Titulek ve známých celostátních novinách hlásá: Každá čtyřčlenná domácnost věnuje v průměru ročně vysokoškolákům osm tisíc na studium. …. Ne, tak to opravdu není v souladu s doktrínou všeobjímajícího terciálního vzdělávání. Takže takový titulek nikde ani nehledejte.
Existují však témata, dříve tabu, která je možno již nyní celostátně kritizovat. Např. titulek Každá domácnost věnuje solárním magnátům tisícovku za proud. Strašné, řekne si po přečtení téměř každý. Ti hnusní magnáti si zase namastí kapsu. A tisíckrát hnusnější jsou ti, kteří svým zákonodarstvím toto maštění umožnili. (Pro populistickou úplnost třeba dodat, že jak fotovoltaický magnát, tak ten, kdo na to za ČR kývl v Bruselu, tak i ten, kdo to implementoval u nás, studoval VŠ právě za peníze těch, co teď na fotovoltaické příplatky doplácejí a nadávají.)
Stejně pravdivý titulek o dotování některých (konkrétně státních) vysokých škol osmi tisícovkami ročně již však žádné noviny nepřinesou. Neznaje tyto finanční informace, prakticky každý pak verbálně uznává: stát by měl podporovat vysokoškolské vzdělání. Ano, až doposud stát prakticky plně hradí „inflačně“ se rozšiřující oblast vysokoškolského vzdělávání lidu. Skutečné vzdělání si sice odnese jen část ze studentů VŠ, ale daňový poplatník platí všechny. (Tedy až na vysoké školy soukromé, které nemají kamarády na příslušných místech a tedy ani nárok na dotaci). Ptejme se však kvantitativně a individuálně: Kolik jste na bohulibou činnost tzv. terciálního vzdělávání ochotni přispět z vlastní kapsy? Státní přerozdělovači by se pak možná divili, kam směřuje demokratická většina.
Zdálo by se, že vznikající koalice vychází té demokratické většině vstříct a že konečně alespoň část nákladů studia ponese sám student ve formě školného. A tedy že nároky na státní rozpočet ze strany VŠ se úměrně sníží. Člověk by chtěl nadšeně zvolat „Jen houšť a větší kapky“. Ale není tomu tak. Akce „školné“, tak jak je popsána v koaliční smlouvě, nesníží deficit rozpočtu ani o korunu. Spíše naopak, pokud uvážíme náklady na obsluhu státem garantovaných půjček, příspěvků na ubytování a stravu, kontrolu dosažení průměrného příjmu, hlídání, vymáhání, dokumentování, razítkování, potvrzování, dokládání. Obávám se tedy, že to vyústí v permanentní volání úřednictva: „Jen houšť a dejte jim větší kapky“.
To, oč jde nyní v koaliční smlouvě mezi ODS, TOP09 a VV v oblasti VŠ vzdělání, je pouze o něco méně lukrativní dojení státního rozpočtu než doposud. Student si bude platit za vzdělávací službu ročně maximálně 20000,-Kč a stát mu na to přispěje pořád stále stejných 66000,- z peněz daňových poplatníků. Tedy státní příspěvek 330% vkladu. Kam se hrabe další státem podporovaný produkt, stavební spoření, se svým slabým čtrnáctiprocentním výnosem. A i dotovaná městská doprava je hluboko pod takovým vejvarem.
Přesto všechno je myšlenka školného v oblasti tzv. terciálního vzdělávání prvním drobným váhavým krůčkem správným směrem. (Většina ostatního textu v koaliční smlouvě o terciální vzdělávání jsou jen obecné plky, kde prim hrají státní zásahy, navíc neoproštěné od logických rozporů). Bude zajímavé sledovat, zdali plánovaný termín zavedení školného – školní rok 2013/2014 – vláda dodrží: je to totiž pár měsíců před řádnými volbami.
Hlavní argument proti školnému, který zní a bude znít, je: „Ne každý na to má“. Samozřejmě, ne každý má rodiče, kteří mu celé mládí spořili na studia. Avšak i ti, co na to nemají, na to po dokončení vysokoškolskéo vzdělání mít rozhodně budou. Tedy si nyní mohou půjčit u banky. A stát do vztahu student-banka nemusí vůbec vstupovat. Bohužel, v tomto ohledu koaliční smlouva v oblasti vzdělávání přináší obrovskou úlitbu socialistickým choutkám všech zúčastněných a půjčky garantuje státem. Čímž téměř vymazává moment obezřetnosti jak ze strany studenta, tak ze strany banky.
