým Česko, soudě podle jeho dluhu, není.
Alexander TOMSKÝ je členem Svobodných
(publikováno na http://www.e15.cz/nazory/komentare/cesky-dluh-a-utopie-fungujiciho-statu)