Za socialismu se z tribun prvomájových průvodů ozývalo „Ať žije SSSR!“. Na což ti odvážnější šeptem odpovídali: „ …ale na svém“. Nyní by se mnohým chtělo volat to samé s jiným obsazením: „Ať žije Řecko! Ale na svém!“. A my, ani nikdo jiný, mu do toho tureckého hospodářství nekecejme. Ale to bohužel již dvanáct let nejde.
Jsem solidární se starými a nemocnými občany České republiky. Dokážu být solidární s povodněmi postiženými občany severní Moravy. Mohu být solidární i s lidem Haiti po zemětřesení. Ale nemohu se přemoci a býti solidární s Řeckem. Takový socialistický internacionalismus po mně nikdo přeci nemůže chtít.
Ale chce. Za mé základní školní docházky v době socialismu se dobrovolně–nedobrovolně vybíral ve třídách peníz tu na Angolu, onde na Nikaraguu, tam na lid Kuby. Fond solidarity se to tuším jmenovalo. Vpodstatě každý žák na výzvu peníz od rodičů přinesl (nevěda, že mu jej dali jen proto, aby neměli oni ani jejich dítě kádrový škraloup). V současnosti se však ani ministři financí ani státní bankéři neptají: přineseš zítra prachy na fond solidarity s lidem Řecka? Oni to rovnou posílají z rezerv ČNB nebo kývají na použití svého podílu na rozpočtu EU.
Ale abych nebyl špatně pochopen. Ne, opravdu nenadávám na Řeky, jak je nyní v módě. Stejně jako není třeba nadávat na Romy za vízovou povinnost při cestách do Kanady. Není ani možno obviňovat naše zemědělce za to, že pěstují řepku místo brambor, které pak dovážíme ze sladké Francie. Jejich chování nám může být nesympatické, ale oni se chovají zcela ekonomicky. Za problémy může špatný systém, nikoliv lidé, kteří ho využívají.
Pro Řeky bylo prostě výhodné žít na gigantický dluh pod deštníkem eura. Chyba byla v systému eurozóny, nikoliv v Řecku, které se tomu systému plně odevzdalo. (A mimochodem, nebylo to Řecko, kdo začal jako první porušovat maastrichtská rozpočtová kriteria – bylo to Německo). Kdyby nebylo eura, Řecko by buď žilo zodpovědně nebo by devalvovalo, nebo by tuto středu zkrachovalo a nebudilo by to na kontinentě takové mezinárodnostní vášně. Pár německých bankéřů by si rvalo vlasy za částečně odepsané půjčky, ale průměrný Němec by byl naštvaný na ty své bankéře, jak blbě to investovali a nebyla by se mu otvírala kudla v kapse při vyslovení slova Řecko. Zeptejte se však nyní téměř každého Němce, zdali má Řeky rád. Nemá. A obráceně je to obdobné. S krizí eura začalo staré známé obviňování, kdo na koho doplácí. Známe to z období před dělením Československa. A každý další balík peněz to jen zhorší.
Nelze se ubránit konspirační teorii. Ve světle posledního vývoje totiž může vypadat celá řecká krize jako dělostřelecká příprava na mnohem rozsáhlejší akci, kterou je zavedení fiskální kontroly rozpočtů jednotlivých států EU. Vybuzení odporu vůči fiskální nedisciplíně, obviňování „speklantů“, mlžící řeči tu prý Sarkozyho, onde rakouského profesora o hrozbě vystoupení Francie či Německa z eurozóny, to vše může mít za cíl vyvíjet na ostatní státy příslušný psychologický nátlak stran fiskální kontoroly jejich státních rozpočtů Evropskou komisí.
Výše nastíněnou konspirační teorii nelze v tomto okamžiku ani potvrdit ani vyvrátit. Čas možná ukáže, zdali francouzští a němečtí představitelé hrají dávno dopředu připravené divadlo a nakonec si vzájemně kývnou na další pomocné balíčky a na kontrolu rozpočtů poté, co si vymohou pro své země příslušné pravomoci. Na úkor ostatních, samozřejmě. Francie teď možná naooko odporuje fiskální kontrole, ale nakonec kývne (až si zajistí kontrolu svými lidmi) a tím strhne váhající. A třetí velmoc, Velká Británie je v tuto chvíli neakceschopná. Liberálové budou účinně torpédovat jakékoliv brzdné snahy konzervativců směřující k zastavení snah o fiskální kontrolu s poukazem, že se to bude týkat stejně jen zemí eurozóny.