Jak vidět, vůbec nejsem proti školnému a studentským půjčkám. Právě naopak. A nechť je i klidně počátek splácení odložený. Ale ať do toho vztahu nevstupuje ministerstvo školství, nechť do toho nevstupuje ministerstvo financí, ať do toho nevstupuje vůbec stát! Podmínky poskytnutí půjček nechť si stanovují vzájemně si konkurující bankovní domy, a stát ať je ani nemotivuje a ani nereguluje.
Tak, jak je v této chvíli tzv. školné a systém půjček popsán v koaliční smlouvě vládní koalice, povede
a) ke zvýšení administrativní zátěže a tudíž i počtu státních úředníků;
b) k uplatnění osobních vztahů při vytváření příslušné legislativy (např. při stanovení, co jsou to „klíčové studijní obory s vazbou na strategické segmenty průmyslové výroby a služeb“ – citát ze smlouvy);
c) k podvodům při přiznávání výše příjmu, na který je navázán počátek splácení půjčky;
d) k nulovému či dokonce negativnímu efektu na výši deficitu státního rozpočtu, neboť školné nebude nahrazovat snížení dotace na studenta, ale pouze přisype do měšce vysoké školy, kam budou i nadále putovat i peníze od ministerstva školství. Naopak je možno očekávat vyšší administrativní zátěž spojenou se správou půjček na ministerstvu, která si vyžádá dodatečné náklady.
e) Za mnoho let (až bude zřejmé, že někteří studenti nesplácejí) dojde k uplatnění nároku na garance bankami a tudíž k další zátěži státního rozpočtu (ale stane se tak časově až o několik vlád dále, takže to Nečase, Kalouska, Johna a spol. zřejmě nepálí); zatím též není řešeno, kdo bude platit úroky v „odložené“ době.
Existují však i pozitivní očekávání. I takto polovičatě nastavené školné přispěje
– ke zvýšení zodpovědnosti studentů za dobrou volbu školy;
– ke zvýšení motivace studentů k úspěšnému absolvování vysoké školy.
Takto konstruované školné však naopak nepovede
– k efektivnějšímu a průhlednějšímu hospodaření školy;
– ke snížení deficitu státního rozpočtu;
– ke spravedlivému přístupu k různým typům VŠ, tedy i k soukromým vysokým školám;
– ke snížení uplatnění osobních vztahů. Právě naopak. Ministerstvo bude přerozdělovat pořád stený balík peněz na vysoké školství, ale nyní bude mít – díky nutné novelizaci zákona a vyhlášek – vhodnou záminku změnit např. dotační koeficienty jednotlivých oborů.
Jediné, co by mohlo pozitivní efekty v plné míře rozvinout, je vskutku tržní školné bez vměšování státu. Vysokoškolské vzdělání nemá být veřejným statkem, na jehož uhrazení (či i jen částečné uhrazení) státem by měl každý nárok. Je to soukromá aktivita, která nesmírně zvětšuje možnosti člověka na trhu práce. Není důvod, aby ho platili všichni daňoví poplatníci jak těm, kteří se chtějí vzdělávat ku svému vlastnímu prospěchu, tak i všem těm, kteří si jen chtějí prodloužit bezpracná školní léta.
Zkusme argument „Ne každý na to má“ použít ještě v trochu jiném smyslu. Ne každý se cítí, že má dispozice pro studium VŠ. I když současný kvantitativní systém vzdělávání se snaží o maximalizaci počtu studentů VŠ a tedy nutně o jejich přiblížení k úrovni střední školy, přesto ještě pořád je úroveň vysoké školy nedostupná pro všechny. A dobře tomu tak, někdo je prostě lepším řemeslníkem než myslitelem. Proč tedy mají ti, co „na to nemají“, platit VŠ studium těm, co „na to mají“?
Vysokoškolské vzdělání je nesmírně důležité. Rozhodně stojí za to. Je snad někdo, kdo by to zpochybňoval? Zřejmě ne. Tak když to každý jednotlivec uznává, proč se vůbec někdo vzpěčuje za takový skvělý artikl tu skutečnou cenu zaplatit?
Pavel Strunz je členem republikového výboru Svobodných. Vyšlo na blogu idnes.cz.