Ale variant, proč se děje to, co se právě děje, je samozřejmě více nežli jen výše zmíněná spekulace. Barrosovi předchůdci a spol. před dvanácti lety buď věděli, že měnová unie není bez fiskální unie dlouhodobě udržitelná, a taktně mlčeli. Nebo byli snad ekonomové Evropské komise zabedněnci nevidící tento fakt? Či věřící, že politický projekt se nemusí řídit ekonomickými zákony? Nejpravděpodobnější je, že mlčeli. Nikoliv taktně, ale takticky. I když bylo těm znalejším jasné, že základy fiskální unie byly položeny již se zavedením eura. Jen o tom nikdo nemluvil, a tudíž ani nemohl vyžadovat dodržování fiskální disciplíny. Předpokládali, že se to „nějak vyřeší“, až dojde na lámání chleba? Asi ano, zatím se vždycky všechno vyřešilo ve prospěch bruselských elit, tj. přitažením svěráku unifikace. A opravdu se to nyní jako obvykle řeší tím směrem: „pravicová“ Merkelová hovoří o nové regulaci s poukazem na to, že doba si to žádá.
Vzhledm k tomu, že fiskální unie byla dána eurozóně do vínku se založením měnové unie, jsou možné v budoucnu jen dva základní scénáře:
– buď sjednocení a odhlasování fiskální kontroly „lisabonským mechanismem“ (tedy většinovým hlasováním), tj. měnová a již i fiskální unie,
– nebo agónie eurozóny (tj. neměnová Unie nebo dokonce až neměnová neUnie)
Lepší z těch dvou špatných řešení by bylo to druhé. Neboť „líbivá“ myšlenka vyrovnaných státních rozpočtů vyslovená Merkelovou je provázena nevyřčenou nutností tyto důsledně kontrolovat a případně sankcionovat „hříšníky“ z úrovně EU. Pak buď budou národní parlamenty už zcela k smíchu, nebo tato iniciativa skončí stejně jako takzvaná maastrichtská kriteria – v propadlišti dějin ve chvíli, kdy se nová kriteria nebudou některé z velmocí hodit do krámu. V obou případech je to nedobré. Sankcionování nezvýší vnitřní soudržnost, naopak zvětší vzájemnou nevraživost. Na druhou stranu další sklouznutí do rozpočtové nedisciplíny si eurozóna také nebude moci dovolit. Proto je lepším řešením rozpad eurozóny, ale jsem v tomto směru spíše skeptický.
Není v tuto chvíli jasné, do jaké hloubky by tzv. kontrola rozpočtů šla. Zdali by se omezila jen na celkovou sumu výdajů a příjmů, či zdali by šla až na kontrolu jednotlivých položek. Dlouhodobě bych sázel spíš na tu druhou variantu, známe své bruselské sací bagry moci. (Pak by se mohlo lehce stát, že komise přikáže zúčastněným státům např. místo protipovodňových opatření dotovat spíš snižování množství vypouštěného CO2.) Také není zřejmý časový harmonogram zavádění. To jsou však druhotné otázky.
Nejpravděpodobnější základní scénář budoucího vývoje je ten první, tj. přijetí fiskální kontroly. Návrh opatření pro kontrolu rozpočtů jednotlivých států Unií v tuto chvíli obsahuje všechny státy EU. Přepokládám, že to je úmyslně nadneseno, aby bylo kam ustupovat, a později se ofenzíva zakope na pozici „jen všechny státy eurozóny“. Tím pádem ten návrh přežije počáteční odpor a začne se realizovat, v první fázi jen u členů eurozóny. Je nicméně samozřejmé, že postupem času do pytle spadnou i současní neúčastníci eurozóny a to buď skrze přijetí eura či jednotlivým přistoupením, neb na jednoho se vytváří nátlak mnohem snáze než na celek.
Ať tak či onak, pro nás jak nečleny eurozóny (zaplaťpánbůh!) z toho plynou následující nutnosti:
1. Je třeba se bránit tomu, aby do mechanizmu kontroly rozpočtů byla vtažena i ČR, potažmo ostatní země nyní stojící mimo eurozónu. Svůj rozpočet si kontrolujme sami. Dočasně to lze podle mne prosadit, je to možná i součástí strategie Evropské komise.
2. Ovšem jásot může být pouze dočasný. Zároveň je třeba směřovat k vystoupení z EU. Uvnitř EU není možno dlouhodobě odolávat povinnosti přijmout euro a tím i vstupu do mechanismu fiskální kontroly.
3. Je třeba si dělat spojence na všech stranách. Budeme je potřebovat.
4. Udržovat doma naprostou fiskální disciplínu. (To podtrhuji, a to zejména pro potencionální voliče všech současných parlamentích stran bez výjímky.) To by měla být dostatečná ochrana před vývojem typu Řecko.
Pokud se nepodaří prosadit body 1-4, pak zbývá jediné: učit se anglicky, nejlépe rovnou australský akcent.
Pavel Strunz je členem Strany svobodných občanů
